Uvědom si prosím, že tvoje tvrzení, že věda v otázce autorství toho listu poslední slovo neřekla a NIKDY neřekne. Zamysli se trochu. Máme množinu epištol, které byly tradičně připisovány Pavlovi. Abys mohl vůbec něco s něčím porovnávat, musíš se svévolně a bez důkazů rozhodnout, které z nich Pavel napsal. Toto rozhodnutí není nijak vědecké. Právě proto jsem tě požádal o jakýsi stručný výtah konkrétních argumentů, proč to považuješ za uzavřené. A znovu zdůrazňuji, že rozbor použité řečtiny je nám tu k ničemu, protože podle tradici to Pavel napsal hebrejsky a bylo to přeloženo (nejspíš Lukášem) do řečtiny.

Nemyslím, že budeme schopni o těch tvých argumentech (příklady toho, co myslím, jsem uvedl v těch článcích) nějak diskutovat, ale rád bych je znal. A když jsi si tak jistý, že to Pavel nenapsal, jistě pro tebe nebude problém pár jich napsat, ne?

A současně bych poprosil o nějaký odkaz na Ptolemaia. Já si totiž myslím, že se v tom také pleteš.

- ono, každý může něco chtít. I třeba taková zvířatka taky některé věci ku příkladu chtějí potravu. Možná oprávdu je v předstávě ve vztahu otrok-pán. Já když se na to podivám tak to vidím jako dvě stránu téže mince: Otrok je tehdy, když je nad ním nějáký pán, není-li pán (nejen někdo ale klidně i něco) pak není ani otrok. Není člověk muzikant, když nevytváří hudbu ani zpěv a ani z druhé strány není hudba či zpěv když není někdo/něco co vytváří tu hudbu či zpěv. Není třeba ani oběd, když není kdo by ten oběd přichystál kupříkládu kuchář. A není někdo chystáč jídla když to jídlo nenachystá. Neumím si představít něco jako byvalý otrok, protože ten člověk byl otrokem ale již není. Byl otrokem, ale nyní již není. Ale pozor nevylučuje to, že opět se otrokem stát může.


Souhlasím veršů o tom, že jsme Boží děti je dost. A jako každé děti mame i svého Otce. Přijde mi dost ujeta předstáva otce otrokáře, co má své děti za otroky. Trošku mi to zavaní tím, že tak jak je nahlížená rodina jako by se projektoválo i do našeho myšlení o Bohu. V okruhu poslední několikach let vidím, že obraz rodiny, není zrovna nejlepší. Hodně rozvodu, homosexuální pary, a další. Vidím, že je hodně neporozumění i uvnitř mé vlastní rodiny, a myslím, že je jen dobře když se lidé modli za uzdravení rodinných kořenů.
3 až 6 větou souhlasím bez jakýchkoliv větších namítek. Jak se praví ve Zjevení: Hle, stojím ve dveřích a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou. Až se nebojíme otevírát ty dvěře každý den. Pán nebude přece vykopavát ty dveře když mu nebude chtít otevřít. Kež to nikdy nenastane abychom necháli stát před dveřmi, ani v těžkých chvilích, které zajisté každého člověka někdy zasahnou podobně jako mně v posledních dvou týdnech.  

"Kdysi jsem věřil, že Bůh - Duch svatý přemlouvá všechny lidi, aby činili pokání a obrátili se ke Kristovu spásnému kříži. Jak je ale možné, že jedni se dají přemluvit, a druzí ne? V čem to vězí?

Jestliže Bůh přemlouvá jedny účinněji, takže věří, a druhé méně účinně tak, že nevěří; potom zase platí Jeho Svrchované vyvolení, ale jiným způsobem.

Jestliže však Bůh přemlouvá všechny stejně, potom jedni mají ve svém srdci jakousi ctnost, která uposlechne přemlouvání, a druzí tu ctnost postrádají. Jestli je tomu tak, potom se spasení mají čím chlubit, a spása není milostí, gracií, darem. Tato ctnost by musela být jednou z podmínek spásy, protože všichni spaseni nejsou. Navíc se Boží oběť stává podmíněnou lidskou snahou, jakýmsi skutkem víry.

Co by mohlo být tou ctností? Inteligence? Osvícení? Touha? Víra? Ať odpovíme jakkoliv, vždy do tohoto problému zabředneme více, a uspokojivou odpověď pohřbíme ještě hlouběji." pst

A nejsou snad i naše duševní ctnosti darem od Boha?
Oko mysli!

Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1. Petr 2,9)