V Jeruzalémě mi došlo, jak je omezené naše vnímání reality kolem nás. V jakém strašlivém zajetí mýtů o ŘKC jsem dlouhá léta žil. Nic jsem o katolících nevěděl, ale byl jsem ochoten věřit mýtům o nich, které jsem slýchával od "křesťanů" ve společenstvích, která jsem navštěvoval. Dnes, když jsem se Bohu a ŘKC omluvil si užívám svátostí v Církvi. Dříve jsem pohrdal zpovědí v kostele. Domníval jsem se, že stačí, když se vyzpovídám Pánu Bohu doma ve svém pokojíku. A také jsem tak činil. Samozřejmě v tom pokračuji, ale již se nenechám tím zlým okrást o svátost smíření. Pochopil jsem, že mé hříchy nejsou jen mou osobní záležitostí, ale svým způsobem mají dopad na farnost kterou navštěvuji a na Církev celkově. Nikomu zde nic nepodsouvám, jen se chci podělit o osobní zkušenost. Dnes si dvakrát rozmyslím spáchání nějakého těžkého hříchu. Z jednoho prostého důvodu. Více se stydím a více se dnes nad sebou zhrozím, když se něčeho takového proti Bohu dopustím. Hlavně pak při svátosti smíření si plněji uvědomuji, že jsem věc dal dopořádku nejen z Hospodinem, ale také s Církví.

Zeď nářků ve starém městě v Jeruzalémě je neuvěřitelné místo. Neumím popsat  pocit, když tam stojíte a modlíte se k Bohu. Zvláštní, ještě teď to v sobě zpracovávám. Dost dobře nevím, kdy se ze mě stal katolík, byl to samozřejmě určitý proces odvíjející se v čase. Klíčovým pro moje vědomé rozhodnutí se stalo chování, skromnost a zbožnost poutníků, se kterými jsem po Izraeli cestoval. Fascinovala mě i jejich obrovská praktičnost. Jednou mě málem rozplakala. V Egyptě jsem se zřejmě napil nekvalitní vody a výsledkem byly docela vážné zažívací potíže, které mě zastihly v hotelu v Betlémě. Jen jsem se o tom při věčeři zmínil, hned přišla pomoc z několika stran. Jedna sestra mi dala nezištně přímo léky, druhá pak lahvičku slivovice. Jednalo se o osmdesátiletou babičku, která byla neuvěřitelně vitální. Řekla tehdy: "Tuhle slivovičku sebou vozím na poutě, byla se mnou i v Medjugorje, ta určitě zabere". Vím, někomu se to bude zdát hloupé nebo obyčejné. Pro mě to znamenalo hodně. I tato epizoda mi pomohla k tomu, abych neposuzoval druhé a neřešil jejich způsob vztahu k Bohu. Dnes je pro mě klíčové, zdali ten člověk žije s Hospodinem. Nic víc nic míň. Pokud je upřímného srdce - Bůh jej jistě zavede na místo, kde jej chce mít.