Víš o mně, ať sedím nebo vstanu


Žalmy 139

• 1 Pro předního zpěváka. Davidův, žalm . Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě .
  
• 2Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat.
  
• 3Sleduješ mou stezku i místo , kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy.
  
• 4Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno.
  
• 5Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě.
  
• 6Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to.
  
• 7Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?
  
• 8Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.
  
• 9I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři,
  
• 10tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.
  
• 11Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem.
  
• 12Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.
  
• 13Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal.
  
• 14Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom.
  
• 15Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země.
  
• 16Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal .
  
• 17Jak si vážím divů , které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet,
  
• 18sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou.
  
• 19Kéž bys, Bože, skolil svévolníka. Pryč ode mne, vy, kdo proléváte krev!
  
• 20Dovolávají se tě při svých pletichách, zneužívají tvé jméno tvoji protivníci.
  
• 21Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli?
  
• 22Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé.
  
• 23Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid,
  
• 24hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!