poslal Nepřihlášený Nedávno jsme zakusili jev v českém národě vskutku pozoruhodný: Národní
smutek nad skonem bývalého prezidenta Václava Havla. Troufnu si tvrdit,
že většina z nás podobné celonárodní truchlení nikdy nezažila a patrně
už také nikdy nezažije. Až při pohřbu bývalého prezidenta vyšlo najevo,
jak mnoho lidí ho ctilo a jak velkou byl morální autoritou.
Bylo
to o to překvapivější, že žijeme v době, která autoritám nepřeje. Vidíme
jich kolem sebe minimum. Málokdo z vrstvy lidí, které se říká elity, si
vysloužil naši bezpodmínečnou úctu. Zvláštním způsobem na to nedávno
poukázal v jednom článku Roman Joch, když srovnával kapitána
potápějícího se Titaniku Edwarda J. Smitha s kapitánem nedávno se
potopivší lodi Concordia Francescem Schettinem. Zatímco kapitán Titaniku
si byl vědom svých povinností a staral se především o záchranu žen a
dětí, aby nakonec klesl se svou lodí ke dnu, kapitán Concordie loď
zbaběle opustil a pak se ještě vymlouval. Před sto lety byli lidé totiž
vychováváni k zodpovědnosti – a k osobní cti. Mnozí z těch, kteří jsou
dnes počítáni mezi elity, myslí především na sebe a na vlastní cti jim,
jak je patrné, příliš nezáleží.
Na druhé straně se lidem čestným věnuje celkem málo pozornosti.
Mezi politiky jsme měli několik málo čestných lidí – jedním z nich byl
(či vlastně doposud je) senátor Petr Pithart. Občané této země jsou sice
ochotni nadávat na lidi zkorumpované, nejsou ale ochotni vzdát
příslušnou čest lidem nezkorumpovaným (Petr Pithart již počátkem
devadesátých let korupci ohlásil a byl za to málem sám popotahován). A
obecně je znám postoj Hradu k Liboru Michálkovi: Bylo mu dáno jasně
najevo, že za poctivost ho z těchto kruhů žádná pochvala nečeká.
Stručně řečeno, autority nepožívají ve společnosti velké vážnosti
(Václav Havel byl výjimkou, která, zdá se, potvrzuje pravidlo). Otázkou
ovšem je, co je slepice a co je vejce: Jsou autority v nevážnosti,
protože i slušní jsou pomlouváni a celková atmosféra v západní
civilizaci nepřeje jakékoli autoritě, takže i slušný a schopný člověk je
jaksi automaticky v podezření, anebo je tomu tak, že autority jsou v
nevážnosti, protože zklamaly opravdu všechny?
Čím jsem starší,
tím víc mě trápí, když církev kopíruje tento svět. A zdá se mi, že v
posledních letech jakoby i v církvi patřilo slovo autorita mezi sprostá
slova.
Nedávno jsem musel hájit jednoho vedoucího, proti němuž
se zvedla vlna odporu, protože navrhl vyloučení jistého člověka ze
sboru. Okamžitě byl vystaven obvinění, že jednat tvrdě, zbrkle, bez
milosti, atd. Nakonec to vypadalo, že odsouzen by měl být on, nikoli
onen vylučovaný člověk, který církev rozvracel, šířil nesmyslné drby a
vědomě lhal.
Zákonictví je odporná věc, měli bychom se mu
vyhýbat a neměli bychom je trpět. Boj proti zákonictví nelze ale přehnat
do té míry, že bychom všechny zákony zrušili. Zákonictví je dokladem
toho, že se něco zvrtlo. Zvrtl se odpor vůči hříchu: Třeba se začalo
dbát na vnější formu, nikoli na vnitřní obsah, hříšník byl zostuzen, ale
nebyla mu dána šance k nápravě apod. Bylo by ale chybou domnívat se, že
když Ježíš řekl cizoložné ženě, kterou k němu přivedli zákoníci: „Ani
já tě neodsuzuji,“ chtěl tím říci: „Mezi manželstvím a cizoložstvím už
není žádný rozdíl.“ Církev si musí stále dávat pozor na zákonictví, ale
nesmí se bát říci, že je rozdíl mezi věrností a zradou, mezi
šlechetností a podlostí, mezi pomluvou a žehnáním, mezi hříchem a
svatostí.
Není pochyb o tom, že církev si musí dávat pozor na
lidi autoritářské, na různé samozvance, na nenapomenutelné pastory.
Neměli bychom ale zapomenout, že nebezpečí hrozí i z druhé strany.
Nebezpečný je i církevní vedoucí, který se bojí říci, že hřích je hřích,
který se nezastane pomlouvaného, protože se bojí, aby ho pomlouvající
(a jeho přátelé) neoznačili za příliš autoritářského, a jehož hlavní
starostí je, aby se všem stále líbil.
Je v zájmu každého
církevního vedoucího, aby měl alespoň dva nebo tři bratry, kterým
dovolí, aby vůči němu byli naprosto otevření, a které aktivně poprosí,
aby ho napomenuli, kdyby viděli, že něco dělá špatně. („Aktivně poprosí“
znamená, že je o to výslovně požádá, nikoli že bude mlčky předpokládat,
že tak učiní sami.) Je ale v zájmu členů sboru (i denominace), aby
dovolili autoritě vyrůst. To znamená, že od člověka v autoritě nebudou
čekat instantní dokonalost. Pokud vědí, že jsou lidé, kteří daného
vedoucího napomínají, nemusejí hned přezkoumávat a zpochybňovat každé
jeho rozhodnutí.
Tento svět je plný nedůvěry. Když se člověk
obrátí k Ježíši Kristu, neznamená to, že se nedůvěry automaticky zbaví.
Církev je ale místo, kde se učíme si důvěřovat. Jistě to neznamená, že
naivně přehlížíme očividné prohřešky. Měli bychom se ale zbavovat vší
nedůvěry, která nemá žádný reálný základ. Podaří-li se nám vytvořit
společenství důvěry, budeme požehnáním i pro okolní svět.
Jsem
přesvědčen, že církev by neměla svět kopírovat, ale měla by naopak
udávat tón. Tak tomu bylo v prvních staletích. Církev naplňovala svůj
program a nepřizpůsobovala se světu – svět se musel přizpůsobit jí. V
posledních staletích se to obrátilo: církev jakoby neustále doháněla
svět. Pak ovšem pro něj těžko může být nadějí.
Je třeba zásadního
obratu. Jsem přesvědčen, že vyrostou-li skutečné autority v církvi,
objeví se i v národě. V nesnadných dobách, kterým kráčíme vstříc, je
budeme věru potřebovat.
Dan Drápal
Zdroj: http://www.dan-drapal.cz
