poslal Nepřihlášený Pokud jste sledovali zpravodajství posledních dní, jistě víte o
tragické situaci, která se stala v Norsku – o masakru, kterému padlo za
oběť mnoho nevinných lidí. Média označila pravděpodobného pachatele jako
„křesťanského fundamentalistu“, na základě jeho profilu na sociální
síti, kde se on sám údajně označil za konzervativce a křesťana. Za
křesťana se v případě potřeby pokládá kde kdo. Počínaje středověkými křižáky,
kteří šli zaníceně „osvobozovat“ Boží hrob masakrováním mohamedánů ve
Svaté zemi a když už muslimové došli, už ani do Palestiny nepluli,
otočili to do Byzance, kde masakrovali jiné křesťany.Za křesťana se v
případě potřeby prohlašoval i Adolf Hitler – když potřeboval, aby
ho podpořily hlasy křesťanských voličů – i když ovoce jeho skutků
ukázalo velmi názorně, jak vypadalo „božstvo“, kterému sloužil.
Po revoluci '89 jsme tu najednou měli 4 miliony katolíků
a přes půl milionu členů ostatních křesťanských církví - „řekni, kde ti
»křesťani« jsou,“ chtělo by se parafrázovat Marléne Dietrichovou;
tušíme, že letos, kdy církve jaksi nejsou v kursu, dopadne sčítání lidu
poněkud jinak než před 20 lety. Zkrátka za „křesťana“ se může prohlásit
kde kdo, počínaje psychopatickým fanatikem, který sám sebe považuje za
trestající Boží ruku ve světě, a konče prospěchářem a konjunkturalistou,
který se rád povozí na vlně zájmu, když je zrovna být křesťanem „in“.
Minulý týden jsme slyšeli z epištolního čtení že „ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.“
My můžeme mít svá kriteria kdo je to křesťan – ten kdo vyplnil
příslušnou kolonku při sčítání lidu, ten kdo chodí v neděli do kostela a
modlí se před jídlem, ten kdo si to dá do svého profilu na sociální
síti. Bůh má ale také svá kriteria – a nejsou to škatulky a kolonky, ani
vnější gesta: „ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.“ Pán Ježíš říká v Kázání na hoře: „ne každý, kdo mi říká: »Pane, Pane!«, ale ten kdo činí Otcovu vůli, vejde do království nebeského“. (Mt 7:22) Dokonce i ty, kteří v jeho jménu prorokovali, ďábly vymítali a jiné zázraky činili, může poslat do háje: „jděte pryč, neznám vás“. Sv. Pavel říká: „Kdybych
měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano
kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, kdybych dal pro
nasycení chudých všechen svůj majetek a kdybych vydal své tělo k spálení“ zkrátka všechny atributy toho, co považujeme za dokonalého křesťana, světce a náboženského virtuosa, „ale neměl lásku, nic nejsem“,
totiž nic v Božích očích. On sám s tím měl své životní zkušenosti; jeho
příběh jsem tu několikrát připomínal – když fanaticky pronásledoval a
likvidoval domnělé Boží nepřátele, jistě to myslel upřímně, jistě
naplňoval svoji představu o tom, co je pro Pána Boha nejlepší – ale byl
veden Duchem Božím? Činil vůli Otce nebeského? Jsou to nakonec Boží, a
ne naše pravidla, která určují, kdo je Jeho a kdo ne.
Jistěže
stojí za to ke Kristu se veřejně hlásit a nezapírat svoji víru, ale
zároveň si musíme uvědomit, že pokud druhým kážeme Krista, nekážou ho
jen naše zbožná slova, ale i to jak se chováme; jak se víra projevuje v
našem životě. Někde jsem četl pedagogickou poučku, že rodič nejvíc vychovává v okamžiku kdy (vědomě) nevychovává
– dítě od něj nepřijímá jen jeho mentorování, ale také pozoruje, jak se
chová v různých situacích, jak komentuje to, co se děje, a buď
nemilosrdně napodobuje i to, co bychom nejraději sami schovali, nebo nám
rozpory mezi slovy a skutky nejpozději v pubertě vrátí i s úroky.
Když to posunu z pedagogické do duchovní roviny (vypomůžu si opět citací): „naše víra bude nejvíc vidět ne na tom, jak mluvíme o Bohu, ale na tom jak mluvíme o nejobyčejnějších věcech“, o druhých lidech a tak.
Nedávno
jsem po internetu diskutoval s jednou věřící slečnou – stěžovala si, že
se jí nevěřící spolužáci pro víru posmívají a ze způsobu, jakým o tom
psala, jsem nabyl dojmu, že se cítí téměř jako mučedníci z prvních tří
křesťanských století. Postupem času jsem však došel k přesvědčení, že
posměch spolužáků byl do určité míry oprávněný, že obraz křesťana, který jim předkládala, spíše připomínal nevábnou karikaturu: smutný škarohlíd, kterému víra nic moc nedává, zato ho všemožně omezuje a nutí ho dodržovat bizarní pravidla a zvyky.
Křesťanství bude samozřejmě vždycky pro svět něčím nepřijatelné, jak píše sv. Pavel: „pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství.“ Teologové ale říkají, že existuje jednak „pravé“,
„správné“ pohoršení, které pro svět představuje moc Boží bezmoci, moc
lásky z kříže, moc pšeničného zrna, které musí zemřít, aby vydalo mnohý
užitek. Tohle „tělesný“ (přirozený) člověk nikdy nepochopí, k tomu nás
musí trošku přiohnout Duch svatý, abychom v bláznovství kříže viděli
Boží moudrost moc k záchraně lidí. Pak však existuje druhé pohoršení, „nepravé“,
to které nemá co dělat s Božím „bláznovstvím“, ale s naší, lidskou
hloupostí. To jsou situace, kdy na Kristovo evangelium nabalujeme své
představy, svá vlastní pravidla, která Boží zvěst spíše zatemňují než by
jí pomáhaly.
Někdy to působí jen směšně: když třeba druhým vnucujeme různé církevní zvyklosti - bez souvislosti s jádrem evangelia, pochopeným a prožitým zevnitř, u samého kořene vlastní bytosti, vypadají jen jako kuriozity podivínů. „Jméno Boží je vaší vinou v posměchu mezi pohany,“ mohla by nám oprávněně zaznít apoštolova výčitka z Řím 2:24.
Někdy to působí pokrytecky – chceme třeba i upřímně udělat Bohu nebo církvi dobrou reklamu, a tak se před druhými stavíme lepšími
než doopravdy jsme – jenže každá bublina jednou splaskne. „Jak můžeš
ty, jako křesťan, dělat to a to!“ zní obvyklá formulace nachytání na
hruškách. Nebo se bojíme, že skutečná Boží cesta – nesení kříže se
zapřením, životní jákobovský a jobovský zápas – bude pro naše okolí málo
lákavá a tak nabídneme načančané pozlátko: „vítězný život“,
evangelium prosperity – a pak musíme snášet dotazy okolí, proč ten
„vítězný život“ na nás nějak není vidět, proč jsme i jako křesťané
„jednou dole a jednou nahoře“.
Nepravé pohoršení ale může působit také přímo ničivě, když se ve jménu Božím druhým ubližuje nebo někdo s jeho pomocí druhé ovládá. Přikázání Desatera „nevezmeš Boží jméno nadarmo“, doslova „nepozdvihneš (= nezneužiješ) jméno Hospodina k marným věcem“ není (jak se to obvykle vykládá v katechismu) strašák pro ty, kterým občas uklouzne nějaké to „hergot“ nebo „ježišmarja!“ „Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména pozdvihoval k marným věcem,“
(Ex 20:7) ke svým lidským cílům; zvláště těm, které pošlapávají
největší Boží příkaz „Miluj!“ „Upálit kacíře neznamená obhajovat učení,
ale zabít člověka,“ napsal kdysi renesanční humanista Castellio. „Hospodin nenechá bez trestu toho“, kdo si namaluje na štít a plášť kříž a pak jde s mečem v ruce vraždit, ani toho, kdo si na pupek připne přezku Gott mit uns, „Bůh s námi“ a meč jenom vymění za kulomet; „Hospodin nenechá bez trestu toho“, kdo se obalí semtexem a s řevem „Bůh je velký“ se odpálí v autobuse plném lidí, „Hospodin nenechá bez trestu toho“,
kdo jeho jménem druhým vymývá mozky a ovládá je v sektě; ani toho, kdo
Božím jménem vyhrožuje a straší tam, kde by si měl zjednat autoritu sám
jako rodič, učitel nebo představený.
Žijeme ve světě, který je
nemocný, který svorně ničí jak ti, kteří Bohem nadutě pohrdají a staví
na jeho místo sami sebe, tak ti, kteří se Bohem zaklínají a v jeho jménu
šíří nenávist a hlásají své vize „ráje na zemi“, kde mají místo jen ti
„správní“ a „dokonalí“. Mezi poživačným spotřebitelským sobectvím a
šíleným destruktivním fanatismem však kráčí jediný Lékař, který má lék
bolest nemocného světa, ten který jej uzdravuje svými vlastními ranami z
kříže, ten který své dílo uzdravení, svoji církev, staví na slabých a
bezmocných, na nedokonalých a nehodných. My jsme vysláni do světa o něm
svědčit – s odvahou, přiznat se k němu a nezapřít ho, ale také s rozvahou,
abychom dokázali rozlišit důležité a nedůležité, Boží a lidské, a aby
se Boží „bláznovství“ stávalo mocí a moudrostí k záchraně všem, ke
kterým jsme posláni.
Martin Grombiřík
Text byl původně psán jako nedělní kázání
a byl autorem publikován na jeho facebookovém profilu. Autor je
duchovní luterské evangelické církve v Brně.
Zdroj: www.christnet.cz
