poslal Nepřihlášený Otevřený dopis předsedovi české sociální demokracie
Milý pane předsedo, Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii (CESTA) připravilo ve spolupráci s Friedrich Ebert Stiftung a pod záštitou velvyslanectví USA na čtvrtek 6. října 2011 mezinárodní konferenci na téma Financování politických stran a regulace politických kampaní.
Záštita velvyslanectví USA je výjimečně aktuální, 21. ledna 2010 Nejvyšší soud USA rozhodl v kauze Citizens United versus Federal Election Commission o zrušení federálního zákona, který doposud zakazoval korporacím využívat jejich fondů k financování kampaní pro nebo proti nějakému kandidátovi ve volbách. Demokratický smysl voleb je tak definitivně vyprázdněn.
Financování politiky je dnes dramatický problém ve všech demokratických státech, dovolte mi k tomuto tématu pár obecných poznámek. Stále zřejmější redukce státu na páku, která slouží globálním oligarchiím k privatizaci zisků a kolektivizaci ztrát – socialismus pro bohaté se tomu říká – vyvolává vlny znechucení politikou. Důvěra v legitimnost demokratických vlád klesla bezprecedentně, hesla jako Vyházejme politiky oknem! se ozývají všude.
I prezident Ústavního soudu v Rakousku hovoří o rostoucí nedůvěře k politice a spravedlnosti v zemi a průzkum veřejného mínění v Izraeli ukázal, že "občané za svou hlavní starost považují bezpečí a po něm korupci". Takový růst nedůvěry k politice i v integrovaném Rakousku a vlasteneckém Izraeli ukazuje, že globalizace vyvolává problémy, které demokracie neumí řešit, a lidé se hněvají. V minulosti jsme často podcenili ničivou energii antipolitického hněvu.
Ve střední Evropě má pohrdání parlamentní demokracií hluboké kořeny. V Československu znechucení ze stranické demokracie první republiky přivedlo ve volbách roku 1946 k vítězství KSČ. I Jan Patočka napsal: "Systém stranické demokracie jak v (první) republice byl zaveden, byl …zhoubou … politický smysl tak upadl, že se politika stala takřka druhem obchodu."
Místo politické opozice se v Česku vždy formuje opozice vůči politice – touto formulí se snažím zachytit nejnebezpečnější rys našeho veřejného prostoru. Po Evropě se navíc začínají prudce rozlévat hnědé proudy, nenávist k politice je může snadno spojit v jednu antipolitickou řeku.
* * *
Marx napsal v jednom slavném textu, že "pro Německo není utopickým snem radikální revoluce, ale utopií je naopak částečná revoluce … která by nechala nedotčené základy stavby". Ta věta platí i o problému financování politických stran: každé částečné, jen "technické" řešení je tu utopií, reálná je jen celková změna v pojetí politiky. Václav Klaus řekl, že "optimální vyřešení financování politiky" neexistuje, strany si musí hledat své sponzory, nastavit pravidla nikdo neumí, "kdyby to někdo uměl, tak už jsme je dávno nastavili". Dokud demokratické politické strany nedokážou radikálně změnit nejen svou roli ve společnosti, ale také prostředí, v němž se jako strany definují, Václav Klaus bude mít pravdu.
Ta radikální změna může mít různé formy, ale jejím obsahem musí být osvobození politiky od dvou fundamentalismů, první nazvu elektoralistický (od electoral), druhý pak neoliberální. Ty dva fundamentalismy převládly v osmdesátých letech a staly se obecným rámcem "demokratizace" v postkomunistickém bloku.
Formulí elektoralistický fundamentalismus označuji redukci politických stran na korporace, jejichž jediným legitimním cílem je management volebních kampaní s cílem získat co nejvíce hlasů a ty pak proměnit v právo zavádět státní (de)regulace. Maximalizace zisku v tomto druhu podnikání ale vyžaduje investice do PR agentur, mediálních expertů, image-makerů, strategického využívání médií, spektakularizace politických idejí. Je to právě tato redukce politiky na podnikání v oboru voleb, co vedlo k "neprůhlednému sponzorování" politických stran. Je to začarovaný kruh: kdo by chtěl proti němu bojovat, musí si najít sponzora.
Klasik americké demokracie John Dewey napsal, že majority rule – vláda většiny by sama o sobě byla nesmyslem, jenže v demokracii nikdy nejde jen o vládu většiny, důležitější je způsob, jímž se formuje: veřejné užívání rozumu, změna hledisek v dialogu s kritickými menšinami. Jádrem demokracie nejsou volby, ale svobodný veřejný prostor, v němž si lidé formují "kvalitní" názory a ty se stávají většinovými.
Důraz na kvalitu většinových názorů nikdy nebyl tak důležitý jako v současné epoše tyranie médií a globálních ekologickosociálních rizik. Tak jako existují vlády demokratické ex titulo (zvolené), ale nedemokratické ex modo (způsobem vládnutí), existují i většiny nedemokratické ex modo, tedy způsobem, jakým se zformovaly – například využitím protiromské nenávisti v naší zemi nebo ovládnutím médií na základě dohod s vlivnými koncerny. Demokracie může přežít globalizaci jen za podmínky, že se demokratické politické strany dohodnou na společném respektování určitého "prahu udržitelnosti" demokratického konsensu a ten nebudou překračovat. Globalizace a ekologická krize si ustavení takového nepřekročitelného prahu udržitelnosti demokratického konsensu vynucují, protože neomezené investice do volebních kampaní mohou vytvořit většinový konsensus pro cokoli.
* * *
Pane předsedo, bojím se, že pojem "kvalita konsensu" bude znít Vašim uším praktického politika příliš elitářsky a teoreticky, že si řeknete "intelektuál, který o fungování politických stran nic neví, sní svůj pravdoláskařský sen o ušlechtilých politicích, kteří své voliče mají vychovávat". Z praktického hlediska ale není velký rozdíl mezi zástupci zvolenými nebo vylosovanými. Význam voleb je především symbolický: dát v pravidelných intervalech moc v sázku, aby ji kdokoli mohl vyhrát. Volby jsou veřejným důkazem toho, že moc není nikomu vyhrazena, je to jedno ze zakládajících gest demokracie. V tomto bezdomovectví moci je samozřejmě i cosi ohrožujícího, "zbloudilé masy" nás mohou strhnout do propasti, ve dvacátém století do ní evropské státy spadly několikrát a i dnes "jak na podzim na stromech listí" (Giuseppe Ungaretti) nad ní visíme.
Na představě, že bychom o vládě losovali, se nám zdá groteskní to, že by rozhodovala náhoda, ne legitimující názor. Je ale ještě v současném mediálním mumraji lístek ve volební urně výrazem názorů voliče? A chtějí vůbec politici, aby byl? Jsou názory důležité?
Osvobodit politiku od elektoralismu neznamená zrušit volby, ale pečovat o to, aby voličský hlas byl opravdu hlasem, který nám sděluje nějaký názor. To slovo nemá dnes dobrou pověst, názory vyznačuje velká volatility (kolísavost), jako akcie na burze. Přesto ale kvalita života závisí v globalizovaných průmyslových společnostech více na kvalitě našich názorů než na kvalitě našich znalostí. Proč?
Dějiny moderních společností jsou dějinami rostoucí specializace, funkční diferenciace, dělby práce. Můžeme se integrovat do takové společnosti jen za podmínky, že se staneme "specialisty na něco", po specialistech je tu stálá poptávka. Jak praví Darwinova evoluční teorie, specializace je nejefektivnější způsob, jak se přizpůsobit prostředí, ale jen za podmínky, že prostředí je stabilní; v prostředí rychle a nepředvídaně se měnícím je naopak nespecializovaná "obecnost" výhodou, která nám dává větší šanci přizpůsobit se novým okolnostem.
Přespecializovaná společnost je ohrožena tím, že každý ze specializovaných sektorů vidí svět jen skrze své kódy a zájmy a takové egocentrické čtení světa způsobuje, že prostředí se "rychle a nepředvídaně" mění – globalizace je toho dramatickým příkladem. Stabilita přespecializované společnosti závisí na schopnosti každého aktéra udělat si odpovídající představu o kódech, zájmech a cílech aktérů všech ostatních sektorů, aby bylo možné nějak koordinovat dopad jejich rozvoje na celek společnosti. Žádná představa o celku, jehož jsme všichni součástí, nemůže ale nikdy mít status "vědeckého poznání " a být nadřazena autoritativně jiným představám o celku, vždy bude pouhým názorem. Nějaké "vědecké poznání společnosti" neexistuje, to jen marxisté kdysi věřili, že objevili zákony lidských dějin.
Ke governance pozdní průmyslové společnosti, k zajištění její stability, potřebujeme veřejný prostor, v němž se formují kvalitní názory na celek společnosti. Kvalita našich názorů závisí na kvalitě veřejného prostoru a na občanské společnosti, která musí být především společenstvím svobodné řeči, sdílených příběhů a zkušeností, anarchické plurality jazyků, v níž se mísí kultura elit a mas v jednu všem přístupnou popculture. Lidem se ale v současné společnosti nevyplatí investovat do kvality vlastních názorů, výhodnějším způsobem, jak se integrovat do celku společnosti, je tu specializace, na trhu práce snadno prodejná. Úpadek kvality názorů souvisí i s oslabením nacionalismu – "láska k národu" nás angažovala k tvorbě kvalitních názorů na celek společnosti. V demokracii osvobozené od tyranie voleb definuje politické strany jako demokratické jejich společná (programovým rozdílům předcházející) péče o prostředí, v němž mohou kvalitní názory vznikat – například absence strachu, přístup k veřejným statkům, solidarita.
* * *
Druhý fundamentalismus, od kterého je třeba politiku emancipovat, je neoliberální víra v zázrak samoregulujících se trhů, který nastává "bez zásahu politické vůle". Tak třeba peníze ušetřené na školství musí být investovány do vězeňství, protože čím horší školství, tím větší zločinnost. Jak by asi samoreguloval soukromý trh s vězeňskými službami poměr mezi investicemi do školství a do vězeňství? To, co nazýváme "svrchované dluhy", není než důsledek katastrofy, do níž nás strhly deregulované finanční trhy. Jan Silný napsal v deníku Referendum: "Zastánci neoliberalismu vykládají, že pro zdárný ekonomický rozvoj a snížení korupce je nutné, aby stát byl co nejmenší… To, o co jde ve skutečnosti, je stát ve službách kapitálu a boj se vede proti státu pro všechny, tedy… proti demokracii." Politika nasazuje tržní ekonomice "blahodárná pouta", která znemožňují maximalizovat efektivitu za cenu destrukce celku společnosti. Neoliberální fundamentalismus přinesl vlny deregulací a snižování daní, které vyvolaly současnou katastrofu veřejných rozpočtů a následný úpadek schopnosti států trhy regulovat. Globální ekonomika se začala rozvíjet na území nikoho, vznikly "politické pustiny", kde trhy unikají demokratické regulaci. Dokud budeme v zajetí neoliberálního fundamentalismu, politika bude jen více či méně skrytým lobbováním za vznik takových "politickosociálních pustin" uvnitř národních států.
Co je politika v epoše globalizace? Politika je ve všech svých formách vynalézáním narativů, v jejichž rámci se smrtelně znepřátelené strany mohou smířit – například katolíci a protestanti jsou jen dvě různá náboženská přesvědčení uvnitř narativu "liberální stát". Každá epocha má svůj "smrtelný konflikt", který je třeba překonat, jinak se společnost rozpadne. V globalizované ekonomice je smrtelným konfliktem spor mezi stakeholders a shareholders. Shareholders jsou zákonem oprávněni k ekonomickému rozhodování, akcionáři třeba; stakeholders jsou všichni ti, kdo budou tím rozhodováním zasaženi. Jejich životní projekty jsou v sázce – at stake, ale právo ekonomicky rozhodovat mají jen shareholders. Tato asymetrie dosáhla tak obludných rozměrů, že všechny politické strany ji musí nějak řešit, jinak by demokracie ztratila jakoukoli kredibilitu. Vše, čemu říkáme "ekonomika" je sevřeno v tomto konfliktu, existuje proto jen "politická ekonomie".
* * *
Osvobodit politiku od elektoralismu a neoliberální víry v zázrak samoregulujících se globálních trhů nelze než ve spojenectví s těmi, kdo napříč politickými stranami a podnikatelským sektorem si uvědomují hlubší příčiny současné krize. Je třeba říci otevřeně, že mezi politikou a ekonomikou hranice dávno zanikla, že podnikání může být úspěšné jen ve strategickém politickém rámci.
Pane předsedo, jsem přesvědčen, že v dlouhé "socdemácké" tradici demokratického reformismu, na kterou Vaše předsednictví výslovně navazuje, se najde dost morálních a intelektuálních zdrojů k tomu, aby se strana stala průkopníkem radikálního prohloubení otázky financování politiky v Česku a v Evropě. Věřím také, že by to probudilo také v jiných stranách jejich lepší já, vždyť i v ODS zbylo něco z idejí jejího zakladatele, Josefa Zieleniece, který svou stranu kdysi vyzýval, aby byla "rozkročena v občanské společnosti" a "zněla mnoha hlasy".
Viděl jsem na jednom plakátu z minulých voleb fotografii muže sebevědomého vzezření, nápis pod ní hlásal Mám řešení. Jednou z obtíží demokracie je, že politik musí předstírat jistoty, které nemá, protože "lid si to žádá". Je třeba osvobodit demokracii i od tohoto předstírání jistot a přijmout opačné východisko: to, co dnes spojuje demokratické politické strany, demokratické podnikatele a nás občany v jeden celek, je fakt, že tváří v tvář molochu globalizovaného kapitálu, nemáme žádné řešení. Všem politickým programům musí proto předcházet program obecně demokratický: péče o prostředí, v němž se vyplácí se angažovat, protože je otevřené, svobodné a přátelské, a je proto pravděpodobné, že zde nějaké řešení společně nalezneme. Měl jsem dojem, že veřejné diskuse, které ČSSD organizovala v rámci volby nového vedení a kterých jsem měl možnost se účastnit, se takovému prostředí blížily.
Osa lib-lab, střídání liberálních a sociálnědemokratických vlád, která je zárukou demokratického reformismu v demokratických státech, se bez tohoto prohloubení otázky financování politiky rozlomí a hnědé proudy odplaví její trosky. Osvobozením politiky od elektoralistického a neoliberálního fundamentalismu tomu můžeme zabránit.
Zdroj: PRÁVO 1.10.2011
