poslal radan Potřeba duchovního vedení věřících zdravotníků
aneb Zanedbání povinné péče tentokrát jinak
Čas od času můžeme číst v novinách, že se některý lékař nebo zdravotní sestra ocitla před soudem pro tzv. zanedbání povinné péče. Zanedbání je v takovém případě vždy vztahováno ke zdraví tělesnému. Nevím nic o tom, že by některý pozemský soud odsoudil zdravotníka za zanedbání péče o zdraví spirituální. Nejsou na to paragrafy.
V poslední době, tedy teď před důchodem a vlastně před smrtí si čím dál víc uvědomuji společnou odpovědnost duchovních a věřících zdravotníků za spirituální zdraví našich farníků a našich pacientů. Jejich spirituální zdraví by mělo být naším společným cílem a měli bychom tudíž o jeho dosažení i společně usilovat. Samozřejmě při respektování svobodné vůle všech nám svěřených lidí.
Dnešní medicína bohužel zašla v některých případech až příliš daleko. Hezky to vyjádřil jeden pacient, umírající na rakovinu: "Před těmi doktory člověk nemá kam by utekl a kde by hlavu složil". A není za tím jen dnešní honba za body. Leckdy je to dobře míněná snaha pomoci, jindy profesní ctižádost, velmi často i alibismus. Společným jmenovatelem všech pak je nerespektování potřeb pacienta. Jejich priority se v průběhu nemoci mění a v terminálním stavu u většiny lidí jsou v popředí, kromě potřeby zvládnout bolest, potřeby spirituální. Ty se výrazně liší od potřeb psychologických - jde o hlubší a osobnější angažovanost ve sdílení se s pacientem na té nejhlubší úrovni. Od nás to vyžaduje a předpokládá soucit a vcítění, zralost a smysl pro hodnoty.
Ve zdravotnictví je spiritualita většinou tabu. Nemluví se o ní. Je pokládána za soukromé téma, nehodící se pro odborné diskuze. Pro většinu je to téma příliš obtížné a hlavně se vymyká vlivu a moci lékařů. Spiritualita je ve zdravotnictví oddělována od medicínské péče a od uzdravování - jakoby to oddělit šlo. Její význam je podceňován a zdravotníci většinou ani nestojí o další vzdělávání v této oblasti. Zcela opomíjená bývá spiritualita v akutní medicíně, kde mnoho lidí umírá v krátké době po úrazech, na infarkty apod., např. na odděleních ARO (anesteziologicko-resuscitačních) anebo na JIP (jednotnách intenzívní péče). Spirituální potřeby pacienta zde jsou obvykle považovány za méně důležité než potřeby fyzické nebo emocionální. Spiritualita je vyhrazena nanejvýš pro smrtelnou postel a je pokládána za věc kněží. Archaický výraz "poslední pomazání", který napáchal už tolik škody, je někde ještě i námi věřícími běžně používán.
Každá nemoc je pro nemocného i velkou příležitostí. Příležitostí zastavit se a položit si otázku: "Co mi tím asi chce Bůh říci?". Pro lékaře a zdravotníky je pacientova nemoc příležitostí pomoci mu správně se v nové situaci zorientovat a maximum z ní vytěžit. Výsledkem může být radikální přerovnání žebříčku hodnot. Od lékaře je mnohdy nemocný ochoten přijmout víc než od duchovního, se kterým se setkává jen sporadicky - dobrovolně při půlnoční, více méně nedobrovolně v krematoriu. Dnes, kdy je kněží málo, mohou být za předpokladu dobrého duchovního vedení právě věřící zdravotníci jejich prodlouženou rukou. Nenamlouvejme si však, že věřících je mezi zdravotníky mnoho. Pokud tento pojem zúžíme na ty, kteří z víry skutečně žijí, sotva jich najdeme víc než soli a kvasu. Ale sůl je sůl a kvas je kvas a když se naši duchovní a zpovědníci cíleně zaměří na to, aby sůl solila a kvas kvasil, určitě se velkým skokem přiblížíme k našemu společnému cíli.
Protože mi tyto věci velice leží na srdci, využívám příležitosti, kterou mi redakční rada Teologických textů poskytla. Ráda bych se rozdělila zejména s bohoslovci a s mladými kněžími o pár myšlenek a osobních zkušeností, aby věděli, co od nich potřebujeme a jak na nás, věřící zdravotníky, aby z nás byli služebníci aspoň trochu užiteční. Naše práce je velmi zodpovědná a proto, podle mého názoru, všichni potřebujeme a máme právo na dobré a systematické duchovní vedení. Vím o čem mluvím a proč to říkám. Nic z toho jsem nevyčetla z učených knih, ale měla jsem velké štěstí. Pán Bůh mě má tak rád, že mi před jedenadvaceti lety poslal do cesty lékaře a kněze v jedné osobě, P. MUDr. Ladislava Kubíčka. Ten se tehdy ujal mého duchovního vedení a dodnes je i mým zpovědníkem. Občas to se mnou neměl lehké, však já s ním taky ne. Dokáže mistrně a vyváženě na jedné straně člověku zvedat laťku tak, aby ji špičkou shazoval, na druhé straně ho ale dokáže v pravou chvíli pohladit a povzbudit, aby prožil radost i ze sebemenšího pokroku a za všech okolností zůstal svobodný. Je sice dost náročný (jinak bych za ním nejezdila), ale taky vím, že mě má celá ta dlouhá léta ve svém "půlnočním seznamu", což znamená, že se za mě denně při půlnoční audienci před svatostánkem přimlouvá u svého Mistra a Pána.
Aby duchovní rádce, resp. zpovědník mohl zdravotníka cílevědomě vést, vychovávat, radit mu, "úkolovat" ho, povzbuzovat a taky s ním spolupracovat, musí něco vědět nejen o něm, ale i o jeho každodenní práci a problémech, které s ní souvisejí. Co mám na mysli, to snad nejlépe ukáže pár konkrétních příkladů:
"Zachovej řád, řád zachová tebe"
Život a zdraví je dar, který Stvořitel dal jako potřebnou výbavu nám i našim pacientům spolu s úkolem a s posláním, které nám svěřil. Lékař pak je mnohokrát denně svědkem toho, kolik takových původních Božích plánů je zmařeno jen lidskou nekázní. Kolik lidí je ochotno držet velmi přísnou dietu až poté, co si zničili zdraví nezřízeným přejídáním. Víme ale také, co to je felix culpa. Aniž by lékař chtěl soudit, zabývat se tím musí. I preventivně. To znamená, že musí lidem říkat, co jim škodí a co jim prospívá. A protože příklady táhnou, nebude asi moc přesvědčivě působit lékař obézní, nervózní nebo páchnoucí tabákem či alkoholem. Špatný příklad ale není jediným důvodem, proč by se i lékař měl řídit zlatým pravidlem "zachovej řád, řád zachová tebe". Lékař totiž sám ke své náročné práci, ke svému poslání, potřebuje zdraví. Potřebuje zdraví tělesné, zdraví duševní i zdraví spirituální. Svému pacientovi mnohdy tělesné zdraví navrátit nemůže. Není to v lidských silách. Vždycky by se ale měl snažit pomoci mu navrátit zdraví spirituální. K tomu je třeba, aby byl v tomto smyslu nejdříve zdravý sám. Pozná-li v něm pacient radostné a svobodné dítě Boží, nebude těžké získat pacientovu důvěru, nezbytnou pro hlubší kontakt s ním.
Nebát se "odtajnit"
Získal-li lékař pacientovu důvěru, pak už nic nebrání tomu, aby se "odtajnil". Aby jen tak nezávazně, mezi řečí, dal najevo, že se s ním dá mluvit o všem. O Bohu, o smrti a umírání, o svých selháních, prostě o všem. Pak je dobré počkat, až pacient sám začne. Nevnucovat se. Jak se ale na mě někdo může obrátit, když neví, co jsem zač. Pro mnoho lidí je to objev, že pan doktor s vysokoškolským vzděláním je věřící a nestydí se za to. Že by na tom přece jenom něco bylo? Mnoho lidí, vychovaných předchozím režimem, to u vzdělaných lidí už ani nepředpokládá. Vzpomínám si na jednu vysokoškolačku, které vlastní otec říkal: "Janičko, prosím tě, vzpamatuj se, vždyť máš maturitu, žádný Pán Bůh není!" Bohužel, mnoho věřících zdravotníků se dodnes skrývá jako za totality, nevím proč, ale je to velká škoda. I pro ně samotné. Netuší, o jaké radosti přicházejí.
Úcta a správný vztah k tělu
Je nesmírně důležité, aby lékař v lidském těle, v každém jeho orgánu, v každé jeho buňce viděl především dílo Stvořitelovo. Pak pro něho budou posvátná i těla pacientů, i tělo vlastní. Všichni bychom se měli naučit takto uvažovat. Všechny orgány, včetně těch vyměšovacích nebo rozmnožovacích jsou posvátné. Poskvrnit je lze jenom hříchem. Pochopení těchto skutečností má i své praktické důsledky. Usnadní i laikům ošetřování, ale někdy i těžké rozhodování, zda nemocného dát do nemocnice nebo mu dosloužit doma. Někteří lidé význam těla příliš přeceňují, jiní ho naopak příliš podceňují. Těm prvním by mohl pomoci svatý František, který nazývá tělo bratrem oslem. Těm druhým zase svatý Pavel, který tělo nazývá chrámem Ducha svatého.
Úcta k životu - vzácný čas milosti
Je nesmírně důležité, aby věřící zdravotník měl v základních pojmech naprosto jasno. Aby nezakolísal a nenechal se ovlivnit míněním většiny. Vyskytuje-li se mezi ostatními zdravotníky v množství soli a kvasu, tlak může být opravdu veliký. Kdo nechápe lidský život jako Boží dar a každý jeho okamžik jako neopakovatelnou příležitost, ten za určitých okolností snadno vysloví pochybnost o smyslu dalšího pacientova života. I když bych to těžko dokazovala, nevyžádaná eutanázie se v našich nemocnicích děje a je prakticky nepostižitelná. Je dobře o tom vědět a za každou cenu chránit pacientův "čas milosti", kterým poslední úsek života nepochybně je. Sama jsem několikrát v podobné situaci poradila rodině pacienta, aby si ho vzala na reverz domů. Vzpomínám si na konkrétní pacientku trpící rakovinou, které v jedné pražské nemocnici, aniž měla bolesti, naordinovali stoupající dávky morfia na dva týdny dopředu. Sestřička, která mi tehdy ukázala chorobopis nevěděla, že jsem lékařka a trochu se přede mnou předváděla: "No a déle to vydržet nemůže". Z hlediska věčnosti možná není tak důležité, že nezemřela v únoru, ale až v srpnu. Důležité však je, že během těch šesti měsíců konvertovala, po čtyřiceti letech se vyzpovídala a přijala svátost nemocných. Zkušenosti tohoto druhu byly hlavním motivem vzniku hospicového hnutí u nás. Opravdu bylo snazší postavit hospic na zelené louce a jít do toho s lidmi, kteří vědí o co jde, než změnit smýšlení celého kolektivu zdravotníků na kterémkoliv oddělení, které znám. Jsem přesvědčena o tom, že teprve na věčnosti se dozvíme, kolik nevyžádaných eutanázií bylo kolem nás spácháno. Nedávno jsem se během diskuze po mé přednášce od jednoho z účastníků dozvěděla, že prý je to úplně normální, že si na onkologických odděleních "dělají místo pro perspektivní pacienty".
Doprovázení umírajících
Doprovázení umírajících pacientů není záležitostí pouze zdravotníků. Je to vždycky záležitost většího okruhu lidí, především pacientovy rodiny a jeho přátel a své nezastupitelné místo zde má samozřejmě kněz. A v hospici jde právě a především o doprovázení umírajících. Návštěvníci sem obvykle přijíždějí s představou, že jde o dům smutku. Nejvíc bývají překvapeni radostnou atmosférou pokoje, klidu a míru. Ve skutečnosti je ale takový hospic dramatickým bitevním polem, na němž se svádějí s pomocí Boží ty největší bitvy. V zájmu věci je někdy dobré odložit i bílý plášť. Je to otázka rolí. Přijde-li lékař na vizitu s celým procesím a se všemi svými atributy - plášť, fonendoskop atd., pak se mu nemocný svěří nanejvýš se svou zácpou. Přisedne-li ale večer k jeho lůžku jako člověk k člověku, bez pláště, v civilu - a hlavně nikam nespěchá, pak je naděje, že se v rozhovoru dostanou o kus dál. Na hlubinu.
To, co se při vizitě jeví jako deprese, mohou být ve skutečnosti výčitky svědomí. Trvá někdy dost dlouho, než to nemocný před námi nazve pravým jménem. Pak se dozvíme, že za opakovanými nářky, že už dceři nebude moci pomáhat při hlídání vnoučat, je ve skutečnosti něco jiného. Třeba výčitky svědomí, že dětem nepředala víru. Jakmile se podaří takovou věc odkrýt a pojmenovat, obvykle se také podaří ji i vyřešit. Někdy nemocnému stačí jediný rozhovor mezi čtyřma očima k pochopení smyslu smírné oběti. Pak je možné, aby umíral s úsměvem na tváři a s mírem v duši i nemocný skrz naskrz prolezlý rakovinou, ochrnutý a inkontinentní.
Ještě v našem hospici nikomu nenarostla noha. Takový zázrak se tu zatím nestal. Denně jsme ale svědky jiných zázraků - návratů marnotratných synů. Svátost smíření po padesáti letech, usmíření členů rodiny i po desítkách let, odpuštění, vyslovení vděčnosti a proseb za odpuštění, to všechno jsou mnohdy nečekané zázraky. Stává se, že nemocný nemůže a nemůže umřít. Vědecky vzato, měl být už dávno po smrti. Tam se pak většinou ukáže, že nemocný nemá s někým urovnaný vztah. Pak je důležité pomoci jedné nebo druhé straně, aby udělala první vstřícný krok. Několikrát jsme si v takovém případě už málem namlouvali, že je to naše zásluha. Zpravidla se pak ale dodatečně dozvíme, že v okolí nemocného je anebo byl někdo, kdo se za něho intenzívně modlil. Třeba babička, kmotřička anebo kdokoliv jiný. Až jednou budeme mít možnost podívat se za kulisy, to se asi podivíme.
V hospici je opravdu možné nasbírat spoustu cenných zkušeností. Na jednu bych zvlášť ráda upozornila. Občas se každému z nás stane, že pocítí silnou nechuť vstoupit na některý pokoj. Pozor na to! Může to být nástraha toho, komu tady silně překážíme a vadíme. Když člověk tu nechuť překoná a po modlitbě do toho just jde, obvykle se něco velikého stane. Najednou je nemocný, u kterého to vypadalo zdánlivě zcela beznadějně, ochoten se smířit s lidmi i s Bohem i přijmout svátosti.
Sdělování pravdy
Velké nároky na lékaře, na jeho psychiku, svědomí, ale i na jeho čas si klade problém sdělování pravdy. Mnoho lékařů v tom má jasno: "Milosrdná lež až do konce je to nejlepší pro pacienta, co pro něho můžete udělat". To jsou slova pana primáře z jednoho onkologického oddělení. O sdělování pravdy toho bylo hodně napsáno, ale nakonec je to zase lékař sám, který se s tím musí u konkrétního pacienta vypořádat. Neexistuje šablona, neexistuje návod k použití. Bez Ducha svatého to nejde! Že to není pro nikoho snadné, o tom není pochyb. Pouze sdělení pravdivé prognózy (při zachování naděje) mnohému nemocnému pomůže zmobilizovat poslední síly ke svému, možná největšímu a nejdůležitějšímu životnímu rozhodnutí a činu.
Velkým problémem zde někdy bývají příbuzní. Málem nás zapřísahají, jen aby se jejich nemocný o své nemoci a prognóze nic nedozvěděl. Obvykle jim slíbíme, že s nemocným budeme mluvit jenom o tom, co stejně ví a odpovídat na otázky, které nám sám položí. Když se pak podaří obě strany propojit tak, že si konečně mohou přestat lhát, je to pro všechny velká úleva. A nejen úleva. Může to být i startovní můstek k velikým věcem: odpuštění, usmíření, poděkování, rozloučení.
Dilemata medicínské praxe
Je velmi pravděpodobné, že se lékař, kterého hlídá svědomí, bude na svého zpovědníka opakovaně obracet s prosbou o radu, případně ujištění, že se rozhodl správně. Každý lékař by měl dodržovat základní etické principy - právo autonomie pacienta, neboli individuální právo rozhodnout se (má svobodnou vůli!). Vždy by měl myslet na dobro pacienta, neměl by mu vědomě škodit a měl by ctít a respektovat i zásadu rovnosti a spravedlnosti, stejný přístup ke každému. V praxi to někdy vůbec není jednoduché. Lékař se musí každý den potýkat s dilematy medicínské praxe. Ta mohou být velkým stresorem a vždycky znamenají velký nárok na lékařovo svědomí. Manévrovací prostor zde bývá většinou dosti malý. Na jedné straně se lékař musí snažit udržet život, na druhé straně si musí uvědomovat nevyhnutelnost smrti a v tu pravou chvíli dovolit nemocnému odejít. Tady žádné směrnice nepomohou. Poslední instancí je lékařovo svědomí. Proto je tak důležité, aby si ho pěstoval a tříbil. Těch dilemat je ovšem víc - například u každého vyšetření a u každého léku musí lékař zvažovat výhody a nevýhody, výhody a zátěž z hlediska pacienta. A dnes více než dříve musí zvažovat požadavky jednotlivce a požadavky společnosti. Ne všechno co je technicky možné, je taky zaplatitelné.
Samostatným a velkým problémem je zejména u umírajících otázka hydratace a výživy. Bohužel mnoho příbuzných, kteří svým blízkým dlouho a velmi dobře sloužili doma, v poslední chvíli zpanikaří jen proto, že nemocný přestal jíst a pít. V domnění, že "v nemocnici má veškerou lékařskou péči" (já už tu frázi nemohu ani slyšet), odvezou na posledních pár hodin smrtelně nemocného do nemocnice a dožadují se infuzí. Domnívají se, že jde o výživu, která může život prodloužit nebo zachránit. Většinou je to ale úplně jinak a je nutné, aby si lékař udělal čas, ozbrojil se trpělivostí a příbuzným, případně i nemocnému trpělivě vysvětlil co se v jeho těle děje. V terminálním stavu významně klesá potřeba tekutin a výživy! Tělo už není schopno metabolizovat. Nechutenství je tedy normální obranný mechanismus. Nerespektujeme-li to, může být i nitrožilní výživa nejen zátěží, ale vysloveně toxická. Podobně může uškodit i tekutina. Může zhoršit otoky, bronchiální a žaludeční sekreci, pacient pak musí být odsáván, zbytečně zvrací apod. V každém případě ale jde o "hadičku", která vždycky zhoršuje kvalitu života. Těžko může umírající obejmout blízkého člověka, když je infuzí přišpendlen k posteli. Zdůrazňuji to tu proto, že nejen lékař, ale i kněz se může setkat třeba s pozůstalými, kteří si vyčítají, že neudělali pro nemocného všechno.
Syndrom vyhoření
Syndrom vyhoření hrozí každému zdravotníkovi, ale může postihnout i členy rodiny, kteří se dlouhodobě a bez možnosti odpočinku a vystřídání starají doma o své nemocné. Už na zdravotnické škole nás na to jeden lékař upozorňoval: "Holky, každému se to jednou stane. Pozdě odpoledne otevírá pacient dveře ordinace a vy si říkáte "nepřítel se blíží"." Sama jsem se v ordinaci víckrát přistihla, že zazvonil telefon uprostřed největší práce a mě napadalo: "Koho to sem zase čerti nesou". P. Ladislav mi pak poradil, abych si na telefonní aparát nalepila štítek s nápisem: "Kohopak mi Pán Bůh po telefonu posílá?". Fungovalo to skvěle, mohu doporučit.
Duchovní, do jehož péče se zdravotník svěřil, by o syndromu vyhoření měl vědět, a měl by na něj myslet už předem, preventivně. Nepodceňuji rady psychologů, jistě jsou všechny dobré, ale určitě nestačí. V britských hospicích nás upozorňovali na vysokovou fluktuaci zaměstnanců hospiců. V průměru po dvou letech odcházejí. Pokud nevědí, o co v hospici skutečně jde, pak se nedivím. Kdo si je ale vědom, že jde o první linii, kdo zde zažije každou chvíli radost, která není z tohoto světa, radost z obrácení pacientů, případně spolupracovníků (pro někoho to může být cesta), ten nevyhoří. Příkladem nám je Matka Tereza se svými sestrami. Ty mají těžší práci a mají jí rozhodně víc než my. Přesto ji klidně nechají plavat a denně hodinu adorují před svatostánkem. Práce neuteče. Teoreticky to samozřejmě všechno víme, ale občas od svého duchovního potřebujeme slyšet, že je čas vzít si dovolenou. Nikdo není perpetum mobile a nikdo není nenahraditelný.
Učinit spiritualitu součástí celé péče, nejen jejího konce Těsnější spolupráce lékařů, resp. zdravotníků s kněžími by určitě mohla přinést mnoho dobrého. Stojí za to něco pro to udělat. Co očekáváme od našich kněží, to jsem se tu snažila načrtnout. Velice rádi v Hospici Anežky České v Červeném Kostelci umožníme praxi bohoslovcům, kteří o to projeví zájem. Ti, kteří této možnosti využili, nelitují. A až jednou ve své farnosti přijdou k nemocnému, nemám strach, že by stáli metr od postele a báli se ho dotknout. Kdo nemá čas přijet, může si do hospice napsat aspoň o knížku "Hospice a umění doprovázet" a o brožuru "Hospic Anežky České se představuje".
Nejde ale jen o umírající. Měli bychom společně hledat způsoby, jak učinit spiritualitu součástí celé péče, nejen jejího konce. Chápu, že kněží je málo a někdy sotva stačí udílet svátosti. Příprava na jejich přijetí je časově náročná. Ale jsou tu laici. Nuže - vychovejte si z nás to, čím máme být: královské kněžstvo.
Boží milosrdenství je nekonečné
Naštěstí není všechno na nás. Bůh má i jiné prostředky a jiné prostředníky. A hlavně - Boží milosrdenství je nekonečné! V hospici se tím vzájemně povzbuzujeme velmi často. Kolikrát za den. Hodně se učíme i od Matky Terezy. Jedna její zkušenost je pro nás zvlášť důležitá: "Dříve jsem si myslela, že musím lidi obracet. Dnes vím, že je musím milovat, a obracet si je bude Pán".
MUDr. Marie Svatošová
