Sv. Terezie z Avily
(Terezie od Ježíše)

(1515 - 1582)

Terezie Cepedová se narodila 28. března 1515 ve španělské Avile v rodině dvanácti dětí. Po smrti matky ji otec poslal na výchovu do kláštera augustiniánek. Ze zdravotních důvodů se vrátila domů, ale stále uvažovala o řeholním životě. Nakonec i přes nesouhlas otce vstoupila ve dvaceti letech ve svém rodném městě do karmelitánského řádu. Krátce po řeholních slibech onemocněla, byla několik dnů v bezvědomí a částečně ochrnula. Na její následné mystické zkušenosti nepohlíželo vedení řádu s důvěrou. Duchovní život Terezie byl zpočátku zmítán protiklady. Chvíle hluboké vnitřní modlitby a nadšení se střídaly s nespokojeností a povrchními zájmy.

Roku 1554 byla Terezie hlubokým zážitkem před obrazem trpícího Krista pohnuta k definitivnímu obrácení a odevzdání prostému ale důslednému řeholnímu životu, kde většina času je vyhrazena tichu, samotě a důvěrnému sdílení s Bohem. Konfrontace s nedůslednou praxí karmelitánů ji přiměly k úsilí celý řád reformovat. 24. srpna 1562 Terezie založila se čtyřmi mladými spolusestrami v Avile nový klášter - Karmel svatého Josefa. Tím byla se souhlasem papeže i biskupa započata tradice bosích karmelitánů.

Přes mnohá protivenství, pomluvy, pronásledování a nepochopení Terezie v průběhu dalších desetiletí iniciovala vznik nových klášterů, kde se rychle šířila mystická spiritualita. V roce 1568 se setkala s Janem od Kříže a od té doby se díky jejich spolupráci začala rozvíjet mužská odnož reformovaného řádu Panny Marie Karmelské. Nicméně odpor proti jejich společnámu úsilí byl silný a často velmi nepříjemný. Terezie si přesto uchovala svůj neobyčejný důvtip i smysl pro humor. Stála u vzniku 32 nových klášterů (14 mužských, 18 ženských). Zemřela vyčerpáním a nemocí na vizitační cestě v Albě de Tormes 4. října 1582, jak sama sobě předpověděla osm let předem. Její tělo bylo dva roky po smrti vyzvednuto ze země, aniž by jevilo nějaké viditelné známky porušení.

Terezie z Avily byla roku 1614 blahoslavena, roku 1622 ji papež prohlásil za svatou. Od roku 1970 ji náleží titul Učitelka církve.

Terezie je autorkou několika knih. Vrcholem její tvorby je "Hrad v nitru", což je dílo věnované nauce o vnitřní modlitbě. Popisuje v ní jednotlivé stupně modlitby od nejnižšího až po ten nejvyšší stupeň nazírání a sjednocení s Bohem. Duše je zobrazena jako hrad rozdělený do sedmi příbytků. V sedmém příbytku, sídle Božím, se člověk spojuje se svým tvůrcem a dosahuje dokonalosti. Názvy dalších spisů: "Život", "Kniha o zakládání", "Cesta k dokonalosti", "Nad Velepísní".


Hrad v nitru

PRVNÍ KOMNATY

Můžeme se dívat na svou duši jako na hrad vytvořený z jediného diamantu nebo z průzračného krystalu, v němž je mnoho příbytků, jako je jich mnoho v nebi.

Nakolik to já chápu, vstupní branou do tohoto hradu je modlitba a rozjímání. Nejsem víc pro rozjímavou než pro ústní modlitbu, neboť při každé modlitbě je třeba i rozjímat. Nenazývám totiž modlitbou to, když si někdo neuvědomuje, s kým mluví, kdo to s ním mluví, co žádá a od koho to žádá, i když přitom hodně pohybuje rty. Někdy to bude dobrá modlitba, i když ji nebudou doprovázet takové úvahy, jen když se člověk nad tím zamyslel jindy. Má-li však někdo zvyk mluvit s Boží Velebností jako s nějakým otrokem, aniž by pomyslel na to, zda hovoří dobře nebo špatně, spokojen s tím, co mu přijde na jazyk nebo co se naučil nazpaměť, protože se to už mnohokrát modlil, to nepovažuji za modlitbu a kéž Bůh nedopustí, aby se tak někteří křesťané chovali.

Jako z průzračného pramene vyvěrají jen čisťounké potůčky, tak i z duše v milosti: její skutky dokážou být velmi milé očím Boha i lidí, neboť pocházejí z onoho pramene života, do něhož je ona zasazena jako strom, a mimo nějž by nebyla ani svěží ani plodná. Ta voda ji uchovává, nedá ji uvadnout a umožňuje, aby nesla chutné plody, jestliže ji však duše vlastní vinou opustí, aby se usídlila jinde, ve špinavých a s*****utých vodách, bude z ní vyvěrat jen samá odporná nečistota.

Je však nutno si uvědomit, že pramen, či lépe řečeno, zářivé Slunce, jež je středem duše, neztrácí kvůli tomu ani svůj jas, ani svou krásu. Je i nadále v duši a nic je nedokáže odbarvit. Představte si krystal vystavený slunečním paprskům, avšak zahalený do náramně černé látky: slunce se bude opírat do látky, ale krystal se nerozzáří.

Vraťme se však k našemu hradu a jeho mnoha komnatám. Nesmíte si představovat tyto komnaty jednu za druhou, jako řetěz pokojů. Zaměřte svůj pohled do středu, kde je příbytek či královský palác. On tam přebývá jako v nějaké žumaře (druh trpasličí palmy s chutným jádrem, pozn. překl.), z níž si nelze vzít to dobré, aniž by se neodstranilo mnoho listů, jež je přikrývají. Tak i zde: kolem ústředního pokoje, a nad ním, je mnoho jiných, jež jsou zcela prosvíceny Sluncem, které září uprostřed.

Tato komnata, přestože je první, je tak nádherná a vzácná, že nenechá jít dál, nevyhne-li se duše živočichům, kteří ji zaplňují.

Co se týká světla, jež vyzařuje královský palác, musíte si uvědomit, že první komnaty ho dostávají velmi málo. Ačkoliv nejsou černé a temné, jako když je duše ve hříchu, nicméně jsou v jakémsi přítmí, a ani ti, kdo v nich pobývají, je nemohou dobře vidět; není to vinou příbytku, nýbrž kvůli mnoha škodlivým věcem, hadům, zmijím a jedovatým zvířatům, jež pronikla do duše a brání ji zpozorovat světlo. Nevím, jak bych to vyjádřila, ale je to jako když někdo vstoupí do pokoje zalitého sluncem a má oči tak zalepené bahnem, že je téměř nemůže otevřít. Sál je osvětlen, ale on se nekochá jeho jasností kvůli tomu, co mu překáží, nebo, v našem případě, kvůli dravým zvířatům a hadům, jež ho tak zaslepují, že mu nedovolují vidět nic jiného než je. Zdá se mi, že tak je tomu s duší, která sice není ve špatném stavu, nicméně je tak zabořena do světských věcí, tak zavrtaná do pracovního shonu a do honby za poctami, že se cítí neschopna uvažovat o sobě a kochat se po libosti svou vlastní krásou, neboť se jí přinejmenším zdá, že se nedokáže zbavit tolika zábran. A přece, aby se člověk dostal do druhých komnat, je nutné, aby se oprostil od všech starostí a záležitostí, jež nejsou nezbytně nutné, nebo jež neodpovídají jeho stavu. To je tak důležité, že nezačne-li na tom hned pracovat, nejenže nedosáhne hlavní komnaty, nýbrž bude také nemožné, aby bez velkého ohrožení zůstávala v komnatě, kde přebývá, ačkoliv je už v zámku: mezi tolika jedovatými zvířaty je nemožné, aby ji dříve nebo později některé nepokousalo.


DRUHÉ KOMNATY

Zde je uvažování mnohem živější, mohutnosti schopnější a nepřátelská dělostřelba silnější. Démoni předkládají všechna dobra a rozkoše světa; to jsou hadi, o nichž mluvíme. Dají jim zdání téměř věčného trvání, ukazují, jak si jich všichni cení, připomínají rodiče a přátele, a jelikož v této komnatě člověk touží konat trochu více pokání, poukazují na to, že škodí zdraví, a tisíce jiných těžkostí.

Mezitím vůle objeví, že Pán ji přitahuje nesčetnými přednostmi a sklání se, aby ho milovala. A protože ji podal tolik důkazů Své lásky, chce mu to oplatit alespoň v něčem. Především ji nejvíce naplňuje úžasem myšlenka, že tento opravdový Milovník ji nejen neopouští, nýbrž zůstává stále s ní, aby jí dával bytí i život.

Zde duše prodělává těžká utrpení, zvláště když ďábel rozpozná její předpoklady a schopnosti, a vidí, že je s to dojít velmi daleko; to pak shromáždí celé peklo, aby ji donutil vyjít z hradu.

V těchto komnatách nepadá mana z nebe, nýbrž mnohem dál, kde má duše všechno, co chce, protože nechce nic jiného než to, co chce Bůh.

Čím dokonaleji se člověk sjednotí, tím větší milosti dostane od Boha, a tím větší bude i jeho pokrok na cestě. Pán často dopouští, aby nás sužovala vyprahlost a špatné myšlenky, aniž bychom se jich dokázali zbavit. Jindy dopustí, že nás zvířata kousnou, aby nás naučil být na pozoru, a aby viděl, zda nás mrzí, že jsme ho urazili. A proto padnete-li někdy, nedejte se tak znechutit, abyste přestali postupovat vpřed. Z onoho pádu dokáže Pán vytěžit dobro; jako prodavač lektvaru, aby dokázal jeho účinnost, vypije nejdříve jed.

Branou do hradu je modlitba. Je tedy čiré bláznovství, chtít přijít do nebe, aniž bychom předtím šly do sebe.


TŘETÍ KOMNATY

Nevím, proč nemohu přestat věřit, že je to pro nedostatek pokory, jestliže se dotyční trápí kvůli vyprahlosti. Zamyslete se hodně nad některými radami, které jsem nejasně naznačila, protože to neumím vyjádřit. Pán vám je dá lépe pochopit, abyste načerpali z vyprahlosti pokoru a nikoliv zneklidnění. Je-li nějaká duše opravdu pokorná, pak i když ji Bůh nezahrnuje útěchami, dá ji vždy takový pokoj a shodu s Jeho vůlí, že se bude cítit spokojenější než druhé přes všechny jejich slasti.

Věřte mi, že není důležité nosit nebo nenosit řeholní šat, nýbrž cvičit se v ctnosti, podřídit se ve všem Boží vůli, aby náš život probíhal v souladu s jeho rozhodnutími, a nechtít, aby se dělo podle naší vůle, ale podle Jeho. Protože jsme ještě tak daleko nedospěli, pokora, opakuji! Ona je balzámem na každou ránu, a kdybychom jí byly dobře vybaveny, pak Bůh, který je lékařem, by nás neváhal uzdravit.

Bude se vám zdát, že radosti a duchovní zážitky jsou jedno a totéž. Mně se zdá, že jsou velmi rozdílné.


ČTVRTÉ KOMNATY

Jelikož jsou tyto komnaty tak blízko královskému příbytku, tak jsou velkolepé a je v nich tolik podivuhodných věcí, že se rozum marně namáhá najít odpovídající pojmy, aby je vylíčil o trochu méně než nedokonale.

Bude se zdát, že je třeba dlouho žít v jiných komnatách, než se dospěje do těchto. Je-li tomu tak běžně, že je třeba projít předešlými komnatami, nicméně, jak jste už slyšely častěji, není to absolutní pravidlo, neboť Bůh rozděluje svá dobra, jak chce, kdy chce a komu chce, aniž by někomu křivdil.

Jedovatá zvířata se dostanou do těchto komnat jen zřídka; a když tam vniknou, jsou spíše k prospěchu než ke škodě.

Chci vás jen upozornit, že pro toho, kdo se vydá na tuto cestu a vystupuje do komnat, k nimž směřujeme, není podstatné mnoho přemýšlet, nýbrž mnoho milovat, a proto máte dávat přednost těm věcem, které více podněcují k lásce.

Já sama jsem se často trápila pro nestálost svých myšlenek, avšak ani ne před čtyřmi léty jsem pochopila ze zkušenosti, že myšlenky, či abychom si lépe rozuměli, představivost není totožná s rozumem. Ptala jsem se na to jednoho učence a ke svému velkému uspokojení jsem se dověděla, že je tomu tak. Nedokázala jsem si vysvětlit, jak to, že rozum, který je mohutností duše, zůstane někdy omámen, zatímco myšlenky jsou téměř vždy tak nestálé, že je nemůže zastavit nikdo leda Bůh. A když je Bůh zastaví, zdá se nám, jako bychom byli mimo tělo. Zkrátka se mi stávalo, že mohutnosti duše se zabývaly Bohem, a byly v Něm usebrány, zatímco myšlenky se toulaly mezi roztržitostmi, a to mě udivovalo.

Jako nemůžeme zastavit pohyb nebeských těles, jež stále pokračují ve svém závratném letu, tak také nemůžeme zastavit myšlenky. A my si zatím představujeme, že i ostatní mohutnosti jdou za myšlenkami, a myslíme si, že bloudíme a špatně využíváme čas, který trávíme před Bohem. Může se však stát, že zatímco duše je ponořena do Něho ve vyšších komnatách, myšlenky se toulají v blízkosti hradu, a trpí tím, že se potýkají s mnoha divokými a jedovatými zvířaty; a tímto zápasem získávají velké zásluhy. Proto se nesmíme zneklidňovat a nezanechávat modlitbu, nýbrž si máme uvědomit, že většina znepokojení a trápení pochází z toho, že se neznáme.

Právě při psaní těchto řádků pozoruji, co se odehrává v mé hlavě. Narážím na velký hřmot, jímž se cítím jako by otupena. Je to, jako by tam uvnitř byly velké řeky, obrovské vodopády, velká hejna ptáků a ohlušující pískot, a to ne v uších, nýbrž úplně nahoře v hlavě, kde, jak jsem řekla, má sídlo vyšší část duše. Mnohokrát jsem už zaznamenala tento jev a zdá se mi, že při velkém pohybu duch stoupá velmi rychle. Ale navzdory hřmotu, který mě uvnitř ohlušuje, nic mi nebrání věnovat se modlitbě a pokračovat v psaní, neboť duše je v naprostém klidu a plna lásky a touhy a jasného poznání. Avšak je-li sídlo vyší části duše nahoře v hlavě, jak to, že ji to neruší? Nevím, a přece je tomu tak. Tento hřmot působí trýzeň, když modlitba není doprovázena vyloučením smyslové činnosti; vždyť během takového vyloučení vůbec neruší.

Avšak k tomu, čemu já říkám Boží zaslíbení či okouzlení Boha, a co jsem jinde nazvala modlitbou klidu. Představme si dvě fontány, jejichž nádrže se plní vodou. Tyto dvě nádržky se plní rozličným způsobem. Do jedné přichází voda zdaleka pomocí vodovodu a lidské dovednosti, zatímco druhá se plní bez hluku, protože je postavena přímo na prameni. Je-li pramen silný, jako tento, o němž mluvíme, nejen že naplní nádrž, ale i přetéká ven a vytváří mohutný potok, aniž by bylo zapotřebí vodovodu či lidské dovednosti. V tom je ten rozdíl.

Vody, jež přitékají různými přívody, jsou podle mne zaslíbení, jež vyvěrají z rozjímání, a jež si zjednáváme svými úvahami, když rozjímáme a namáháme svůj mozek. Mají-li přinést duši nějaký prospěch, dělají to s hlukem, protože jsou ovocem naší píle.

Naproti tomu v druhé nádrži pochází voda přímo z pramene, kterým je Bůh: a když se Jeho Velebnosti zlíbí udělit nějakou nadpřirozenou milost, voda proudí do největší hlubiny duše pokojně, sladce a s nevýslovnou tichostí, aniž by člověk věděl, odkud vyvěrá či jakým způsobem. Jsou to radosti a slasti, jež nakonec zaplaví všechno, přestože je zpočátku srdce necítí. Voda vnikne do každé komnaty a do všech mohutností, ba zasáhne i tělo; proto jsem řekla, že začíná v Bohu a končí v nás. Celý vnější člověk je pak ponořen do tohoto příjemného zakoušení, jak dobře ví, kdo to prodělal. Při psaní těchto řádků si vzpomínám na verš, který říká: Dilatasti cor meum, rozšířils mé srdce. Nicméně se mi zdá, že tyto účinky nevznikají v srdci, nýbrž pocházejí odněkud mnohem víc uvnitř, z mnohem větší hlubiny. Myslím, že je to asi střed duše, jak jsem to později pochopila a jak v následujícím vyložím. Objevuji v nás samých tolik tajemství, že nad tím často stojím v úžasu. A kolik jich ještě musí být!

Sotva začne nebeská voda vyvěrat ze svého pramene, totiž z hlubiny v nás, zdá se, že se naše nitro rozšiřuje a stává se prostornější, naplňuje se vzácnými a nevýslovnými dobry, takže sama duše nedokáže pochopit, co v té chvíli dostává. Cítí něco jako vůni, jako by na dně našeho nitra bylo řeřavé uhlí, na které jsou házeny velmi vzácné vonné výtažky. Oheň není vidět, ani odkud pochází, ale žár a vonný kouř pronikají celou duší, takže často zachvátí, jak už jsem říkala, i tělo.

Rozumějte mi dobře! Není cítit ani teplo, ani vůně, nýbrž něco mnohem lahodnějšího. Používám těchto příměrů, abyste mi rozuměli. Kdo to nezakusil, ať si uvědomí, že je tomu tak a že to člověk zakouší velmi intenzivně.

Je třeba milovat Pána naprosto nezištně, aby člověk dostal tyto milosti. Navzdory našim častým rozjímáním a úsilí, jež vyvíjíme, abychom prolévaly slzy, voda se stejně neobjeví, protože z toho nevyvěrá. Bůh ji uděluje, komu chce a často ve chvíli, kdy na to pomýšlí nejméně.

Tato modlitba má mnoho účinků, zmíním se jen o některých. Je to usebrání, jež se mi zdá také nadpřirozené. Neznamená to zatemnění, zavření očí či jiné vnější věci, i když člověk zavírá oči a touží po samotě. Smysly a ostatní věci jako by se zříkaly svého práva, aby duše mohla získat to své, co ztratila.

Představme si tedy, že smysly a mohutnosti - jež jsou podle použitého příměru obyvatelé hradu - utekly ven a žijí dny a roky s cizími lidmi, kteří jsou nepřáteli dobra hradu. Když konečně nahlédnou svůj omyl, vracejí se, přiblíží se k hradu, ale neodvažují se tam vstoupit kvůli tomu špatnému návyku. Nicméně se toulají kolem a už nezrazují. Velký Král, sídlící v hradu, vida jejich dobrou vůli, se ve svém velikém milosrdenství rozhodne povolat je k Sobě. Jako dobrý pastýř, zapíská tak jemně, že to není téměř slyšet, ale tím jim dá poznat svůj hlas, takže opustí cestu záhuby a znovu vstoupí do hradu. Provedou to bez váhání, neboť ono zapískání je tak účinné, že je vyprostí ze všech vnějších věcí, mezi nimiž žily.

Ale nemysleme si, že lze dosáhnout usebranosti tím, že uvažujeme o tom, že Bůh je v nás, nebo že se snažím představit si ho v duši svou fantazií. To je velmi dobrý, ba vynikající způsob meditace, neboť se zakládá na pravdě, že Bůh přebývá v nás; o tom však nemíním hovořit, protože koneckonců to může dělat s pomocí Pána každý. Není tomu tak v případě, který mám na mysli, neboť někdy jsou obyvatelé v hradu dříve, než začnou myslet na Boha. Nevím, jak tam vstoupili, ani jak zaslechli hvizd pastýře. Jistě ne ušima, které nic nevnímají, nýbrž že pocítili živou touhu klidně se uchýlit do nitra. Dobře mě pochopí ten, kdo má zkušenost, neboť já to lépe neumím vysvětlit.

Zdá se mi, že jsem četla, že je to jako u ježka či želvy, když se stáhnou do sebe. Mimoto si máme v tomto stavu přivyknout zanechat jakéhokoliv přemítání a vnímat to, co v nás Bůh působí.

Úsilí nemyslet na nic může vyvolat mnoho myšlenek. Pro duši, kterou Bůh chce připustit do této komnaty, není podle mého názoru nic vhodnějšího, než se držet toho, co jsem řekla: totiž bez hluku a násilí se postarat o to, aby zabránila rozumu přemítat, avšak nevyloučit ho, ani nepotlačit myšlení, nýbrž je zaměřit na to, aby si připomínala Boží přítomnost a svou božskou přirozenost. Jestliže rozum sám ustane v činnosti, kvůli tomu, co zakouší, a to budiž s Boží pomocí, pak ať se střeží toho, aby chtěl pochopit, oč se jedná. Ostatně se často stává v tomto stavu, že člověk, aniž by se o to snažil, nedokáže na nic myslet, i když jen na chvíli.


PÁTÉ KOMNATY

Jak mám mluvit o bohatství, pokladech a slastech pátých komnat. Lepší by bylo o nich, a o těch, které ještě zbývají, nemluvit, neboť neexistují odpovídající výrazy, jakož neexistuje rozum, který by je pochopil, ani příměry na jejich vysvětlení. Pozemské věci jsou na to příliš nízké.

Zmínila jsem se, že do těchto komnat vstoupí jen málokdo, avšak měla jsem říci, že se jich tam dostane jen velmi málo. Je to vždy veliká Boží milost dospět i jen k jejich dveřím, neboť "mnoho je povolaných, ale málo vyvolených".

Nemyslete si, že se tato modlitba podobá spánku: říkám spánek, neboť se zdá, že duše je v mrákotách; neboť nezdá-li se, že je zcela uspaná, necítí ani, že by byla bdělá. Zde je naopak uspaná - je v hlubokém spánku - nejen pro všechny pozemské věci, ale i sama pro sebe, takže během krátkého trvání tohoto jevu je tak bez sebe, že nemůže utvořit žádnou myšlenku, i kdyby chtěla. Zde není zapotřebí žádného úsilí, aby se vyloučilo myšlení. Miluje-li, neví jak, ani koho, chce-li, neví co: je jakoby mrtvá pro svět, aby víc žila pro Boha. Je to však slastná smrt: protože duše ustane od veškeré činnosti, kterou může vykonávat ve spojení s tělem; a slastná, protože se zdá, že se odděluje od těla, aby mohla lépe žít pro Boha. Opravdu nevím, zda tělu zbývá ještě tolik života, aby mohlo dýchat. Když na to nyní myslím, zdá se mi, že mu opravdu nezbývá nic. Aspoň si to neuvědomuje, jestliže dýchá. Rozum by se chtěl zabývat jen a jen tím, aby pochopil něco z toho, co duše zakouší, protože mu to ale jeho síly nedovolují, zůstane tak ohromen, že i když se zcela neztratí, nemůže hýbat ani rukama ani nohama, jak by se řeklo o nějaké osobě, která upadla do tak hluboké mdloby, že se nám zdá být mrtvá.

Pozorujte tuto duši, které Bůh zastavil činnost rozumu, aby ji tím víc obohatil pravou moudrostí. Po celou dobu, jež je v tomto stavu - je to vždy krátce a duši se to zdá ještě kratší - nic nevidí a nic necítí. Avšak Bůh se vtiskuje do jejího nitra, a když se vzpamatuje, nemůže vůbec pochybovat, že byl Bůh v ní a ona v Bohu.

I když spojení ještě nedosáhne úrovně duchovního zasnoubení, nicméně bývá tomu jako ve světě, když se mají dva zasnoubit: zkoušejí, zda jeden druhému vyhovuje, a chtějí se brát, často se vídají a nemohou se toho nasytit. Předpokládejme v našem případě, že smlouva je už uzavřena, že duše je důkladně informována o tom, jak je to pro ni výhodné, a je rozhodnuta podrobit se ve všem Snoubencově vůli, takže neopomene nic, čím by se mu zaslíbila. Vidí-li Pán, že duše je takto disponována, dá ji znát, jak je s ní spokojen, a protože chce, aby ho lépe poznala, dá jí milost, jak se říká, aby přišla na schůzku, aby se pak s ní spojil. A to všechno trvá jen malou chvíli; není totiž vázán ještě žádnou smlouvou. Jen na ni pohlédne a duše v tom pohledu spatří - velmi tajemným způsobem - kdo je ten Snoubenec, kterého si má brát, pozná ho tak důkladně, že by prostřednictvím svých smyslů a mohutností nedosáhla takového poznání ani za tisíc let. Snoubenec, protože je takový, jaký je, tím prostým pohledem učiní duši hodnější, aby mu dala svou ruku, jak se říká; a přitom je duše do něho tak zamilovaná, že učiní všechno, aby nepřekazila toto božské zasnoubení. Je-li však natolik nedbalá, že lpí na něčem jiném než na Něm, ztratí všechno.


ŠESTÉ KOMNATY

Nyní začínáme s pomocí Ducha svatého mluvit o šestých komnatách, v nichž duše již zraněná láskou svého Ženicha, mnohem usilovněji vyhledává samotu, a nakolik je jí to dovoleno, utíká před vším, co by ji mohlo rozptylovat. Ženichův pohled ji tak uchvátil, že je její jedinou touhou, aby se jím mohla znovu a znovu kochat.

Zde však nic nevidí, ani v představivosti, abych mohla užívat výrazu "pohled". Jestliže se k němu uchyluji, pak jej používám jako příměr.

Často, když duše vůbec na Boha nemyslí, ani se jím nezabývá, Jeho Velebnost vyburcuje duši jako nějakým úderem hromu, či jako nějakou kometou, jež se jen mihne. Není slyšet žádný hluk, avšak duše chápe, že Bůh ji volal, a tak dobře si to uvědomí, že se někdy, zvláště na počátku, roztřese a začne naříkat, ačkoliv ji nic nebolí. Cítí, že byla zraněna, ale neví, kdo jí zranil, ani jakým způsobem. Chápe však, že je to drahocenná rána, a nechtěla by se uzdravit. Stěžuje si Ženichovi hlasitými slovy lásky, aniž by se dokázala ovládnout, neboť ví, že On je s ní, a to navzdory tomu, že nemůže přijít na to, proč se jím nekochá. Cítí náramně silnou trýzeň; ta je však lahodná a sladká. Duše se jí nemůže vyhnout, i kdyby chtěla. Ostatně by ani nechtěla, protože zakouší více radosti v této trýzni, než v lahodném úchvatu modlitby klidu, při němž se nezakouší žádná trýzeň.

A přece se zdá, že Ženich dá zaslechnout svůj hlas ze sedmé komnaty, kde přebývá, aniž by přitom řekl jediné slovo, a obyvatelé ostatních komnat - smysly, představivost a mohutnosti - se neodváží ani pohnout.

Jedná se o určitá slova, která říká duši a jež mohou být různého druhu. U některých se zdá, že přicházejí zvenčí, jiné z nejhlubšího nitra duše, jiné opět z její vyšší části a opět jiné zevně, takže je slyší tělesnýma ušima, neboť se jí zdá, že jsou řečeny jasným hlasem. Někdy - ba často - to může být jen výplod fantazie, zvláště u osob, jejichž slabostí je velká představivost nebo melancholie.

Abychom posoudili, zda taková slova pocházejí od Boha, není dobré zaměřit se na to, jak se slyší, zda zevně či zevnitř duše nebo z její vyšší části. Nejjistější znamení jsou, podle mého názoru tato:

První a velmi přesvědčivé je svrchovaná moc, jakou v sobě taková slova mají, neboť jsou to zároveň slova i skutky. Vysvětlím to lépe. Duše je zachvácena vnitřním nepokojem a trýzní, o níž jsem mluvila, je vyprahlá a rozum je jako v temnotách; avšak jediné takové slovo jako: "Netrap se!", ji naplní pokojem a vyrovnaností, takže je ponořena do světla a zbavena onoho trápení. Nebo je snad ztrápená a plná strachu, protože ji zpovědník nebo jiné osoby tvrdili, že je v moci zlého ducha, avšak pouze ta slova: "Já jsem to, nebo se!", ji zcela uklidní, naplní ji útěchou a zdá se, že ji nikdo nepřiměje, aby věřila něčemu jinému.

Druhé znamení: v duši zavládne veliký pokoj a zbožné, uklidňující usebrání, takže je disponována chválit Boha.

Třetí znamení: tato slova nezmizí z mysli ani po velmi dlouhé době. Některé pak se nezapomenou nikdy.

Všimněte si nyní, jakým způsobem přichází Pán uzavřít zásnuby tím, že uvede duši do vytržení, které ji umožní uniknout z dosahu smyslů. Kdyby si totiž duše uchovala užívání smyslů, myslím, že by nemohla zůstat při životě, vidouc, že je blízko tak velké velebnosti.

Při jednom druhu vytržení duše, přestože se nemodlí, cítí, že se jí dotklo Boží slovo, jež jí přichází na mysl, anebo je slyší. Zdá se, že Pán, pohnut soucitem, když ji vidí už tak dlouhou dobu zmírat touhou po Sobě, rožhaví v jejím nitru jiskru, o níž jsem už mluvila, takže duše uhoří v tom plameni, ale pak povstává k novému životu jako fénix a všechny její viny jsou jí odpuštěny. Když je tak očištěna, Pán se s ní spojí, aniž kdo ví, jakým způsobem, kromě nich dvou. Ba ani duše to neví, ačkoliv jí zůstane užívání vnitřních schopností: přestože to nejsou mdloby ani záchvat, při nichž člověk nevnímá nic z nitra ani zvenčí, duše nedokáže nic říci.

Jestliže z těchto tak úchvatných milostí nezůstane ani vzpomínka, co z toho duše má, že je dostala? Tak závratně ji to prospívá, že to nedokáže dost vynachválit. Jde o dobra, která zůstávají vryta do největší hlubiny duše: nelze je vyjádřit, ale ani je nelze zapomenout.

Ženich tedy přikáže zavřít dveře komnat i hradní bránu. Vždyť také, když začíná vytržení, zastaví se dýchání, člověk nemá sílu mluvit, i když si ji ostatní smysly uchovají o něco víc. Někdy naopak ihned omdlí; tělo i duše tak ztuhnou, že se zdá, jako by už neměl duši, takže se někdy ani neví, zda ještě dýchá. Tato ohromná extáze ovšem netrvá dlouho. Po jejím skončení se stává, že vůle zůstává tak zahloubaná a rozum tak rozptýlený, že člověk vězí v tomto stavu celý den, někdy i více dní, aniž by byl schopen zabývat se jinými věcmi.

Jiný druh vytržení nazývám let ducha: v podstatě je to totéž, avšak působí na duši velmi rozdílným způsobem. Člověk pocítí tak prudké hnutí duše, že se zdá, jako by duch byl unášen, a to takovou rychlostí a tak náhle, že na něho padá nemalý strach, zvláště na počátku. Myslíte si, že pro takovou osobu je to jen malý úlek, když cítí, jak je jí unášena duše a někdy i tělo? Dochází k tomu takovým způsobem, že si člověk myslí, že se duch opravdu odlučuje od těla. Ačkoliv ta osoba neumírá, přesto prožívá chvíle, kdy nedokáže říci, zda je duše v těle nebo mimo tělo. Myslí si, že je celá přenesena do jiné krajiny velmi rozdílné od naší, kde v jakémsi světle, jež se nedá srovnávat s naším, jsou jí ukázány tak velké věci, že by si je ani nedokázala představit, i kdyby se s tím lopotila celý život. A tak se stává, že je jí v jediném okamžiku vysvětleno nezměrné množství tajemství, z nichž by nepoznala ani tisícinu, i kdyby mnoho let namáhala rozum a fantazii, aby je uspořádala. Toto je obrazné vidění, ne intelektuální. Očima duše se vidí mnohem lépe než očima těla, stejně jako se chápe mnohem víc věcí bez pomocí slov.

Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, jakou sílu má slunce, že bleskurychle vysílá své paprsky na zem, aniž by se pohnulo ze svého místa na obloze, tak i duše - jež se ztotožňuje s duchem, jako slunce se svými paprsky - může se silou tepla, které k ní přichází z pravého Slunce Spravedlnosti, pozvednout nad sebe prostřednictvím nějaké své vyšší části, aniž by opustila své místo. Koneckonců, já nevím, co říkám. To však je jisté, že jako koule vyletí s velkou rychlostí z arkebuzy, když se k ní přiloží oheň, tak v nitru začne jakýsi let, který nenadělá hluk, přesto však je to tak zřejmý pohyb, že je nemožné se klamat. A zatímco je duše mimo sebe, jsou jí ukazovány velké věci, a když přijde k sobě, zjistí, jak náramně jí to prospělo. Pozemské věci se jí zdají hodné pouze pohrdání, a ve srovnání s tím, co viděla, pouhé smetí. Od té doby je pro ni život na zemi trápením, protože tu není nic, co by ji mohlo ještě zajímat, a co ji dříve tolik přitahovalo.

Tyto tak velké milosti v duši roznítí živou touhu zakoušet Toho, který Jí je uděluje, takže se pro ní život stane velkou trýzní, i když slastnou. Dychtí po tom, aby umřela a v záplavě slz prosí Pána, aby ji vysvobodil z tohoto vyhnanství, kde ji všechno nudí. Nachází trochu úlevy, když se uchýlí do samoty, avšak ta trýzeň ji brzy dohoní a doprovází ji všude. A to také vysvětluje, proč jsou v této komnatě vytržení velmi častá. A nedá se jim nijak vyhnout, ani když k nim dochází na veřejnosti. Z toho pak vznikají pronásledování a reptání. A přestože se duše nechce strachovat, přece jen někdy to nedokáže, neboť velmi mnoho lidí se jí bude snažit nahnat strach, zvláště zpovědníci.

Když se Pánu zalíbí někoho zahrnout svou přízní, jasně mu ukáže své nejsvětější lidství, a to způsobem, jakým On chce, buď tak, jak žil na zemi, nebo po svém vzkříšení; a někdy s takovou rychlostí, že to můžeme srovnat se zábleskem. Nicméně vryje svůj obraz do paměti tak živě, že nemůže být smazána do dne, kdy se jím bude těšit bez konce.

Mluvila jsem o obrazu, ne však jako by byl namalovaný, nýbrž jako opravdu živá bytost, jež někdy hovoří s duší a odhaluje jí úchvatná tajemství. Nicméně i když zjevení trvá nějakou chvíli, nelze se na ně déle zahledět než jako do slunce, a proto je duše vidí jen velmi krátce, přestože jeho jas nezraňuje její oči, jako sluneční jas oči tělesné. Jas onoho obrazu je jako vlité světlo, asi jako kdyby se slunce přikrylo něčím tak průzračným, jako je diamant; a jeho šaty se zdají být jako z holandské látky. Když však Pán udělí tuto milost, duše téměř vždy upadne do vytržení, protože lidská slabost nemůže snést tak úděsnou podívanou. Říkám úděsnou, protože je tak závratně velebná, že to duši naplní bázní, ačkoliv je to nejkrásnější a nejlahodnější podívaná, jakou by si někdo uměl představit; nikdy by to nedokázal takhle, i kdyby se o to úporně snažil tisíc let, protože to přesahuje schopnosti naší fantazie i našeho rozumu.

Zatímco duše je velmi vzdálená tomu, že by měla něco vidět a ani ji to nenapadne, náhle se dostaví vidění, jež uvede ve zmatek mohutnosti i smysly a naplní je velkou bázní, ale nakonec v nich zanechá slastný klid. Podobně jako když svatý Pavel byl sražen k zemi, na obloze se zablýsklo a zahřmělo, tak v tomto vnitřním světě. Nejprve se tam všechno rozbouří, ale pak náhle se to uklidní a duše pochopí tak velké pravdy, že nemá zapotřebí žádného učitele, neboť pravá Moudrost ji zbavila její neznalosti, aniž by se musela nějak namáhat.

Mám na mysli úzkosti, slzy, vzdechy a prudké vzněty, zdá se, že pocházejí z naší lásky, když ji hluboce prožíváme, nicméně tyto věci jsou jako oheň, jenž vydává hodně kouře, a ty se dají vždy snést, i když člověk přitom hodně zkusí, avšak nedají se vůbec srovnávat s tím, o čem budu nyní vyprávět. Zatímco duše tahle uvnitř plane, stává se mnohdy, že kvůli nepatrné myšlence nebo zaslechne-li jediné slovo, že smrt nepřichází, zasáhne ji rána nebo ohnivý šíp - nikdo neví odkud a jakým způsobem. Netvrdím, že je to nějaký šíp: ať je to cokoliv, je jasné, že to nepochází od nás samých. Říkám rána, ale není to žádná rána, a přece hluboce zraňuje. Zdá se mi, že to není cítit tam, kde se zakouší bolesti této země, nýbrž zcela uvnitř, v největší hlubině duše, kde tento závratně prchavý paprsek sežehne na popel všechno, co tam nalezne z této naší nízké přirozenosti, takže jsme jako bez sebe, dokud trvá. Mohutnosti jsou z toho tak ohromené, že nejsou ničeho schopny, kromě věcí, jež jsou s to rozmnožit naši trýzeň.

Nechtěla bych, abyste si myslely, že přeháním. Naopak, hodně se mírním, protože jde o věci, jež nelze vyjádřit. Smysly a mohutnosti jsou odtrženy ode všeho, co nepřispívá k růstu oné trýzně. Udržuje-li se rozum v činnosti, pak jen proto, aby chápal, jak se duše plným právem musí trápit, že je tak vzdálena od Boha. Přispěje k tomu i Jeho Velebnost, jež se dá tak živě poznat, že trýzeň zřeřaví, a proto osoba, která to zakouší, začne hlasitě křičet a nedokáže se ovládnout, i když je jinak velmi trpělivá a zvyklá na velké bolesti; tato muka se totiž necítí v těle, ale v hlubině duše.

Já jsem viděla jednu osobu v tomto stavu a opravdu jsem si myslela, že umírá. Ostatně není divu, zde je opravdu velké nebezpečí smrti. I když je tento jev velmi krátký, všechno v těle je po něm jako vykloubené, tep je tak slabý, jako by duše měla odejít k Bohu. Zmizí i tělesná teplota a duše žhne takovým způsobem, že jen trochu víc, a Bůh by naplnil svou touhu. V té chvíli tělo nic necítí, ani malou ani velkou bolest, ovšem údy jsou vykloubeny a dva nebo tři dny všechno hrozně bolí.


SEDMÉ KOMNATY

Když se náš Pán ráčí smilovat nad touto duší, kterou už duchovně přijal za svou nevěstu a jež se tolik trápí a už se natrápila touhou po Něm, uvede ji do své komnaty, do této sedmé, dříve než se dokoná duchovní sňatek.

Tak jako ji má Bůh v nebi, tak ji musí mít i duše, aby tam sama přebývala jako v druhém nebi. Pro nás je velmi důležité, abychom si nemysleli, že naše duše je něco temného. Jelikož neznáme jiné světlo než to, jež padá do našich očí, představujeme si obyčejně, že v našem nitru žádné není a že v našem nitru vládne jakási temnota. Tak je tomu u duší, které nežijí v milosti; to však není vina Slunce Spravedlnosti, jež je v nich jako dárce bytí, nýbrž protože nejsou schopny přijímat jeho světlo.

Ačkoliv se Bůh spojuje s duší i ve vytrženích a při modlitbě, kterou jsme nazvali modlitbou spojení, nicméně nezdá se, že tyto věci jen zvou duši, aby vstoupila do svého středu, jak k tomu dochází v této komnatě, nýbrž jen aby vystoupila do své vyšší části. Na tom ostatně málo záleží. Rozhodující je, že se Pán spojuje s duší, takže ji oslepí a oněmí jako svatého Pavla při jeho obrácení, a zabrání ji, aby poznala milost, kterou zakouší a jak ji zakouší. Velká radost, která ji zaplaví, pochází z toho, že se vidí blízko Bohu, zatímco spojí-li se s ní, nechápe nic, protože mohutnosti se ztratí.

Ale zde je tomu zcela jinak. Náš dobrý Bůh jí chce odstranit šupiny z očí, aby viděla a chápala něco z milosti, kterou ji uděluje, a to podivuhodným způsobem.

Když je uvedena do této komnaty, zjeví se ji v intelektuálním vidění tři Osoby Nejsvětější Trojice, jako jakási velebná reprezentace pravdy, uprostřed žáru, který je podoben závratně rožhavenému mraku, jenž se blíží k jejímu duchu. Tři Osoby je vidět odděleně a duše, jíž je dáno jakési úžasné chápání, poznává s naprostou jistotou, že všechny tři Osoby jsou jediné podstaty, jediná moc, jediná moudrost a jediný Bůh. Čemu věříme ve své víře, ona poznává téměř na vlastní oči, i když ne tělesnýma ani duševníma očima, neboť to není obrazné vidění. Tři Osoby se jí tu sdílejí, mluví s ní, a dávají jí pochopit slova, jimiž Pán vyjádřil v evangeliu, že On přichází do duše s Otcem a Duchem svatým a přebývá v ní, když ho miluje a zachovává jeho přikázání.

Ach Bože, jaký je to rozdíl slyšet tato slova a věřit jim, proti pochopení té pravdy způsobem, jak jsem vyložila! Úžas duše den ode dne roste, neboť se jí zdá, že tři Božské Osoby ji už neopustí. Vidí, jak přebývají v jejím nitru zmíněným způsobem, a prožívá jejich božské společenství ve své nejintimnější části jakoby v bezedné hlubině, kterou nedokáže vyjádřit pro své nedostatečné vzdělání.

Uvědomte si, že je obrovský rozdíl mezi předešlými viděními a oněmi z těchto komnat: stejně veliký rozdíl je mezi duchovními zásnubami a duchovním sňatkem, jako je mezi dvěma snoubenci a těmi, kteří se už nemohou odloučit. Už jsem vám říkala, že je nutno se uchylovat k těmto příměrům, protože neexistují jiné vhodnější. Je však nutno si uvědomit, že zde se nemyslí na tělo. Tím méně pak při duchovním sňatku, protože k tomuto tajemnému spojení dochází v samém středu duše, kde má přebývat sám Bůh, jenž nepotřebuje žádné dveře, aby tam vstoupil. Jestliže jsem řekla, že nemá zapotřebí žádné dveře, pak kvůli tomu, že při milostech, jež jsem dosud popisovala, používá smyslů a mohutností jako prostředků, když se zjevuje ve svém nejsvětějším lidství. Docela jinak je tomu při spojení v duchovním sňatku. Pán se zjeví ve středu duše - a ne v obrazném vidění, nýbrž v intelektuálním - daleko lahodnějším způsobem, než při zmíněném již zjevení apoštolům, když prošel zavřenými dveřmi a řekl jim: Pax vobis (Pokoj vám). A to je tak veliké tajemství, tak mocná slast, a tak úchvatný a náhlý projev přízně, že nevím, k čemu bych to přirovnala. Zdá se, že Bůh chce duši ukázat nebeskou slávu, ale mnohem úchvatnějším způsobem, než při jakémkoliv vidění nebo duchovním zážitku. Dá se říci jen toto: že duše, či lépe její duch se sjednotí s Bohem, nakolik se to dá pochopit. Když nám chce Bůh, který je také duch, ukázat, jak nás miluje, dává některým osobám poznat, kam až dokáže jít jeho láska, abychom chválili jeho velikost, jež se ráčí tak spojit s nějakým tvorem, že už se nikdy od něho nechce odloučit, jako se už nemohou oddělit ti, kteří uzavřeli manželství.

Při duchovním zasnoubení je tomu jinak, protože při něm se ti dva často odloučí, stejně tak i při spojení, při němž se dvě věci stávají jednou, nicméně se mohou oddělit a existovat každá o sobě. Obyčejně totiž Pánova milost rychle pomine, takže duše nezakouší jeho blízkost. Naopak při duchovním sňatku tomu tak není, neboť duše zůstává stále v onom středu se svým Bohem.

Můžeme to přirovnat ke spojení dvou voskových svic, jež jsou tak dobře spojené, že hoří jediným plamenem nebo jako by knot, oheň i vosk byly jedinou věcí. Přesto však se ty svíce mohou oddělit, takže budeme mít zase dvě svíce a dva knoty. Avšak v našem případě je tomu jako s vodou, jež padá z nebe do nějaké řeky nebo pramene, kde se tak dokonale smísí, že nejde rozlišit říční vodu od té, jež padala z nebe; nebo jako potůček, který se vlévá do moře, od něhož jej nelze oddělit; nebo jako veliké světlo, jež padá do nějaké místnosti dvěma okny: padá tam rozděleno, ale uvnitř se stává světlem jediným.

To asi měl na mysli svatý Pavel, když říkal: "Kdo se však oddá Pánu, je s ním jeden duch." Naráží na tento úchvatný sňatek, při němž se předpokládá, že Jeho Velebnost se tak přiblížila k duši, aby se s ní spojila. Apoštol dále říká: "Vždyť pro mne je život Kristus a smrt zisk." zdá se mi, že tak může hovořit i duše, neboť zde motýlek umírá s velkou radostí, protože jeho životem je Kristus.

Řekli jsme si tedy, že motýlek je mrtvý, svrchovaně šťasten, že našel své odpočinutí a že Kristus žije v něm. Pohleďme nyní, jak žije, a zda se jeho nynější život liší od předešlého; zda opravdu dostal milost, o níž byla řeč, to se pozná podle účinků. Podle mého názoru jsou účinky následující:

Především úplně zapomíná na sebe, a to tak dalece, že se domnívá, že už neexistuje. Duše cítí takovou proměnu, že se už nepoznává. Nemyslí ani na nebe, jež ji očekává, ani na život nebo pocty, ale jen jak by co nejvíce usilovala o větší slávu Boha. Slova, jež jí řekl Pán, totiž aby se starala o Jeho záležitosti, a On že se bude starat o její, způsobila asi to, co znamenají, takže ona se už o nic jiného nestará. Nechce být ničím v žádné věci, kromě případu, kdy nahlédne, že může nějak přispět k tomu aby vzrostla, byť jen o trochu, Boží čest a sláva: kvůli tomu by ráda obětovala i život. Avšak v ostatních věcech pociťuje tak divné zapomenutí, že se zdá, opakuji, jako by už neexistovala.

Tyto duše netouží zakoušet nějaké slasti nebo duchovní útěchy, protože jsou stále se svým Pánem, který v nich žije. Neprodělávají ani vyprahlosti, ani vnitřní trýzně a chtěly by jen chválit našeho Pána, jímž se zabývají s veškerou něhou. Jako oheň, ať je sebemocnější, nikdy nešlehá svými plameny dolů, nýbrž vždycky vzhůru, tak i zde: vnitřní hnutí vyvěrá ze středu duše a stoupá, aby vyburcovalo mohutnosti.

Naplňuje mě údivem, že duše, jež dospěla až sem, už neupadá do žádné extáze, alespoň ne do takové, při níž se ztrácí vědomí.


Sv. Terezie od Ježíše: Hrad v nitru, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003


Zdroje:
- Karmelitánské nakladatelství (Sv. Terezie od Ježíše: Hrad v nitru)
- Sacred Texts (St. Teresa of Avila: Interior Castle)