poslal lutrik První čtení: Efezským 2,8 - 9: "Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit."
Čtení ke kázání: Jakubův 2,14 - 26: "Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: "Buďte Bohem - ať vám není zima a nemáte hlad", ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: "Jeden má víru a druhý má skutky." Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu? Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka? Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti? Tak se naplnilo Písmo: `Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost´ a byl nazván `přítelem Božím´. Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry! Což nebyla i nevěstka Rachab podobně ospravedlněna ze skutků, když přijala posly a propustila je jinou cestou? Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků."
Kázání:
Milé sestry a drazí bratři,
jak asi tušíte z přečtených textů, tak dnes nám půjde o víru, milost a skutky ve vztahu k našemu spasení. V našem prvním čtení (Ef 2,8 - 9) jsme slyšeli, že jsme milostí spaseni skrze víru, ne z našich skutků. Ve čtení ke kázání (Jk 2,14 - 26) jsme však slyšeli, že "víra bez skutků není k ničemu" a že "ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry". Jsou tedy pro naše spasení nutné skutky nebo ne? I katolíci věří, že "Milosti Boží je ke spasení nevyhnutelně potřeba." (katolický Kancionál, s. 7). Bez Boží milosti bychom jistě stěží uvěřili. Ale stačí pouhá milost a pouhá víra ke spasení? Není třeba k víře připojit ještě skutky? Platí bez výhrad reformační "sola gratia" (pouhou milostí) a "sola fide (pouhou vírou)? Má pravdu apoštol Pavel, autor Listu Efezským nebo Jakub, bratr Páně, autor Listu Jakubova? Vždyť v obou případech jde o Boží slovo. A List Jakubův vzal takříkajíc na milost i náš reformátor Martin Luther, kterému se zprvu zdálo, že List Jakubův neboli archaicky Epištola s. Jakuba je "slaměnou epištolou". Jak to tedy vlastně je? Pojďme se na to blíže podívat.
Co to znamená, že jsme spaseni milostí skrze víru? Již víme, že všichni lidé se rodí s hříšnou přirozeností a tak "nemohou než nehřešit" (slovy svatého Augustina). A jejich hříchy je oddělují od Boha. V Božích očích nikdo z lidí není dokonalý, spravedlivý a dostatečně dobrý. Říká to i sám Ježíš: "Nikdo není dobrý, jedině Bůh". (Mk 10,18). Propast, která dělí hříšné lidi od svatého Boha, nelze překonat žádným lidským úsilím. Ani tzv. dobrými skutky. Naše domnělé dobré skutky nemohou nikdy vyvážit ty zlé. Jediná záchrana čili spása spočívá v Ježíši Kristu, který "byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění" (Ř 4,25). Ježíšovu oběť Bůh přijal a odpouští hříchy každému, kdo věří v Ježíšovo vykupitelské dílo. Ospravedlnění a spasení nám Bůh nabízí zcela nezaslouženě zdarma, bezplatně. Jako projev svého milosrdenství, své náklonnosti a nezasloužené přízně vůči lidem. Jde zkrátka o milost. Stačí jen věřit… Ale i víra je Boží dar čili milost. Takže jsme skutečně spaseni "pouhou milostí" a "pouhou vírou". Jak píše apoštol Pavel: "Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše. (Ř 3,22 - 26).
Spása, záchrana "pouhou milostí" a "pouhou vírou" tedy platí. Pavel, Augustin, Luther, Kalvín a další se v tom nemýlili. Takový je prostě Boží způsob záchrany hříšných lidí před zatracením a věčnou smrtí. Má však tento způsob záchrany i nějaká svá úskalí? Možná se budete divit, ale nutno říci, že má. Samozřejmě ne z Boží strany, ale ze strany lidského pochopení.
Jedno z těchto úskalí představuje predestinace neboli předurčení ke spáse, ve které věřili Augustin, Hus, Luther, Kalvín a další. Podle nich je predestinace nedílnou součástí učení o milosti. Východiskem je zde naprostá lidská zkaženost a tak člověk není schopen nic dobrého pro Boha udělat. Ani se nemůže se rozhodnout pro Boha a pro spasení. Nutná je Boží milost, která jej vede k víře a ke spasení. A někomu tu milost Bůh udělí (daruje) a tím jej zachrání. Jiné pak ponechá v jejich hříšném stavu, který vede do věčného zahynutí. Boží vyvolení ke spáse je svrchované a bezpodmínečné, je pouze v Boží kompetenci a uskutečňuje se na základě Božího rozhodnutí před věčnými časy. Oporou pro toto pojetí je známý text z Pavlova Listu Římanům: "Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy." (Ř 8,28 - 30). Lze se setkat i s jiným pojetím predestinace, a to v podobě vyvolení na základě předzvědění, kdy Bůh ví předem, kdo v budoucnu přijme víru a na tomto základě člověka vyvoluje (Arminius a další). My však dnes problém předurčení řešit nebudeme, nýbrž obrátíme svou pozornost na další úskalí "spasení milostí skrze víru".
Tím úskalím je tzv. laciná milost. Víme, že lidé si příliš neváží toho, co je zdarma, respektive bezplatně. Bezplatnost svádí k plýtvání a zneužívání. Co se týče "spasení milostí skrze víru", tak zde je nebezpečí, že Boží milost si vyložíme jako podnět k mravní nezodpovědnosti a náboženské vlažnosti. A to v tom smyslu, že pokud člověk musí ve všem spoléhat na Boží milost, pak se nemusí o nic snažit. Nemusí se měnit, nemusí bojovat se svými hříchy, nemusí zápasit o svoji víru, nemusí plnit Boží přikázání. V Kristu je plně svobodný, naplněn Duchem svatým a může si dělat vlastně, co chce. Třeba v sexuální oblasti. Může tak vyznávat volnou lásku, kdy souloží s kým chce a kdy a kde chce. Mezi takové tzv. entuziasty patřili např. době husitské Adamité, které vyhladil Jan Žižka z Trocnova.
A právě proti takové laciné milosti vystupuje Jakub, bratr Páně, Proto připomíná, že víra bez skutků není k ničemu, že člověk je ospravedlněn ze skutků a ne pouze z víry, že víra bez skutků je mrtvá a tak nás nemůže ani spasit. V Listě Židům se píše, že k základním článkům víry patří "pokání z mrtvých skutků" (Žd 6,1). Mrtvými skutky se zde myslí náboženské úkony, duchovní cvičení a domnělé dobré skutky, které nám mají zajistit spasení. To, jak už víme, nám zajistit nemohou, neboť jsme spaseni milostí skrze víru. Ovšem na druhé straně Bůh od nás očekává dobré skutky. Vždyť v Písmu svatém čteme, že jsme "v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil" (Ef 2,10). Máme odložit "skutky tmy" a obléci se "ve zbroj světla" (Ř 13,12). Co tedy Pán od nás očekává?
Jako věřící se máme ve spolek milovat, jak nám přikázal sám Ježíš: "To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás." (J 15,12). Dále máme prokazovat lidem milosrdenství, neboť na "Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství" (Jk 2,13). V neposlední řadě máme vést mravní a řádný život: "ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti" (Ř 13,13). A také máme jít ke všem národům, získávat Ježíši Kristu učedníky, křtít je a učit je zachovávat vše, co přikázal, jak to čteme v tzv. Velkém poslání u apoštola Matouše (Mt 28,19 - 20). Je toho zkrátka dost, co po nás náš Pán chce. Pokud nemá být milost laciná, tak přijetí milosti musí být spojeno s následováním Ježíše Krista. Všude tam, kde se lidé hlásí ke Kristu, má v chování věřících být vidět něco z jejich velkého Spasitele.
Skutky tu nejsou od toho, aby nám zajistily spasení. Skutky svědčí o naší víře. A pokud chybí skutky, tak stěží lze označit naši víru za spasitelnou. Dobré skutky ukazují k Bohu, k tomu jaký je a co pro nás udělal a dělá. Proto si Bůh přeje, abychom konali dobré skutky. Zvlášť když sám v nás působí, že "chceme a činíme, což se mu líbí" (Fp 2,13). A pokud tyto dobré skutky nekonáme, tak se stáváme neužitečnými služebníky, se kterými se Pán patřičně vypořádá, jak se dovídáme u apoštola Matouše: "A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů." (Mt 25,30).
A jak je to, sestry a bratři, s námi, s našimi skutky? Svědčí dobře o naší víře a ukazují lidem správně k Bohu? Nebo patříme spíše k těm špatným, líným a neužitečným služebníkům, o kterých Pán nakonec prohlásí: "Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti." (Mt 7,23)? Na skutcích tedy věru záleží. Spasení je Boží dar, jsme spaseni milostí skrze víru, ne na základě našich skutků. Ale tento Boží dar nás zavazuje. K následování Ježíše Krista a ke konání dobrých skutků. Bez nich se naše víra nemůže osvědčit a růst. Bez nich se stáváme neužitečnými služebníky, naše víra se vytrácí a naše konečná spása se ocitá v ohrožení. Proto se oplatí vyslyšet Jakuba, bratra Páně, který na nás apeluje: "Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači - to byste klamali sami sebe!" (Jk 1,22). Amen.
Modlitba po kázání:
Nebeský Otče, děkujeme Ti, že jsme spaseni milostí skrze víru, a ne ze skutků zákona, neboť naplnit všechna Tvá přikázání je nad naše lidské síly. Před Tebou obstojí jen oběť Tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista, jehož spravedlnost je nám pak přičtena, pokud v Něho uvěříme. Ale i tato víra je Tvůj dar a tak je naše spása dílem jedině Tvé milosti.
Odpusť nám, nebeský Otče, že tak často Tvoji milost zneužíváme a bereme ji jako záminku k mravní nezodpovědnosti a náboženské vlažnosti. Opíráme se tak o lacinou milost a zapomínáme na to, že od nás očekáváš také dobré skutky, pro které jsi nás uschopnil, Máme následovat našeho Pána a svými skutky svědčit o Tobě, jak to činil On. Jinak budeme špatnými, línými a neužitečnými služebníky, které budeš muset nakonec odsoudit.
Daruj nám, nebeský Otče, dostatek moudrosti, lásky, odvahy a síly, abychom si patřičně vážili Tvé milosti a svého vyvolení a nežili v laciné milosti. Abychom svému Pánu získávali nové učedníky, křtili je a vyučovali všemu, co přikázal. Abychom sami zachovávali Tvé přikázání, žili řádně a mravně a konali skutky víry, které se Ti líbí. Ke Tvé slávě a chvále, k užitku našich bližních a ke svému vlastnímu prospěchu. Ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.
Stanislav Heczko
(LECAV Praha)
Evangelík/Ewangielik 5-6/11
