Z kláštera k volnosti v Kristu

„A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši - pro ty,
kdo nežijí podle těla, ale podle Ducha.“ (Římanům 8:1)

Zbožné touhy

Poté, co jsem velmi toužil žít s Kristem, rozhodl jsem se, že se stanu knězem. Jako dítě katolických rodičů jsem věřil, že má církev je jediná pravá a mimo ni není žádná šance na spasení. Dogma o jedinečnosti spásy v katolické církvi hlásali papežové: Inoncent III., Bonifác VIII. v bule 'Unam Sanctam', Klement VI., Benedikt XIV., Leo XIII., Pius XII. a taky Pius IX: „…existuje jenom jediná, katolická a apoštolská církev, mimo níž není spása ani odpuštění hříchů.“ A tak mi nepřišlo, že bych mohl hledat spásu mimo ni.

Od mladých let jsem se chtěl stát knězem. Narodil jsem se 2. května 1911 v Denveru (Colorado, USA). V naší obci bydlely rodiny z Irska, skotové i slované, většinou katolíci. V takovémto místě bylo mnoho místních kněžími a bylo jim dáno patřičné úcty a respektu. Avšak nejen důstojnost a úcta byly důvodem pro mé rozhodnutí. O povolání ke kněžské službě mě především vedly myšlenky, o kterých se kázalo římskokatolickou církví.

Nadto kněz církve Římské - kdy modlící se modlitbu posvěcení během Eucharistie - má moc proměnit chléb a víno v pravé tělo a krev, duši a božství Ježíše Krista. A poněvadž není možné oddělit lidskou přirozenost Ježíše od Jeho božství, tak chléb i víno po proměnění v tělo a krev Ježíše Krista mají být objektém božského uctívání.

Katolíci rovněž vědí, že když vyznávají své hříchy před knězem, má moc jejich odpouštění. Trentský koncil, který byl reakcí na období reformace, vyhlásil roku 1545 následující: „Jestliže někdo tvrdí že kněží nejsou správci rozhřešení,…“ A když jsem od sedmi let začal chodit do zpovědnice, záhy jsem zjistil, že tato duchovní moc dává kněžím ohromnou nadvládu nad životem věřících. Tato duchovní moc je pro ně mnohem důležitější, než světská moc na této zemi.

Řídila mě nejen touha po moci a váženosti kněze, ale upřímné touhy za spásu duší. Z učení kněží a řeholních sester vyplývalo, že jestliže nenám šanci dojít do nebe po smrti, katechismem vysvětlovali, že je zapotřebí odčinit časný trest za hříchy. Řím káže, aby věřící věřili, že jestliže duše „upřímně litujících, kteří zemřeli v Boží milosti, ještě před vykonáním skutků pokání za všední hříchy, budou po smrti očišťováni trestem v očistci.“ Pochopil jsem, že když konám každodenní hříchy a nezřídka hřích smrtelný, budu muset v očistci strávit hodně dlouho.

V oficiálním učení církve katolické je mnoho o utrpení v očistci. Avšak bujá fantazie irských kněží a řeholníků vyobrazovali takové mučení a bolesti, kterých jsme se jako děti velmi bály a byli rozhodnuti, že jsme schopni podstoupit vše, jen ne očistec. V mládí jsem pochopil, že má-li kněz duchovní moc skrze eucharistickou oběť k vysvobozování duší trpících v očistci, tak chci být knězem, abych taky mohl pomoci vlastní duši - protože po smrtí duše smířené mšemi budou mít malý závazek postavit se za mě před trůnem Královny nebes - Nejsvětější Marie Panny, a ona se bude přimlouvat za mne u svého Syna. Bylo to v souladu s učením církve: „K zmírnění trestů (duším v očistci) pomáhá oběť Mše svaté“. A tak jsem se rozhodl, že se stanu knězem, a o tomto rozhodnutí dám na vědomí představeným.

Bible v církvi římskokatolické

Trvalo by mnoho času, než bych zde vypověděl o všem, co se dělo za čas mých příprav ke kněžství, avšak zmíním zde body zvratu v mém životě. Cesta k jistotě spásy byla dlouhá, plná protivenství a pokušení. Mnoho lidí se ptá, jestli jsem znal Bibli, anebo ta kniha byla pro mne zakázanou. V nižším duchovním semináři mě provázely tři knížky: O pravém náboženství Nejsvětější Panny Marie od Alfonse Liguori, O následování Krista od Tomáše Kempisa a k tomu Nový Zákon v římskokatolickém vydání. Na něm byl napsán nápis: „Tříletý odpustek se uděluje všem věrným, kteří čtou Písmo Svaté, nejméně čtvrt hodiny a věnují tak náležitou úctu Božímu Slovu.“ Proč si tedy katolíci více nevšímají Bible, zvláště když jim záleží na odpustcích (čili mimosvátostnímu odpuštění časného trestu, který zbývá po odpuštění daného hříchu)? Uvažujme nad tím, že odpustek se uděluje jen tehdy, když je Bible čtena jako duchovní čtení, čili ne za cílem zkoumání a interpretace. A jelikož věřící vědí, že odpustky lze získat jinými, jednoduššími prostředky, například pokřižováním se (sedm let odpustku v případě přežehnání se posvěcenou vodou) atd., málokdo čerpá z čtení Písma, zvláště je-li v obavách, že by správně neporozuměli textu v souladu interpretace církve.

Když jsem po letech opouštěl klášter, měl jsem sebou jen tři vspomínané knížky. Ta knížka o pravdivém náboženství neměla už desky – tak často byla používána. Desky z knížky o následování Krista se držely na posledních nitkách. Nový Zákon byl přesto jako nový. Podíval jsem se do něj jen tehdy, když jsem chtěl porovnávat latinský překlad s anglickým.

Indoktrinace

Časová náplň v semináři byla uzpůsobena tak, aby bylo co nejméně na upřímnou reflexi. Ovšem, každé ráno je čas vyhrazen na meditace, ale body k rozjímání jsou předem hlasitě stanoveny a jejich vypouštěním by se člověk dostal do hříchu.

Každodenní program je vymyšlen tak mistrně, že vlastní myšlenky pod tíhou vytíženosti unikají, a osobnost je směřována tak, aby plně zapadala do vzoru, který byl nalinkován církví. Cílem tak bylo: naprosté oproštění od vlastního uvažování. Kromě laiků je v církevní moci kněz takovým pěšákem v strategii dobývání světa. Jestliže má být součástí této strategie a významně pomáhat, musí projít naprostou změnou smýšlení. Těchto cílů se dosahuje podobnými metodami, jako mají komunisté: málo spánku, častý půst a indoktrinace.

Bylo nám vtloukáno, že ve chvíli kdy se v myšlenkách rodí pochybnosti vůči kterékoliv ze závažnějších římských doktrín, okamžitě se musí odhodit a zapomenout na ně. Vědomé zahrávání si s takovouto pochybností je příznakem toho, že Bůh dotyčného k povolání kněze nevede a to má i konečný dopad na spásu.

Volba řádu

Na konci nižšího duchovního semináře jsem si měl vybrat, zda-li budu knězem diecézním (podléhajícím biskupu, jako pracovník ve farnosti, nebo jako kaplan nějaké instituce), anebo řádovým knězem (který skládá tři sliby: chudoby, čistoty a poslušnosti, který žije v klášteře či v domě řádu). Chápal jsem, že jako diecézní kněz, můžu být často pokoušen, což je pak těžší si vysloužit spasení. Rovněž jsem věděl, jak doposud církev kanonizovala za svatého (oficiálně prohlásila, že něčí duše je v nebi) jen jediného diecézního kněze: Probošta z Ars Jana Maria Vianney. V podstatě jsem si myslel, že je těžké získat spasení diecéznímu knězi – bezpečnější tedy bude stát se mnichem nebo řádovým knězem.

Poslední rok nižšího semináře jsem přemýšlel nad nejvhodnějším řádem. Dobře jsem znal známé řády: Benediktíni, Dominikáni, Bernardini, Františkáni, Trapisté, Tovaryšstvo Ježíšovo (Jezuité). Žáden mě z nich však nepřitahoval. Hledal jsem řád o velmi přísných pravidlech, kde bych mohl získat plnou záruku spasení. Zdálo se mi, že to vše, co hledám, najdu v řádu Matky Boží z hory Karmel, čili obecně známém řádu bosých karmelitánů.

Řád založili křižáci a jiní poutníci do Svaté Země. Po odjezdu křižáků, mniši zůstali a obývali jeskyně Synů proroků na hoře Karmel. Jeruzálemský patriarcha jim dal velmi jednoduché pravidlo, které zachovávali do poloviny 18. století, kdy je muslimové vyháněli z jejich Svaté Země. Část vyhnanců se usídlila v italské Mantui, část v anglické vesnici u Cambridge. Prvním představeným generálním v Anglii byl Simon Stock. Jemu se měla zjevit Marie a předat zaslíbení Škapulíře.

Hnědý škapulíř

V knížce Irského Společenství Katolické Pravdy, s titulem „Hnědý škapulíř“, napsal kněz E.R.Elliot (OCD) „vize tohoto zaslíbení je na straně 5: (Marie) ukázala se s ohromujícím průvodem, a držela v dlaních hábit (škapulíř). Řádu pověděla: Bude to pro Tebe i všechny karmelitány zvláštní milost. Kdokoliv bude nosit tento hábit (škapulíř), nebude trpět věčným ohněm.“ Škapulíř může vyrobit kdokoliv, ale je zapotřebí mít kousek tmavohnědé tkaniny z vlny ve tvaru dvou čtverců a spojit je šňůrkami. První náš škapulíř musí požehnat kněz, který je oprávněn k udělování takového požehnání.

S nošením karmelitánského škapulíře se váže i další zaslíbení: privilej škapulíře. Obdržet ji měl papež Jan XXII, když se mu zjevila Marie. Cituji ze vzpomínané knížky: „Svatý Jan od Kříže (um.1591), důležitý svatý karmelitánů a učitel církve, horlivě věřil v privilej škapulíře. Na krátký čas před smrtí pro své dobro i svých přátel, si připomněl, že Matka Boží Karmelská sestupuje v sobotu do očistce s milostí a pomocí a vysvobozuje z něj duše zbožných, kteří nosili její Svatý Škapulíř.“

Katolíci, kteří mívají škapulíř, často jej nahrazují medailonkou. Medailonka musí mít z jedné strany obrázek Krista a z druhé strany Marii. Musí být rovněž posvěcen knězem.

Každodenní život v klášteře

První rok jsem strávil v noviciátu u bosých Karmelitánů, kde jsem se připravoval na první sliby. Oddával jsem se především modlitbě a meditaci. K běžnému dennímu programu jako novici jsme měli vyhrazený čas navíc k modlitbě s důrazem k pokání a sebeumrtvování. Důrazně se kontrolovala tichost. Denně to vycházelo na přibližně 30 minut času, kdy novicové si mohou spolu povídat. Během Velkého půstu a adventu jsme měli zcela zákaz komunikace – tj. ve chvílích odpočinku novici musí mezi sebou mlčet a tiše recitovat růženec, modlitby pokání atd. V noviciátu začíná den o půlnoci. Celé společenství, svolané zvonkem, shromažďuje se v kapli. Poslední cinknutí hodin znamená začátek Liturgie hodin: Zpívá se, nebo recituje jitřní liturgie, která je složena z devíti žalmů a devíti pasáží ze Starého i Nového zákona, spolu s komentářem někoho z raných otců církve. Poté následují zpěvy chvalozpěvů a žalmů, stejně jako Benedictus – tato část bohoslužby se nazývá Hymnami. Nakonec lidé v řádu se vracejí do svých lůžek, kde čekají na podobné svolávání zvonem, které je za rozbřesku o třičtvrtě na pět.

Postel by neměla být spojována s luxusem s peřinami z prachového peří, ale vhodným místem k odpočinku. Lůžko karmelitána se skládá ze tří desek, které jsou položeny na dvou podstavcích a potaženy tenkým suknem. Zbývající zařízení mnišské cely tvoří malý stolek.

Hodiny modliteb

Po ranním budíčku skupinka noviciátů se odebírá k zpěvu, kdy se recituje se prima a tercie, které jsou složeny z třech žalmů nebo krátké modlitby. Nakonec této části liturgie, skupina tráví čas při tiché modlitbě na kolenou. Po tiché modlitbě se začíná den mší. Jestliže řeholník je knězem, vysluhuje soukromou mši při jednom z klášterních oltářů obvykle za asistence spolubratra jako ministranta. Jestliže se teprve chystá ke kněžství, jde na mši společnou, kterou vysluhuje kněz určený k službě na daný týden. Na mši chodí i další bratří, kteří jsou zaměstnáni v klášteře. Ti, kdo se účastní mše, musí přicházet k přijímání. Jelikož liturgie hodin, tichá modlitba a mše trvají celkem přibližně tři hodiny, řeholníci chodí na snídani teprve okolo osmé hodiny. Je to chléb a káva, která se jí ve stoje, protože v celých pravidlech řádu není žádného pravidla o snídani. (Možnosti snídaně byly nedávno umožněny vzhledem k slabosti současného člověka)

Dopoledne se většinou tráví samostudiem a individuálními modlitbami. V noviciátu je možno studovat pouze ty duchovní předměty, které odpovídají pravidlům řádu karmelitánů. Po absolvování slibů řeholník pak studuje teologii a další předměty, které jsou nezbytné k získání kněžského svěcení.

A tak před polednem noviciáti jdou zpívat se sborem, kde mají poslední dvě hodiny ranního náboženství: sextu a nonu, které jsou složeny podobně jako prima a tercie z třech žalmů, krátkého zamyšlení se nad Písmem a kolektů na daný den. Od konce náboženství až do Anděla Páně, následuje zpytování svědomí: Je zapotřebí si připomenout hříchy, které jsme udělali od posledního večera a prosit Boha o jejich odpuštění. Jesltiže by se spáchal hřích smrtelný, při nejbližší příležitosti je nutno jít ke zpovědi. V případě hříchů všedních, vystačí si řeholník skutky lítosti a pokání. Po modlitbě ‚Anděl Páně‘ řeholníci jdou do jídelny na hlavní jídlo dne.

Klášterní výživa

Jídlo se jí za přísného mlčení. Vyjímkou jsou dny jako Velikonoce, Letnice, nebo den Svaté Matky Boží Karmelské, svaté Terezy z Avily, sv. Jana od kříže, všech svatých, Neposkvrněného početí, Boží narození apod… Během jídla není zas tak úplně ticho, protože v dané chvíli řeholník určen na daný týden čte nějaký úryvek duchovní literatury podle pravidel řádu.

Jídlo není nijak extra. Skládá se obvykle z polévky, na druhé jídlo jsou většinou ryby nebo vejce, nějaké přílohy a ovoce. Řád bosých karmelitánů zakazuje maso. Maso mohou jíst jen ti, kteří to mají jen na doporučení lékaře. Podle znalců medicíny ryby a vejce jsou naprosto dostatečné. Jestliže některý z bratří má jíst maso, musí si sednout do jiného oddělení jídelny. Dotyčná část jídelny se nazývá ‚peklem‘.

Po jídelně se každý pak rozhlíží, zdali v jídelně není zapotřebí s něčím pomoci. Časem může řeholník tak zastoupit čtoucího bratra, nebo toho, který roznáší jídlo, aby i oni se mohli najíst. Další konají veřejné pokání: „Leží s rozloženými rameny ve znamení kříže, líbají v sandály nohy druhých, leží na prahu jídelny, aby všichni chodili nad nimi. Tyto i jiné praktiky pokání mají za účel zlepšení našeho stavu duchovního konta.“ Po odpoledním jídle ve většině karmelitánských klášterů přichází čas pro odpočinek, který má sloužit k sdílení se s bratry o duchovních věcech a povzbuzování k zásadám duchovního života. V praxi tento čas není příliš příjemným, a během tohoto času se dějí ty nejhnusnější věci. Je složité zamknout v nepřirozeném prostředí kláštera dvěstě či více mladých kluků, zdravých mužů, a nepočítat s psychologickými dopady. Proto řeholníci obvykle s úlevou vnímají konec odpočinku a vracejí se pak do cel.

Neustálé čtení žalmů

Při setkání je čas na nešpory a kompletář. Nešpory obsahují pět žalmů, Magnificat a kolektu na daný den. Kompleta obsahuje tři žalmy, odpolední žalm a závěrečnou modlitbu (kolektu). Zakončuje se každodenní Liturgií hodin, tak jak je v žalmu napsáno: „Chválívám tě sedmkráte za den za tvé spravedlivé soudy.“

Je velkou otázkou, proč jsme při každodenním čtení a zpěvů okolo 30ti žalmů (týdne všechny žalmy) při modlitbách a náboženstvích nepoznali Božího plánu spasení, které je ukázáno v Slově Božím. Pro katolíka je odpověď následující: Když jsme četli pasáže z Písma, které jsou v protikladu s učením církve, museli jsme jej interpretovat jinak. Když jsme slyšeli žalm 18:3 „Bože můj, má skálo…“ museli jsme ignorovat jasný výklad toho, že když je skálou Bůh, tak skálou není Petr, nebo jsme mohli říci, že naše znalost Písma není dostatečná k tomu, abychom této pasáži rozuměli. Stejně tomu bylo s úryvky Písma Starého i Nového Zákona, které jsme četli při Liturgii hodin. A tak verš Pavlova listu k Římanům 5:1 „Když jsme tedy ospravedlněni z víry…“ jsme chápali jako: „Když jsme tedy ospravedlněni z víry v církev římskokatolickou…“

Zbytek večera po nešporách jsme obvykle trávili v celách, kde jsme o samotě měli dospívat k ‚jednotě‘ s Bohem skrze duchovní čtení, meditaci a modlitby. Pravidla karmelitánů kladou důraz na uvažování řeholníka: „Vytrvej v celi den a noc, rozvažujíc o Božích nařízeních“. Ve skutečnosti velké množství času protéká mezi prsty v nečinnosti a nudě.

A pak v obvyklou hodinu tichá meditace. Klášterní den se zakončuje večeři: chleb s čajem. Poté mohou následovat případně večerní modlitby a bičování.

Umrtvování těla

Když po návratu mniši stáli před dveřmi své cely, přicházel čas bičování. Na signál představeného zhaslo světlo a řeholníci sundávali část svého oblečení a bičovali se po nahém těle a zpívali u toho v latině žalm 51. Bič je tvořen z trojitého provazu a je protáhnut přes tkané držadlo, které mělo šest koncovek, z kterých každá byla dlouhá 40 centimetrů. Koncovky byly polévány včelím voskem, aby byly tvrdší. Intenzita ran se odvíjela od horlivosti řeholníka. Bylo normálním, když u toho tekla krev. Po konci žalmu otec představený odrecitoval několik modliteb a řeholníci se oblékli. Když se opět rozsvítilo, klečeli při celách. Otec představený pak procházel chodbou a žehnal každému. Oni líbali jeho škapulíř (dva kousky kůže okolo krku – na prsou a na zádech), po čemž se pak vraceli do cel. Tak se končil klášterní den.

Kdyby skutky mohly člověka spasit, karmelitán by mohl mít jistotu spasení, protože jeho život je plný umrtvování. Avšak Pavlův list k Římanům 3:20 říká, že „ze skutků zákona `nebude před ním nikdo ospravedlněn´, neboť ze zákona pochází poznání hříchu.“ Velmi mě rmoutí vědomí, že každý den tisíce řeholníků, řeholnic a miliónů katolíků po světě koná nespočet skutků ve víře, že jim to bude počítáno za zásluhu. Nevědí, „že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.“ (Římanům 3:28). Bez poznání Slova Božího jsem také věřil, že si spasení musím zasloužit. Setrvával jsem v temnotě.

Sliby

Před koncem noviciátu (1935) jsem složil první sliby a v roce 1938 na svátek Nanebevstoupení jsem složil věčné sliby. Hovořím o nich, abych ukázal, jak závazný charakter mají pro katolíka.

Ego, Fr. Hugo a Sancta Teresa Margarita, facio meam Professionem votorum solemnium, et promitto obedientiam, castitatem, et paupertatem Deo, ac beatissimae Virgini Mariae de Monte Carmelo, et Reverendo patri Nostro, Fratri Petro Thomas a Virgine Carmeli, Praeposito Generali Ordinis Fratrum Carmelitarum primitivam praedicti Ordinis usque ad mortem.

Což se překládá: ‚Já, bratr Hugo od svaté Terezy Markéty, vyznávám smluvená ustanovení, a slibuji poslušnost, čistotu a chudobu Bohu, Nejsvětější Marii Panně Karmelské, i našemu ctihodnému otci Petrovi Tomáši od Panny Karmelské, generálnímu představenému řádu bratří blahoslavené Panny na hoře Karmel, stejně jeho nástupcům vzpomínaného řádu až do smrti.‘

V roce 1938 jsem skládal časné sliby a připravoval se ke kněžskému svěcení. Přijal jsem svěcení nižší svěcení a svěcení subdiakonátu z rukou biskupa Francise Clementa Kellyho z Oklahoma City. Nepamatuji si, že by mě jakkoliv trápily větší pochybnosti ohledně oficiální nauky církve. Vypadalo to, že pohled na tyto věci mám ustálený. Avšak Bůh měl jiné plány. „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna…“ (Římanům 8:28-29)

Zapochybování během kněžství

Nacvičoval jsem tehdy vysluhování mše – pravidla obřadu. Kolikrát jsem se ptal sám sebe, jestli skutečně věřím, že můžu po vysvěcení přikázat Bohu, aby sestoupil na oltář. Věděl jsem, že podle nauky Římu kněz, i když nehodný (byť by zaprodal svou duši ďáblu), může proměnit substanci chleba a vína ve skutečné tělo a krev, duši a božství Ježíše Krista. Ve chvíli, co jsou vyřčena slova posvěcení a obřad je dokonán, Bůh musí sestoupit na oltář a v substancích chleba a vína setrvat. Čím déle jsem přemýšlel o moci kněze v katolickém pojetí, tím méně jsem v ni věřil. A tak jsem vyznával zpovědníkovi své pochybnosti a on měl se mnou trpělivost. Řekl mi, že i kdybych nevěřil v ani jednu věc hlásanou církí, přesto mohu být knězem, ovšem pod podmínkou, že budu kázat to, co se ode mě vyžaduje. Vysvětlil mi to takto: ‚Tvá osobní víra s tím nemá co do činění. Jsi nástrojem v rukou Matky církve, služebníkem v šíření víry. Buď loajální k víře římskokatolické a vše bude dobré.‘

Nakonec tomu tak být nemělo. Pochybnosti narůstaly ze dne na den. Představení zpozorovali mé postoje a řekli, že mám problémy. Nicméně nijak mi v té záležitosti nepomohli. Upřímně řečeno, můj nejvyšší představený, otec provinciál, mě skutečně nenáviděl. Dával mi stále na vědomí, že není nevzdělaným člověkem. Stále mluvil o velké moudrosti a svatosti a snažil se mě za každou cenu znejistit. Naštěstí mi byl nablízku můj místní představený, otec Edward, oddaný přítel, na kterém rovněž spočíval hněv provinciála. Nakonec jsem zcela ztratil víru v církev Římskou a její dogmata. Bylo mi úplně jedno, jak budou reagovat představení, až se to dozví.

V následujících měsících mnohokráte jsem přemýšlel nad tím, že odejdu z řádu, přestože věděl jsem, že pokud chci setrvat ve shodě se svým svědomím, budu muset také opustit celou římskokatolickou církev. Téměř vůbec jsem neznal protestanty, dovoleno mi bylo pouze číst katolické autory, a tito překroutili a znehodnotili Boží nauku. O učení protestantů bylo vyučováno jako o díle samotného satana. Nevěděl jsem, co si počít, ale důvěřoval jsem Bohu. Věděl jsem, že On mě neopustí v čase zkoušky.

Útěk

2.srpna 1940 jsem pochopil, že už vůbec nevěřím v některá podivná učení církve římskokatolické: Přepodstatnění, zpověď (před knězem udělujícím odpuštění hříchů) a neomylnost papeže (který se nemůže mýlit v oficiální nauce víry a mravů). Nemohl jsem setrvat v klášteře: Jestliže řeholník věří ve všechny nauky církve, jeho život je dost těžký, avšak když v ty nauky věřit přestane, jeho život na tom místě není možný. Poté, co jsem dokončil studium teologie, věděl jsem, že se nebudu moci vrátit k víře katolické. A tak jsem nikomu nic neřekl a rozhodl se opustit klášter ještě toho dne.

Postupoval jsem ostražitě. V klášteře byl právě provinciál, můj osobní nepřítel. Věděl jsem, že když bude vědět o mých záměrech, přinutí katolického lékaře k podepsání určitých papírů a vsadí mě do blázince. V uších těch, kdo se setkali pouze s dobročinnými katolíky, toto zní jako science-fiction. Avšak znovu podotýkám, že v mnoha psychiatrických léčebnách Ameriky, Irska a jiných zemí je mnoho kněží a řeholníků, kteří jsou tam uzavřeni z důvodu, že ztratili svou víru v papeže a církev římskokatolickou a toužili ji opustit.

Když otcové odpočívali během siesty po obědě, potichu jsem vyklouzul zadními vrátky. Útočiště jsem našel v YMCA nedaleko San Antonio. Věděl jsem, že provinciál a jeho pomocníci nebudou chtít řešit věci před texasanskými protestantskými pastory, a tak se přestanou o mně zajímat. Zkontaktoval jsem se s několika pastory a představil jim svou situaci. Později jsem jel do Houstonu, místa více protestantského než San Antonio – bydlelo tam jen okolo 60 procent latinskoamerických katolíků.

Kněz – bez Krista!

Nebyl jsem obrácen. Dosud jsem srdcem nepatřil Kristu a myslel si, že abych zůstal duchovně zdravý, vystačím si s rozumovým uznáním teologie mé nové církve. Započal jsem práci jako protestantský kazatel a více jak 15 let jsem sloužil Bohu různými způsoby – a stále neměl jistoty spasení!

Není ani dostatek místa ani času, abych popsal vše, co mě za těch 15 let potkalo. Vedl jsem světský život a žil přesně tak jako lidé nevěřící. Jednoho dne, jestli Pán dovolí, chtěl bych napsat knížku o Jeho převelikém milosrdenství a trpělivosti během té doby ‚vyhnanství‘.

A tak dokonalá Láska konala své dílo v mém životě. „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. (…)Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ (Jan 6:63,65). Nejprve mě čekala velká zkouška: Uznal jsem, že opuštění církve římskokatolické bylo chybou, a v roce 1955 jsem se vrátil do jejího lůna. Na pokání jsem byl vyslán do klášteru Trapistů. Jel jsem s chutí, připraven na všechno, ale jen abych měl zabezpečenou věčnost. Dosud jsem se ničeho, co mi bylo vštěpováno. Avšak vše se zdálo být zbytečným. Opětovně jsem viděl, že nevěřím v učení Římu. Pochopil jsem, že Řím nemůže učit pravdu, protože značná část tohoto učení je výmyslem člověka. Opět jsem opustil katolickou církev – opět jsem nedal nikomu vědět o svých záměrech. Odcestoval jsem na východní pobřeží Spojených států a prosil Boha, aby mi ukázal svou vůli. Modlitby byly vyslyšeny a to takovým způsobem, že jsem nemohl mít pochybnosti o Boží vůli.

K obrácení

Po přednášce skupině podnikatelů o politických činech katolíků, přišel ke mně jeden muž a gratuloval mi k dokonalé znalosti církve římskokatolické a jejího učení. Začal jsem přemýšlet nad odpovědí, ale on pokračoval: „Musím ti jednak, příteli, povědět, že máš nejnižší duchovní teplotu, s jakou jsem se kdy setkal“. Ťal do živého. Odvrátil jsem se od něj arogantním způsobem, a v myšlenkách jsem se na něj hněval. Avšak on, rybář duší z povolání, mě nespouštěl z hned z háčku. Náležel ke skupině zapálených lidí, kteří si říkali „Kristovi rybáři“, kteří vytrvale hledají ztracené duše, které potkají na ulici, bez ohledu na to, jaké nepříjemnosti je budou čekat. Ten člověk mi neustále šlapal na paty a to, co říkal, mi nedávalo klid, dokud jsem se neobrátil.

Z počátku jsem nechápal, co po mě chce. Oznámil mi novinku, že musím přijmout Krista a v plnosti Mu důvěřovat, ‚uvěřit v Něj‘, a budu mít život věčný. Opětovně mi připomínal Pánova slova: „Amen, amen, pravím vám, kdo (ve Mně) věří, má život věčný.“ (Jan 6:47). Připadalo mi to tak prosté, ale mohlo by to být pravdivé. A co potom – zeptal jsem se sám sebe – tolik různých náboženství říká tolik učení, cožpak pravda může být tak jednoduchá?

Ale záhy jsem zjistil, že tento krok není tak jednoduchý. Je zapotřebí pokorně uznat, že jsem hříšníkem: „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Římanům 3:23) a že spaseni můžeme být jen skrze krev Ježíše Krista, která byla prolita na Golgotě: „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal“ (Římanům 8:32). Vyznal jsem, že jsem hříšný a spolu s žalmistou jsem připomněl: „Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.“ (Žalm 51:7). Přijal jsem Ježíše Krista jako svého Spasitele, nehleděl jsem na nikoho jiného, ani na Nejsvětější Marii Pannu.

Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. (Římanům 4:5)

Po obrácení

Neměl jsem už žádné pochybnosti o spasení. „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi“ (Matouš 10:32).

Od doby, co jsem skrze Boží milost byl spasen, pracuji v organizaci pomáhající kněžím poznat Evangelium. Velmi rychle jsem si uvědomil, jak Bůh mě pozývá do této služby: vyučování křesťanů, jak získávat pro Pána duše katolíků. Proto v roce 1959 jsem se plně spolehnul na Pána ve víře, že On se postará o všechny mé potřeby. On také tak činí. Vyhrazený prostor v tomto svědectví mi nedovoluje vyprávět o veškeré dobrotě a milosrdenství, které jsem od Pána přijal. Mnohokráte jsem procestoval Spojené státy i Kanadu, několikrát jsem kázal evangelium i v Evropě. Všude, kde v lásce a moci jsem zvěstoval Evangelium, přijímáno bylo s radostí.

Není mým záměrem rozsévat nenávist a rozhořčení, ale s pomocí Evangelií ukázat, jak získávat katolíky pro Krista. Vždy připomínám svým posluchačům o úžasných slovech z první kapitoly Janova evangelia, které se čte na konci každé příležitostní mše: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1:11-12) Nechť je Jeho jméno pochváleno na věky věků. Amen.

Hugh Farrell,
obrácený kněz

Po svém obrácení američan Hugh Farrell s oddaností učil a kázal Evangelium v Evropě, Spojených státech a Kanadě. Nedávno odešel k Pánu.