poslal Pisnicka
Zasnoubit se?
Poskytujeme vám úryvky z knížky o společenském chování, kterou napsal Jiří Guth-Jarkovský, s vědomím, že předkládaný text je mírně zastaralý, ale psal ho odborník, obřadník kanceláře prezidenta T. G. Masaryka už před více než šedesáti lety. Budeme to číst se shovívavým úsměvem - vždyť to je doba dávno minulá - ale i když se pobavíme, nechejme se také poučit. Po hlubším zamyšlení o těchto situacích si můžeme uvědomit několik skutečností:
Když budeme hledat v Bibli, zjistíme, že zásnuby byly přirozenou součástí historie lidstva už z doby Mojžíše - viz knihy Mojžíšovy - až do doby Pána Ježíše. Tento zvyk v podstatě přetrvával až do minulého století, kdy jej lidé začali postupně opouštět. Zajisté si můžeme klást otázku, zda jde o kulturní záležitost. Provází nás celou Biblí a může být lidmi označena za nezávaznou, ale konec konců, takto byla napadena celá Bible. Naše církev se spíše snaží Bibli přijímat než z ní vydělovat věci, které už pro nás údajně aktuální nejsou. Vymizení snoubenectví či jeho mizení můžeme označit ne za společenský pokrok, ale spíše úpadek spojený s úpadkem křesťanských hodnot.
Proto návrat k zásnubám vidíme jako návrat k Písmu a jeho hodnotám, ne jako staromilství, nad kterým se můžeme po straně usmívat nebo si klepat na čelo. Žel, generace, kterým praktikování bylo vlastní, již z velké části zemřely, a z toho důvodu jsme sáhli k textu jednoho z pamětníků, kteří měli praxi zásnub v malíčku. Věříme, že i dnešním pastorům a všem ostatním čtenářům muže být následující text velkou pomocí, aby se vyvarovali ne drobných společenských faux pas, nad kterými si dnes nikdo hlavu neláme, ale zásadních pochybení v mezilidských vztazích, které i v dnešní době přinášejí zranění, smutek a roztržky.
Mějme na paměti, co je důležité, o co při zásnubách jde.
Zaprvé jde o jasnou deklaraci toho, že vztah je podložen určitou smlouvou, nejde tedy o nezávazné " poznávání Boží vůle, zatímco spolu chodíme, no, a když tak se zase rozejdeme."
Zadruhé jsou vyjádřením úcty k rodičům, pro křesťany by mělo být standardem, že chlapec požádá rodiče své dívky "o ruku jejich dcery" - tedy o svolení s manželstvím, a jsou-li věřící, tak o požehnání.
Obě zásady lze chápat jako obecně platný biblický princip, nehledě na formu, jakou jsou v jednotlivých případech uváděny do praxe.
Ale dejme nyní slovo Jiřímu Guth-Jarkovskému:
Zasnoubení
V mnohých rodinách předchází svatbu slavnost zasnoubení, více nebo méně důvěrná, omezená buď jen na rodinu, nebo i na širší kruhy známých a přátel. Nemusí tak býti a mladí lidé mohou býti pokládáni za snoubence od té chvíle, kdy mladý muž požádal o ruku dívčinu a dostalo se mu svolení rodičů. Není potřebí žádných obřadností, žádných hostin anebo slavností a nelze tomu po stránce společenské nic vytýkati. Také ohlášení zásnub se může omeziti na nejbližší příbuzenstvo a přátelstvo a nemusí se díti oznámením zvláštním. Záležíť všecky tyto věci opět na rozmanitých okolnostech.
Ale odhodlá-li se rodina k slavnostním zásnubám, stane se tak hned, když uchazeči bylo dáno slovo jak ze strany dívky, tak ze strany jejích rodičů, kteří to jsou, jímž přísluší slavnost vystrojiti. V tom případě se smluví den slavnosti nejen se snoubencem, ale i s jeho rodiči. Snoubenec bude ve výběru svých hostí, které si přeje míti pozvány, velmi skromný; udá jenom členy rodiny a nejvýše velmi důvěrné přátele. Nepozve osoby, které nemají zcela žádného vztahu k rodině snoubenčině, nebo společníků svého dřívějšího mládeneckého života. Nechť má na paměti, že se zvědavost kolem snoubenky vzbuzená může jí státi nepříjemnou a uvésti ji v rozpaky. Zasnoubení se ovšem zúčastní osoby, které byly poctivými prostředníky, nikoli však zprostředkovatelé sňatků.
Snoubenec pošle nevěstě v zásnubní den kytici bílých květů, zejména takových, které snoubenka zvláště miluje. ... Vedle toho přinese snoubence zásnubní prsten, jejž podá v pouzdře toliko za přítomnosti rodičů. Dívka sama pouzdro otevře a podá prsten snoubenci, který jí jej navlékne na čtvrtý prst levé ruky, kterou poté snoubenec políbí. Často dá matka při této příležitosti dovolení prvního polibku, aspoň na čelo snoubenky. Jest ovšem nesnadno zjednati si jistotu, že tento polibek jest opravdu první. Bývá zvykem, že i snoubenka daruje při této příležitosti snoubenci prsten...
Zásnubní prsten je první cenný dar, který snoubenka přijme ... Nedojde-li po zasnoubení k sňatku, je slušno zásnubní prsteny navzájem vrátiti ... Že při volbě prstenů rozhodují majetkové poměry a že i prsten skrovnější může býti stejně vítán, rozumí se samo sebou. A rozumí se také, že i beze všech těchto drahých a nákladných věcí a způsobů může býti zasnoubení vykonáno, aniž tím dobrý mrav bude porušen. Brilianty a safíry jen pro toho, kdo má peníze, a hodně peněz.
Zásnubní hostina. Při zásnubní hostině sedí snoubenci druh vedle druha na čestném místě, tj. uprostřed. Naproti otec a matka snoubenčina mají po své pravici a levici matku a otce snoubencova. Po nich přijdou děd a babička, jsou-li naživu a mohou-li býti pozváni, a snad také osoby, které se nezištně staraly o spojení obou mladých lidí.
Při hostině není žádných zvláštních obřadů. Mladý muž a jeho rodiče se nepokládají v dívčině rodině za cizince, takže je to hostina ryze rodinná, při které jsou hlavní věcí poklony rodičům a blahopřání snoubencům...
Ženichova rodina oplatí hostinu snoubenčiným rodičům za týden. Zachovává se při ní stejný pořádek, jen s tím rozdílem, že snoubenka, která měla doma snoubence po pravici, zajímá teď sama čestné místo po pravici svého snoubence. A při této hostině odevzdá snoubenka svému snoubenci zásnubní prsten, pokud si oba nevyměnili prsteny již při zasnoubení...
Zasnubovati se bez vědomí rodičů - neřku-li ženiti nebo vdávati se - svědčí nejen o svrchované neslušnosti, ale zejména o neúctě a nevděčnosti vůči rodičům a vůbec o zvrácených rodinných poměrech. Byť i dospělý syn anebo dcera chtěli jednati samostatně, přece mají synovskou povinnost oznámiti nastávající změnu rodičům, jimž právě touto změnou nastanou také jisté povinnosti. Nehledě k tomu, že obecně v rodičích má syn anebo dcera vždycky nejlepší rádce, jichž v podobných okolnostech, kde " láska je slepá" , vždycky je zapotřebí. A ve spořádaných rodinných poměrech bývají rodiče rádci nejupřímnějšími a nejméně zištnými a sobeckými. Když nic jiného, tedy slušnost žádá, aby se zasnoubení nedálo bez vědomí a přítomnosti rodičů.
Po zásnubách. Rodiče snoubenčini představují snoubence pokud možno ve své domácnosti svým známým. Pokud děd a babička nemohou sami přijíti, rodiče a dcera i snoubenec jim vykonají návštěvu...
Představují-li vám rodiče svoji dceru jako snoubenku nebo syna jako snoubence, neopomiňte blahopřáti jak rodičům, tak dětem a vyjádřete svoje potěšení z toho, že mladí lidí vlastností tak vynikajících a k sobě se hodících se dostanou za sebe.
Krátká úvaha o zasnoubení. Společnost se po světové válce uvolnila nejen politicky. Pouta popraskala - zdali vždy a ve všem společnosti na prospěch? Jsou rozmanitá pouta na tom světě, nedobrovolná a dobrovolná, ta, která člověku dává člověk, a ta, která si člověk ukládá sám.
Jsou to všecky možné zákony, jimiž si člověk sám šněruje nikoli svoji svobodu, nýbrž bezuzdnost, chtěje se státi svou vůlí a svým rozumem lepším, nežli jej stvořila příroda. Bez zákonů zůstává divochem, a tedy dobrovolná pouta činí z něho tvora civilizovaného.
Zákony regulují společnost a společenský mrav. Poustevník anebo Robinzon na pustém ostrově nepotřebuje zákonů, poněvadž nezná společnosti. Bible a zákoník trestní i civilní se týkají nejvážnějších věcí života; drobnějšími, jimiž je protkán denní společenský styk, zabývá se společenský katechismus. Bible po vojně zůstala beze změny; v podstatě zůstal i zákoník, ale přestupky proti oběma jsou častější, než byly před vojnou, přestože tresty za ně jsou citelné; proč by nebyly častější přestupky tam, kde není žádných trestů, leda snad pokrčení ramen, šikmý pohled nebo v nejhorším nějaký klep?
Společenská pravidla snad skutečně někdy překročila míru; toho důkazem je všeliký dvorský ceremoniál. Pryč tedy s veškerou obřadností... jenže s koupelí se někdy vyleje i ubohé děcko. Uvolnění mravů pociťují nejen zpovědníci, ale i soudcové, a nepozorují je toliko staří ceremoniáři dvorští, snad škarohlídové proto, že byli odstaveni...
Vycházejíce na ulici, pozorujte párky mladých lidí, dvojice, které se jindy samy neodvažovaly na veřejnost, leč když byly spoutány pouty růžovými, nejrůžovějšími na světě, pouty snoubenců. Naši rodiče a prarodiče pokládali zasnoubení za první a velice vážný krok k sňatku. zasnoubení znamenalo pevný, čestný závazek obou stran pro příští svatbu, která pak následovala v krátké době, jakési povolení vykonati poslední, nejvážnější přípravy, opatřiti výbavu příslušným monogramem, aby všecko bylo hotovo včas a nescházelo nejmenšího. Zasnoubení bylo obřadem skoro stejně vážným jako sňatek, znamenalo oficiální vstup ženicha do rodiny, dovolení k častějším návštěvám, rodiče snoubenců byli obřadu přítomni a rodiny ženicha i nevěsty se seznamovaly. Snoubenci byli vázáni ... svazkem dobrovolným, vzájemným čestným slovem, či spíše čestným slibem, byť jasně nevysloveným. Málokdo se odhodlal porušiti tento slib, leč z příčin krajně vážných, kdy zřejmě hrozilo nebezpečí pozdějšího nesouladu...
Proto se k zasnoubení přistupovalo jen s rozvahou a pak slib už něco platil. Snoubenci měli už jistá práva a jistě povinnosti, vlastně všecky, až na ty, které manželství činí manželstvím. Svoboda obou se zmenšila, ... snoubenci pospolu řídili přípravy pro budoucí domácnost ... A manželství bylo nerozlučné. Dnes se zdá býti jinak ... Dříve zásnuby - to byla slavnost, při které i rodiče měli svoji úlohu. Dnes slečna oznámí prostě: " Matinko, včera jsem se zasnoubila," a matinka omdlévá leknutím...
Jiří Guth-Jarkovský: Společenský katechismus,
Vydalo nakladatelství Levné knihy KMa, Praha 2000
Připravil MUDr. Aleš Navrátil ve spolupráci s Janou Coufalovou
