Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Restituční pohádky a argumenty
Když jsem byl dítě, rád jsem se svými sourozenci poslouchal pohádky. Stále jsme „mámili" od našeho dědy, aby nám něco vyprávěl. A nevadilo nám, že často vyprávěl stejné pohádky, i když trochu jinými slovy. Zdá se mi, že všechny pohádky mají nějakou přitažlivost a že si je i dospělí posluchači rádi znovu a znovu poslechnou. Nemyslím teď na pohádky o Hloupém Honzovi, nebo o Červené karkulce, ale novinářské „pohádky" o církevních restitucích. Sám jsem od r. 2005 na těchto webových stránkách napsal alespoň 20 článků na toto téma, zvláště článek „Pohádky novinářů" z 19. 2. 2010 a „Svítání naděje" z 31. 10. 2011. V posledních létech, když se řešení této otázky stalo znovu konkrétnější, začala opět „pohádková sezóna", i když bylo dosti jiných témat (korupční skandály, „loupení" ze státního majetku atd.). „Pohádkáři" se rekrutují z okruhu KSČM a z lidí jim blízkých. Pochopitelně, kdo ukradl, nerad svůj lup vrací. Takže o meritu věci – že jsou proti narovnání svých protiprávních činů minulosti – bych se ani nerozšiřoval. Je však velmi zajímavé, jakými „důkazy" argumentují a jak znovu a znovu opakují staré výmysly, kterými klamou nepřemýšlející čtenáře a posluchače těchto „pohádek". Moji přátelé mi někdy říkají, že takovou „úrovní" argumentace nestojí za to se zabývat. Ale mě vždy – v minulosti i v přítomnosti – dráždily nepravdy, bezpráví a nespravedlnost, zvláště do nebe volající, a nenechávaly mě v klidu. Na to jsem také v minulosti nejednou doplácel.

Teď mám na mysli zvláště článek z poslední doby – „pohádky" Lenky Procházkové s názvem „Církev nemá na restituce právní nárok" (Literární noviny z 10. 11. t.r.). Ve svém článku jde paní Procházková až k Josefu II. a líčí historii církevního majetku. Dělá to stylem, jaký dobře znám z dob komunistické totality (studoval jsem v té době na Karlově univerzitě také trochu historii), kdy se říkalo to, co se nám líbí a co potřebujeme slyšet, ne to, co jsou skutečnosti a fakta. Aniž cituje nějaké dokumenty a fakta, kterými by svá tvrzení doložila, Procházková pouze spekuluje o důsledcích „Josefínských reforem": „Majetek, který církvi zůstal dál k užívání, už jí však nepatřil, měla ho pouze ve správě...Tak to fungovalo až do vzniku Československé republiky". Velkým „přemetem" se přenesla přes druhou polovinu 19. století a cudně pomlčela o závažných historických faktech, které se jí nehodily, že se totiž v té době v Rakousko-Uhersku formovaly Ústavy (zvláště ta z r. 1873) a že byl v r. 1874 vydán zákon o pozemkových knihách. Podle toho zákona byla pořízena evidence majetku a jeho majitelů. Vedle starých Zemských desek pozemkové knihy evidovaly podle katastrů všechen majetek, i církevní. Stojí za to se informovat o přísném procesu zapisování majetku do těchto knih, protože měly konstitutivní charakter, to znamená, že zápis v nich měl charakter zákona, a když tam byl nějaký majetek zapsán, tak plným právem patří uvedenému majiteli. Seznamy majetku byly nejprve dlouhou dobu vyvěšeny na veřejných místech, aby všichni mohli posoudit, jestli zapsání do pozemkových knih je oprávněné a aby se případně jiní vlastníci mohli přihlásit a uplatnit svůj nárok. Pokud by si paní „autorka" nechtěla dávat práci a jít se podívat na pozemkové knihy do Státního archívu, pozval bych ji na Pražské arcibiskupství, kde ji pan ing. Štícha rád dá nahlédnout do všech kopií těchto pozemkových knih (případně i Zemských desek), které arcibiskupství v kopiích vlastní, a přečíst si, že je v nich církevní majetek podle zákona zapsán a že tedy církev je jeho vlastníkem. Z toho zjištění je možné poznat, jaké „pohádky" se lidé někdy odvažují bezostyšně vyprávět. V témže článku se odvolává na tehdejšího vicepremiéra JUDr. P. Rychetského, který údajně v r. 1999 vydal (protiústavní) „stanovisko", že „církev nemá na restituce právní nárok". Nevím, jakou formou a kde uveřejnil toto „stanovisko", které by znamenalo veřejné schvalování komunistických bezpráví (viz bohatá opačná judikatura Ústavního soudu). Nevím, jak odůvodňuje protiústavní upírání „právního nároku". Jistě zná pozemkové knihy a charakter jejich zápisů. Takový výrok (který ještě neznamená, že upírá církvi vlastnictví majetku), by znamenal velikou skvrnu na jeho profesním profilu. Takováto neúcta k historickým faktům, jakou Lenka Procházková projevuje, je typická pro totalitní komunistický režim. Ostatně ona se odvolává na některé analýzy komunistických právníků. Nebudu se zabývat řadou dalších ´blábolů´ zmíněného článku. Ale ještě o jedné flagrantní pohádce, která dokresluje výše uvedené, se musím zmínit. Tvrdí, že majetek „podléhal reformě z 18. století a reformě z roku 1919". Aniž cokoliv dokládá a vysvětluje, odvolává se „šmahem" na zestátnění klášterů za Josefa II., bez ohledu na pozemkové knihy a na jejich zápisy, a mluví obecně o pozemkové reformě po první světové válce. Zamlčuje, že drobné farní pozemky, které nedosahovaly určité rozlohy, nebyly touto reformou vůbec dotčeny a jsou dosud zapsány v pozemkových knihách, které byly v r. 1964 uzavřeny, ale majetky jsou dále evidovány u katastrálních úřadů jako nástupní instituce. Mnohé větší majetky diecézí měly v pozemkových knihách z té doby poznámku o „zamýšleném převzetí", ale také další poznámku o „propuštění ze záboru". Takže tento majetek první pozemkovou reformou nakonec zabrán nebyl. I tyto úřední zápisy si lze ověřit v pozemkových knihách. A ještě k pohádce o tom, že církev nemohla s tímto majetkem svobodně nakládat. Ano, zvláště menší farnosti, které neměly tolik majetku, aby se mohly financovat samy, dostávaly podle svých majetkových poměrů tzv. „kongruu", tj. příspěvek z Náboženského fondu (i za vedení státních matrik) a jejich majetek byl „hlídán" finanční prokuraturou, aby se nezmenšoval prodejem, aby stát pak nemusel zvyšovat příspěvky. Ale to na charakteru plného vlastnictví nic neměnilo. Veškerý církevní majetek byl zapsán v pozemkových knihách, do kterých se ještě na začátku komunistické doby do r. 1954 zapisovalo. Takže při jednání mezi církvemi a vládou se jedná o restituci tohoto řádně v pozemkových knihách zapsaného majetku. Způsob argumentace, kterou jsem tu předkládal, je možné si ověřit v odborných expertízách Ústavního soudu, které byly o charakteru církevního majetku a o nárocích církví pořízeny, když soud rozhodoval o žádosti skupiny senátorů zrušit blokační paragraf 29 zákona o půdě 308/1991 Sb. A druhým zdrojem důkazů jsou materiály zvláštní parlamentní komise, která zkoumala návrh restitučního zákona Topolánkovy vlády a pořídila také odborné expertízy o otázce charakteru vlastnictví církevního majetku i s pomocí zahraničních renomovaných firem. Po stránce právní je tato otázka více než jiné řádně zdokumentována. Jen je třeba nezavírat oči a nemít zlou vůli. Takovéto důkazy stojí proti „pohádkám" paní Procházkové. V podobném duchu se nese článek soudruha Jiřího Dolejše v Parlamentních listech.cz, který se ve svých úvahách vrací hluboko do středověku. Ale jeho úvahy se nesou v podobném, nikoliv právním, ale ideologickém duchu. Oba autoři vycházejí zřejmě ze stejných ideologických hledisek. Stále stejné závěry: komunistická doba zničila právní myšlení lidí, a tak se v takových kalných vodách nepřátelům církve snadno „loví". Proto je třeba vyvracet podobné hrubé nepravdy. Česká biskupská konference podává svými prostředky jinde pozitivní vysvětlení k tomu, proč zvláště v dnešní době, kdy naše společnost potřebuje stálé připomínání a přinášení duchovních hodnot, potřebuje církev prostředky, aby jednak byla nezávislá, jak to předpokládá Ústava, a aby měla možnost vyvíjet svou činnost i k prospěchu dnešní společnosti, kde kultura mezilidských vztahů (viz parlamentní diskuse, poměry v rodinách, sobectví politiků, korupce atd.) je skoro na nule. Takže církvi nejde jen o právo a spravedlnost a o vlastní obohacení, ale o prostředky, aby mohla plnit své poslání, jak je to běžné jinde v Evropě, prostředky ke službě, kterou i lidé mimo církev dnes uznávají.   KARDINÁL MIROSLAV VLK
http://www.literarky.cz