poslal xob
Quo Vadis?
Mnoho otázek je diskutováno. Politika, ekonomika. Jednou z nich je i otázka církví. Některé, zejména pak ta katolická, žádají od státu další a další peníze, restituci svých pozemských statků a přístup k moci. Kam se ale vypařila původní myšlenka? Lidé věří. A je již jen těžko rozlišitelné, zda v duchovní podstatu, či v jednoduchost principu, kdy za ně řeší existenční otázky autority a písmo.
Jeden člověk je členem blíže nespecifikované evangelické církve. Je přesvědčen o jejích ideálech, studuje bibli, chodí na setkání a křesťanská filozofie je mu životem. Před nedávnou dobou byl svým pastorem důrazně pokárán za to, že seděl v hospodě se satanisty. Nebavili se o duchovních problémech. Prostě jen seděli u piva a diskutovali. Fotbal, počasí, ženy... Nicméně právě na něho, aniž by si to snad jeho přátelé přáli, padla autoritativní pěst vlastní církve. Na světlo světa se dere již mnohokrát diskutovaný problém. Latinská otázka “Quo Vadis”, tedy “Kam kráčíš?”. Odpověď zřejmě (a třeba dodat, že bohužel) zní “K intoleranci”.
Nedávno se ke mně dostala disketa na které byla přednáška absolventa vyšší školy misijní a teologické na téma "Sex, AIDS a vztahy". Tvrzení, že bible je nejvyšším poznáním, bych snad ještě snesl. Pro někoho budiž. Nicméně slova o tom, že homosexualita je hřích, mi připadají poněkud scestná. Mohou si snad homosexuálové sami za svou odlišnost? Společně se současnými vědci se domnívám, že tomu tak není. Jak tedy může někdo říci, že vrozený, chcete-li to tak nazvat, pak tedy handicap je hříchem, proviněním proti vůli Boha? Zřejmě právě toto je místo, kde se víra mění pod tlakem církve ve fundament, tj. k jednání nekontrolovanému rozumem, nýbrž pevně stanovenými pravidly.
Základním prostředkem k dosažení poslušnosti lidí je již po tisíciletí metoda cukru a biče. Pokud věřícím nabídnete beztrestnost konání jménem vyšší vůle a zároveň je příslibem ráje očistíte od strachu ze smrti, stanou se nástroji. Bohužel nástroji k provádění i těch nejméně humánních věcí. Již jen sama představa, že by ona již zmiňovaná přednáška byla vykládána např. studentům nižšího stupně střední školy, je šílená. Nehledě na to, že by tak byl překročen zákon o šíření informací vedoucích k diskriminaci jednotlivce nebo skupiny obyvatel.
Jsme na samém konci dvacátého století. I nyní asi potřebujeme spásu. Nebo snad přesněji řečeno omluvu za činy, jež neunese naše vlastní svědomí. Ale proč jen tím dáváme prostředky a moc despotickým vůdcům? Můžete snad namítnout, že v Evropě náboženští vůdcové, kteří by zneužívali svého postavení k prosazení vlastních cílů již neexistují. Není to tak docela pravda. Například na poslední návštěvu Papeže Jana Pavla II. v jeho rodné zemi, Polsku, se přišly podívat miliony lidí a další jeho projevy, prohlášení a bohoslužby sledovaly v televizi. Přitom sám Vatikán je pouze obrovskou továrnou na svaté, místem, kde se i dnes oficiálně praktikuje exorcismus, a především bankou ukrývající nesmírné bohatství v penězích, zlatě a uměleckých dílech.
V tomto světle se zdá, že církve (a troufám si tvrdit, že takových je většina) podlehly mámení pozemského mamonu mnohem více než prostí nevěřící. Pokud je to pravda, má otázka “Quo Vadis?” dnes ještě jednu odpověď: “Do pekel”.
Vojtěch Bednář
