Grano Salis - Církev závislá na zadluženém státě?

V poslední době stále častěji uveřejňované zprávy o nadále narůstajícím dluhu českého státu znovu nastolují otázku po udržitelnosti rozvoje církví, které jsou dosud závislé na státních financích. Státní dluh, který přesahuje 1 bilion Kč, je skutečně velmi alarmující. I církve, které si snad možná dělaly zálusk na pěkné peníze jako tzv. odškodnění, jež by se jim začalo postupně vyplácet v případě odluky církví od státu, musí nyní o to více pobrat v úvahu docela reálnou možnost, že tento stát na nějaké řádné odškodnění ani nebude mít.

Nabízí se tedy opět v dějinách tak často se opakující klíčová otázka: počkáme, co na nás tak nějak přijde, anebo si uvědomíme, že stojíme na křižovatce a že je na nás, kterou cestou se vydáme? Budeme trvat na tom, že duchovní, faráři a další církevní pracovníci jsou vlastně zaměstnanci státu a svým způsobem státní úředníci sloužící občanům tohoto státu, anebo se vzhledem ke své menšinovosti rozhodneme vykročit cestou rozhodné odluky od státu třeba např. podle modelu církví v USA?

Ani jedna z těch cest nebude bez trní, ale je lepší se nějakým směrem vydat, než jen čekat.

Jaké kroky bychom měli podniknout v případě, že se rozhodneme trvat na úzké spolupráci se státem? Měli bychom každopádně trvat na tom, že faráři, správcové sborů a další zaměstnanci jsou v podstatě v pozici státních úředníků, učitelů popř. kulturních pracovníků, a podle toho by i měli být platově ohodnoceni.

Dnes by to znamenalo, že by stát musel zvýšit jejich platy, což by měli představitelé a zástupci církví zcela bez skrupulí prosazovat. Nezastupují sami sebe, ale ty, které mají pod sebou. Nejde přece v prvé řadě o jejich zájmy, ale jde také o zájmy jejich služebně podřízených zaměstnanců a vůbec celku církve.

Problém by ale dnes spočíval v tom, že právě s narůstajícím dluhem státu ubývá jeden argument: Stát může směle říci, že za krize v žádném případě nemá na navyšování platů státních zaměstnanců. Problém by se musel nastavit tak, že nejde jen o zvyšování platů církevních zaměstnanců, ale o platové narovnání vzhledem k platům ostatních srovnatelných státních resortů.

A co v případě zvolení odluky ze strany církví? Nesměli bychom čekat na odškodnění, ale jednat tak, jako by už dávno odluka nastala, i když ne ještě de iure: postupně odbourávat závislost na zadluženém státě a právě tím mu začít alespoň v malém přispívat. Církve by tak ke státu nepřistupovaly jako k otci či pěstounovi, ale jako k dědovi či dítěti, které je potřebné, které teď naopak potřebuje oporu a péči.

Představa státu jako dojné krávy je jednak nekulturní a jednak iluzorní. Pokud by došlo ke státnímu bankrotu, tak by také na státě závislá církev utrpěla strašlivý šok. Pokud dojde ke státnímu bankrotu a bude tu více soběstačná, a tedy méně závislá církev, bude pak moci tato církev naopak pomáhat daleko lépe veřejnosti, a tedy státu.

Ať už si zvolíme prostřednictvím představitelů našich církví kteroukoliv ze dvou výše nastíněných variant, bude to vždycky lepší než vyčkávání a přešlapování na místě.

Adam Balcar

Zdroj: Evangelický týdeník – Kostnické jiskry 2010/4

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace