Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Jiří.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 1, článků celkem: 16652, komentáře < 7 dní: 172, komentářů celkem: 429673, adminů: 60, uživatelů: 5252  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 268 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
116548434
přístupů od 17. 10. 2001

Kontrasty: Když se bratr svěří, aneb "zpovědní tajemství"
Vloženo Pátek, 22. duben 2011 @ 11:41:04 CEST Vložil: Stepan

Etika poslal ssns

Apoštol Jakub nás ve svém listě vybízí:"Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého." Myslím, že by mohlo být zajímavé vzájemně si popovídat, jak tato jeho slova naplňujeme ve svých sborech. Zvláštní důraz bych rád dal na otázku, jak naložit s informacemi, které se dovíme, když právě nám náš bratr/sestra něco svěří. Předem děkuji za odpovědi.

Již od prvního století máme spoustu dokladů o tom, že vzájemné vyznávání hříchů v církvi bylo zcela běžným jevem. V církvi existovaly tři způsoby, jak k takovému vyznávání docházelo. Prvním je všeobecné společné vyznání hříchů, které dodnes nalezneme např. v katolické liturgii, kdy všichni účastníci říkají:"Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat: je to má vina, má veliká vina. Proto prosím Matku Boží, Pannu Marii, všechny anděly a svaté i vás, bratři a sestry, abyste se za mě u Boha přimlouvali." Jakousi obdobou, která se však v církvích dlouho neudržela, byla situace, kdy každý člověk jednotlivě při shromáždění/mši vyznával veřejně své vlastní hříchy. Zdá se, že takový případ může být dochován i v Bibli, a to sice ve Sk. 19,18-19 (A rovněž mnozí z těch, kteří uvěřili, přicházeli, otevřeně vyznávali a oznamovali své skutky. A mnozí z těch, kteří se věnovali podivným uměním [zřejmě šlo o magii] přinesli svitky a přede všemi je pálili). Je samozřejmě možné, jak někteří namítají, že se tu jedná o lidi, kteří nepravosti páchali před tím, než uvěřili.

Konečně posledním způsobem, jak se slova apoštola Jakuba v církvi plnila a plní je osobní vyznání svých hříchů v soukromí svému bratru. V Didaché se dočteme:"Každého dne Páně se shromažďujte, lámejte chléb a vzdávejte díky, když jste byli své hříchy oznámili, aby vaše oběť byla čistá." Není úplně zřejmě, o jakou formu oznámení se jedná, ale dobový kontext (zejména dopisy Klimenta Římského [1] a Ignáce z Antiochie [2]) nasvědčují tomu, že šlo o oznámení či vyznání hříchů knězi (staršímu) nebo biskupovi (dohlížiteli). 

Na Západě prošel proces vyznání hříchů knězi či biskupovi v podstatě trojstupňovým vývojem. První fáze (doloženo od 3. století a trvalo do cca 7. století) se někdy nazývá starověkou či antickou penancí. Byl to pro hříšníka celkem dlouhý a bolestný proces. Prvním krokem bylo vyznání hříchů místnímu biskupovi a žádost o přijetí do stavu kajícníků. Toto vyznání bylo soukromé. Druhým krokem bylo veřejné oznámení, že dotyčný byl přijat do stavu kajícníků. Následovalo symbolické vyhnání dotyčného ze shromáždění, čímž se dalo na vědomí, že až do konce trvání této doby nemá přístup ke stolu Páně. Kajícník se podroboval procesu pokání, které už v řecké církvi neznamenalo pouze změnu smýšlení, jak řecký termín metanoia napovídá, ale rovněž odpykání hříchů. Mezi skutky pokání patřil tradičně přísný půst, sexuální abstinence a často veřejné modlitby na kolenou. Posledním krokem byl návrat kajícníka do lůna církve.

Od cca. 7. století (v Evropě bylo zavedeno žáky sv. Kolumbána) nastala změna. Vyznávat hříchy už nebylo nutné jen biskupovi a postačil i kněz. Nedocházelo k veřejnému prohlášení o přijetí do stavu kajícníků. Skutky pokání byly udělovány podle oficiálního "sazebníku". Jejich věcná podstata byla stejná (půst, almužna), ale bylo stanoveno, jak dlouho je nutné skutky konat. Jen tak pro představu: za krádež 1 rok, za křivou přísahu 7 let. Po konci lhůty pokání se hříšník ke knězi vrátil a dostal rozhřešení. Zásadní nevýhodou takového přístupu bylo, že člověku mohlo být uloženo pokání v délce přesahující léta jeho života. Právě zde je správné hledat kořeny učení o očistci a následně odpustcích.

Od konce 12. století se však v církvi (tehdy již rozdělené) objevil názor, že samotné vyznání hříchů je už aktem pokání. I nadále se udělovaly tarifované lhůty pro skutky pokání, ale k rozhřešení docházelo ihned v rámci zpovědi. Už se nemluvilo o skutcích pokání za účelem očištění od hříchů, ale o skutcích pokání k odčinění vin způsobených hříchy, což plně koresponduje i s dnešním pojetím očistce. A konečně II. vatikánský koncil provedl úpravy co do chápání a praxe vyznávání hříchů, ale tuto praxi už všichni aspoň zběžně známe.

V církvích, které vyrostly na principech reformace, se vyznávání hříchů provádí buď v rámci soukromého rozhovoru s duchovním, nebo své hříchy člověk vyznává některému z bratrů či sester. Předpokládám, že není žádnou novinkou, že v některých církvích (např. římskokatolické, pravoslavných, anglikánských) existuje statut "zpovědního tajemství". I mezi katolíky je rozšířené chybné pochopení tohoto tajemství s tím, že kněz má v určitých případech právo porušit ho. Tak tomu ale není. Kánon 983 CIC, §1 jasně stanoví, že:"svátostné zpovědní tajemství je neporušitelné; proto nesmí zpovědník nic vyzradit na kajícníka ani slovem, ani žádným jiným způsobem a z žádného důvodu." Mnoho světských právních řádů (včetně českého) toto respektuje a vlastně tak uděluje vyjímku z běžných právních norem. Pokud totiž komukoli mimo zpověď prozradím, že jsem např. spáchal trestný čin nebo že se ho chystám spáchat, je dotyčný povinen obeznámit orgány státní moci. Jistou zajímavostí je, že i Náboženská společnost Svědků Jehovových, která se vždy holedbala, že nemá žádnou kněžskou třídu, učinila v některých státech pokus definovat své starší jako duchovní a požadovat podobnou ochranu "zpovědního tajemství". Důvodem byly skandály spojené se sexuálním zneužíváním dětí a mladistvých. Jejich snaha byla vesměs marná, neboť se jim dostalo odpovědi, že pro uznání takové věci je nutné, aby princip zpovědního tajemství byl nedílnou naukou náboženské společnosti po jistou dobu - v Česku to tuším bylo 50 let.

Pokud nepatříte ke státem registrované náboženské denominaci a nejste duchovním, můžete se dostat do situace, kdy se vám bratr či sestra svěří s něčím, co máte podle světských zákonů oznámit. Pro nás křesťany platí zásada, kterou Písmo jasně ukazuje. Jsme povinni respektovat zákony "císaře", pokud nejsou v rozporu se "zákony a nařízeními" Boha. Zajímalo by mě, jestli někde v Písmu nacházíte nějaký podklad pro to, že Pán chce, abychom zachovali mlčenlivost o všech věcech, které nám bratr či sestra sdělí v rámci vyznání hříchů. Já tedy ne. Zpovědní tajemství po vzoru katolíků a pravoslavných je podle mě naprostý úlet. Duchovní totiž nesmí prozradit absolutně NIC z toho, co je mu během zpovědi řečeno. Pokud se tedy někdo vyzná z toho, že někoho zavraždil/znásilnil/zneužil/okradl a následně dodá, že podobný čin hodlá za pár hodin zopakovat, jediné, co může duchovní udělat, je neudělit rozhřešení a pokusit se dotyčnému záměr vymluvit.

Já sám jsem se do pozice toho, kdo musel takovou věc řešit dostal několikrát. Jednou jsem vědomě lhal islámským státním orgánům, když jsem tvrdil, že v jejich zemi neznám žádného konvertitu od islámu ke křesťanství, i když se mi tam několik lidí svěřilo, že se toho dopustili. V ostatních případech se jednalo o vyznání někoho, kdo se dopustil drobného majetkového přestupku/trestného činu, který byl už promlčen (tj. z dávnější, "předkřesťanské) minulosti dotyčného). Nic jsem tedy neoznámil, ale jelikož nejsem právník, nevím, jestli jsem vlastně něco neporušil, i když už šlo o promlčené skutky. 

Pokud znáte nějaký biblický důvod, proč by člověk neměl dodržet zákon, který vyžaduje nahlásit pachatele trestného činu, pak mi to prosím sdělte. Pokud si myslíte, že mám pravdu a žádný takový není, pak komentář také uvítám. 


Poznámky

[1] "Kdo pečuje o svou duši, nechť se nehanbí vyznat se knězi z pocitů závisti nebo z jiných chyb, které se mu vloudily do srdce."
[2] "Bůh odpouští kajícníkům, obrátí-li se ke knězi."

Podobná témata

Etika

"Když se bratr svěří, aneb "zpovědní tajemství"" | Přihlásit/Vytvořit účet | 29 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Když se bratr svěří, aneb "zpovědní tajemství" (Skóre: 1)
Vložil: Nematemne (kotozor@seznam.cz) v Pátek, 22. duben 2011 @ 22:25:43 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog)
      Díky za zajímavý článek. 

.....Zajímalo by mě, jestli někde v Písmu nacházíte nějaký podklad pro to, že Pán chce, abychom zachovali mlčenlivost o všech věcech, které nám bratr či sestra sdělí v rámci vyznání hříchů.......

     Ono je docela podivné, kdyby za mnou přišel bratr či sestra s přiznáním k nějakému zločinu s vědomím, že by chtěli abych o tom mlčel. Myslím, že nás Pán vede k tomu, abychom nesli odpovědnost za své skutky. 
    Teď se tu jinde probírá pedofilie kněží. Mi říct bratr, že zneužívá dětí, nahlásil bych jej policii. Tady nejde o to chránit zpovědním tajemstvím jej, ale o to chránit okolí před ním. Mlčením se stávám spoluúčastníkem a křik oběti padá i na mou hlavu. Na tomto příkladu je zjevné, že neporušitelné zpovědní tajemství je zcestné a hříšné.



Re: Když se bratr svěří, aneb "zpovědní tajemství" (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pátek, 22. duben 2011 @ 23:43:20 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/
  Hodně zajímavé téma. Zkusím to vzít popořadě.

  1. Vyznání hříchů.

  Tak jak znám dané téma, tak rozumím vyznání hříchů jako veřejné vyznání.

  Přeci jen jsou kromě slova Jakuba v písmu i jiná místa:

  A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji zvěstujeme: Bůh je světlo a není v něm žádná tma. Řekneme–li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme v temnotě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v tom světle, jako on je v tom světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše [Krista], jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. Řekneme–li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže své hříchy vyznáváme, on je důvěryhodný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti

  „Mějte se na pozoru před kvasem farizeů, to jest
před pokrytectvím. Není nic zahaleného, co nebude zjeveno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, a co jste pověděli do ucha v pokojích, bude vyhlášeno ze střech.

  Chodit ve světle jde jenom tak, že jsou lidé otevření a svěřují se navzájem. Chodit ve světle jde těžko tak, že člověk něco vyzná v temné kobce, kde je to schováno do neviditelnosti. Chodit ve světle je taky jedna z mála věcí, kterou se lze bránit proti otroctví hříchu. Chození ve světle je jedna z prvních věcí, které se hřích a jeho služebníci děsí a je to taky jedna z prvních věcí, kterou udělá znovuzrozený člověk (podle toho, že člověk udělá pokání se taky dá taky často poznat, kdy už se konečně člověk znovuzrodil)

  Vyznání hříchů má podle mne smysl jen adresné, hromadné "vyznávám že často hřeším" má asi podobný účinek jako  "vyznávám že často jím, piju a chodím na záchod": takové vyznání nese nulovou informaci.

  Tolik teorie.

  V praxi je docela těžké vybudovat prostředí důvěry, takové prostředí, ve kterém by se lidé mohli navzájem svěřit a trvá to dlouho. Vyznání hříchů určitě patří do shromáždění církve, méně už do veřejných shromáždění, kam může přijít kdokoliv. Ale i taková vyznání jsem zažil: Potkal jsem mnoho lidí, kteří když se znovuzrodili, s radostí vyklopili celou minulost a nechali jí za sebou. Když působí Duch svatý a lidé hříchy vyznávají, většinou moc důvěru nebo nedůvěru neřeší.


  2. Zpovědní tajemství.

  Tohle už nevidím tak úplně jednoznačně jako ty. Psal jsem tu několik příspěvků, které měly reálný podklad: Třeba příběhy Mariana nebo Marcela. To, co je v nich uvedené +/- odpovídá realitě, jen zločiny, okolnosti, jména  a pod. jsou změněné. Když posloucháš vyprávění šéfíka malého drogového gangu, jehož denním chlebem byly prachy, kudla a bojová umění, musel bys po každém druhém shromáždění církve jít něco hlásit na policii. Před čtrnácti dny jsem slyšel další historku, jak vyfasovali v půjčovně samopaly a šli vymáhat nějaké peníze na jiném gangu: Jedna z mnoha historek loupežného přepadení, kdy si jen vzali to, co jim patřilo, ale poněkud násilím. A policie by měla deset protokolů s různými výpovědmi o něčem, co někdo zaslechl někde v církvi.

  Takže přesto, že jsem se dozvěděl o mnoha činech, které se staly v minulosti, nebyl jsem na policii ani jednou. Je to mimo jiné i proto, že vím, že v daných věcech probíhá několik trestních i občansko-právních líčení, které zločiny tohoto typu řeší. Ale i kdyby neprobíhaly, asi bych zločiny tohoto typu nahlásit nešel.


  Tedy druhý pohled je závažnost: Pokud bych se dověděl o něčem, co se děje (právě teď) od člověka, který danou trestnou činnost páchá, nejspíš bych neváhal a okamžitě bych danou věc nahlásil. Tuplem pokud by se jednalo o násilné činy typu loupeží, případně sexuální delikty.

  Nemám to ale jednoznačně v případě majetkových trestných činů: když vlezu do gheta, kus domácností je připojených na černo tak jako Marian a z profesionální elektrikářské deformace vidím každý kabel a každý jistič. Někdy se ani nemusím moc rozhlížet, křížem krážem vedou různé kabely. Ale já do toho gheta nelezu jako kontrolor ČEZu: To není moje práce. Jdu se modlit za lidi, povídat si s nima. Ani by mne nenapadlo jít na ČEZ či policii hlásit když bych se dozvěděl, kdo všechno má načerno elektriku.

  Stejně tak když banda výrostků vykradla romské kulturní středisko: Samozřejmě, že jsem "z druhé ruky" v církvi věděl velmi brzo, kdo to ukradl. Všichni v ghetu to věděli. I ta paní, která to středisko vede, se to dověděla. Dokonce došla za rodiči dotyčných, i za dotyčnými. Nepřiznali se, nevrátili, i když se vědělo, že část "zboží" co neprohráli mají schované. Bylo toho na trestný čin, který byl i ohlášen. I policie věděla, kteří kluci to ukradli. A to bylo tak vše. Řešení nula.
 
  Samozřejmě, že všichni bezdomovci a značná část cikánů se živí krádežemi a podvody různého druhu. Vím, že téměř každý, který k nám přijde, krade, podvádí, i když většinou na úrovni přestupku. Každého kdo přijde si ověřujeme a většinou stačí jeden telefonát a tři čtyři informace, abych věděl, že daný člověk si vylže všechno, co bude potřeba. Což je v podstatě podvod a zločin, pokud na jeho lži přistoupím, stávám se další z obětí organizovaného zločinu.

  Tady je ale zásadní problém s nahlášením: Přesto, že k nám chodí dost lidí tohoto typu (máme na baráku obrovskou ceduli "Nová naděje") tak ti právě aktuální zločinci zásadně nechodí ve světle. Pokud by svoje hříchy už někde řekli, tak právě a jen v té temné krabici, právě proto, aby ten hřích nevyšel na světlo ale zůstala jeho moc v životě toho člověka. V tom je totiž princip otroctví hříchu a chození v temnotě, hřích působí skrze tu temnotu a tamnota drží člověka v otroctví.

  Proto lidem předáváme evangelium, protože to tuhle věc otočí: Lidé hřích vynesou na světlo a přestanou ho dělat. Marian už pár let poctivě platí elektriku a ještě prodává dalším tak, aby jí oni nemuseli mít načerno. Marcel se věnuje příživníkům a málokterý si dovolí na něj neco zkusit ;-) A tak je to s dalšími lidmi.

  Další věc je, že když Boží duch usvědčuje ze hříchu, bývalý hříšník obvykle dává do pořádku i problémy se státními úřady. Je fakt, že s Duchem svatým se pak dějou neskutečné a neuvěřitelné věci, ale bývalý hříšník, který se jde udat z nějakého zločinu stejně dost silně riskuje.

 
  To "zpovědní tajemství" je určitě věc, kterou si řeším, také by mne zajímaly názory jiných.



Re: Když se bratr svěří, aneb "zpovědní tajemství" (Skóre: 1)
Vložil: oko v Sobota, 23. duben 2011 @ 15:15:59 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Kdyby se udělaly u zpovědního tajemství nějaké výjimky, nic by to neřešilo. Zločinci by si prostě dali pozor a dané věci ve zpovědi přestali řešit. Tak by akorát zpovědník přišel o šanci zapůsobit na jejich svědomí, aby se obrátili.

Protože o tom je křesťanství o pokání hříšníka, o obrácení.

I když je nám to nemilé, křesťanství neprosazuje apriori průchod spravedlnosti. Trest i soud přenechává na Bohu. Nám jde o spasení duší.



Re: Když se bratr svěří, aneb "zpovědní tajemství" (Skóre: 1)
Vložil: Eleazar v Sobota, 23. duben 2011 @ 23:07:35 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Já se ztotožňuji s názorem moudřejšího

Sírachovec 19,8-17


Nikdy nesvěřuj druhému, co ti bylo důvěrně sděleno, a nebude ti to nikdy na újmu. Nemluv o tom před přítelem ani před nepřítelem. Pokud se mlčením neprohřešíš, nic důvěrného neodhaluj! Neboť ten, kdo tě slyšel, dá si na tebe pozor a časem tě začne nenávidět. Vyslechl jsi něco? Ať to zemře zároveň s tebou! Buď klidný, ono tě to neroztrhne. Hlupák bude trpět kvůli slovu jako rodička při porodu. Šíp vězící hluboko ve stehně, to je slovo v nitru hlupáka. Příteli prozraď, co se o něm klevetí, třeba to neudělal. A pokud to udělal, ať se toho napříště vyvaruje. Vyptej se bližního, zda to neřekl. A pokud to řekl, aby to neopakoval. Vyptej se přítele, vždyť často jde o pomluvu, a nevěř každému slovu. Leckdo uklouzne, ale ne ze zlé vůle, a kdo nezhřešil svým jazykem? Vyptej se bližního, dřív než mu začneš vyhrožovat, dej průchod zákonu Nejvyššího bez hněvu. 



Re: Když se bratr svěří, aneb "zpovědní tajemství" (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pondělí, 25. duben 2011 @ 14:05:42 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Vidíte, a to je další veliký omyl, že dva otčenáše nebo desetkrát zdrávas – a je po problému – bude ti odpuštěno. Takto to nefunguje.
Zpověď je svátost smíření, při které jde o uvědomění si svých slabostí a o případné narovnání křivd, ale se svým svědomím – pokud ho má správně vypěstované – musí žít člověk do konce života. To je pokání, které si s sebou nese až do smrti, že někomu ublížil a nelze to vrátit.
Když to teď trochu odlehčím, řeknu vám, že spoustě lidí otčenáš neukládám. Hlavně ženy občas posílám na pokání do kosmetického salónu, aby si odpočinuly, nebyly tolik zaangažované v rodině, a vyhnuly se tím případným problémům. Místo dvakrát otčenáš ode mě dostanou příkaz objednat se na manikúru nebo na pedikúru.

Kněz Zbigniew Czendlik



Stránka vygenerována za: 0.35 sekundy