Ve Vatikánu dne 24. listopadu 2006  

Nejdůstojnější Eminence,  
s odkazem na okružní list poslaný touto Papežskou radou dne 13. března 2006 (Prot. N. 10279/2006) ohledně  actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica se Vaše Eminence dotázala, zda ustanovení obsažené v č. 5 („Vyžaduje se rovněž, aby úkon byl zainteresovanou osobou oznámen písemnou formou příslušné autoritě katolické církve“) zahrnuje nutnost, aby se osoba dostavila k vlastnímu ordináři nebo faráři, nebo zda by mohlo být dostačující zaslání sdělení zainteresovaného v písemné formě.  

[…] V této záležitosti je třeba mít na mysli, že smyslem okružního listu Svatého stolce je to, že příslušnost nebo nepříslušnost ke katolické církvi není pouze matrikovou právně-administrativní záležitostí, ale závažnou teologicko-kanonickou otázkou dotýkající se konstitutivních prvků života církve.  

A proto jsou od ní odloučeni pouze ti, kdo vědomě vykonají úkon opravdové apostaze, hereze nebo schismatu (srov. kán. 751 a 1364 CIC) a kdo tedy mají reálný úmysl narušit pouta společenství s církví navzdory trestněprávním kanonickým důsledkům, jichž si jsou vědomi, nebo o nichž mají být uvědoměni. Pouze církevní autorita – prostřednictvím stále žádoucího osobního kontaktu s věřícím, který předložil nebo zaslal žádost o zaznamenání odpadu nebo jeho prosté oznámení – se může ujistit o tom, že u něho existují, nebo neexistují tyto svobodné a uvážené volní dispozice i znalost příslušných kanonických důsledků.

Z hlediska skutkové postaty se tu nejedná o úkon úpravy osobních údajů jako v občanském právním  řádu, ale o úkon velkého teologicko-kanonistického významu vykonaný v rámci církevního právního  řádu, jehož nezávislost v posuzování této záležitosti je uznána státem […].  

V případě odmítnutí osobního setkání ze strany věřícího (tedy takového, který by dovolil posvátnému pastýři posoudit závažnost a důsledky jeho úkonu a snad jej motivovat ke změně rozhodnutí) bude nutno přikročit k zaslání osobního listu, v němž se zřetelně a jemně objasní, že opravdový úkon odpadu narušuje pouta společenství s církví, která existují od okamžiku křtu.

Bude nezbytné vyjasnit, že takové jednání, kvalifikované jako úkon opravdové apostaze (nebo eventuálně dle důvodů udaných věřícím hereze,  či schismatu) je natolik závažné, že je chápáno nejen jako těžký hřích, ale také jako  trestný čin v právním řádu církve a že je za ně předepsán nejtěžší kanonický trest: exkomunikace. Pro pochopení závažnosti takového trestu bude vhodné konkrétním způsobem ilustrovat praktické důsledky exkomunikace (že např. bez eventuálního odpuštění trestu nemůže přistupovat k přijímání nebo obdržet svátostné rozhřešení, že nemůže být kmotrem při křtu nebo při biřmování, že pro něj nemůže být vykonán církevní pohřeb atd.). Tato korespondence musí být nadto motivovaným pozváním k uvážení a eventuální změně rozhodnutí odloučit se od katolické církve.  

Pokud toto ústní nebo písemné pozvání není přijato, anebo pokud zaslaný list zůstane bez odpovědi, bude tak zřejmá i písemně doložená vůle zainteresovaného formálně dojít do kanonické situace odloučení od církevního společenství s příslušnými trestními důsledky, a bude tedy možno přistoupit k žádanému zaznamenání. Přesto – pokud by to ještě bylo možné – bude vhodné mu také připomenout, že s ohledem na charakter svátosti křtu tu zůstává ontologické pouto s církví a že vždy bude toužebně očekáván jeho návrat do otcovského domu (srov. Lk 15, 11-33).  

[…] V naději, že jsem Vaší Eminenci poskytl potřebné údaje pro vyřešení předložených pochybností, rád využívám této příležitosti, abych Vás ujistil o své srdečné hluboké úctě.   

Vaší nejdůstojnější Eminenci hluboce oddaný  JULIÁN kard. HERRANZ předseda   

Nejdůstojnější Excelence, tato papežská rada nyní obdržela Váš ctěný list, v němž jste nám s ohledem na „Pokyny“ ohledně procedury v případě žádosti o formální odpad od církve, schválené Vaší biskupskou konferencí, a s odvoláním na okružní list tohoto dikasteria z 13. března 2006, Prot. N. 10279/2006, položil tři otázky: 

a) Zda ve světle „Norem“ daných papežskou radou je možné trvat na požadavku přeposlání žádostí o formální odpad do diecéze křtu.

b) Zda ve světle „Norem“ daných papežskou radou je možné trvat na požadavku vedení procedury písemnou formou, když se zainteresovaný odmítne osobně dostavit.

c) Zda ve světle „Norem“ daných papežskou radou je možné trvat na požadavku centralizace řízení na diecézní kurii.  

Stačí především konstatovat, jak se tyto „Pokyny“ – vycházející z okružního listu této papežské rady – vhodně vyrovnaly s touto nesnadnou otázkou. „Pokyny“ dále ukazují správné chápání, že pouze pokud vnější projevení odpovídá vnitřnímu úkonu opravdové apostaze, hereze nebo schismatu, může nastat formální úkon odpadu od církevního společenství ve vlastním smyslu s následnou kanonickou sankcí exkomunikace (srov. kán. 751 a 1364).  

Ohledně pochybností předložených touto biskupskou konferencí, jejich pozorné prostudování dovoluje formulovat tyto odpovědi:  

1. Ohledně požadavku přeposlání žádosti.  

Normy obsažené v okružním listě předpokládají, že přezkoumání provede vlastní ordinář (diecézní biskup, generální vikář nebo – pokud je – biskupský vikář) nebo vlastní farář, což znamená dle místa trvalého kanonického bydliště (srov. kán. 107). Důvod takového určení kompetence spočívá v tom, že nejsnadněji se může setkat s věřícím a zahájit s ním potřebný pastorační dialog právě církevní autorita dle místa bydliště věřícího.   Tento osobní dialog má trojí účel: 

a) pomoci mu uvědomit si závažnost tohoto úkonu a následného kanonického trestu exkomunikace;

b) objasnit mu důsledky již zmíněné v č. 4 (odst. 5) „Pokynů“;1 

c) snažit se trpělivou láskou, aby se obrátil a upustil od úmyslu odpadu.  

Pokud navzdory tomuto pastoračnímu dialogu věřící trvá na své žádosti, sdělí vlastní ordinář nebo farář toto rozhodnutí pro jeho zaznamenání v příslušné farní matrice diecézi křtu, pokud je odlišná od diecéze trvalého bydliště.  

1 Přepis č. 4 odst. 5 „Pokynů“:   
[Z odpadu od katolické církve formálním úkonem (který je, v souladu s kanonickým řádem, úkonem apostaze, hereze nebo schismatu)] „vyplývají tyto následky:
−  vyloučení ze svátostí (srov. kán. 1331 § 1 odst. 2 a kán. 915);
−  odmítnutí církevního pohřbu, pokud by nebyla dána před smrtí nějaká známka pokání (srov. kán. 1184 § 1 odst. 1);
−  vyloučení ze zastávání poslání kmotra při křtu a biřmování (srov. kán. 874 § 1 odst. 4 a kán. 893 § 1);
−  nutnost dovolení místního ordináře pro připuštění ke kanonickému manželství (srov. kán. 1071 § 1 odst. 5).“    

2. Ohledně vedení procedury písemnou formou.  

Pokud se nepodaří s věřícím zahájit tento vhodný pastorační dialog, je také možné dojít k přesvědčení o odpadu – a postarat se o jeho zaznamenání v matrice pokřtěných – pokud z přímé poštovní korespondence mezi věřícím a vlastním ordinářem nebo farářem vyplývá, že byly naplněny všechny známky formálního úkonu odpadu. Církevní autorita proto musí ve svém listě vyložit, co by řekla slovem, pokud by bylo možné osobní setkání (č. 2). List musí být doporučený – jak již precisně požadují „Pokyny“ – a pouze pokud je zřejmé, že byl doručen věřícímu a že on potvrdil ve své odpovědi, výslovně  či mlčky, své rozhodnutí o odpadu, je možné dokončit proceduru sdělením rozhodnutí diecézi křtu, pokud je odlišná od diecéze trvalého bydliště.  

3. Ohledně centralizace na diecézní kurii.  

Normy Svatého stolce se zřetelem na rozdílnost situace v jednotlivých zemích ponechávají volnost zvolit si, zda se  řízení koná u ordináře, nebo u faráře. Proto je ponecháno na uváženém rozhodnutí biskupské konference, zda se  řízení o tom, jestli byly naplněny nezbytné známky pro existenci úkonu formálního odpadu, jak jsou ukázány v č. 1 a č. 2, má centralizovat, nebo ne.  

 S nadějí, že tyto poznámky mohou být užitečné, rád využívám této příležitosti, abych Vás ujistil o své hluboké úctě a srdečné náklonnosti v Kristu.   

JULIÁN kard. HERRANZ předseda  + BRUNO BERTAGNA biskup sekretář