Co je a co není sekta? Jsou adventisté, letniční a kvakeři  atd. (viz článek) sekta?
Pro Brusli 7 k uvažování k jejímu životnímu kroku, jestli chce zůstat v církvi nebo vstoupit do nějaké manipulativní sekty.


Co je a co není sekta Je potřeba kultivovat pojmoslovíautoři: VÍT PROFANT a IVAN O. ŠTAMPACH
Článek vyšel v časopise DINGIR č. 4/2000.Je třeba pokračovat v ujasňování, co je a co není sekta. Hlavně je třeba se vyvarovat zaměňování různých významů, jež toto slovo nese v obecné a novinářské češtině. 
Co je třeba vědětNež se pustíme do souvislejší úvahy o tom, co je a co není sekta, konstatujme, že je řeč o náboženském sektářství. Podobné jevy ale existují i v jiných oblastech, např. v politice.V této souvislosti je vhodné upřesnit, že náboženskou společností je seskupení lidí, hlásících se k některému náboženství. K témuž náboženství se obvykle hlásí více náboženských společností lišících se v obřadu, ve výkladu nauky nebo ve vnitřním uspořádání.Církví pak je podle tradiční terminologie křesťanská náboženská společnost, a to i tehdy, když to o sobě přímo v názvu neříká (např. Jednota bratrská, Bratrská jednota baptistů, Křesťanské sbory, Křesťanská společenství). Teologicky se mluví o církvi jako souhrnu všech křesťanů. Religionisty, historiky, sociology, právníky a další zajímají v této souvislosti různé křesťanské církve.Jistý problém tvoří náboženské společnosti mimo křesťanství, které se samy v názvu označují jako církve (např. Scientologická církev nebo Církev sjednocení). Neteologické humanitní obory tuto jejich sebeidentifikaci respektují. Křesťanské církve jistě budou poukazovat na rozdíl, ale mohou být velkorysé, nebo aspoň vzít tento fakt na vědomí. Navíc je třeba počítat s tím, že neinformovaní politici a žurnalisté používají výrazu církev pro kteroukoli náboženskou společnost, a to třeba i pro takovou, jíž to není milé. Např. Židům nebo muslimům, i když nábožensky tolerantním, je zřejmě nemilé, jsou-li označováni za církve.O církvi je tu třeba uvažovat nejdříve nejen proto, že občas někteří křesťanští činitelé upírají odlišným náboženským společnostem právo nazvat se, jak samy uznají za vhodné. Dalším důvodem je i to, že církev bývá považována za logický protějšek sekty. I když pojem sekta teprve dále zpřesníme, můžeme už zde konstatovat, že kterákoli z církví (v uvedených významech) může a nemusí být sektou (v některém z dále probraných významových odstínů). Různé chápání sektyPod výrazem náboženská sekta se nejčastěji míní seskupení vystižené některou ze čtyř dále uvedených charakteristik:

• 1. Náboženská společnost vzniklá ve snaze reformovat nauku a/nebo praktiky větší a starší náboženské společnosti, např. některé etablované církve. Obvykle přejímá většinu nauky původní skupiny, ale má i nové, odlišné ideje. Protože porušila tradice, existuje mezi ní a okolím určité napětí. Mnoho takových sekt brzy zanikne. Jiné přežívají. Další rostou a vyvíjejí se v etablované náboženské společnosti, od kterých se případně zase odštěpují nové sekty. Jako sekty v tomto smyslu začínala mnohá dnes etablovaná náboženství, včetně křesťanství. (Římští Židé označili podle Skutků apoštolů 28, 22 v rozhovoru s apoštolem Pavlem začínající křesťanství jako sektu.)
• 2. Podle některých křesťanů relativně nová, spíše menší náboženská společnost, buď výslovně mimo křesťanství, nebo odmítající pojetí křesťanství jimi preferované. Vtéto souvislosti bývají označováni za sektáře např. adventisté, letniční křesťané jako celek, kvakeři, Křesťanská věda, Obec křesťanů, případně antroposofie, a někdy také (zejména evropští) buddhisté, hinduisté, taoisté, někdy i muslimové.
• 3. Náboženská společnost, v níž převládají tendence jako autoritářství, uzavřenost, fanatismus, nesnášenlivost, selekce informací apod.
• 4. Náboženská společnost, která svým stoupencům škodí, obvykle takzvaným vymýváním mozku. (Kolem toho ale zřejmě koluje mnoho pověr. Je nesnadné to exaktně potvrdit. Z téhož bývají recipročně obviňovány i některé antisektářské aktivity.) Dále do této skupiny patří náboženské společnosti s násilnými, popř. vražednými či sebevražednými tendencemi.

• S nedávno odštěpenými náboženskými skupinami se setkáváme vzácně. Něco takového bychom mohli vidět v rozdělení slezského luterství před několika lety nebo v nedávném rozdělení na stávající Jednotu bratrskou a nový Ochranovský seniorát Církve českobratrské evangelické (ČCE), příp. též voddělení Křesťanského společenství (původně v Praze - Maninách) před deseti lety od téže CČE. V této souvislosti naštěstí nikdo nemluví o sektářství. Bylo by nespravedlivé a nevýstižné vidět oddělenou skupinu hned jako sektu ve významu 2 a zejména 3 a 4.
• Někteří křesťanští autoři, jak už jsme připomněli, definují sektu jako skupinu sproblematickými praktikami (ad 3), nebo dokonce zdraví či životu nebezpečnou. Označují tak ale všechny nebo některé zvolené nekřesťanské nebo výrazně jinak křesťanské náboženské společnosti (ad 2). Pak by ovšem velká část lidstva byla vnebezpečných sektách.
• Pokud chceme označit něčí praktiky za podezřelé (ad 3), je krajně nesnadné přitom zachovat objektivitu. Někteří polemicky vyhrocení pisatelé či přednášející si těchto riskantních jevů všímají pouze u malých, nových, importovaných, netradičních, atypických skupin. Přitom některé velké, tradiční etablované církve, např. do značné míry pravoslavní, římští katolíci a některé fundamentalistické denominace reformačního původu jsou též uzavřené, neprůhledné, autoritářské, uzavřené dialogu, nesnášenlivé k jinak smýšlejícím.
• Často se nerozlišuje mezi skupinou s riskantními tendencemi (ad 3) a skupinou ohrožující tělesné či duševní zdraví, nebo dokonce život (ad 4). To vede k tomu, že na skupinu charakterizovanou jako sekta podle charakteristiky 3 je pohlíženo rovnou jako na skupinu násilnou a extrémistickou (ad 4). To je velmi snadno zneužitelné. Jednotlivcům nebo celým skupinám to může právně nebo společensky ublížit.

• 1. Pro (nedávno) odštěpenou nábožen­skou skupinu můžeme použít termíny nové náboženství, nové náboženské hnutí nebo nová religiozita. Musíme si ale uvědomit, že tyto pojmy jsou širší a zahrnují tedy i skupiny, které se odnikud nevydělily, ale vznikly naprosto nově.
• 2. K označení nekřesťanské či výrazně jinak křesťanské skupiny v křesťanském prostředí bychom měli používat názvy alternativní náboženství / religiozita, alternativní náboženské hnutí. Protože sám výraz "náboženské hnutí" zahrnuje směry křesťanské i jiné, můžeme říci, že tu vedle sebe stojí církve a alternativní směry. Nemusí nutně stát proti sobě.
• 3. Skupině, které vyčítáme znaky shora uvedené u bodu 3, bychom měli říkat konkrétně autoritářská / uzavřená / nesnášenlivá náboženská skupina / společnost / organizace / církev vzávislosti na tom, na co chceme upozornit.
• 4. Chceme-li nějakou skupinu označit za nebezpečnou (ad 4), použijme termínů destruktivní / škodlivá / nebezpečná / zločinná náboženská skupina / společnost / organizace, popř. destruktivní kult. Zde je však na místě připomínka, že destruktivních náboženských skupin je zřejmě málo, i když na sebe pochopitelně poutají pozornost. Ctěme také důsledně presumpci neviny.