|
Právě je 258 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116543849 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Kontrasty: Reakce kardinála Vlka na článek Církev nemá na restituce právní nárok
Vloženo Středa, 18. leden 2012 @ 23:25:21 CET Vložil: Stepan |
poslal Nepřihlášený
Restituční pohádky a argumenty
Když
jsem byl dítě, rád jsem se svými sourozenci poslouchal pohádky. Stále jsme „mámili"
od našeho dědy, aby nám něco vyprávěl. A nevadilo nám, že často vyprávěl stejné
pohádky, i když trochu jinými slovy. Zdá se mi, že všechny pohádky mají nějakou
přitažlivost a že si je i dospělí posluchači rádi znovu a znovu poslechnou.
Nemyslím teď na pohádky o Hloupém Honzovi, nebo o Červené karkulce, ale
novinářské „pohádky" o církevních restitucích. Sám jsem od r. 2005 na těchto
webových stránkách napsal alespoň 20 článků na toto téma, zvláště článek „Pohádky
novinářů" z 19. 2. 2010 a „Svítání naděje" z 31. 10. 2011. V posledních létech,
když se řešení této otázky stalo znovu konkrétnější, začala opět „pohádková
sezóna", i když bylo dosti jiných témat (korupční skandály, „loupení" ze
státního majetku atd.). „Pohádkáři" se rekrutují z okruhu KSČM a z lidí jim
blízkých. Pochopitelně, kdo ukradl, nerad svůj lup vrací. Takže o meritu věci –
že jsou proti narovnání svých protiprávních činů minulosti – bych se ani
nerozšiřoval. Je však velmi zajímavé, jakými „důkazy" argumentují a jak znovu a
znovu opakují staré výmysly, kterými klamou nepřemýšlející čtenáře a posluchače
těchto „pohádek". Moji přátelé mi někdy říkají, že takovou „úrovní" argumentace
nestojí za to se zabývat. Ale mě vždy – v minulosti i v přítomnosti – dráždily
nepravdy, bezpráví a nespravedlnost, zvláště do nebe volající, a nenechávaly mě
v klidu. Na to jsem také v minulosti nejednou doplácel.
Teď mám na mysli zvláště článek z poslední doby – „pohádky" Lenky Procházkové s
názvem „Církev nemá na restituce právní nárok" (Literární noviny z 10. 11. t.r.).
Ve svém článku jde paní Procházková až k Josefu II. a líčí historii církevního
majetku. Dělá to stylem, jaký dobře znám z dob komunistické totality (studoval
jsem v té době na Karlově univerzitě také trochu historii), kdy se říkalo to, co
se nám líbí a co potřebujeme slyšet, ne to, co jsou skutečnosti a fakta. Aniž
cituje nějaké dokumenty a fakta, kterými by svá tvrzení doložila, Procházková
pouze spekuluje o důsledcích „Josefínských reforem": „Majetek, který církvi
zůstal dál k užívání, už jí však nepatřil, měla ho pouze ve správě...Tak to
fungovalo až do vzniku Československé republiky". Velkým „přemetem" se přenesla
přes druhou polovinu 19. století a cudně pomlčela o závažných historických
faktech, které se jí nehodily, že se totiž v té době v Rakousko-Uhersku
formovaly Ústavy (zvláště ta z r. 1873) a že byl v r. 1874 vydán zákon o
pozemkových knihách. Podle toho zákona byla pořízena evidence majetku a jeho
majitelů. Vedle starých Zemských desek pozemkové knihy evidovaly podle katastrů
všechen majetek, i církevní. Stojí za to se informovat o přísném procesu
zapisování majetku do těchto knih, protože měly konstitutivní charakter, to
znamená, že zápis v nich měl charakter zákona, a když tam byl nějaký majetek
zapsán, tak plným právem patří uvedenému majiteli. Seznamy majetku byly nejprve
dlouhou dobu vyvěšeny na veřejných místech, aby všichni mohli posoudit, jestli
zapsání do pozemkových knih je oprávněné a aby se případně jiní vlastníci mohli
přihlásit a uplatnit svůj nárok. Pokud by si paní „autorka" nechtěla dávat práci
a jít se podívat na pozemkové knihy do Státního archívu, pozval bych ji na
Pražské arcibiskupství, kde ji pan ing. Štícha rád dá nahlédnout do všech kopií
těchto pozemkových knih (případně i Zemských desek), které arcibiskupství v
kopiích vlastní, a přečíst si, že je v nich církevní majetek podle zákona zapsán
a že tedy církev je jeho vlastníkem. Z toho zjištění je možné poznat, jaké „pohádky"
se lidé někdy odvažují bezostyšně vyprávět.
V témže článku se odvolává na tehdejšího vicepremiéra JUDr. P. Rychetského,
který údajně v r. 1999 vydal (protiústavní) „stanovisko", že „církev nemá na
restituce právní nárok". Nevím, jakou formou a kde uveřejnil toto „stanovisko",
které by znamenalo veřejné schvalování komunistických bezpráví (viz bohatá
opačná judikatura Ústavního soudu). Nevím, jak odůvodňuje protiústavní upírání „právního
nároku". Jistě zná pozemkové knihy a charakter jejich zápisů. Takový výrok (který
ještě neznamená, že upírá církvi vlastnictví majetku), by znamenal velikou
skvrnu na jeho profesním profilu.
Takováto neúcta k historickým faktům, jakou Lenka Procházková projevuje, je
typická pro totalitní komunistický režim. Ostatně ona se odvolává na některé
analýzy komunistických právníků. Nebudu se zabývat řadou dalších ´blábolů´
zmíněného článku. Ale ještě o jedné flagrantní pohádce, která dokresluje výše
uvedené, se musím zmínit. Tvrdí, že majetek „podléhal reformě z 18. století a
reformě z roku 1919". Aniž cokoliv dokládá a vysvětluje, odvolává se „šmahem" na
zestátnění klášterů za Josefa II., bez ohledu na pozemkové knihy a na jejich
zápisy, a mluví obecně o pozemkové reformě po první světové válce. Zamlčuje, že
drobné farní pozemky, které nedosahovaly určité rozlohy, nebyly touto reformou
vůbec dotčeny a jsou dosud zapsány v pozemkových knihách, které byly v r. 1964
uzavřeny, ale majetky jsou dále evidovány u katastrálních úřadů jako nástupní
instituce. Mnohé větší majetky diecézí měly v pozemkových knihách z té doby
poznámku o „zamýšleném převzetí", ale také další poznámku o „propuštění ze
záboru". Takže tento majetek první pozemkovou reformou nakonec zabrán nebyl. I
tyto úřední zápisy si lze ověřit v pozemkových knihách.
A ještě k pohádce o tom, že církev nemohla s tímto majetkem svobodně nakládat.
Ano, zvláště menší farnosti, které neměly tolik majetku, aby se mohly financovat
samy, dostávaly podle svých majetkových poměrů tzv. „kongruu", tj. příspěvek z
Náboženského fondu (i za vedení státních matrik) a jejich majetek byl „hlídán"
finanční prokuraturou, aby se nezmenšoval prodejem, aby stát pak nemusel
zvyšovat příspěvky. Ale to na charakteru plného vlastnictví nic neměnilo.
Veškerý církevní majetek byl zapsán v pozemkových knihách, do kterých se ještě
na začátku komunistické doby do r. 1954 zapisovalo. Takže při jednání mezi
církvemi a vládou se jedná o restituci tohoto řádně v pozemkových knihách
zapsaného majetku.
Způsob argumentace, kterou jsem tu předkládal, je možné si ověřit v odborných
expertízách Ústavního soudu, které byly o charakteru církevního majetku a o
nárocích církví pořízeny, když soud rozhodoval o žádosti skupiny senátorů zrušit
blokační paragraf 29 zákona o půdě 308/1991 Sb.
A druhým zdrojem důkazů jsou materiály zvláštní parlamentní komise, která
zkoumala návrh restitučního zákona Topolánkovy vlády a pořídila také odborné
expertízy o otázce charakteru vlastnictví církevního majetku i s pomocí
zahraničních renomovaných firem. Po stránce právní je tato otázka více než jiné
řádně zdokumentována. Jen je třeba nezavírat oči a nemít zlou vůli.
Takovéto důkazy stojí proti „pohádkám" paní Procházkové.
V podobném duchu se nese článek soudruha Jiřího Dolejše v Parlamentních
listech.cz, který se ve svých úvahách vrací hluboko do středověku. Ale jeho
úvahy se nesou v podobném, nikoliv právním, ale ideologickém duchu. Oba autoři
vycházejí zřejmě ze stejných ideologických hledisek. Stále stejné závěry:
komunistická doba zničila právní myšlení lidí, a tak se v takových kalných
vodách nepřátelům církve snadno „loví". Proto je třeba vyvracet podobné hrubé
nepravdy.
Česká biskupská konference podává svými prostředky jinde pozitivní vysvětlení k
tomu, proč zvláště v dnešní době, kdy naše společnost potřebuje stálé
připomínání a přinášení duchovních hodnot, potřebuje církev prostředky, aby
jednak byla nezávislá, jak to předpokládá Ústava, a aby měla možnost vyvíjet
svou činnost i k prospěchu dnešní společnosti, kde kultura mezilidských vztahů (viz
parlamentní diskuse, poměry v rodinách, sobectví politiků, korupce atd.) je
skoro na nule. Takže církvi nejde jen o právo a spravedlnost a o vlastní
obohacení, ale o prostředky, aby mohla plnit své poslání, jak je to běžné jinde
v Evropě, prostředky ke službě, kterou i lidé mimo církev dnes uznávají.
KARDINÁL MIROSLAV VLK
http://www.literarky.cz
|
Re: Reakce kardinála Vlka na článek Církev nemá na restituce právní nárok (Skóre: 1) Vložil: eleonora v Čtvrtek, 19. leden 2012 @ 08:58:14 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Aniž bych se chtěla zastávat kohokoli z obou stran sporu, ráda bych postavila jiné paralely k uváděnému sporu. Žiji v domě, o který bylo v 90 letech zažádáno v restituci. Dům patřil nějakému pánovi, který měl družku se kterou žil tzv. na psí knížku a ta si o dům zažádala. Pán umřel již před r 89. Tato družka pak za určitých podmínek, kdy zaplatila státu cca 500 tis (neb stát dům dobře udržoval a navíc v něm našimi rukami vystavěl další bytové jednotky, takže vlastně jako kdyby nic neplatila, protože vytvořením tří bytových jednotek za 500 tis vlastně dostala defacto i odškodnění za totáč). Družka byla již starší paní a jak už to bývá odešla cestou všeho těla a dům zdědila její vnučka, která s původním druhem babičky měla společnou jen češtinu a to jen zčásti protože od revoluce žila v Německu. Dům jí vydělavá v současnosti cca 70-80 tis Kč/měs. Byty ve kterých bydlíme jsou vystavěny svépomocí těmi, kteří v akci "Z" tyto byty posléze získali (v roce 90), tedy námi a v roce 93 o ně definitivně přišli a jsme tam jako nájemníci za tržní nájemné - inu trochu restituce naruby, chudým bral a bohatým dával.
Moje otázky nebudou zcela odrážet meritum věci, které mě zajímá, ale snaha toto meritum nějak odhalit, nazvat, vystihnout uchopit zde bude.
1) Kdo se má starat o pozemky a nemovitosti, které stále historicky byly - nebyly, ve škále od státní správy - dispozice až po běžné vlastnické právo stále nějak chápány jako církevní ?
2) Kdo se nejvhodněji postará o církevní majetek - Stát ? Jeho lidovecká složka ? Jeho sekulární složka (neutrální, je - li jaká), ateistická, antiklerikální ? Komunisté ?
3) Jsou pozemky, či nemovitosti neoprávněně nabyté (myslím, třeba po Bílé Hoře). I když je otázkou jestli vítěze bitvy je možno chápat jako troubu, který po bitvě nechá zlaté šperky na hromadě a postačí mu čestný titul vítěze. Tedy jsou li hodnoty takto nabyté odsouzené, pro svůj původ nabytí, k věčnému ležení ladem, případně pokud je někdo zdědí, dostane, obdrží do léna i právo kamenovací, tedy, že s pozemkem, či nemovitostí zdědí dědičně i titul vydřiduch, šejdíř, případně hamižný černo*****lník a nesmí být již nikdy chápán jako nositel morálních hodnot ?
4) Podobná jako 2)Mohou být potenciálními pečovateli (až vlastníky) o tento majetek ti, kteří jsou ve své ideologické podstatě proti majetku (komunisti), nebo ti, kteří kteří jsou odpůrci náboženství pro svou víru v člověka (komnisti a socilání lidovládci, občanští lidovládci = lidovládci občanů :-) ?
5) Je li katolická církev jen podnik a jalová paralela s přivlastněnou důležitostí státní moci (jak říkal pan Chelčický- mimo jiné velmi uznávaný a doporučovaný nesignovaným arcibiskupem Rokycanou :-), proč se stát brání, aby si, stejně jako on, majetek, který je jí k získání nejbližší, získala a s bohulibým záměrem buď zachovala, či zhodnotila, nebo stejně jako stát rozfrcala a rozkradla a zašantročila ? Kdo to udělá za ní ?
Měla bych ještě asi osum miliónů otázek, tyhle ale na začátek stačí.
Ela
|
|
|
Re: Reakce kardinála Vlka na článek Církev nemá na restituce právní nárok (Skóre: 1) Vložil: vlastik v Čtvrtek, 19. leden 2012 @ 16:06:13 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | ----kdy naše společnost potřebuje stálé připomínání a přinášení duchovních hodnot, potřebuje církev prostředky---
Vážený pane kardinále, děkuji za připomenutí a přednesení duchovních hodnot ve Vašem článku.Je to pro mne připomínka toho ,že máme především sloužit a klanět se Bohu ,ne majetku.(vlastnímu obohacení a prostředky) |
|
|
Re: Reakce kardinála Vlka na článek Církev nemá na restituce právní nárok (Skóre: 1) Vložil: JMK v Neděle, 22. leden 2012 @ 20:55:38 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Dovolil bych si upozornit, že pokud tento článek nebyl převzat s výslovným souhlasem autora, jedná se podle autorského zákona o krádež. Pravidla GS v bodě 7 zavazují jednat v souladu s platnými zákony. |
|
|
|
|