poslal Nepřihlášený Český prezident prohlásil, že jeho uvažování je mnohem zásadnější a obecnější, a nikoli tak krátkodeché a zaměřené na krátké efekty.
Dávno, dávno již tomu, co tehdejší předseda vlády Václav Klaus prohlásil, že církev je pro něho občanským sdružením jako například spolek zahrádkářů, a proto jí nenáleží žádné výsady. „Katolická církev začíná hrát roli, která je naprosto neadekvátní jejímu postavení v této zemi,“ vyjádřil se v červenci 1993, jsa iritován několikahodinovými televizními přenosy z cyrilometodějských oslav na Velehradu.
Církve, především církev katolická, se s politickou podporou lidovců a také ODA dožadovaly vrácení majetku, který jim zabavili komunisté. Václav Klaus a ODS však restituce oddalovali, obávajíce se většího společensko-politického a především ekonomického vlivu katolické církve. Nedůvěra k ní, u Klause tehdy zřetelná, ale nejspíš měla ale i jiné příčiny.
Jako člen Československé církve husitské, jež vznikla v roce 1919 rozhodnutím desetiny českých katolíků rozejít se „s Římem“, dokonce jednou ve výroční den Husova upálení promluvil v Betlémské kapli, což bylo od vrcholného politika gesto víc než symbolické. Klaus také nevycházel dobře s tehdejším arcibiskupem Miloslavem Vlkem. Ten nekompromisně trval na rozsáhlých restitucích a navíc byl ještě z disentu přítelem prezidenta Václava Havla.
Celoživotní téma
Jak s tím jdou dohromady nynější přátelské vztahy Václava Klause s katolickou církví, lépe řečeno s jejími nejvyššími představiteli? Jak to, že prezident Klaus vystoupí s projevem na katolické svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi jako konzervativní obhájce tradičních hodnot, čímž se s katolickou církví do jisté míry ztotožní a navíc ji vyzve, aby svou nezanedbatelnou autoritu ve významné části naší veřejnosti „více a hlasitěji“ uplatňovala v debatě celospolečenské?
Proč se prezident Klaus při nedávné návštěvě Brna a předtím jiných krajů setkává s tamními biskupy a na pozvání České biskupské konference s nimi pracovně, ale jak se vyjádřil přátelsky, obědvá v luxusním pražském hotelu (a bývalém klášteře) The Augustine, jako tomu bylo toto úterý? Chce snad „český husita“ Klaus konvertovat, anebo je sblížení Hradu a katedrály praktičtější povahy?
Klausovi blízcí spolupracovníci Petr Hájek a Ladislav Jakl tvrdí, že prezidentův postoj k církvi se opravdu mění a že jde o „plynulý proces“ spjatý s příchodem konzervativního Benedikta XVI. na papežský stolec v roce 2005 a Dominika Duky na pražské arcibiskupství loni v dubnu. Prezident to samozřejmě odmítá. U příležitosti svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi prý jenom „vypointoval“ své celoživotní téma, které by jeho kritici, kdyby chtěli a lépe ho četli, nalezli v Klausových dřívějších textech.
Konzervativní hodnoty
Trvalé, nikým nenahraditelné konzervativní hodnoty, jak je v době transformace a privatizace v první polovině devadesátých let chápal Klaus, však byly především volný trh „bez přívlastků“, svoboda jednotlivce a minimum vládních zásahů, čili ekonomický liberalismus. Klaus ostatně tehdy připouštěl, že konzervatismus je obsahově hlubší a širší, nicméně liberalismus považoval za jeho součást a sám sebe tedy za konzervativce.
Například solidaristický model sociálně tržního a ekologického hospodářství, který od německých křesťanských demokratů převzali do svého programu Luxovi konzervativně tradicionalističtí lidovci, však coby odporující „trhu bez přívlastku“ Klaus odmítal. Právě solidarismus ale ke křesťanské církvi nerozlučně patří a teoreticky by měl bránit tomu, aby si Klaus – jak se obává jeho kritik, takto profesor sociologie a ovšem také katolický kněz a přítel exprezidenta Havla Tomáš Halík – neomotal biskupy okolo prstu.
Mnohem víc je však toho, co prezidenta Klause s katolickou církví (s jinými prakticky nejedná) sbližuje. Díky dobrým vztahům s arcibiskupem Dukou se státu a církvi konečně podařilo dohodnout o Svatovítské katedrále. A po úterním obědě s biskupy dal prezident najevo, že není informován o ničem, co by bránilo přijetí restitučního zákona. V koalici k němu mají výhrady jen Bártovy Věci veřejné, na než však má prezident značný vliv, a proto by mohl být 20 let se vlekoucí restituční problém konečně vyřešen a následně uzavřena mezistátní smlouva s Vatikánem, k níž Václav Klaus míval, ale jak se zdá, už nemá výhrady.
Slovo dělá muže
Vrácení majetku by církvi umožnilo postavit se ekonomicky na vlastní nohy a vytvořit si případně i kritický odstup od státu, na němž je od roku 1949 nedůstojně závislá. Jestliže navíc papež vyhoví oficiálnímu pozvání českého prezidenta a přespříští rok k nám zavítá na oslavy 1150. výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, což arcibiskup Duka vidí velmi optimisticky, katolická církev svou autoritu upevní a třeba se zapojí do veřejné debaty, jak ji k tomu vyzývá Václav Klaus.
Do politiky sice přímo nevstoupí, do té míry si církev nezadá a nezkompromituje se, ale připomenout v pravou chvíli v kostelech věřícím ty pravé a správné hodnoty, pro něž by se měli občansky angažovat, jistě decentně dokáže. Před loňskými volbami se poprvé nedočkala podpory z kazatelen aférami a rozvratem oslabená KDU-ČSL, poněvadž se katolická církev nechtěla kompromitovat. Spekulace, dle nichž by mohla před příštími volbami naznačit své sympatie nějaké perspektivnější straně, než jakou byli lidovci, třeba blízké Václavu Klausovi, jsou samozřejmě liché.
Pan prezident přece jasně řekl: „Mé uvažování je daleko zásadnější a obecnější, a ne tak krátkodeché a na krátké efekty zaměřené.“ Slovo přece dělá muže a prezidenta obzvlášť!
Petr Nováček
Zdroj: www.ceskapozice.cz
