poslal Nepřihlášený Katolická církev nemá na restituce právní nárok
Motto: I když připouštíme, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, neznamená to, že stokrát opakovaná pravda se stane lží.
Vatikánský městský stát se nachází v centrální enklávě Říma na pozemku původně nazvaném Pahorek věštců. Má rozlohu 0,44 km čtverečních, jde tedy o území menší než malé. Přesto je Vatikán vnímán jako světová mocnost. Důvod je prostý. V tomto státě sídlí úřad, který pro více než miliardu katolíků celého světa zastupuje Boha, jehož mluvčím je papež. Ten dle kanonického práva stojí v čele absolutistické teokracie a jeho rozhodnutí nepotřebují žádné potvrzení a není proti nim odvolání.
Papež má postavení nejvyššího zákonodárce, je nositelem nejvyšší výkonné moci
a současně i moci soudní. Pod názvem Apoštolský stolec, případně Svatý stolec,
je papežský stát subjektem mezinárodního práva a tedy může uzavírat mezinárodní
smlouvy (zastarale konkordáty) se státy, v nichž se alespoň menšina obyvatel
hlásí ke katolickému vyznání.
Obsahem dvoustranných čili bilaterálních smluv je především záruka svobodného
šíření katolické víry v signatářských zemích, umožnění katolické výuky ve
školách státních i privátních, přítomnost katolických kněží v ozbrojených
i policejních složkách státu a ve věznicích. Tyto smluvní povinnosti
signatářských států vyvažuje Svatý stolec garancí, že katolická církev využije
všechny vhodné prostředky pro mravní formování obyvatel ve prospěch obecného
dobra podle principů katolické nauky. Některé smlouvy vymezují vztah civilního
práva státu vůči právu kanonickému. Většinou tak, aby v případě kolize převážilo
civilní právo. Někdy je toto opomenuto.
Česká republika doposud s Apoštolským stolcem konkordát neuzavřela (na rozdíl od
Slovenska), ačkoliv už se k tomu schylovalo v roce 2002, kdy narychlo zpracovaný
a právně napadnutelný text kolidující s ústavou tehdejší ministr zahraničí
lidovec Cyril Svoboda ve sněmovně neprosadil. Černých čárek však máme u Svatého
stolce víc. Ta nejčernější se týká nevyřešených církevních požadavků na
restituce.
Osvícený panovník versus Svatý stolec
Dle kanonického práva má římskokatolická církev vrozené právo nezávisle na
civilní moci nabývat, držet, spravovat a převádět majetek. Nejvyšší dohled nad
veškerým majetkem římskokatolické církve má papež. Nezrušitelný předpis zvnějšku
narušil už rakouský císař Josef II. Tento suverén, ovlivněný četbou soudobých
francouzských filozofů, si jejich kritické výhrady vůči církvi a absolutistickým
režimům ověřil v praxi, když během čekání na samostatné vládnutí procestoval
dědičné země a na vlastní oči viděl, že podráždění encyklopedisté nepřehánějí.
Po návratu do Vídně pohrdl matčinými výhradami a v rychlé sérii reforem zrušil
nevolnictví, čímž přispěl k vytváření občanské třídy.
Dále zákonem zaručil pro všechny obyvatele mocnářství svobodu vyznání, zrušil
cenzuru tisku i její provozovatele (náboženské komise pátrající po tzv.
závadných knihách). Zhrozené duchovenstvo podalo stížnost k papeži, ale Josef
II. se nevyděsil a pokračoval. Zrušil i některé řeholní řády, které, protože se
nevěnovaly charitě ani vzdělávání, pokládal za neužitečné. V té souvislosti
přebudoval vysídlené kláštery pro státní účely (kasárna, nemocnice a úřady). Než
dotčení biskupové stihli vybrat nejvhodnějšího delegáta, aby pohromu sdělil
v Římě osobně, předvídavý panovník jim zakázal přímý styk s papežskou kurií. Zda
to vše bylo dobře nebo špatně lze posuzovat ze dvou hledisek. Z hlediska Svatého
stolce to bylo nehorázné. Papež Pius IV. dokonce za nehodným Josefem II.
v březnu 1782 přijel do Vídně, aby mu domluvil. Císař jej měsíc hostil, neboť
host do domu, Bůh do domu, ale od „bezbožných“ reforem neustoupil. Nelze
zamlčet, že při vystěhovávání klášterů docházelo i k nepravostem a že mnohé
cenné knihy se během rekvírky ztratily nebo zničily. Nicméně na „prosté“ věřící
zrušení klášterů nijak diskriminačně nedolehlo, lidé naopak měli ke slovu Božímu
blíž, protože panovník dal postavit stovky nových far a kostelíků v místech,
která pro církev nebyla atraktivní. Josef II. tedy nebyl jen bořitel, ale
i stavitel a razil heslo, že nikdo nesmí mít do kostela dál než hodinu chůze.
Majetek, který církvi zůstal dál k užívání (nemovitosti a půda), už jí však
nepatřil, měla ho pouze ve správě. Platy duchovních byly hrazeny státem z fondu,
který vznikl po rozprodeji některých zrušených klášterů a dalších nemovitostí.
Tak to fungovalo až do vzniku Československé republiky.
Restituce nebo dary?
V roce 1919 se v rámci pozemkové reformy Parlament ČSR rozhodl rozdělit i půdu,
kterou dosud spravovala církev, mezi drobné rolníky a bezzemky, kteří na ní
pracovali. Část majetků, hlavně stavby, církev spravovala dál, ale nenabyla
vlastnické právo. Cokoliv chtěla prodat, musel stát odsouhlasit (od hodnoty nad
200 korun). Platy duchovních a charitativní a vzdělávací činnost církve hradil
stát. Smlouvu s Apoštolským stolcem prezident T. G. Masaryk odmítl uzavřít. Jako
hluboce věřící muž přesně rozlišoval mezi vírou a církví. Jeho velkým snem byla
odluka církve od demokratického státu. Což, bohužel, nestihl.
Po válce roku 1945 při sčítání majetku se katolická církev pokusila využít
zmatků v archívech tím, že bryskně vykázala také pozemky, které přestala
spravovat už v roce 1919. Politické přesměrování republiky však šlo příliš
rychle, takže tím ničeho nedosáhla. V období, které začínalo únorovým převratem,
nepřišla církev o majetky, ale o svobodu slova, o postavení ve společnosti a její
působení bylo omezeno na pastorační činnost.
Komunistický režim se ke všem církvím, ale především ke katolické, choval jako
k nutnému zlu. Náboženství pokládal za přežitek, což mu však nebránilo v tom,
aby při zvolení Gottwalda za prezidenta nepřinutil arcibiskupa Berana sloužit ve
Svatovítské katedrále slavnostní Te Deum. Náboženství ve školách bylo omezováno,
katolické školství zrušeno, Junák přivtělen do ČSM a katolický tisk postupně
likvidován. Kláštery byly zavírány, kněží internováni, mnozí vězněni. Ti
přizpůsobivější časem vstoupili do kolaborantské Pacem in terris, někteří další
prokazatelně podepsali spolupráci s StB. Naopak nejstatečnější se sešli v podzemní
církvi, aby slovo Boží šířili nelegálně v malých společenstvích. Režim
křesťanské aktivisty odhaloval a stíhal, kolaboranty využíval a doufal, že tyto
vytrvalé praktiky povedou i k rezignaci věřících. Obrovský zájem o svatořečení
Anežky České v listopadu 1989 však ukázal, že to byl chybný kalkul. O pět dní
později pak přišel 17. listopad.
Celý následující rok byl pro katolickou církev nepřetržitou příležitostí
vybudovat si u starých nově povzbuzených přívrženců i mladých rozjásaných
sympatizantů kredit, jaký dosud (konkrétně v Čechách) nikdy neměla. Desítky
duchovních, především ti tajně vysvěcení, skutečně získali mravní autoritu a udrželi
si ji u věřících i později, navzdory svým neshodám s oficiální „linií“
katolických hodnostářů. Obecně však katolická církev milostivý rok promarnila
ekonomickými požadavky. V době kratší než krátké začala uplatňovat vlastnické
právo na tytéž položky jako po válce a sloganem Co nám komunisté ukradli, musí
být vráceno! se pokusila zatemnit skutečnou právní situaci. Komunistický režim,
jak už bylo řečeno, zavíral kláštery, ale vyvlastnit je nemohl, protože už byly
zestátněny Josefovou reformou. Polnosti a další pozemky též, takže požadovat
zpět majetek podléhající reformám z 18. století a reformě z roku 1919 a tvrdit,
že tyto požadavky neprolomí únor 1948, je podvod. I expertíza Právnické fakulty
UK vypracovaná docenty V. Kindlem a V. Mikulem potvrzuje, že katolické církvi
majetek nepatřil od dob josefínských a že jej měla pouze v pronájmu, správě.
Také někdejší vicepremiér JUDr. Pavel Rychetský v roce 1999 vydal stanovisko, že
církev nemá na restituce právní nárok a že záleží pouze na vládě, zda jí dá
majetek do užívání.
Výčtové zákony nebyly restituce, ale první pomoc
Začátkem 90. let tehdejší Federální shromáždění odhlasovalo převod některých
nemovitostí (dle tzv. výčtového zákona) na církevní řády. Účelem bylo umožnit
řeholím a řádům obnovení činnosti. A jelikož tyto majetky byly zákonem
prohlášeny za majetek nabyvatelů, skutečně tím vznikly majetky privátní. Z hlediska
kanonického práva ovšem spadající pod dohled Svatého stolce. Omyly federálních
legislativců, kteří přiklepli například voršilkám či premonstrátům víc, než měli,
nebyly později napraveny, neboť i špatný zákon je zákon a zákonodárci za něj
nenesou právní odpovědnost.
Jedním z nejdůležitějších polistopadových cílů katolické církve měl být převod
katedrály sv. Víta do jejího vlastnictví. Parlamentní cesta se nejevila jako
schůdná, a tak následoval řetěz soudních jednání o určení vlastníka. Stranu
žalovanou – český stát zastupovala Kancelář prezidenta republiky a Správa
Pražského hradu. Spor, v němž žalovaná strana několikrát jednala tak, aby
vyhrála strana žalující a pouze apel občanských aktivistů ji přiměl chovat se
jako řádný hospodář svěřeného majetku, trval dlouhých osmnáct let. Během nich
soudy různých stupňů přesouvaly vlastnictví chrámu na tu či onu stranu,
prezident Havel jezdil konejšit netrpělivého papeže do Říma a kardinál Vlk
přidával k názvu katedrály jména dalších světců, Václava a Vojtěcha. To ale
neovlivnilo konečný verdikt Nejvyššího soudu v roce 2009, že katedrála byla, je
a zůstane majetkem státu.
Kardinál Vlk sice podal proti rozsudku stížnost k Ústavnímu soudu a vyhrožoval i Štrasburkem,
ale jeho nástupce pražský arcibiskup Duka prohraný spor blahosklonně uznal za
skončený a písemně stvrdil spolu s prezidentem Klausem dohodu o společné správě
chrámu. Otázkou je, zda za pár nebo více let nebude dohoda vykládána jinak a slovo
správa nebude vnímáno jako vlastnictví…
Zbožný odkaz
Převaha vládních poslanců v dnešní sněmovně dává tušit, že chystaný další
bezúplatný převod státního majetku na církve nazývaný restitucemi bude schválen
a že lesy, polnosti a rybníky (celkem víc než 250 tisíc hektarů) dostanou nového
vlastníka. Církev se dušuje, že bude dobrým hospodářem, zřejmě už zakládá
lesnická a rybníkářská učiliště a možná i kurzy pro budoucí poustevníky, kteří
ve skalnatých oblastech najdou meditativní útočiště. Pokud používám humornou
nadsázku, pak je to výraz bezmoci. Situace vůbec není komická, ale tristní.
Římskokatolická církev (a té se chystané darování týká především, ostatní
subjekty jsou ve vládním návrhu jen kvůli alibi) bude s pozemky spíš obchodovat,
než je kultivovat. S tím vláda počítá a už slíbila, že daň z prodeje církvi
odpustí. Šrafování budoucích držav může těšit i vatikánské úředníky. To oni
budou z Pahorku věštců doporučovat a schvalovat příští kupce. Je možné, že české
a moravské obce, které si stěžují na blokaci pozemků vyhlédnutých od roku 1991
k církevní restituci, těmito kupci nakonec nebudou.
Jaký motiv může mít vláda, když v době úsporných škrtů (nazývaných reformami),
které zredukují sociální stát na minimum, hodlá část státního majetku věnovat
církvím? A proč o tak zásadním převodu a souběžném finančním odškodnění (59
miliard korun plus inflační navýšení, ke kterému během třicetiletého splácení
dojde) nenechá občany rozhodnout plebiscitem?
Zdůvodnění, že chystá odluku církve od státu, a tedy musí zajistit příjmy pro
duchovní, je trochu vachrlaté, když současně plánuje, že ještě pět let bude
jejich platy (1,5 miliardy ročně) plně hradit a poté v dalších třinácti letech
se postupně sníží až k nule. Opravy církevních staveb bude i pak sponzorovat
grantovým systémem, stejně tak bude finančně podporovat církevní školství a charitativní
instituce. Čím budou takové podmínky odluky užitečné českému státu, který se
zněním Listiny (základních práv a svobod) vymezuje jako ideologicky a nábožensky
neutrální? A jehož asi 60 procent občanů jsou dnes ateisté respektive lidé
bezkonfesní?
Co se vleče, neuteče
Když v roce 1993 arcibiskup Vlk troufale zasvětil Českou republiku Panně Marii,
vzbudilo to u mnohých občanů rozpaky, jiní to pojímali jako neškodný folklór.
Pouze husita Václav Klaus zasvěcení veřejně zkritizoval, neboť v něm viděl
předzvěst. Dnes spolu s arcibiskupem Dukou pořádá Svatováclavské poutě a na
přespříští rok znovu zve papeže, tentokrát oficiálně, na rozdíl od polosoukromé
návštěvy předchozí. Tento zvrat svědčí o poučení prezidenta z dějů minulých. V roce
1997, když Klausova vláda padla, byla neveřejným, ale zřejmě hlavním motivem i jeho
odmítavost k církevním restitucím. Dočasným premiérem se pak stal bankéř
Tošovský, který obešel (ve smyslu ignoroval) parlament a pokusil se vydávat
církvi majetky exekutivně jako darování či prodej za korunu. Ve štědrosti jej
poněkud zbrzdilo trestní oznámení, které jsem jménem Spolku Šalamoun (společně
s advokátem Alešem Pejchalem) na premiéra podala u Nejvyššího státního
zastupitelství. Definitivně blahovolné rozdávání však zastavila až vláda Miloše
Zemana. Její ministr kultury Pavel Dostál, který měl na starosti i církve,
prožil martýrium při sestavování komisí, které měly restituční nároky prozkoumat
a připravit podklady k řešení. Pahorek věštců zamítal navrhované odborníky,
jednu dobu byly komise dokonce dvě, církevní a vládní… K výsledku nicméně
nedošlo, ani Dostálova návštěva Říma (na kobereček) to neposunula. Následná (první)
krátká vláda Mirka Topolánka se problematice nestihla věnovat. Druhá vláda téhož
premiéra, v níž se ministrem zahraničí stal Karel Schwarzenberg, církevní
restituce připravila a vyčíslila za pouhého dva a půl roku, než jí sněmovna
přestala důvěřovat. Předseda překlenovací úřednické vlády Jan Fischer nechal
téma, horké dvacet let, na chvíli vychladnout. Než došlo k oddalovaným volbám do
sněmovny, založil bývalý lidovec Miroslav Kalousek spolu s bývalým ministrem
zahraničí Schwarzenbergem, kdysi též lidovcem, politickou stranu TOP 09. Ta ve
volebním programu slibovala nastolení bezpodmínečné vlády práva. Občané,
znechucení nevyřešenými korupčními skandály a uhranutí lidovým šarmem knížete,
pomohli „topce“ k vládnutí v dnešní trojkoalici. Představy voličů o bezpodmínečné
vládě práva se už po prvním roce zhmotnily z mlhoviny kandidátských slibů do
tvrdých ministerských požadavků na církevní restituce. Chabý řečnický pokus
firmy VV snížit aspoň finanční odškodnění jen mírně zčeřil hladinu vládního
rybníka. O skutečné rybníky, lesy a polnosti se hádka nevedla a ani čtenáře (konzumenty
provládních deníků) tato stránka restitucí moc nezajímá. Přestože je jejich
nejdůležitější a nevratnou součástí, zatímco peníze jsou jen oběživo.
Odluka církve od Boha?
Po dvaceti letech, ve kterých se církev konečně mohla projevovat svobodně,
a také to dělala, takže dokonce i v kostelích kázala o nutnosti restitucí, už je
to téma protivně úmorné, jako bzučení mouchy masařky. Když Josef II. cestoval po
„svých“ českých zemích, psal matce postřehy, ve kterých podrážděně konstatoval:
…sedmina veškeré země patří církvi a na Moravě ještě víc. Přes 8 miliónů dělají
nadace… Arcibiskup pražský hrabě Ant. Petr Příchovský je bezuzdný hrabivec
peněz… Děkan na Vyšehradě má erb, na kterém sv. Petr bičuje českého vévodu.
Tento vévoda ublížil prý vyšehradským kanovníkům, tu se zjevil sv. Petr a tak
dlouho vévodu mrskal, až jmění vydal…
Jakým bičem je poháněna vláda k převodu státních majetků na církev? Opravdu ji
trápí jen starost o platy duchovních, když je lze řešit průběžně církevní daní
jako v Německu, nebo církevními poplatky po vzoru Rakušanů?
Soupis vypracovaných církevních „restitucí“ sice ještě musí projít hlasováním
parlamentu, ale výsledek je předem daný. Horní komora schvalování jen protáhne
o další kolo, víc nedokáže. Určitou naději snad představuje jen Ústavní soud.
Sami občané, od nichž v demokracii vychází veškerá moc, jsou ale dvacet let
zavalováni propagandou, že církev vyvlastnili komunisté, a nejspíš nebudou
pravdu ani hledat, natož ji odhodlaně hájit. Husita Klaus, který už bič okusil,
takže je napravený a s církevními restitucemi naprosto souhlasí, si může začít
chystat další projev o nutném návratu k tradicím (před josefinské reformy),
který pronese při slavné návštěvě papeže v červenci 2013 na Velehradě. A pak mu
složí k nohám dar v hodnotě větší než velké.