Je jenom třeba oddaným srdcem se chopit ve víře této Boží prav­dy ,bez spekulací, jako darované skutečnosti. A co z toho vyplývá? Ilustruje to příběh, který jsem slyšel už v několika variantách. Podle jedné z nich se to prý stalo v době protireformace, kdy jezuitští slídilové neúprosně pronásledovali všechny opravdové věřící. Zabavovali a pálili Bible, jako to známe z historie, a tajná shro­máždění Božího lidu například v noci v lesích byla velikým rizikem. Tehdy se jed­na venkovská sestra vypravila na takové tajné shromáždění a musela jít mnoho kilometrů pěšky. Tu jí zastavila jezuitská hlídka a začala se vyptávat kampak jde. Věrná křesťanka nechtěla lhát, ale přitom také samozřejmě nechtěla zradit své bratry a sestry s nimiž se měla setkat. Vzhlédla srdcem v prosbě k nebi a podle rady, kterou jí nebeský telefon dal, odpověděla: „Můj nejstarší bratr zemřel, tak jdu teď zrovna do domu mého otce poslechnout si jeho poslední vůli, abych potom mohla převzít své dědictví." Podle vyprávěné tradice hlídka prý ji propustila. Ale neméně důležité je, že v té odpovědi je vlastně skutečně skryta celá pravda. Pán  Ježíš je přece nejstarší bratr, neboť on jakožto Boží syn je prvorozený mezi mnoha bratřími: Nový zákon obsahuje celou jeho vůli, konec konců také někdy bývá proto nazýván Novým  testamentem, a kdyby nebylo vzkříšení, dalo by se o něm hovořit jako o skutečné poslední vůli Ježíše Krista Otcovým domem může být míněn zrovna tak kostel jako shromáždění Božího lidu. A kdo bude opravdově naslouchat slovu Nového zákona, najde v něm skutečně také všechny potřebné informace o našem věčném dědictví, o všem, co nám Pán svým dílem a svou obětí na Kříži vydobyl i odkázal. Hledíš-li do Nového zákona očima víry, spatříš, čím se máš v Kristu stát, ba dokonce, čím jsi se v Kristu stal, protože budeš-li o to opravdově stát, Duch svatý tě do té podoby promění. Jestliže se zabýváme už té­měř dva měsíce soustavně otázkou co je zákon a co je milost, pak už by nám tedy rozdíl mezi starou a novou smlouvou měl být naprosto jasný. Ale přesto si ještě připomeňme prorocké zaslíbení 31. kapitoly Jeremiáše, verše 31-34, které je v přímé souvislosti se smlouvou milosti. „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodi­na, uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejích manželem, je výrok Hospodina. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův. Svůj zákon  jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého  bližního a každý svého bratra: Poznávejte Hospodina všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravosti a hříchu nebudu připomínat." Tohleto nesmírně veliké zaslíbení celé najdete ,v epištole Židům v 8. kapitole ve verších 7-13, kde apoštol dokazuje,že bylo obětí Pána Ježíše dokonale naplněno. V 10. verši nám Boží slovo jasně říká, že ustanovení a zákony, které máme dodržovat, už nebude Bůh psát na kamenné desky, ani na jakýkoliv jiný materiál mimo nás, ale že Duch svatý je vepíše do naších myslí a srdcí, a že se to projeví v tom, že budeme konat Boží vůli a budeme nově jednat. V souvislosti s tímto slovem bychom si měli uvědomit vážnost i naléhavost napomenutí, které čteme už v Přísloví (4. kapitola, 23. verš]: „Především střež a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život." Kolikrát Pán Ježíš ukazuje týmž směrem všecko, co máš v srdci, bude určovat i zároveň způsob tvého života. Je-li ve tvém srdci soběstřední lstivost a ďáblův spár, i s vší tvou zbožností půjdeš do zahynutí, půjdeš cestou falešnou. Jsou-li však do tvé­ho srdce vepsány Boží zákony, budeš určitě žít v souladu s Boží vůlí. Tady je vy­značen základní rozdíl, který se lidem stává křižovatkou života a smrti. Tím zá­kladním zákonem, který Duch svaty vepisuje do věřícího srdce a jehož plnění Bůh vyžaduje, je to veliké dvojpřikázání lásky, ve kterém je smysl celého zákona. „Milovati budeš Hospodina Boha svého z celého svého  srdce, celou svou duší, celou svou silou, celou svou myslí a bližního svého jako sebe sama." Vždyť v lásce je jediný a konečný smysl celého křesťanství. Ten druhý, rozlišující znak nové smlouvy, tedy života v milosti, spočívá v tom, že každý věřící zná Boha osobně a přímo, už není třeba lidi učit, aby poznali Pána, protože se na nich naplnilo slovo zaslíbení: „Všichni mě budou znát od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův." Ta známost začíná od nejmenšího, jak ostatně vyplývá z podmínky vyslovené Panem Ježíšem. Je to u Marka 1. kapitola, 15. verš: „Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde." V tomto osobním vztahu, ve kterém každý z nás přímo poznává Boha ve tváři a ve jménu Pána Ježíše Krista, už není třeba žádného lidského zprostředkovatele. Tu se v osobní zkušenosti každého věřícího naplňuje prosba velekněžské modlitby Páně  ze 17. kapitoly Jana z 3. verše: „A život věčny je v tom, když poznají tebe, Jediného pravého Boha a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista." Tu je řeč o pří­mém spojení člověka s Duchem skrze Ježíše Krista bez dalšího prostřednictví. Je nutné, aby prostředník se postavil mezi dvě osoby, které k sobě nemají žádny přímý vztah? Touto otázkou prostřednictví se zabývá apoštol Pavel, když píše o předběžné službě zákona Galatským ve 3. kapitole 19,20 a ptá se: „Jak je to po­tom se zákonem? Byl přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde ten zaslíbeny potomek, byl vyhlášen anděly a svěřen lidskému prostředníku. Prostředníka není potřeba tam, kde jedná jeden a Bůh je jeden." Prostředník umožňuje naváza­ní kontaktu mezi dvěma lidmi, kteří jsou si cizí. Tam, kde jedná jenom jeden, žádny prostředník není nutný. A Bůh je jen jeden. To znamená, když se setkáte s Pánem Ježíšem Kristem, setkáváte se s Bohem. Žádny další prostředník už neexistuje. Prostředník a Bůh jedno jsou. Podstata druhého zásadního rozdílu je tedy v tom, že každý věřící zná Boha přímo a osobně v Panu Ježíši Kristu. Třetí velký rozdíl je vysloven v poselství, že u těch, kteří budou účastníky nové smlouvy, Bůh už nebude vzpomínat na jejich hříchy a nebude tedy žádat jakékoli další oběti za hřích. To říká jasně slovem 12. verše: „Slitují se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu." Chvála Bohu za jeho dokonalost a jeho odpuš­tění. Každá vzpomínka na náš hřích je z Boží paměti vymazána. Tuhle nádhernou zkušenost vyznává už starozákonní král Chizkijáš (38. kapitola Izaiáše, 17. verš): „Ty sám jsi vytrhl z jámy zániku mou duši, za sebe jsi odhodil všechny mé hříchy." V listu Židům je to ještě jednou zdůrazněno v 10. kap., verše 14-18 slovy tohoto svědectví: „Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. Dosvědčuje nám to i Duch svatý, když říká: „To je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli, na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu. Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti." .Takto hovoří jasné posel­ství Božího slova. Činíš-li pravé pokání a vyprosíš-li si jasno ve víře tak, abys věděl, že tvé hříchy jsou odpuštěny, potom také víš, že za ně už není třeba při­nášet jakoukoli další oběť. Oběť Pána Ježíše Krista je jediná platná, protože je jedinečná, je konečná a dokonale dostačující. Souhrnem tedy: jestliže Duch svatý píše Boží zákony do našich srdcí a myslí, nikoli tedy na kamenné desky nebo třeba na papír, jestliže známe Boha osobně a přímo bez lidských či ji­ných prostředníků, jestliže víme, že pro oběť Pána Ježíše z nás Bůh naše hříchy sňal a jednou provždy uvrhl v zapomnění, takže žádná další obět za nás už není nutná, vzdávejme čest a slávu svatému svrchovanému Bohu za to, že jsme z jeho milosti pod milostí. Milost působí skrze víru a říká se ne nadarmo, že víra je milost ustavičného pokání. Dá se také říci, že minulost je dána ustavičným nad­přirozeným působením Ducha svatého. Milost nikdy nepůsobí na úrovni našich přirozených schopností a nepřestává. Jakmile však začneme myslet, že milosti dosáhneme vlastním úsilím, tím okamžikem se dostáváme mimo oblast milosti. Jakmile si začneme myslet, že okamžikem, kdy jsme dosáhli milosti, všecko potřebné z naší strany skončilo, vypadneme rovněž z milosti. A tady jsou dvě hlavní příčiny, které nám zabraňují zůstávat v milosti trvale a nepřetržitě. Pozor tedy, vidíme-li cíl, o němž říkáme tohleto už se mi podaří, toho teď už mohu sám dosáhnout, a pozor  tehdy, vybojujeme-li mnohé zápasy, překonáme-li těžké překážky a řekneme si: tak už jsem tedy u cíle a vítězství jsem dosáhl. Právě v takových okamžicích se nejsnáze, a často žel nepozorovaně dostáváme mimo milost. Milost zůstává za všech okolností pouhým darem nepřestávajícího vanutí a nadpřirozeného působení Ducha svatého. Podle jednoho dobrého vykladače je možno rozdíl mezi zákonem a milostí srovnávat s rozdílem mezi mapou a osobním průvodcem. Zákon můžeme označit jako dokonalou mapu. Milost nám však nabízí osobního průvodce, jímž je Duch svatý. Cesta, kterou máme jít, vede samozřejmě neznámou krajinou. Je v naší lidské přirozeností, že prohlásíme: dejte mi spolehlivou mapu, já už to dokážu nějak zvládnout. Dobře, tady je perfektní mapa, je v ní srozumitelně vyznačen každý detail. Sáhneš po mapě a vydáš se na cestu. Chvilku to vypadá nadějně, ale dřív, než jsi se nadál, je tady tma a uhodí zima, rozpoutá se bouře. Sotva zahlédneš, že jsi zrovna na okraji propastného srázu, a na jednou nevíš, kde vlastně je sever, kde jsou všecky světové strany, nevíš, bude-li příští krok znamenat cestu vpřed nebo vzad, nebo dokonce zkázu, a rázem jsi v koncích a je ti ouzko. Co je ti platné, že máš výbornou mapu, když si zůstal bídně trčet ve smrtelném nebezpečí? A tu se tě zeptá tichý, laskavý hlas: „Mohu ti pomoci?" A ty řekneš: „Ach, ach, Pane Všemohoucí a dobrotivý, jak velice, jak velice tě potřebuji!" . A v tom okamžiku víš, že Duch svatý je po tvém boku a říká ti: „Tady je má ruka, drž se mě s důvěrou, já tě povedu." od té chvíle všecky hrůzy ustupují, celá situace se brzy změní, octneš se na rovné cestičce, slunce svítí, ptáci zpívají, nu - a ty si řekneš: „Nu vida, ono to vlastně ani nebylo tak zlé, možná, že bych to také sám dokázal." A tu se obrátíš k Duchu svatému a řekneš: „Já jsem na začátku vyšel podle takové velice dobré a spolehlivé mapy. Zastavme se chvilku, já se teď chci do té mapy podívat, abych viděl, kde to vlastně jsme." Vytáhneš znovu svou mapu, začneš ji zkoumat a potom prohlásíš: „A, tak teď už tomu rozumím a už vidím Vidím, že vlastně teď jsme tuhle, podívej se." Jenomže ono je ticho, zdvihneš oči, a ejhle, nikdo už u tebe není, a bude to stát mnoho trápení, než znovu uslyšíš ten tichý hlas, který ti řekne: „Když to chceš zvládnout sám s mapou, tak nepotřebuješ mne." Copak se nic takového nikomu z vás nikdy nepřihodilo? Když to dokážeš sám s mapou, proč obtěžovat Ducha svatého? Jenomže pravda zní, že sám nedokážeš nic. Řekneš-li Duchu svatému: „Tady máme na cestu dobrou mapu," Duch svatý ti odpoví: „Já žádnou mapu nepotřebuji." Musíš si prostě vybrat: buď mapu, anebo průvodce. Vybereš-li si průvodce, on s tebou bude stále na každém kroku, na všech cestách. Ale nemůžeš jít kousek cesty podle mapy a potom zase kousek s průvodcem. Pamatuj, že v novém životě na cestě víry a milosti, jsi na každém kroku stoprocentně závislý jen a jen na Duchu svatém. Vždyť ty se všemi svými schopnostmi tady vlastně už dávno nemáš co dělat. Jak to píše Pavel (6.Římanům, verše 3, 4): „Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého  Otce, i my vstoupili na cestu nového života." Je nám tedy zřetelně řečeno, že Pan Ježíš Kristus byl vzkříšen slavnou mocí svého Otce, a tou slavnou moci nebeského Otce je míněn Duch svatý. Ježíš nevzkřísil z mrtvých sám sebe. Zůstal dokonale závislý na Otci, který ho vzkřísil z mrtvých Duchem svatým. A právě tak naprosto jako Ježíš závisel na Duchu svatém, aby ho vzkřísil z mrtvých, máme na něm totálně záviset i my. Aby on sám nás učinil schopnými žít novým životem. Jakže to říká Pavel: „Abychom, jako Kristus byl vzkříšen slavnou mocí svého Otce i my vstoupili na cestu nového života." Potřebujeme zůstat v naprosté závislosti na Duchu svatém, tedy na pouhé milosti Boží v každém okamžiku, za všech situací, na všech cestách. Bez Ducha svatého nic trvale platného nemůžeme dělat. Ono je dost těch, kteří poznali Ducha svatého a přijali jeho moc, ale potom se prostě pokusili žít ten nový darovaný život sami a mám za to, že tito lidé patří k těm nejmrtvějším. Oni jsou ještě mrtvější než ti, kteří Ducha svatého nikdy nepoznali. A nezapomeňme, že nám hrozí to veliké nebezpečí, že si zvolíme Ducha svatého jako svého průvodce, tedy že budeme řečeno biblicky - chodit v Duchu, a potom si řekneme: „No tak doufám, že teď už to dál zvládnu sám s tou mapou!" Nezvládneš nic!