Nezlobte se, ale mne nedávno na základě určitého vyprávění jedné starší paní napadla taková zvláštní úvaha. Možná i proto, že se snažím pojmenovat to určité nedorozumění mezi těmi, kterým je vytýkána  laciná milost a těmi, kteří jsou zase nazýváni skutkaři.

       Poznal jsem v životě obě skupiny ještě za totality, kdy možná převažovala ta skupina skutkařů.

   Jedna paní vypravovala, jak za totality měla v práci v zařízení, které bylo pedagogickým pracovištěm, Bibli, a jak ji kvůli tomu pohrozil vedoucí pracovník vyhazovem. Pak pokračovala dál ve svém vyprávění a zdůrazňovala, co vše vykonala. Protože jsem tu situaci znal, pochopil jsem, že její hodnocení je velice zkreslené a neobjektivní a hlavně, že ta paní si především zakládá na svých skutcích.  Trošku mi to zarazilo. Jak snadno podlehneme tomu, že si zakládáme na svých skutcích, z nichž některé jsme si připravili tím, že jsme své okolí provokovali, abychom se pak  dostali do role trpícího a mučedníka.  A setrváním v této roli pak cítíme, že jsme Bohu milejší, než ostatní „zbabělci“ a vnitřně si tak nějak přisvojujeme spasení na základě svých zásluh před Bohem. Jsou to silná slova, že ? Ale já jsem si najednou uvědomil, co mne může hrozit. Možná také bych se tak choval, kdybych ... ? Kdysi mne jedni věřící poradili, že mám jít k popelářům  a opustit moje místo a práci, kterou jsem dělal rád a kde jsem nemohl dávat plně najevo, že jsem věřící. Byl jsem zbabělec, měl jsem malou víru ...? Kdybych byl svobodný, tak možná by se o zbabělosti dalo hovořit. Ale tehdy jsem byl z této rady úplně vedle. Vždyť mám rodinu, děti,  státní byt od firmy, kde pracuji. „Pane, Bože, já se na to necítím, já se bojím nejen o sebe, ale o celou rodinu. A komu tím posloužím?  Není to jen projev vlastní provokace vůči režimu, vůči totalitě.? Pane, Bože, prosím nezlob se, rád bych zůstal tady, kde jsem, a udělám snad  ve věci víry víc než jako popelář.“ A tak jsem neposlechl věřící. Kdybych je poslechl, kdoví, co by ze mne dnes bylo, a možná bych si dnes zakládal na svých skutcích.