poslal cizinec Našli jsme to místo před pár lety. Procházel jsem tenkrát katastr,
pozemek po pozemku, pěkně systematicky podle velikosti odshora dolů a
hledal místo, kde mohl bych žít, kde bych se usadil a měl bych klid.
Překvapilo mne, kolik je v centru města i okolí krásných míst, tak
velkých, že by se na nich dal postavit dům a ještě zbylo na zahradu.
Desítky míst jsem prošel, okouknul.
Uprostřed hledání na mne vypadl krátký inzerát z Annonce: Prodám
starší zahradní domek s pozemkem na kraji zahrádkářské kolonie, cena tak
akorát. Už jsem viděl hodně pozemků, tak jsem zavolal i na tenhle,
ozvala se starší paní z Prahy. Vysvětlila mi, kde ten pozemek je,
dohodli jsme se, že se tam podívám a pak se ozvu, protože majitelé
nemohli přijet.
Na tu první návštěvu naší zahrady si pomatuju. Nemohl jsem to
místo najít, šel jsem ulicí kolem malé bytovky, pak byly domky a pak jen
pole, v dálce zahrádkářská kolonie. Žádná zahrada hned na kraji cesty,
na soutoku řek. Vracel jsem se zpátky a v tom jsem si všimnul velké
hradby tújí hned za prvním domem. A za tou hradbou byla v úzkém průchodu
kus od cesty schovaná další vrátka k domu. Domu, který stál ještě před
tou prvním bytovkou, schovaný uprostřed zeleně, zarostlý do výšky
obrovskými jasany.
Prošel jsem kolem neviditelného domu po břehu řeky až dozadu, až
tam kde končil plot a vešel na zahradu. Všude bylo plno kopřiv,
nepořádku, vzrostlých stromů a keřů. Najedou se přede mnou zakmitala
křídla a z houští se zvedl párek bažantů, za chvilku vyběhl zajíc.
Prošel jsem až k zahradnímu domku a nevěřil svým očím: "Domek" byl
větší, než ten ve kterém jsme doteď bydleli, navíc kolem něj bylo
krásné, uklizené místo.
Inzerátu ani domku si za léta nikdo nevšiml, majitelé ho nemohli
prodat, přesto že se o to delší dobu snažili. My jsme nakonec vzali
všechno, co jsme měli a ještě kus toho, co teprve mít budeme, prodali to
a koupili ten neviditelný dům se zahradou, dům, jehož opravdovou
hodnotu nikdo nenahlédnul a nepoznal.
Koupili jsme ten dům přes všechny těžkosti. Věděli jsme, že u domu
není kanalizace, plyn ani voda. Že stojí na kraji záplavového území, na
soutoku, který se pravidelně rok co rok rozvodňuje. Domu, který ani
není domem, protože co není psáno a zakresleno a nemá to správné číslo,
jako by nebylo.
Pomalu jsme opravovali co šlo. První, na co jsem narazil, byla
kanalizace. V domě byly čtyři záchody a všechno, co z nich teklo, teklo
do žumpy. Zkusil jsem tedy, kam to všechno vlastně teče, pustil tam
proud vody a sledoval, kde v žumpě vyteče. No, nevytekl nikde.
První rok jsme tak zvládli posekat zahradu bagrem, oplotit těch
pár desítek arů a zbořit to nejhorší, co už bylo stejně na spadnutí.
A to byl jen začátek, protože jsme nevěděli, co nás čeká dál. Celý
dům se všemi pozemky byl totiž kdysi původním majitelům ukraden proto,
že byli příliš bohatí a závist příliš veliká. Skoro padesát let tak dům
spravovala vláda našeho lidu, vláda, která v lidech dokázala vzbudit to
nejhorší. Soudy o navrácení ukradeného trvaly několik let, původní
majitelky už byly starší a tak také neměly sílu se o místo starat, jen
ho pronajali zdarma starším bezdomovcům, z dobrého srdce. "Nahoře"
pozemek i dům vypadaly docela hezky, ale pod povrchem trávy a plevelu
byly všude, všude, kam se jen člověk podíval, skládky.
Všechno, co dělný lid nemohl uklidit, zahrabal pod zem. Na jednom
místě celý rozdrcený skleník, na jiném plachty, všude popel, struska z
koksu. A nekonečné množství betonů, železa, drátů a rozbitých skel. Tam,
kde stály traktory, byla země kontaminovaná ropou, s*****ěla na dálku. V
malém domečku spousta jedů, postřiků, hnojiv a svinstva, věci, které
jsme pomalu odváželi na separační skládky a čistili. Všude plno
eternitu. Ten jsem si chtěl nechat, že s ním ještě přikryji nějakou
střechu. Mizera jeden, myslel si, že tu bude věčně. Ale jeho životní
cestu ukončily Jiřice, tak jako u ostatního nebezpečného odpadu.
Každé ráno teď na zahřátí vezmu krumpáč, lopatu, prohazovačku a
odděluji zrno od plev: Hlínu od nepořádku. Hlína jde zpátky, nepořádek
na velikou hromadu. Je neuvěřitelné, co všechno se dá zahrabat do země a
tam tlí a reziví.
Házím lopatou a pokaždé mi ta práce připomíná celý můj život. Když
ho Ježíš dostal po předchozím majiteli do rukou, dostal navenek celkem
dobře vypadající majetek, ale uvnitř otrávený až k smrti, všude plno
jedů. Písmo říká, že Ježíš za nás dal všechno, co měl a zaplatil
dopředu, ještě v době, kdy jsme byli mrtví, otrávení hříchem. Všechno,
co měl - svůj život - dal za nás, aby získal tu vzácnou perlu, kterou
jiní neviděli, protože pro ně byla skrytá.
Když Ježíš prvně kopnul krumpáčem a na povrch se vyhrnulo všechno
to, co bylo schované dole, vůbec jsem si nepřipadal jako vzácná perla.
Vlastně jsem po pár týdnech toho jeho kopání a prohazování vůbec
nechápal, co že si to Ježíš koupil vlastní krví a proč. Co na té "kráse"
viděl.
Procházeli jsme se nedávno po zahradě s tátou a mámou, máma
obdivovala ten krásný kousek země. Ukazoval jsem zasazené nové stromy od
táty mezi starými vzrostlými, až jsme přišli dozadu, za tu velkou haldu
nepořádku, betonů a odpadu, na které končí všechno co zůstane na
prohazovačce. Vedle nově vysazených jabloní od táty se tam rozprostírá
území nikoho. Místo, na které jsme se od prvního sekání bagrem
nedostali, jen ten sotva viditelný zelený plot za ním svítí do dálky a
ukazuje "kam až nám to patří". Místo, na kterém rostou bodláky, kopřivy,
občas nějaký vlčí mák. Na jaře to místo vypadá hezky, ale takhle na
podzim už tam jsou jen ty bodláky a oholené tyčky kopřiv, od země až ke
třem metrům.
"A co si to pěstujete tady?" prohodila maminka a potutelně se ušklíbla.
Kopu tady čtvrtý rok, pěkně kousek po kousku. A přemýšlím nad
životem. Osud zahrady nezávisí na síle jí samotné, na jejích
schopnostech, ale na majiteli a jeho výdrži. S každým dalším vykopaným
nepořádkem, s každou další popelnicí, s každým dalším vozíkem plným
odpadu (ve sběrném dvoře už mě zdraví jménem ;-) jsem čím dál tím víc
rád za můj život a za to, že si ho koupil ten, který má dost sil dát ho
do pořádku.
I když mi někdy připadá, že majiteli trvá to uklízení o kus déle, než by si zahrada přála.
Zjevila se totiž Boží milost, která přináší záchranu všem lidem a
vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a
rozvážně, spravedlivě a zbožně žili v tomto věku, očekávajíce tu
blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce
Ježíše Krista, který dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil z veškeré
nepravosti a očistil si svůj lid (osobní vlastnictví), horlivý v dobrých
skutcích.