Rozumíme rozdílu mezi vaflí a lívancem? Nevím, jestli si všichni vždy vybavíme, jak vypadá vafle. Základní rozdíl je ve vzhledu. Lívanec je kulatý a plochý. Vafle je hranatá a rozdělená do čtverečků. Když ji potřeme marmeládou, jednotlivé čtverečky se zaplní, zatímco z lívance může vše daleko snadněji stéci. Náš svět je jako vafle a evangelium je jako marmeláda. A my jsem povoláni tuto vafli čtvereček po čtverečku naplnit. Konám tak? Rozumí tomu tak Bůh? Co o tom říká v Bibli?

Velmi mě zarazilo, když jsem zjistil, že misie ve smyslu „zasáhnout jiné“ se objevuje už v první knize Bible. Jedním ze základních míst je to, kde Bůh povolává Abrama a říká mu následující: „I řekl Hospodin Abramovi: Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země“ (Genesis 12:1-3). Toto je povolání, jímž si Bůh pro sebe odděluje člověka, ze kterého později vzejde oddělený národ. A z tohoto národa později vzejde Spasitel světa. John Stott vysvětluje význam tohoto povolání: „Zde je ale jediný živý a pravý Bůh, Stvořitel vesmíru, Pán národů a Bůh duchů každého těla. Někdy před 4 000 lety povolal Abrahama a uzavřel s ním smlouvu, zaslíbil požehnání nikoli jen pro něj, ale skrze jeho blahobyt zaslíbil požehnat všechny rodiny země. Tento biblický text je jedním ze základních kamenů křesťanské misie. Z Abrahamova potomstva (skrze něž byli všechny národy požehnány) je Kristus a lidé Kristovi. Jestliže skrze víru náležíme Kristu, jsme Abrahamovy duchovní děti a máme zodpovědnost vůči celému lidstvu.“[1] Toto není jediné místo, jež se ve Starém zákoně zabývá tím, že Bůh se chce dotknout i jiných národů skrze svůj lid. Něco z toho můžeme vidět například v Prorocích. Jeremiáš je znám jako ten, kdo byl určen „pronárodům za proroka“ (Jer 1:5). Sofonijáš zase přijal vizi, kdy „každý se bude klanět (Hospodinu) ze svého místa, i všechny ostrovy národů“ (Sof 2:11). Třikrát Ezechiel tvrdí, že „národy poznají“ (Ez 36:23, 38:23, 39:6,7). Daniel mluví o tom, že budoucí Boží království naplní „celou zemi“ (Dan 2:35). Nejvíce ze všech proroků Starého zákona se misii věnuje Izajáš. Matoušův, Markův, Lukášův a Janův Mesiáš je tentýž Kristus, kterého předem popsal Izajáš.[2] Toto je jen několik příkladů. Tyto příklady stačí k pochopení toho, že Bůh již ve Starém zákoně Bohem misijním. A co v Novém zákoně? Jistě většina z nás zná velké poslání, které se v různé podobě vyskytuje ve všech evangeliích. Slyšeli jsme na ně různá kázání a výklady. Chtěl bych zdůraznit, že to nejsou jediná místa, která se zabývají misií. Můžeme jen pro ilustraci uvést několik příkladů. Evangelia podávají stejné poselství, a přesto jsou cílená na různé skupiny lidí (Matouš píše Židům, Marek Řekům). U Lukáše můžeme vidět jeho misijní zaměření jak v poslání Pána Ježíše (Lk 4:17-19), tak i v jednom z klíčových veršů, „Syn člověka přece přišel, aby hledal a spasil to, co zahynulo“ (Lk 19:10). I v podobenstvích se objevuje silný evangelizační důraz, zvláště v těch třech zaznamenaných v 15. kapitole Lukášova evangelia. Spasitel tu mluví o ztracené ovci (Lk 15:3-7), ztracené minci (Lk 15:8-10) a o ztracených synech (Lk 15:11-32). Každé z těchto podobenství definuje křesťanskou službu jako hledání ztracených – ne jako zábavu spasených. Jan deklaruje svůj misijní záměr svého evangelia velmi jasně ve verši Jan 20:31: „Ale tyto jsou zapsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste, když budete věřit, měli život v jeho jménu.“ Tento verš je klíčovým veršem k chápání Janova evangelia. Kniha Skutků je pak sama misijní zprávou o tom, jak evangelium zasahuje celý tehdejší svět počínajíc Jeruzalémem a Římem, tehdejším hlavním městem světa, konče. Epištolám můžeme také rozumět jako misijní korespondenci. Nebyly přece psány jako záznamy křesťanské nauky nebo etiky, ale jedná se o dopisy zakladatelů sborů, které řeší konkrétní problémy sborového života. Epištoly ukazují, jak je při získávání lidí důležitá morální proměna. Volají po harmonii ve sborech, aby světu neuniklo, jakou morální sílu a jednotící moc má příběh o Kristu. Dopisy volají po učení zaměřeném na Krista, jež táhne lidi k Pánu, a varují před postraními zájmy, které je od něj odvracejí. Jako příklad zaměření na misii můžeme uvést Pavlovu zmínku z 1. Tesalonickým 1:8 – „Neboť od vás se rozeznělo slovo Pánovo nejen v Makedonii a v Acháji, ale i vaše víra, která směřuje k Bohu, se rozšířila všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili.“ Jak asi vypadalo svědectví Tesalonických? Určitě vyjadřovalo to, co píše Pavel v následujících verších: „Všichni totiž o nás sami vyprávějí, jaký byl náš příchod k vám a jak jste se obrátili k Bohu od model, abyste sloužili Bohu živému a pravému a abyste z nebe očekávali jeho Syna, jehož vzkřísil z mrtvých - Ježíše, našeho Vysvoboditele od nadcházejícího hněvu“ (1 Tes 1:9-10). Co zvěstovali, bylo a je evangelium. [3] I v knize Zjevení je zvěst dotýkající se misie. Vždyť co jiného než zpráva o naplnění misijního poslání církve jsou následující verše: „A hle, potom jsem spatřil veliký zástup, který by nikdo nemohl sečíst, ze všech národů a pokolení a lidí i jazyků, jak stojí před trůnem a před obličejem Beránka, oblečeni do bílých rouch, a v rukou měli palmové ratolesti. A hlasitě volali: „Spasení náleží našemu Bohu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi!“ (Zj 7:9-10).[4] Můžeme tedy říci, že misie je jedním ze základních témat celé Bible. Jde nějak vystihnout podstatu biblického učení o misii? Myslím, že toto učení je možno shrnout do následujících bodů: 1. V nikom jiném než v Ježíši není spása. Toto je základ pro náš život. Proč je důležité, že Ježíš je tou jedinou cestou? Jednoduše tato skutečnost, že Ježíš Kristus je jedinou cestou k Bohu a není žádné spasení mimo Boha Písem, je naší základní motivací k misii. Pokud jsou i jiné cesty k Bohu či jiní „prostředníci“, pak nemáme světu co nabídnout. Lze to shrnout také spolu s Martinem Lutherem, který v předmluvě k Novému zákonu napsal: „Žádný ubožák, spoutaný ve hříchu, mrtvý a mířící k peklu, nemůže slyšet nic víc potěšujícího a povzbuzujícího než tuto vzácnou a krásnou zvěst o Kristu.“ 2. Základem misie je zjevit Boží slávu. Poznat Boží slávu znamená poznat Boha takového, jaký je, v jeho svatosti, spravedlnosti, vládě, vševědoucnosti, všudypřítomnosti, neměnnosti … Toto je přece věčný život: „A toto je ten věčný život, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17:3). 3. Bůh si chce použít nás. Písmo na mnoha místech (Jer 29:11, 1Kor 15:10, 1Pt 2:4-10) zjevuje, že Bůh skrze svou nadpřirozenou milost povolává nás, aby si nás použil. Tato zvěst změnila životy mnoha lidí a dotýká se mě i tebe, protože i nás chce Bůh použít.[5] Bůh nás chce použít! Co tedy mám činit já? První a základní věcí je poselství přijmout. Myslím si, že se nás toto poselství dotýká v následujících oblastech. Jejich výčet určitě není kompletní, ale může jím posloužit v hledání naplnění poslání, které máme. První oblastí je naše osobní svědectví vůči okolí, v němž žijeme. Bůh nás volá k tomu, co vystihuje Pavlovo vyznání z 2. Korintským 4:13: „Jelikož však máme stejného ducha víry, podle toho, jak je napsáno: „Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil,“ i my věříme, a proto mluvíme.“ Znamená to, že se modlíme a hledáme příležitosti k oslovení lidí, s nimž žijeme nebo s nimiž se setkáme. Základním problémem, proč takto často nejednáme, je strach. Tento strach je možno překonat s Boží pomocí tím, že se budeme učit znát Boha takového, jak ho zjevuje Písmo. S touto první oblastí souvisí další oblast – misie sboru. Lze jen souhlasit s tvrzením Algera Fitche: „Církev, která není misijní, si nemůže dělat nárok na to, že je církví Kristovou, protože tento termín představuje poddanost Kristu.“ Církev je místo, kde ztracený svět má Vykupitele, Spasitele, jehož jméno je Ježíš. To je základní zvěst církve, která se světu předává v první řadě přes jednotlivé věřící, kteří přivádějí ostatní ke Kristu, a tím do církve. Evangelizační akce sboru jsou jen vrcholkem. Jsou událostmi, které slouží hlavně k přivedení lidí, kteří byli již osloveni mnou a tebou. Lidí, co přišli z ulice „čistě na letáček“, zůstává minimum. U většiny těch, co zůstávají, se jedná o lidi, které někdo přivedl a někdo jim předtím sloužil. Pro mne samotného je to těžké, protože jednak pracuji mimo Zlín, a jednak již nemám mnoho nevěřících přátel. Hledám, jak zvát a svědčit. Jsem si vědom, že pokud bychom se spoléhali hlavně na to, že Bůh si použije naši propagaci a někoho na evangelizační akci přivede, pak přestáváme být misijním sborem a stáváme se sborem evangelizačních akcí. Možná s velkou výkonností, ale pravděpodobně s malým ovocem zůstávajícím na věčnost. Další oblastí, o niž se zdá být menší zájem, je misijní služba za hranicemi našeho nejbližšího okolí. Mám na mysli světovou misii „od nás až na sám konec země.“ Pokud sbor slouží svému okolí a neúčastní se světové misie, nerozumí poslání, jak je formulováno v závěru evangelií. Je otázkou, jestli může být podle výše uvedené definice nazván církví Kristovou. Jakou podobu má zapojení místního sboru do světové misie? Sbor se zapojuje do misie následujícími způsoby: vysíláním misionářů, jejich podporou a modlitbami za jiné národy. Podpora misionářů neznamená jen se za ně modlit a posílat jim peníze. Zahrnuje též povzbuzování a naplňování potřeb misionářů. Je potřeba říci, že se nejedná jen o zodpovědnost vedoucích sboru nebo několika málo „superduchovních“ jedinců. Poslání, jež je v závěru každého z evangelií, se dotýká každého z nás. Je otázkou, jak ve svých životech hledáme naplnění tohoto poslání. Cestou k naplnění je modlit se a hledat. Jsem ten, kdo má jít, nebo je mým úkolem být tím, kdo podporuje „v týlu“ a pomáhá nést tíhu jiným? Co nám může pomoci v tomto hledání, jak plnit velké poslání, je modlitba za jiné národy. Výbornou pomůckou může být trojdílná kniha Modlitba za svět. Také se lze zapojit do některé modlitební iniciativy. Během Ramadanu (muslimský postní měsíc) probíhají například již po několik let modlitby za muslimy. Dají se najít i další aktivity. Do hledání svého postavení v misii patří, pokud je to možné, i účast na krátkodobých misijních pobytech. Bůh si je může použít v tvém dalším směrování. Možná jsi povolán k podpoře misionářů – pak hledej kterých. Urči si, kolik můžeš finančně nebo jinak přispívat. Najdi si konkrétního misionáře, za nějž se budeš modlit. Napiš mu dopis a požádej o zaslání jeho modlitebního dopisu. Patří sem i studium knih o misii. Lze doporučit knihu Misie od Rosse Patersona a knihu Pošli a pomáhej od Neala Pirolo, která se zbývá tím, jak podporovat ty, kteří jsou povoláni jít. Pomocí může být i četba časopisů zabývajících se misií u nás k nim patří hlavně Překročit hranice, vydávaný Nehemií. Sám jsem v procesu objevování a utváření své účasti na velkém poslání. Učím se naplňovat ten čtvereček vafle, který mi Bůh připravil. Musel jsem v poslední době měnit některé své postoje a bojuji o to, jak jednat správně. Zvu tě k tomto společnému zápasu, vždyť i pro tebe má Bůh čtvereček, jenž máš zaplnit ty.