poslal Nepřihlášený Debora
Debóra – žena v roli muže
Eva Muroňová – je vdaná, má 3
děti. Je zaměstnaná v Katechetickém a pedagogickém centru při
ostravsko-opavském biskupství. Když stojíme před důležitým rozhodnutím, ocitli jsme se
v životní situaci, kterou neumíme sami posoudit a poznat, co v ní životu
prospívá a co neprospívá, potřebujeme radu. Chodíme si pro ni obvykle
k lidem, kterým pro jejich moudrost a životní zkušenost důvěřujeme.
Radit, soudit, rozhodovat, posuzovat a rozsuzovat, hodnotit a oceňovat
jsou, zdálo by se, výsadní charakteristiky mužské racionality a logiky.
Dějiny, ve kterých najdeme roli soudce a rádce obsazenou většinou muži,
nám to jen potvrzují.
Proti těmto společenským obvyklostem stojí jedna
starozákonní žena v nečekaně emancipované roli – je to prorokyně a
soudkyně Debóra, žena Lapidótova, která sedávala pod svou palmou „mezi
Rámou a Bét-elem v Efrajimském pohoří a Izraelci k ní přicházeli, aby je
soudila“ (Sd 4,5). Za Debórou chodili muži i ženy
bez rozdílu a popisovali jí své životní příběhy, protože věřili, že se u
ní dovolají práva, že realisticky posoudí jejich situaci, rozliší
souvislosti, které sami nevidí, a vnese tak do jejich života světlo. Už samotné slovo soudce vnímáme často velice jednostranně –
vidíme člověka sedícího na vyvýšeném místě nedotknutého vnějším děním,
který s autoritou, s odstupem a důsledně rozhoduje o tom, kdo je v právu
a kdo není, tedy co je správné a co není. Když tento vzorec porušíme a
zjednodušíme, odkryjeme, že „být soudcem“ je základní životní nutností
každého z nás. Muž je soudcem, když je třeba rychle
vstoupit silou do situace, udělat v ní jasno a problém neodkladně
vyřešit, žena je soudkyní, když je třeba problém řešit dlouhodobě a
s ohledem na lidi. Být soudcem totiž znamená umět posuzovat, co je
realita a co jsou jen představy, orientovat se v souvislostech, uvidět
příčiny a důsledky a umět rozlišovat, co je skutečné a co je falešné,
podstatné a nepodstatné. Kdo to v určité chvíli zvládá, získává životní
jistotu a pokoj. Soudce s vyváženým rozumem a citem –
a nemusí to být hned soudce se soudní praxí, ale třeba jen situace, kdy
máme jako rodiče rozsoudit hádku svých dětí – není předem předpojatý,
ale dá nejprve slovo oběma stranám. Pak jednu z nich umírní a druhou
povzbudí, aby se porušené vztahy zase obnovily. Je to postoj, který má
kořeny při výchově dětí a není to náhoda, že v latině mají slova řídit,
vést (ducere) a vychovávat (educare) stejný základ. Je dobře, když je
tento z výchovy pocházející postoj uplatňován i při řešení konfliktů
v zaměstnání nebo ve veřejných záležitostech. Jde v něm totiž
o spravedlnost, nikoli o to, kdo má pravdu a kdo bude vítěz a kdo
poražený. Soudce by neměl říkat to je dobré a to je špatné, ale
rozpoznávat, kdo v konkrétní situaci stojí více na straně života.
Posláním soudce je zajistit právo na život, rozpoznat, kdo je slabší,
postavit se na jeho stranu a obnovit tak ztracenou rovnováhu. Prorokyně Debóra žila v době, která pokojná nebyla.
Izraelité byli už dvacet let krutě utlačováni kenaanským králem Jabínem a
vojskem, jehož velitelem byl Sísera. Debóra tehdy udělala zvláštní věc,
která se navždy vepsala do izraelských dějin. V Božím jménu vybídla
Báraka k bitvě, která byla z lidského úhlu pohledu předem prohraná.
Vojsko ne příliš dobře ozbrojených izraelských pastevců a zemědělců
v počtu asi deseti tisíc se mělo na hoře Tábor postavit proti devíti
stům kenaanských železných vozů. Debóra měla válečný
plán, který v sobě spojoval mužské i ženské způsoby boje – mužskou
sílu, vytrvalost, přímočarost a ženskou rafinovanost, fantazii a
trpělivost. Izraelci její radou nepohrdli a zvítězili. Hrdinkou bitvy
pak kupodivu nebyla Debóra ani Bárak, ale jiná žena – Jáel, která ve
svém loži lstivě ukryla velitele Jabínova vojska Síseru a kladivem mu
vrazila stanový kolík do spánku tak hluboko, že pronikl až do země
(srov. Sd 4,21). Vítěznou píseň však – další překvapení – nezpívá ona,
ale Debóra a Bárak, protože s Boží pomocí a díky souhře „mužských“ a
„ženských“ způsobů boje zavládl v zemi mír po celých čtyřicet let. Už z tohoto
prastarého starozákonního textu je patrné to, co je dnes obsahem různých
firemních školení vedoucích pracovníků, totiž rozdíl mezi mužským a
ženským způsobem řízení. A navíc – událost z izraelských dějin popisuje
spolupráci obou, kterou oceňuje jako Bohu milou a její účinnost dokládá
konkrétním vítězstvím. Debóra se nepostavila do čela
vojska a nebojovala „jako muž“ v prvních řadách, ale vytvořila
nepřekonatelnou strategii – kombinaci mužské síly a ženské lsti. Při
této bitvě vzácně spolupracovala síla a moc s fantazií a citem a
přinesla vítězství. Díky Debóřinu promyšlenému „managementu“ nejprve
vznikla iniciativa a pojmenovaly se kořeny problému. Debóra pak
povzbudila partnera, který se měl protivníkovi postavit v přímém boji, a
promyslela a dokonce předpověděla vývoj situace – už předem upozornila
Báraka, že triumfovat bude žena. Sama se pak vyvarovala přímého střetu
se silnějším protivníkem a k naplnění svých cílů nepoužila sílu, ale
lest. Ten, kdo bojuje lstí, vidí, co je za věcmi, má realističtější
odhad situace a větší cit pro řešení problému. Muž
tradičně vydělává peníze, zabezpečuje rodinu, „zasadí strom, postaví dům
a zplodí syna“. Žena se tradičně stará o domov, o jídlo, atmosféru
v rodině a pečuje o děti. Muž je zaměřený spíše na cíl a na výsledek,
kterého chce dosáhnout. Všechny nástroje, které má k dispozici, mu tedy
logicky podřídí. Jeho vedení mívá jasná a zřetelná kriteria a logický
postup, při němž hraje roli také seberealizace a osobní ambice. Žena
vnímá více rovinu osobních vztahů a kontroluje, zda jsou stanovené cíle
v jednotě se zájmy zúčastněných lidí. Ženě jde více než o cíl o kulturu,
ve které se k cíli postupně dorůstá. Má dispozici uvidět spíše než
řešení problému jeho podstatu, umí diplomaticky kombinovat a má cit pro
to, co druhý potřebuje, aby se uplatnil. Zatímco muž umí najít argumenty
k dosažení řešení, žena vnímá situaci v souvislostech mezilidských
vztahů. Muž zaplňuje prostor, žena prostor dává. Nejde
o to, kdo z nich je lepší, protože životní zkušenost i uvedený biblický
text dávají přednost spolupráci. Snaha o tuto souhru a souznění se
dodnes objevuje více nebo méně úspěšně všude tam, kde žena vstupuje do
tradičně mužských rolí, a místo snahy „vyrovnat se“ mužům nechává
vyniknout svou ženskou stránku. Nebo naopak zase tam, kde se muž
„nestydí“ vzít na sebe tradiční ženskou roli a nechá se jí obohatit a
inspirovat. Děje se to v politice, lékařství, ve škole, v církvích
i v domácnostech a je to i přes všechny překážky a předsudky žádoucí a
moudré. Spolupráce totiž eliminuje rivalitu a
přináší vzájemnou podporu. Debóra byla ženou, která se nevysmála
mužskému strachu, ale povzbudila Báraka k jednání a vyslovila mu důvěru a
ujištění o své podpoře. Také to je situace, která se opakuje do
dnešních dnů ve chvílích, kdy se muž dostane do finančních těžkostí,
ztratí zaměstnání, zdraví nebo jej zklamou přátelé. Bývají to pak
obvykle ženy, které mívají sílu přesvědčit je, že má smysl nepodléhat
rezignaci, ale vstát a jít dál. Muž pak zase naopak dodá ženě sebevědomí
a vnitřní jistotu tam, kde se ztrácí ve svých pocitech nebo jedná tak
submisivně, že ztrácí svou identitu. Je to oboustranné. Debóra radí a
předkládá mužům plány, ve kterých pak mohou nezastupitelným způsobem
uplatnit svou sílu a moc. Ideální rovnováha ve
všedním životě spíše chybí, ale je na nás, abychom nejprve sami poznali,
jak jsme na tom se svou mužskou a ženskou stránkou a pak se nebáli její
slabiny doplňovat schopnostmi těch lidí, kteří jsou odlišní. Přeji každému z nás odvahu nebát se odlišnosti těch
druhých. Může nás ohrozit, ale může také jako jediná doplnit a vyvážit
naše nedostatky a vést k plnosti biblických čtyřiceti let prožitých
v pokoji. Literatura: Jarosch,
L., Grün, A. Königin und wilde Frau. Lebe, was Du bist! Vier-Türme
GmbH-Verlag, Münsterschwarzach, 2005.
Matlary, J. H. Blütezeit.
Feminismus im Wandel. Augsburg, 2001. Rodinný
život 1/2010
