poslal bolek CestaRanní slunce zalévá Město hřejivou hudbou svátečního očekávání.
Mohutné přívaly zářivých paprsků v křivolakých uličkách vyhánějí i
z hlubokých zákoutí poslední navštívenky chladné noci; odrážejí se od
oslnivě bílých zdí nízkých domků a žíznivě vysávají zbytky vláhy v
korunách fíkovníků.
---
Mnohem dříve ožily dvorky, uličky i nároží starého Města. Den teprve
dopíjel dlouhými doušky chladný, perlivý nápoj z číše Noci, když se
nad svahy čtyř pahorků vznesla tklivá píseň, volající k přípravám na
Velký Šabbát. Přikrčené domky vypustily své obyvatele do zahrad, ulic, na
rynky a ruch horečných příprav se smísil s hýkáním oslů a lomozem povozů...
---
Udýchané město pomalu rozpouští křehkou krásu ranního probuzení v kapičkách
potu, které lepí splívající ketónet na těla svých pánů. Náročné přípravy
musí být skončeny ještě v ranní sauně; dříve, než se nad krajem rozběsní
polední peklo, které vypije mízu života a ochromí vše živé. Až všemocný
Adonai zahalí blahodárným stínem rozžhavenou zemi, zbude čas jen k rozjímání
na zítřejší Šabbát.
+++
Zvednout... Přenést... Došlápnout... Známá ulice rozkomíhaná
plamenem slunce... Zvednout... Davy lidí opilých horkem... Přenést... Dávno
zapomenuté tváře... Došlápnout... Rovné střechy plné zvědavců...
Zvednout... Ústa, která před týdnem křičela Hosana... Přenést... Rozpálená
dlažba byla tehdy... Došlápnout... pokryta palmovým listím... Zvednout...
Co to křičí? Asi je to na mě... Přenést... Není rozumět... Jako z velké
dálky... Dlažba je hodně blízko... jak pálí.. spálí mi tvář... Všude
kolem jsou nohy, tisíce nohou... A tady, dvě v kožených sandálích... To
bude Říman... Proč záda tak hoří? Jsou v jednom ohni... Aha, to je bič.
Musím vstát. To těžký dřevo mě snad rozdrtí... Zamáčkne do země... Ještě
kousek... Jsou vidět ruce. Tisíce rukou... Některé jsou uplakané, jiné
jsou plné bolesti; a umějí rozdávat... Silné, opálené paže s koženým náramkem
na zápěstí... Zase se to všechno houpe... Zvednout... Proč tak křičí? Ještě
jsem neviděl ruce, které by křičely. Přenést... Dlažba je červená.. všude
samé vlčí máky... Došlápnout... Měl bych pár utrhnout... Několik květů..
kytičku... Pro ty, co pláčou... Utrhnout... Copak jsou z kamene? A jak hoří...Nešlapte
po mých vlčích mácích! Chci je natrhat, počkejte přece... Co to sviští?
Asi zase ten Říman. Vždyť je to krev! Moje krev. Musíš vstát. Slyšíš?
Smějí se ti. Vstávej. Ještě pár kroků k bráně. Vidíš, že to jde. Jsi
lehký, volný, mohl bys letět... kde je to dřevo..? Asi ho sundali.
Zvednout... Jen kdyby se to všechno netočilo... Nohy, ruce, tváře... A tady
ten chlapec... Běží ke mě... Kudrnaté vlasy. Zrovna takové měl... Co mi
chce? Naklonil se a - zase nic nevidím... To byla jen slina... Ale ty jeho oči..
Kde jsem jen... Ty zvláštní, hnědé oči... To je tím sluncem.. Mám v hlavě
jak v parní lázni. No přece - ano, před rokem. Tenkrát byly slepé, přivedli
mi ho děti... Je to dávno.. Jak vyrostl... Zas je všechno rozmazané. Jen
abych neupadl. Ještě kousek k bráně. Nikdy jsem neviděl takovou báječnou
oblohu. Nádherně modrá, jasná... A slunce - stojí vysoko. Vysoko... Jsi
kruté, drtíš mě, tlačíš k zemi... Jako palice na obilí... Jsi tvrdší
než dlažba... To není dlažba... Prach. Prach a kamení... Město je za námi.
Sláva Tobě, Otče!
Názory čtenářů:
06.09.
slavek
Bolku, co dílo to skvost. Moc a moc líbí...
07.09.
Bříza
Ty v... to je soda (!) (teď nemohu
jinak)
Cos psal mě, platí na Tebe !!!
08.09.
Bříza
Pusťte mě - je to můj syn ! Pusťte mě
- prosím !!!
Šeptám a sípu - selhalo hrdlo - jak dlouho jsem křičela… teď je
v krku měkká ježatá koule …řežou mě oči .."pusťte ! pusťte
mne !!" rukama se peru se zády muže přede mnou …Sáro kde jsi
.?! Pomoz mi přece..
Snad už zachvíli půjdou… jak jsem mohla tušit, že mluví o
……tomhle ?!
Ruce se mi námahou chvějí - tak uhni přeci "je to můj syn -
PROSÍM !!!"
Tlak náhle povolil - klopýtám a padám na zem … nohy …železné
nohy …přede mnou je hradba pretoriánů, kteří udržují dav v
uctivé vzdálenosti násadami kopí. Nemohu se ovládnout - objímám
ty železné nohy a sípu - prosím!
" Jsem …..j…gl …matka." Cítím nakyslý pach zpod jeho
tuniky.
Rána
A druhá - ležím obličejem v prachu a necítím polovinu tváře. Oko
zalité krví, která se řine z rány v obočí. Sára mne táhne za
ramena z dosahu toho gaunera, který si teď se samolibým úšklebkem
stírá mou krev z jílce.
Vtom bubny
Dva pretoriáni u brány uskakují stranou a Antonia otevírá svá ústa.
Rychle vstávám na třesoucí se nohy a rukou si stírám krev z očí
- jdou…
O ADONAI !!! NE !
Můj syn nese kříž !!! Nenese - vleče !!! Táhne -jako volek příliš
těžké jho. Poznávám jeho suknici - kolikrát se jí dotýkaly mé
ruce - teď je nasáklá krví. Jeho krví. Krev nejde vyprat…bože co
to říkám ? Mate se mi hlava z toho slunce, z toho zápachu …teď mu
lidé pomohou …zachrání ho …vysvobodí … já první … z cesty
.. ustup ..pusť mne .. chci ke svému synu …mám na to právo!
Padá - hlavu má nachýlenu - jakoby čemusi naslouchal …vidím jen bělmo
jeho očí…zřítelnice jsou vyvráceny vzhůru pod víčky a škubou
sebou v divokém tanci.
Co vidí ?
Co slyší ?
"Jošuo !!!" Nemůže mne slyšet ! Nemám hlas !
Mám hlas … vnitřní hlas…neumlčitelný hlas …ten hlas jem já
…a křičí…bez ustání:
Hle - Tvůj syn ! Nejen jeho zabíjíš, nejen jeho trýzníš ! Pro jaký
svůj zvrhlý záměr ?
Rozervals mi srdce i lůno a nechal mne žít - proč ? proč ? proč ?
Co si ještě vymyslíš ? Co horšího ještě můžeš chtít ? Své tělo
jsem Ti dala - vem si i můj život !!! Jeho nech žít !!! Prosím !
Vem si MNE ty sadisto !!!
09.09.
Bolek
To nevypadá na reakci židovské Mariah
z přelomu letopočtu, ta zřejmě měla více úcty k symbolům své víry...
Toto je hlas evropské Marie z konce 2. tisíciletí. Sebevědomé
zoufalství nad vyprázdněnou vírou otců, ozvěny let kultu člověka,
nihilismu i nových horizontů New age...
10.09.
Bříza
Jak to víš ? Byla to jeho matka ...v
extrémní situaci... Co víš o tom, jak reaguje matka na ohrožení svého
dítěte ? Co víš o psychologickém rozdílu mezi mužem a ženou?
Hledáš skutečnost, nebo se pokoušíš naplnit vlastní paradigma ?
10.09.
Bolek
Klid, jen klid, Břízo. Zpracovals to
velmi pěkně, přímo mistrovsky!
Moje poznámka měla na mysli až posvátnou hrůzu z rouhání, které
bylo v té době běžně trestáno kamenováním. Tvoje Marie se mi zdá
na tehdejší poměry až příliš odvážná, vzhledem ke svému společenskému
postavení. Je víc dnešní... Nasvěčují tomu i zvolené výrazové
prostředky v závěru... Jako celek je to však pozoruhodné. Kdyby to
šlo, tak Ti dám tip!
13.09.
Bříza
Ale o to teď nejde - (nejsem narcista a
promiň, že se rozčiluju - je to tím tématem) - Tebe tam evidentně
vyhodil ten "sadista" v závěru. (samozřejmě De Sade byl
později) :-) - nevím, jak za starověku vyjadřovali stejné. Máš
pravdu, asi to chtělo něco jiného. (?)Myslím však, že se matka kvůli
svému dítěti ukamenovat nechá. A (nechceme-li se příliš vzdalovat
od obvyklého děje) Marie patrně věřila v Ježíšovo vyvolení. Základ
se mi tedy zdá psychologicky správně (prostředky jsou diskutabilní).
