poslal messer
Tohle se přece odpustit nedá!??
Sudetenland 1945
Veliký zástup lidí táhnoucí se jako
had krajinou, postupuje po prašné, deštěm vymleté, cestě. Ohromná masa
lidí se v záři zapadajícího slunce sune stále kupředu a já, jen malý
obyčejný kluk, jsem jí vláčen dál a dál od svého domova. Nohy už skoro
necítím, jen tak automaticky je zvedám a zase pokládám. Krajinu kterou
procházíme, již dávno nevnímám a ani nemám důvod. Myslím totiž jen a
jen na tu jednu jedinou věc a tou věcí je domov. Domov který jsme museli
opustit a to jenom kvůli tomu, že jsme Němci. Snažím se ty chmurné myšlenky
zahnat, ale je to už dávno prohraný boj. Pořád se mi vrací vzpomínky co předcházelo
tuto cestu plnou útrap, nenávisti, únavy, ale především bezmocnosti.
Vidím se jak stojím před dřevěným, hrubě otesaným, křížem, na kterém
se leskne ještě čerstvě natřený nápis: Joseph Müller. Stojím před ním
a v mé hlavě stále krouží směsice pocitů. Joseph Müller, můj otec, který
nikdy nikomu nic neudělal, vždy byl ke všem shovívavý a měl mě rád, tu
leží pod hromadou tvrdé vyprahlé hlíny! Cítím neuvěřitelnou nenávist k
lidem co mu to udělali. V této chvíli slyším maminčin přísný hlas, který
říká, že každá špatná věc, kterou kdo udělal se mu musí odpustit,
jinak půjdeme do pekla. Ale tohle se přece odpustit nedá! Proč ho museli
ti pánové z Abwehru odvést a obléknout ho do té vojenské uniformy. A proč
ho museli zabít, když se chtěl k nám vrátit! Vždyť na tom není nic špatného.
Nerozumím tomu a ani radši rozumět nechci. Jsem zmatený, rozhořčený a
najednou cítím potřebu někam utéct. Už nemůžu dál poslouchat matčin páč,
který se pomalu nahlodává do mé mysli a nesnesitelným způsobem mě mučí.
Mé nohy dostávají impuls a já běžím mezi náhrobky a cítím jakési
osvobození od všeho co mě svazuje. Vše je najednou daleko, doznívající válka,
utrpení lidí a hlavně, hlavně matčin pláč.
Najednou slyším nějaký pokřik, který
mě okamžitě vytrhl z mého zamyšlení. Kousek před námi se něco děje. Přes
davy lidí, k nám pronikají hlasy. Jeden mluví německy, asi patřící nějaké
staré ženě, z kterého je cítit bolest, strach a bezmocnost. A druhý z kterého
je cítit zloba a nenávist, mluvící česky. Lidé před námi se postupně
zastavují, až konečně stojíme i my. Nevím co se děje a tak vzhlédnu k
matce. Její obličej je pokrytý vráskami z vyčerpání. Vzpomínám, jak byl
kdysi tak krásný, laskavý a teď je zachmuřelý, ztrhaný útrapami války.
Obrátí pohled ke mně, přemůže se k povzbuzujícímu úsměvu a odpoví na
všechny mé otázky, které asi vyčetla z mých očí.
„To nic můj malý, to se jenom jedné
staré dámě vysypaly věci z uzlíku a teď jí to pomáhají sbírat.“
Chápavě pokývnu hlavou a pak ji zase
sklopím směrem k zemi, protože se zástup zase dal do pohybu. Nejsem si sice
zcela jist pravdivostí matčiny odpovědi, ale nelámu si dál nad tím hlavu,
protože mé myšlenky se zase začínají
ubírat k minulosti.
Jen tak ledabyle otevírám
dveře našeho malého skromného stavení, protože má mysl je ponořená ve
vzpomínkách na otce. Poté, co vstoupím do místnosti, zůstávám stát jako
opařený. Neschopen pohybu zírám s otevřenou pusou na dva úplně neznámé
pány, kteří sedí u našeho stolu. Po chvilce napjatého ticha mě matka pobídne,
abych pozdravil. S třesoucím se hlasem a tak trochu koktavě ze sebe vyloudím
pozdrav. Oba muži, kteří od mého příchodu ze mě nespustili oči, si mě
ještě jednou změří od hlavy až k patě a neodpoví na pozdrav. Místo toho
se ten blíže ke mně otočí a nevlídným, ne-li hulvátským tónem, a špatnou
němčinou zeptá matky jestli jsem její syn a ona přikývne na souhlas.
Teprve teď jsem procitl z prvního úžasu a zaregistroval, že je v místnosti
až neuvěřitelný nepořádek. Všechny věci ze skříní, poliček, zásuvek
stolů, jsou rozházeny po světnici. Jsem z toho zmatený, protože nic takového
by moje matka nikdy nedopustila. Na další přemítání mi už však žádný
čas nezbývá, protože druhý muž v dlouhém nepromokavém plášti a
klobouku, přistoupí ke mě bereme mě za ramena se slovy:
„Teď půjdeme vedle do
pokoje a ty mi odpovíš na pár otázek.“
Vstoupím do matčiny ložnice
a s údivem zjišťuji, že všechny její věci a šaty jsou rozházeny na
posteli. Můj údiv se čím dál zvyšuje a docílí vrcholu otázkou, kterou
mi položil ten zvláštní pán:
„Kde máš tátu, ty
malej parchante!“
Jeho hlas měl ledový tón,
až mi zamrazilo na zádech. Jen na něj dál udiveně civím neschopen odpovědi.
Příval dalších a ještě hrubších otázek se mnou ani nepohne. Výraz
opovržení, vzteku a zuřivosti v obličeji toho muže se mi navždy vryl do
paměti. Jen tam dál sedím s výrazem údivu na tváři a nic neříkám a ten
pán zuří.
Z víru myšlenek mě vytrhlo ťukání na
mé rameno a hlas který vyslovoval mé jméno.
„Eriku, Eriku nemáš žízeň?“
Otočím se za hlasem a vidím ustaraný výraz
mé matky, která mi podává nádobu s vodou. Přikyvuji a zhluboka se napiji a
pak se rozhlídnu po okolí. Slunce již dávno zapadlo a zástup stínů lidí
se stále zdá nekonečný. Měsíc vystoupil vysoko nad stromy a osvětluje
svou stříbřitou září okolní krajinu. Je to velmi pochmurná podívaná. S
pocitem znechucení radši odvracím zrak a ponořuji se spět do svých myšlenek.
Držím v ruce svoji oblíbenou hračku.
Je to malý ze dřeva vyřezávaný poník. Zamyšleně na něj koukám a vzpomínám
na ty krásné a bezstarostné chvíle, které jsem při hraní s ním prožíval.
Mám ho hrozně rád, ale i přesto ho pokládám zpátky na polici a místo něj
dávám do svého uzlíku zbytek svého oblečení. Nemůžeme si přece
dovolit, brát s sebou zbytečné věci. Alespoň takhle jsem vysvětlil matce
své jednání. Ta se jenom pousmála a odvděčila se mi chápavým pohledem.
Ten muž, který mi podával ty hrozné otázky, k nám ihned přistoupil,
jestli se nesnažíme něco nepatřičného ukrýt. Pátravým pohledem si nás
začal prohlížet a pak s neuvěřitelným šklebem ve tváři nám připomenul,
že si můžeme vzít jenom 50 kilogramů osobních věcí.
"Nurr finfcik kilokram", šklebí
se se směšným českým přízvukem.
V této chvíli ve mně vzplál oheň nenávisti.
Vtrhli k nám domů, rozházeli naše věci, pokládali nám podivné otázky a
teď nás odsuď vyhánějí. Z našeho domova! Musíme si okamžitě sbalit těch
pár věcí co uneseme a oni nás ještě omezují na 50 kilo. Nedokážu
pochopit tuto dobu a nemůžu pochopit jak může být někdo tak krutý a plný
takové nenávisti.
Už nemůžu dále vzpomínat na tyto kruté
okamžiky. Snažím se raději na všechno zapomenout, ale nemám na to sílu. Dívám
se zpátky na kopce, lesy, louky zahalené nepropustnou, jako mléko hustou,
mlhou, které byly dříve mým domovem. Opouštím svou rodnou krajinu a je mi
do pláče. Cítím, že tam kdesi daleko za mnou nechávám kus svého já. Otočím
se spět a dále pokračuji ve své pochmurné pouti s pár osobními věcmi
zabalenými v uzlíku. Tento pochod se zdá nekonečný a lidé kolem mě se
postupně mění v stíny bez života, jenž se jen automaticky pohybují kupředu.
Ubíhají hodiny monotónního pochodu a
mezi lidmi se začíná probouzet život. Někde kousek za námi, slyším ve tmě
šepot, který říká, že už jsme blízko hranic Německa. Čím déle jdeme,
tím více se zvětšuje rozruch. A když konečně dorazíme k hraničnímu pásmu,
má náš ozbrojený doprovod co dělat, aby nás udržel pohromadě. Pomalu se
přibližujeme k strážní budce a mé srdce stahuje úzkost. Opouštím vše
co jsem doposud znal a vydávám se do úplného neznáma. Nad strážnou věží
a vrcholky smrků začínají pronikat první paprsky rozbřesku, které pomalu
rozhání chumáče mlhy i z těch nejzapadlejších proláklin. Procházím
kolem strážní boudy a opouštím mou rodnou vlast, abych začal nový život
v úplném neznámu. Ještě jednou se otáčím se slzami v očích a v hlavě
mi doznívají slova mé matky:
„Každá
špatná věc kterou kdo udělal, se mu musí odpustit, jinak…“
messer
