Motto: I když připouštíme, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, neznamená to, že stokrát opakovaná pravda se stane lží. 

Vatikánský městský stát se nachází v centrální enklávě Říma na pozemku původně nazvaném Pahorek věštců. Má rozlohu 0,44 km čtverečních, jde tedy o území menší než malé. Přesto je Vatikán vnímán jako světová mocnost. Důvod je prostý. V tomto státě sídlí úřad, který pro více než miliardu katolíků celého světa zastupuje Boha, jehož mluvčím je papež. Ten dle kanonického práva stojí v čele absolutistické teokracie a jeho rozhodnutí nepotřebují žádné potvrzení a není proti nim odvolání.

Obsahem dvoustranných čili bilaterálních smluv je především záruka svobodného šíření katolické víry v signatářských zemích, umožnění katolické výuky ve školách státních i privátních, přítomnost katolických kněží v ozbrojených i policejních složkách státu a ve věznicích. Tyto smluvní povinnosti signatářských států vyvažuje Svatý stolec garancí, že katolická církev využije všechny vhodné prostředky pro mravní formování obyvatel ve prospěch obecného dobra podle principů katolické nauky. Některé smlouvy vymezují vztah civilního práva státu vůči právu kanonickému. Většinou tak, aby v případě kolize převážilo civilní právo. Někdy je toto opomenuto.

Česká republika doposud s Apoštolským stolcem konkordát neuzavřela (na rozdíl od Slovenska), ačkoliv už se k tomu schylovalo v roce 2002, kdy narychlo zpracovaný a právně napadnutelný text kolidující s ústavou tehdejší ministr zahraničí lidovec Cyril Svoboda ve sněmovně neprosadil. Černých čárek však máme u Svatého stolce víc. Ta nejčernější se týká nevyřešených církevních požadavků na restituce.

  Osvícený panovník versus Svatý stolec

Dle kanonického práva má římskokatolická církev vrozené právo nezávisle na civilní moci nabývat, držet, spravovat a převádět majetek. Nejvyšší dohled nad veškerým majetkem římskokatolické církve má papež. Nezrušitelný předpis zvnějšku narušil už rakouský císař Josef II. Tento suverén, ovlivněný četbou soudobých francouzských filozofů, si jejich kritické výhrady vůči církvi a absolutistickým režimům ověřil v praxi, když během čekání na samostatné vládnutí procestoval dědičné země a na vlastní oči viděl, že podráždění encyklopedisté nepřehánějí. Po návratu do Vídně pohrdl matčinými výhradami a v rychlé sérii reforem zrušil nevolnictví, čímž přispěl k vytváření občanské třídy. Dále zákonem zaručil pro všechny obyvatele mocnářství svobodu vyznání, zrušil cenzuru tisku i její provozovatele (náboženské komise pátrající po tzv. závadných knihách). Zhrozené duchovenstvo podalo stížnost k papeži, ale Josef II. se nevyděsil a pokračoval. Zrušil i některé řeholní řády, které, protože se nevěnovaly charitě ani vzdělávání, pokládal za neužitečné. V té souvislosti přebudoval vysídlené kláštery pro státní účely (kasárna, nemocnice a úřady). Než dotčení biskupové stihli vybrat nejvhodnějšího delegáta, aby pohromu sdělil v Římě osobně, předvídavý panovník jim zakázal přímý styk s papežskou kurií. Zda to vše bylo dobře nebo špatně lze posuzovat ze dvou hledisek. Z hlediska Svatého stolce to bylo nehorázné. Papež Pius IV. dokonce za nehodným Josefem II. v březnu 1782 přijel do Vídně, aby mu domluvil. Císař jej měsíc hostil, neboť host do domu, Bůh do domu, ale od „bezbožných“ reforem neustoupil. Nelze zamlčet, že při vystěhovávání klášterů docházelo i k nepravostem a že mnohé cenné knihy se během rekvírky ztratily nebo zničily. Nicméně na „prosté“ věřící zrušení klášterů nijak diskriminačně nedolehlo, lidé naopak měli ke slovu Božímu blíž, protože panovník dal postavit stovky nových far a kostelíků v místech, která pro církev nebyla atraktivní. Josef II. tedy nebyl jen bořitel, ale i stavitel a razil heslo, že nikdo nesmí mít do kostela dál než hodinu chůze. Majetek, který církvi zůstal dál k užívání (nemovitosti a půda), už jí však nepatřil, měla ho pouze ve správě. Platy duchovních byly hrazeny státem z fondu, který vznikl po rozprodeji některých zrušených klášterů a dalších nemovitostí. Tak to fungovalo až do vzniku Československé republiky.

  Restituce nebo dary?  

V roce 1919 se v rámci pozemkové reformy Parlament ČSR rozhodl rozdělit i půdu, kterou dosud spravovala církev, mezi drobné rolníky a bezzemky, kteří na ní pracovali. Část majetků, hlavně stavby, církev spravovala dál, ale nenabyla vlastnické právo. Cokoliv chtěla prodat, musel stát odsouhlasit (od hodnoty nad 200 korun). Platy duchovních a charitativní a vzdělávací činnost církve hradil stát. Smlouvu s Apoštolským stolcem prezident T. G. Masaryk odmítl uzavřít. Jako hluboce věřící muž přesně rozlišoval mezi vírou a církví. Jeho velkým snem byla odluka církve od demokratického státu. Což, bohužel, nestihl.
Po válce roku 1945 při sčítání majetku se katolická církev pokusila využít zmatků v archívech tím, že bryskně vykázala také pozemky, které přestala spravovat už v roce 1919. Politické přesměrování republiky však šlo příliš rychle, takže tím ničeho nedosáhla. V období, které začínalo únorovým převratem, nepřišla církev o majetky, ale o svobodu slova, o postavení ve společnosti a její působení bylo omezeno na pastorační činnost.  

Komunistický režim se ke všem církvím, ale především ke katolické, choval jako k nutnému zlu. Náboženství pokládal za přežitek, což mu však nebránilo v tom, aby při zvolení Gottwalda za prezidenta nepřinutil arcibiskupa Berana sloužit ve Svatovítské katedrále slavnostní Te Deum. Náboženství ve školách bylo omezováno, katolické školství zrušeno, Junák přivtělen do ČSM a katolický tisk postupně likvidován. Kláštery byly zavírány, kněží internováni, mnozí vězněni. Ti přizpůsobivější časem vstoupili do kolaborantské Pacem in terris, někteří další prokazatelně podepsali spolupráci s StB. Naopak nejstatečnější se sešli v podzemní církvi, aby slovo Boží šířili nelegálně v malých společenstvích. Režim křesťanské aktivisty odhaloval a stíhal, kolaboranty využíval a doufal, že tyto vytrvalé praktiky povedou i k rezignaci věřících. Obrovský zájem o svatořečení Anežky České v listopadu 1989 však ukázal, že to byl chybný kalkul. O pět dní později pak přišel 17. listopad.

Celý následující rok byl pro katolickou církev nepřetržitou příležitostí vybudovat si u starých nově povzbuzených přívrženců i mladých rozjásaných sympatizantů kredit, jaký dosud (konkrétně v Čechách) nikdy neměla. Desítky duchovních, především ti tajně vysvěcení, skutečně získali mravní autoritu a udrželi si ji u věřících i později, navzdory svým neshodám s oficiální „linií“ katolických hodnostářů. Obecně však katolická církev milostivý rok promarnila ekonomickými požadavky. V době kratší než krátké začala uplatňovat vlastnické právo na tytéž položky jako po válce a sloganem Co nám komunisté ukradli, musí být vráceno! se pokusila zatemnit skutečnou právní situaci. Komunistický režim, jak už bylo řečeno, zavíral kláštery, ale vyvlastnit je nemohl, protože už byly zestátněny Josefovou reformou. Polnosti a další pozemky též, takže požadovat zpět majetek podléhající reformám z 18. století a reformě z roku 1919 a tvrdit, že tyto požadavky neprolomí únor 1948, je podvod. I expertíza Právnické fakulty UK vypracovaná docenty V. Kindlem a V. Mikulem potvrzuje, že katolické církvi majetek nepatřil od dob josefínských a že jej měla pouze v pronájmu, správě. Také někdejší vicepremiér JUDr. Pavel Rychetský v roce 1999 vydal stanovisko, že církev nemá na restituce právní nárok a že záleží pouze na vládě, zda jí dá majetek do užívání. 

  Výčtové zákony nebyly restituce, ale první pomoc

Začátkem 90. let tehdejší Federální shromáždění odhlasovalo převod některých nemovitostí (dle tzv. výčtového zákona) na církevní řády. Účelem bylo umožnit řeholím a řádům obnovení činnosti. A jelikož tyto majetky byly zákonem prohlášeny za majetek nabyvatelů, skutečně tím vznikly majetky privátní. Z hlediska kanonického práva ovšem spadající pod dohled Svatého stolce. Omyly federálních legislativců, kteří přiklepli například voršilkám či premonstrátům víc, než měli, nebyly později napraveny, neboť i špatný zákon je zákon a zákonodárci za něj nenesou právní odpovědnost.

Jedním z nejdůležitějších polistopadových cílů katolické církve měl být převod katedrály sv. Víta do jejího vlastnictví. Parlamentní cesta se nejevila jako schůdná, a tak následoval řetěz soudních jednání o určení vlastníka. Stranu žalovanou – český stát zastupovala Kancelář prezidenta republiky a Správa Pražského hradu. Spor, v němž žalovaná strana několikrát jednala tak, aby vyhrála strana žalující a pouze apel občanských aktivistů ji přiměl chovat se jako řádný hospodář svěřeného majetku, trval dlouhých osmnáct let. Během nich soudy různých stupňů přesouvaly vlastnictví chrámu na tu či onu stranu, prezident Havel jezdil konejšit netrpělivého papeže do Říma a kardinál Vlk přidával k názvu katedrály jména dalších světců, Václava a Vojtěcha. To ale neovlivnilo konečný verdikt Nejvyššího soudu v roce 2009, že katedrála byla, je a zůstane majetkem státu.  

Kardinál Vlk sice podal proti rozsudku stížnost k Ústavnímu soudu a vyhrožoval i Štrasburkem, ale jeho nástupce pražský arcibiskup Duka prohraný spor blahosklonně uznal za skončený a písemně stvrdil spolu s prezidentem Klausem dohodu o společné správě chrámu. Otázkou je, zda za pár nebo více let nebude dohoda vykládána jinak a slovo správa nebude vnímáno jako vlastnictví… 

  Zbožný odkaz

Převaha vládních poslanců v dnešní sněmovně dává tušit, že chystaný další bezúplatný převod státního majetku na církve nazývaný restitucemi bude schválen a že lesy, polnosti a rybníky (celkem víc než 250 tisíc hektarů) dostanou nového vlastníka. Církev se dušuje, že bude dobrým hospodářem, zřejmě už zakládá lesnická a rybníkářská učiliště a možná i kurzy pro budoucí poustevníky, kteří ve skalnatých oblastech najdou meditativní útočiště. Pokud používám humornou nadsázku, pak je to výraz bezmoci. Situace vůbec není komická, ale tristní. Římskokatolická církev (a té se chystané darování týká především, ostatní subjekty jsou ve vládním návrhu jen kvůli alibi) bude s pozemky spíš obchodovat, než je kultivovat. S tím vláda počítá a už slíbila, že daň z  prodeje církvi odpustí. Šrafování budoucích držav může těšit i vatikánské úředníky. To oni budou z Pahorku věštců doporučovat a schvalovat příští kupce. Je možné, že české a moravské obce, které si stěžují na blokaci pozemků vyhlédnutých od roku 1991 k církevní restituci, těmito kupci nakonec nebudou.

Jaký motiv může mít vláda, když v době úsporných škrtů (nazývaných reformami), které zredukují sociální stát na minimum, hodlá část státního majetku věnovat církvím? A proč o tak zásadním převodu a souběžném finančním odškodnění (59 miliard korun plus inflační navýšení, ke kterému během třicetiletého splácení dojde) nenechá občany rozhodnout plebiscitem?

Zdůvodnění, že chystá odluku církve od státu, a tedy musí zajistit příjmy pro duchovní, je trochu vachrlaté, když současně plánuje, že ještě pět let bude jejich platy (1,5 miliardy ročně) plně hradit a poté v dalších třinácti letech se postupně sníží až k nule. Opravy církevních staveb bude i pak sponzorovat grantovým systémem, stejně tak bude finančně podporovat církevní školství a charitativní instituce. Čím budou takové podmínky odluky užitečné českému státu, který se zněním Listiny (základních práv a svobod) vymezuje jako ideologicky a nábožensky neutrální? A jehož asi 60 procent občanů jsou dnes ateisté respektive lidé bezkonfesní? 

  Co se vleče, neuteče

Když v roce 1993 arcibiskup Vlk troufale zasvětil Českou republiku Panně Marii, vzbudilo to u mnohých občanů rozpaky, jiní to pojímali jako neškodný folklór. Pouze husita Václav Klaus zasvěcení veřejně zkritizoval, neboť v něm viděl předzvěst. Dnes spolu s arcibiskupem Dukou pořádá Svatováclavské poutě a na přespříští rok znovu zve papeže, tentokrát oficiálně, na rozdíl od polosoukromé návštěvy předchozí. Tento zvrat svědčí o poučení prezidenta z dějů minulých. V roce 1997, když Klausova vláda padla, byla neveřejným, ale zřejmě hlavním motivem i jeho odmítavost k církevním restitucím. Dočasným premiérem se pak stal bankéř Tošovský, který obešel (ve smyslu ignoroval) parlament a pokusil se vydávat církvi majetky exekutivně jako darování či prodej za korunu. Ve štědrosti jej poněkud zbrzdilo trestní oznámení, které jsem jménem Spolku Šalamoun (společně s advokátem Alešem Pejchalem) na premiéra podala u Nejvyššího státního zastupitelství. Definitivně blahovolné rozdávání však zastavila až vláda Miloše Zemana. Její ministr kultury Pavel Dostál, který měl na starosti i církve, prožil martýrium při sestavování komisí, které měly restituční nároky prozkoumat a připravit podklady k řešení. Pahorek věštců zamítal navrhované odborníky, jednu dobu byly komise dokonce dvě, církevní a vládní… K výsledku nicméně nedošlo, ani Dostálova návštěva Říma (na kobereček) to neposunula. Následná (první) krátká vláda Mirka Topolánka se problematice nestihla věnovat. Druhá vláda téhož premiéra, v níž se ministrem zahraničí stal Karel Schwarzenberg, církevní restituce připravila a vyčíslila za pouhého dva a půl roku, než jí sněmovna přestala důvěřovat. Předseda překlenovací úřednické vlády Jan Fischer nechal téma, horké dvacet let, na chvíli vychladnout. Než došlo k oddalovaným volbám do sněmovny, založil bývalý lidovec Miroslav Kalousek spolu s bývalým ministrem zahraničí Schwarzenbergem, kdysi též lidovcem, politickou stranu TOP 09. Ta ve volebním programu slibovala nastolení bezpodmínečné vlády práva. Občané, znechucení nevyřešenými korupčními skandály a uhranutí lidovým šarmem knížete, pomohli „topce“ k vládnutí v dnešní trojkoalici. Představy voličů o bezpodmínečné vládě práva se už po prvním roce zhmotnily z mlhoviny kandidátských slibů do tvrdých ministerských požadavků na církevní restituce. Chabý řečnický pokus firmy VV snížit aspoň finanční odškodnění jen mírně zčeřil hladinu vládního rybníka. O skutečné rybníky, lesy a polnosti se hádka nevedla a ani čtenáře (konzumenty provládních deníků) tato stránka restitucí moc nezajímá. Přestože je jejich nejdůležitější a nevratnou součástí, zatímco peníze jsou jen oběživo. 

  Odluka církve od Boha?

Po dvaceti letech, ve kterých se církev konečně mohla projevovat svobodně, a také to dělala, takže dokonce i v kostelích kázala o nutnosti restitucí, už je to téma protivně úmorné, jako bzučení mouchy masařky. Když Josef II. cestoval po „svých“ českých zemích, psal matce postřehy, ve kterých podrážděně konstatoval: …sedmina veškeré země patří církvi a na Moravě ještě víc. Přes 8 miliónů dělají nadace… Arcibiskup pražský hrabě Ant. Petr Příchovský je bezuzdný hrabivec peněz… Děkan na Vyšehradě má erb, na kterém sv. Petr bičuje českého vévodu. Tento vévoda ublížil prý vyšehradským kanovníkům, tu se zjevil sv. Petr a tak dlouho vévodu mrskal, až jmění vydal…

Jakým bičem je poháněna vláda k převodu státních majetků na církev? Opravdu ji trápí jen starost o platy duchovních, když je lze řešit průběžně církevní daní jako v Německu, nebo církevními poplatky po vzoru Rakušanů?

Soupis vypracovaných církevních „restitucí“ sice ještě musí projít hlasováním parlamentu, ale výsledek je předem daný. Horní komora schvalování jen protáhne o další kolo, víc nedokáže. Určitou naději snad představuje jen Ústavní soud. Sami občané, od nichž v demokracii vychází veškerá moc, jsou ale dvacet let zavalováni propagandou, že církev vyvlastnili komunisté, a nejspíš nebudou pravdu ani hledat, natož ji odhodlaně hájit. Husita Klaus, který už bič okusil, takže je napravený a s církevními restitucemi naprosto souhlasí, si může začít chystat další projev o nutném návratu k tradicím (před josefinské reformy), který pronese při slavné návštěvě papeže v červenci 2013 na Velehradě. A pak mu složí k nohám dar v hodnotě větší než velké. 

  LENKA PROCHÁZKOVÁ
http://www.literarky.cz