Grano Salis - Mýty o sebevraždách a psychických problémech

Franc v oddíle „Nekritizovateľná autorita“ (str. 30) uvádí velice závažné obvinění církve Slovo života v Uppsale jako „pachatele“ sebevražd členů Slovo života. Tento útok není prvním a v raných 90. letech se opravdu na toto téma ve Švédsku vedla bouřlivá diskuze. Jak je pro Francovy kritiky uppsalského hnutí ovšem typické, jeho veškeré argumenty se vesměs vztahují na události staré 20 let a nereflektují na jejich pozdější vývoj v širším kontextu. Z pohledu současného švédského charismatického dialogu jeho fakta tedy působí anachronicky. Jelikož ve Švédsku k podobným obviněním v posledních 20 letech nedocházelo, celá debata tam ustala. I přesto je užitečné z českého a slovenského pohledu prodebatovat nepravé argumenty, které byly užity proti Slovu života už tehdy.

Franc zmiňuje, že lékař G. Swartling publikoval článek ohledně rozhovorů se 43 bývalými členy Slova života, z nichž nejméně polovina zakusila zhoubné depresívní symptomy na základě návštěv církve a každý čtvrtý se pokusil o sebevraždu. Škodová se v „Listárni“ (str. 39) přídává a tvrdí, že Swartling dělal výzkum spolu se svou manželkou psychoterapeutkou.

Ve skutečnosti výzkum prováděla pouze jeho manželka Gudrun spolu s bývalým členem Slova života Peterem Öhlénem.[1] Tato „psychoterapeutka“ přitom neměla žádné akademické vzdělání psychologie ani sociologie a jejímu laickému výzkumu se dostalo povážlivé kritiky co se týče výběru osob, volby interview, metody a závěrů.[2] Nejednou docházelo k překrucování faktů, kdy Öhlén například tvrdil, že byl čtyři roky členem užšího vedení Slova života. Ve skutečnosti vyšlo na povrch, že byl pouze řadovým členem a to jen necelé dva roky.[3] Jindy zase obvinil členy Slova života z dvouměsíčního vymítání démonů ze 16-letého chlapce, přičemž se nakonec ukázalo, že se jednalo o úplně jinou denominaci.[4] Öhlén dále uvedl v týdeníku Svensk Veckotidning, že devět z deseti členů, co opustili Slovo života, trpělo depresemi a plánovalo sebevraždu.[5] Přitom ve Swartlingově zprávě se najednou hovoří jen o každém čtvrtém.

Franc dále píše, že v Uppsale byla ze státních prostředků zřízena skupina lékařů a psychologů na záchranu obětí. Ve skutečnosti to však byl jen další Öhlénův výmysl. V jednom deníku si doslova „vysnil“ fakt, že fakultní nemocnice v Uppsale otevřela zvláštní oddělení na pomoc členům Slova života.[6] Závažnějším přečinem bylo Öhlénovo opakované matení veřejnosti v deníku Vestmanlands Läns Tidning tím, že vystupoval jako představitel podpůrného projektu pro oběti sekt tehdy ještě státní luteránské církve (RI). Pravdou však bylo, že žádný takový podpůrný projekt neexistoval. Luteránská církev ho ukončila 10 let předtím. Jeho nástupcem se stal projekt „Nové věroučné systémy“ (NT), který fungoval v letech 1990-1996. Ten však nikdy s Öhlénem nespolupracoval.[7] Zodpovědná osoba za NT, Monika Bratt, se dokonce na otázku, co si o Swartlingově výzkumu myslí, svěřila, že člověk přece nemůže někomu poskytovat psychologickou péči a jedních dechem mu přitom klást otázky za účelem seriózního vědeckého výzkumu. To prý prostě nejde.[8]

Podobně se vyjádřili i jiné osobnosti. Významný psycholog Claes Wallenius Swartligovu zprávu odmítl se slovy, že je subjektivní a interpretovaná lidmi s výrazně negativním postojem. Podle něj lze takovými metodami dokázat cokoli a chybí důkaz, že Slovo života někomu psychickou poruchu skutečně způsobilo.[9] Dr. Stefan Swärd v periodiku Läkartidningen dodává, že samotná volba interview byla tendenční. Gudrun Swartlingová si s bývalými členy, která zpovídala, vytvořila osobní kontakty. Podle Swärda tato situace vede k takovému výsledku interview, jaký si ho sami představujeme.[10] Swartlingovi přitom měli vůči Slovu života otevřeně nepřátelský postoj. V jednom interview Swartling zmínil, že Slovo života by mělo být zakázáno.[11] S takovou předpojatostí lze jen těžko docílit objektivního výzkumu. Dokonce i prestižní švédský deník Svenska Dagbladet se od Swartlingova výzkumu distancoval.[12]

Franc zmiňuje, že Swartlingovy závěry byly aktualizované na konferenci o sektách a kultech v Marseille 2004. Tyto závěry však byly aktualizované pouze tím, že tam nechali Swartlinga přednášet, zatímco on nezastupoval žádnou širší skupinu. Swartling si tam stihl v debatě postěžovat, že švédská vláda neschválila v roce 1998 projekt psychiatrické pomoci obětem sekt.[13] Zřejmě neviděla důvod na něj vynakládat peníze, což také o mnohém svědčí. To je také v hrubém rozporu s tím, co v tomto kontextu zmiňuje Meňky, když tvrdí, že „švédská společnost vyžaduje novou legislativu, která sa má soustředit na potřeby postižených a dětí, aby se zamezilo vlivu manipulativních skupin“ (str. 7).

Závěrem k problému sebevražd můžu dodat, že hnutí Slovo života je široké a je nemožné uhlídat osudy všech členů. Do církve často přichází lidé s problémy z dřívějšího života, které jsou pak neprávem připisovány učení církve. O to víc je cennější, že se po dobu existence hnutí nikdy nepotvrdila jediná sebevražda člena Slovo života, který by mohla být církvi dokázána.

Pavel Hoffman, M.Div
Livets Ord Theological Seminary
Uppsala, Švédsko
WORK 018-489 80 90 VÄXEL 018-489 80 00
E-POST pavel.hoffman@loteol.se HEMSIDA www.loteol.se

[1] Agnarsson, Ruben, Debatt v Vestmanlands Läns Tidning, 1998-06-13, 2.

[2] Agnarsson, Ruben and Anders Ahlberg, Debatt v Vestmanlands Läns Tidning, 1998-05-18, 2.

[3] Ibid.

[4] Ibid.

[5] SV, č. 46, 1987.

[6] Motala Tidning 23/11, 1988.

[7] Agnarsson, Ruben and Anders Ahlberg, Debatt v Vestmanlands Läns Tidning, 1998-05-18, 2.

[8] Magazinet, nr 1, 1992.

[9] Makt och Media, č. 2, 1994.

[10] Läkartidningen, č. 35, 1991.

[11] Uppsala Nya Tidning 13/6, 1991.

[12] SvD, 14/6, 1991.
[13] FECRIS, Marseille, 27.-28. března, 2004. Příspěvek online http://griess.st1.at/gsk/fecris/100%20conf%20engl%20SWARTLING.htm.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace