Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Pokud se restituce církevního majetku podaří dotáhnout, zařadí se katolíci mezi nejbohatší vlastníky.

Víte, kdo by se za pár let měl posunout mezi nejbohatší instituce v Česku? Katolická církev. Připravovaná restituce ji může vystřelit objemem majetku na druhé místo mezi českými »firmami«.

Vládní komise totiž navrhuje, aby stát církvím vrátil lesní a zemědělské pozemky za 75 miliard korun a k tomu aby v příštích patnácti až třiceti letech vyplatil dalších 59 miliard korun jako finanční náhradu za jmění, které už vydáno být nemůže. Naprostou většinu z toho dostanou katolíci. Dohromady by měli získat nejméně 125 miliard korun.

Jaký majetek budou katolíci mít?

Přesné vyčíslení je problematické. Není totiž k dispozici žádné souhrnné číslo o stávajícím jmění diecézí a klášterů. »Z ekonomického pohledu se bavíme o nelikvidním majetku. Jakou cenu má kostel?« ptá se Karel Štícha, hlavní ekonom pražského arcibiskupství, které má nyní účetní majetek v hodnotě kolem jedné miliardy korun.

I tak by chystaná restituce posunula katolickou církev hned za polostátní ČEZ, jehož aktiva představují 530 miliard korun. Zřejmě by těsně předstihla společnosti RWE Transgas či mladoboleslavskou Škodu Auto, které mají aktiva ve výši 138, respektive 118 miliard korun.

Od poloviny země k nule

Jak katolická církev ke svému bohatství vlastně přišla?

Tento majetek začal vznikat už před tisíci lety. Zprvu byla církev závislá na majitelích kostelů, far a klášterů, tedy na panovníkovi a aristokratech. Podřízený vztah se měnil od poloviny 12. století, kdy se vlastníci pod tlakem papežů, kteří se tehdy pokoušeli získat politickou dominanci nad světskými panovníky, vzdávali majetku a spokojovali se s pouhým patronátem.

Majetek církve dosáhl vrcholu za císaře Karla IV. Většina odborníků odhaduje, že katolická církev (jiná tu tehdy neexistovala) vlastnila třetinu země, existuje ale i propočet historika Rostislava Nového, že to byla až polovina.

Ohromný majetek vyvolávající všeobecnou kritiku se však rozplynul za husitských bouří. Jedním ze čtyř základních požadavků husitů totiž byla i chudá církev. Například pražské arcibiskupství s osmnácti panstvími a vesnicemi až na Českomoravské vysočině přišlo o všechno. Majetek přešel na šlechtu a města. Katolíci si zbytky majetku udrželi jen v pohraničí a především na Moravě, kam moc husitů nedosahovala. Podle soupisu majetku z roku 1575 vlastnila církev v Čechách asi pět procent půdy, zatímco na Moravě osmnáct procent pozemkového majetku.

Po potlačení stavovského povstání v roce 1620 a násilné rekatolizaci země paradoxně k restitucím nedošlo. Z pobělohorských konfiskátů katolíci získali jen necelá čtyři procenta.

Církevní majetek však postupně znovu začal růst. Zásluhu na tom měla vlna barokní zbožnosti, která vedla k velkému množství darů a odkazů. Symbolem vzestupu vlivu a bohatství církve byl vznik 200 nových klášterů.

Habsburkové: Rozhodujeme my

Majetek církve, o nějž se nyní hraje, se do značné míry formoval pod kuratelou habsburské monarchie. Vlivem prohraných válek ale ve Vídni sílilo přesvědčení, že církevní majetek je z velké části využíván neproduktivně.

Císař Josef II. proto zrušil v letech 1781 až 1787 více než sto klášterů. Peníze za vydražený majetek nechal uložit do náboženského fondu. Habsburkové v té době považovali církev za státní instituci a podle toho s ní také zacházeli. Tehdejší katolická hierarchie v čele s vídeňským arcibiskupem to kupodivu brala jako normální věc.

Po první světové válce Československá republika ideový katolicismus sice odmítala, na církevní majetek však příliš nesahala. Při pozemkové reformě ve dvacátých letech stát církvi zabavil »pouze« 37 tisíc hektarů, tedy necelou desetinu z celkové rozlohy jejích lesů a polí. Většina z nich byla z pozemkové reformy »propuštěna«.

Velké pozemky se sice podle zákona měly vyvlastňovat, avšak právníci našli řešení: majetek se neposuzoval v celku, ale jako vlastnictví tisíců konkrétních farností a kostelů a ty se pod stanovený limit 150 hektarů už vešly.

Pohroma přišla v letech 1947 a 1948. Nejprve ultralevicový ministr zemědělství Julius Ďuriš prosadil revizi postupu při prvorepublikové agrární reformě. K přezkoumání došlo po převzetí moci komunisty, a tak byl výsledek předvídatelný: katolíci přišli v Čechách a na Moravě o 173 tisíc hektarů.

Hned poté se ještě podle nového zákona začaly vyvlastňovat i menší pozemky, takže církev přišla o zbývajících 80 tisíc hektarů v podobě nevelkých polí a lesů k zajištění provozu vesnických kostelů. Farářům zůstaly jen zahrady.

Soukromé, nebo veřejné?

Ve vývoji vztahu mezi státem a církví nešlo jen o rozsah majetku. Šlo rovněž o to, zda jej církev vlastní bez omezení, nebo podmíněně, v závislosti na tom, jestli například vykonává charitativní činnost nebo se zabývá školstvím. Spor se opět přelévá až do současnosti.

Jan Kudrna z Katedry ústavního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy tvrdí, že od poloviny 18. století měl církevní majetek veřejnoprávní charakter. Ovšem ani před tím nebyl vyloženě »soukromý«. Odvozuje z toho, že nyní tedy ani tak nejde o restituce jako o předání majetku.

Názory jsou však různé. »Tvrzení o veřejnoprávním charakteru církevního majetku před rokem 1918 je neseriózní a účelové,« uvádí Václav Valeš, autor několika prací o restituci církevního majetku. Toto stanovisko nyní mezi právními experty převažuje. V každém případě se právo církve svobodně nakládat s majetkem v minulosti měnilo a vždy to odráželo celkovou politickou situaci.

V případě, že církev podle připravovaného zákona získá rozsáhlý majetek, bude si s ním poprvé po 230 letech moci dělat co chce. Což jí nyní zajistí Listina základních práv a svobod. Za komunismu o něčem takovém nemohlo být řeči, pod přísný dozor ale postavili církevní majetek již Habsburkové.

Rovněž zbožný Karel IV. pohlížel na církevní jmění jako na svého druhu své vlastnictví, na jakousi rezervu panovnické moci. Hrálo pro něj nesmírně důležitou roli - odváděly se z něj daně, zatímco z jiné části pozemků, u šlechtické půdy, tomu tak nebylo.

Od dob Josefa II. sice církevní instituce dál mohly své majetky obhospodařovat, ale jen tak, jak to požadovala a nařizovala vláda. Obchodní operace s církevním majetkem byly nemyslitelné. Dozor šel tak daleko, že úřady například zakazovaly delší poutě, jejichž pořádání by církevní náklady neúměrně zvyšovalo.

Uvolnění přišlo po dohodě s Vatikánem v roce 1855, ale podepsaný konkordát o patnáct let později osobně zrušil císař František Josef I. Hlavně jako odpověď na rozhodnutí koncilu o neomylnosti papeže v církevních otázkách. Církevní majetek do konce monarchie požíval silné ochrany státu, kupříkladu pokusy o jeho zcizení byly trestány daleko přísněji. Vláda si však prostřednictvím specializovaného ministerstva ponechala přísnou kontrolu, zda se s tímto majetkem nakládá účelně.

Z tohoto důvodu se hned po vzniku Československa vedla odborná debata, zda církev majetek vlastní, či jen užívá. Faktem je, že prvorepublikoví právní znalci dospěli k závěru, že jde o skutečné vlastnictví. O to se přívrženci restitucí opírají dodnes, když tvrdí, že komunistický režim toto vlastnictví jen načas a protiprávně zrušil.

Modifikace desátku

Nikde v Evropě ale církve nežijí pouze z vlastního majetku, tak jak by tomu po dokončení chystaných restitucí mělo být v Česku. Stát, respektive občané, provoz církví do značné míry všude hradí - ať už z rozpočtu, daní a někdy jen z dobrovolných sbírek věřících.

Takovou veřejnou podporou ostatně byl už desátek, který po vzoru ze západu a se svolením panovníka zavedl první pražský biskup Dětmar v roce 976. Jeho různé modifikace v Evropě vlastně fungují dodnes jak v katolické, tak nekatolické části.

Na výnos darů a sbírek spoléhají v převážně anglikánské a presbyteriánské Velké Británii. Ve většině protestantských skandinávských zemí je zase rozhodující vybírání církevní daně.

V Rakousku a Německu tvoří vlastní majetek nezanedbatelnou, leč minoritní část příjmů katolických institucí. Konkrétně v Rakousku to není více než deset procent. Naprostá většina peněz jde z příspěvku, který církve vybírají od občanů.

V Bavorsku se zase katolická církev stará o polovinu základních škol a také o velkou část školek. »Právě na to jde velká část peněz z církevní daně. Výnosy z vlastního jmění mají váhu a rozsah majetku je srovnatelný s tím, jak to v minulosti bylo u nás,« říká Karel Štícha z pražského arcibiskupství. Hospodaří hlavně kláštery. V Rakousku nemají jen lesy a statky, ale i rozsáhlé vinice či lyžařské vleky. V Bavorsku často provozují pivovary a další potravinářské závody, a to samé platí pro Belgii.

Centrum katolické církve, Vatikán, má většinu peněz - více než miliardu eur - v cenných papírech. Pronájem nemovitostí v Římě ročně vynáší na 30 milionů eur.

Příkladem chudé církve zůstává Francie. Tam o veškerý majetek přišla, nikoliv hned po velké revoluci, ale v roce 1905. Od té doby jsou církevní budovy včetně kostelů a far ve vlastnictví obcí, a ty je na své náklady udržují. Jde zřejmě o definitivní stav: činnost církví se platí ze sbírek věřících a částečně z daňových asignací.

Naopak v Řecku starost o náboženské záležitosti zcela převzal státní rozpočet. Otázkou je, zda tento systém přežije současnou ekonomickou katastrofu.

Ale zpět do České republiky. Jak dopadne druhý pokus o obecné církevní restituce, dnes jasné není. A do poslední chvíle nebude. V roce 2008 se podobný pokus pravice prosadit příslušný zákon sesypal pro odpor části ODS jako domeček z karet. A ani teď nedrží vládní koalice moc pohromadě.

Zdroj: časopis Ekonom