poslal RAC
Kristovo vzkříšení je více než jen festival
Anděl řekl ženám: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to“ (Matouš 28:5-7).
„Kterýkoli křesťanský sbor, který se dívá zpět na ukřižování jen se slzami lítosti a nepokračuje v požehnaném životě vzkříšeného Krista, není ničím víc než soucitným náboženstvím.“
Musím souhlasit s jedním ze starých pisatelů ve víře, který řekl: „Nemohu to vystát!“ Chtěl říci: „Nemohu tolerovat tohle soucitné náboženství.“ Skutečná duchovní moc nepřebývá ve starodávném kříži, ale spíše ve vítězství mocného, vzkříšeného Pána slávy, který poté, co porazil smrt, řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28:18).
Důvěřujme, bratři křesťané, že naše moc nespočívá v jeslích v Betlémě, ani na kříži. Moc věřícího leží v triumfu věčné slávy! Muž, který zemřel na kříži, zemřel ve slabosti. Bible nám to jasně říká. Ale vstal v moci. Pokud opomíjíme nebo popíráme tuto pravdu a slávu jeho vzkříšení a fakt, že On sedí na pravici Boží, pak ztrácíme celý význam křesťanství.
Vzkříšení Ježíše Krista přineslo naprosto nový směr. Je zajímavé a prospěšné podívat se směrem, kterým nám ukazují jednotlivé předložky v Matoušově záznamu, ve kterém se hovoří o onom ránu, kdy došlo ke vzkříšení. Nejdříve přišly ženy ke hrobu. Přišly v lásce, ale také přišly ve smutku a strachu. Přišly, aby plakaly. Takové bylo jejich náboženství, než zjistily, že Ježíš byl vzkříšen z mrtvých. Šly směrem k hrobce, ve které bylo Ježíšovo tělo. Je kolem nás mnoho lidí, kteří stále ještě jdou směrem ke hrobu a znají jen zármutek a žal, nejistotu a strach ze smrti. Ale v tento historický den vzkříšení prožily tyto věrné ženy dramatickou změnu směru. Uslyšely anděla, který jim řekl: „Není zde: byl vzkříšen, jak sám řekl!“ (Mt 28:6). Mamutí kámen byl odvalen a ony se ocitly v naprosto prázdném hrobě. „Rychle jděte, a řekněte o tom učedníkům!“
Některé záznamy nám říkají, že okamžitě odešly z hrobu. Jaká jedinečná změna směru! Takovou změnu způsobila radostná novina! Nyní je zde předložka od nebo z hrobu, ne k hrobu. Najednou jdou směrem pryč od hrobu – protože hrob byl prázdný a zbaven své starodávné moci. Již nejdou vstříc konci, protože když je Ježíš vzkříšen z mrtvých a má být oslaven na pravici Otcově, směr se změnil vstříc nekonečnosti – věčnosti věčného života a vítězství! Není-li tohle poselstvím a významem Velikonoc, slaví křesťanská církev jednou do roka povrchní festival, který je jen manifestací jasných barev, vůně květin, sladkých sentimentálních veršíčků a příchodu jara.
Křesťanská církev by měla mít své priority ve správném pořadí. Velikonoce, to není jen nějaký den v křesťanském kalendáři – něco, co by se každým rokem mělo slavit jako konec něčeho, co začalo brzy prvního dne týdne a skončilo o půlnoci. Ráno vzkříšení bylo jen začátkem velké, nezměrné a obrovské evangelizace, která nikdy neskončila a neskončí, dokud se nevrátí zpět náš Pán Ježíš Kristus. Realita Velikonoc, vzkříšení a velkého poslání vzkříšeného, na nebe vystupujícího Krista je realitou velké misijní zaměřenosti křesťanské církve po celém dnešním světě.
Kristovo vzkříšení a skutečnost, že hrob byl prázdný, nejsou příběhem ze spletitých světových pověstí. Není to příběh o Santa Clausovi – je to historie a je to realita. Křesťanská církev je bezmocná a beznadějná, nežije-li v realitě a historičnosti tělesného vzkříšení Ježíše Krista. Skutečná církev Ježíše Krista je nutně postavena na víře a pravdě, která se stala. Byla zde skutečná smrt, byl zde skutečný hrob, byl zde skutečný kámen. Ale, díky Bohu, byl zde také svrchovaný Otec v nebesích, anděl, který byl poslán odvalit kámen a živý Spasitel ve vzkříšeném a oslaveném těle, který mohl svým učedníkům říci: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi!“
Církev má mnoho krásných a lákavých příležitostí zabývat se myšlenkou: „Poklekněme u kříže a poplačme si chvíli.“ Je chyba, připojíme-li se k těm, jejichž představou je, že náš Pán byl mučedník, oběť své vlastní horlivosti, ubohý politováníhodný muž s dobrými úmysly, pro kterého byl svět příliš velký a život příliš náročný. Stále je zobrazován mnohými jako ten, který klesá bezmocně kráčeje vstříc smrti. Proč bychom měli my v jeho církvi chodit v černém a dále se trápit u hrobu, když záznamy nám jasné ukazují, že vstal z mrtvých, aby tak dokázal svá slova: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ Bratři, zemřel za nás, ale od chvíle jeho vzkříšení je to mocný Ježíš, mocný Kristus – Kristus, mocný Pán! Není to moc děťátka v jeslích.
Není to moc muže bezmocně visícího na kříži. Moc má tento muž na kříži, který dal svůj život, který šel do hrobu a který vstal a třetího dne vyšel ven, a pak vystoupil na pravici Otcovu. Zde leží ta moc. Naší odpovědností není plakat a trápit se u hrobu. Naší zodpovědností je poděkovat Bohu s dojatou úctou, že jednou byl ochoten jít do hrobu. Naší zodpovědností je poděkovat Bohu za pochopení toho, co znamenal kříž, a toho, co jak pro Boha, tak pro lidi znamenalo vzkříšení. Rozumíme skutečně vzkříšení v jeho pravém významu, totiž v tom, že bylo slavnou korunou všech Kristových utrpení? Uvědomujeme si plný význam skutečnosti, že náš Pán Ježíš Kristus sedí dnes po Otcově pravici, sedí tam v naprosté slávě a královské moci a vládne nad každou mocí v nebi i na zemi?
Vždy mi někdo rád připomene: „Ale, pane Tozere, jak taková velká slova můžete podložit? Vládne-li Kristus nad celým světem, proč je svět v takovém stavu, v jakém je? Co Rusko a šířící se komunismus? A co atomové a vodíkové bomby a blížící se zkáza? Jestliže je svrchovaný, proč pokračují závody ve zbrojení? Proč je situace na Středním Východě stále pohromou pro celý svět?“
Mám na tyto otázky odpověď a tou odpovědí je prorocké slovo Písma. Bůh měl prorocký plán se světem, s národy a jejich vládami. Boží plán bude pokračovat podle Božího rozvrhu. Jednou z věcí jeho plánu byl vždy návrat Izraele do Palestiny. Národy na zemi se staví po celém světě do takových pozic – téměř jakoby na obrovské šachovnici – a Bůh jen čeká na dovršení těchto přesunů. Zatímco se Izrael shromažďuje a král Severu sám sebe porazí, křesťanská církev se modlí a pracuje na evangelizaci světa pro svého Spasitele. Kristus čeká – ačkoli má veškerou moc. Čeká, aby svou jedinečnou moc mohl předvést. Svou moc ukazuje mnoha způsoby v životě a službě církve. Věřím, že by svou neomezenou moc projevil, kdyby církev skutečně věřila, že to může udělat a že to udělá!
Když Ježíš prohlásil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi,“ co očekával od svých následovníků? Jak to máme chápat my všichni, kteří jsme v těle Kristově? Odpověď je jednoduchá. Ježíš řekl: „Jděte tedy!“„Tedy“ – to je to slovo, které vše spojuje. Kristu byla dána veškerá moc. Proto my máme jít a evangelizovat a činit učedníky ze všech národů. Z Kristova vzkříšení jasně vychází skutečnost, že křesťanská církev musí být misijní církví, má-li vyjít vstříc očekávání vzkříšeného Spasitele! Protože je Ježíš navždy živ, mohl zaslíbit, v témže kontextu s přikázáním, které nám dal, že s námi bude vždy, byť i do skonání světa či věku. Viděl jsem hodně cedulí na zdech v křesťanských domácnostech, na kterých bylo napsáno: „Hle, já jsem s vámi až do skonání tohoto světa.“ Ale to je jen částečná citace, která přehlíží určité důsledky. Víte sami, jak obratně umíme vzít „nůž“ špatného učení a oddělit malou pasáž z kontextu, stejně snadno jako se odloupne kůra z pomeranče. Odloupneme zaslíbení, zvolíme si je jako své moto a dáme si je do kalendáře. Buďme pravdiví a nechejme Pána, aby nám řekl opravdu to, co nám chce říci. Opravdu chtěl říci jen: „Hle, já jsem s vámi vždy!“? Není to přesné. Ve skutečnosti řekl: „Jděte tedy ke všem národům, učte je, křtěte je ve jméno Otce, i Syna i Ducha svatého; učte je zachovávat vše, co jsem vám přikázal: A HLE, JÁ JSEM S VÁMI AŽ DO SKONÁNÍ SVĚTA“ (Mt 28:19,20). To malé slůvko „a“ tam není náhodou. Ježíš doslova říká, že jeho přítomnost je zaslíbena a je jistá pro křesťanskou církev, jestliže církev pokračuje věrně ve svých misijních povinnostech. Proto říkám, že vzkříšení Ježíše Krista je něco víc, než že se budeme společně radovat ve velikonočním průvodu. Budu poslouchat velikonoční zpěvy a přidám se k písni „Prázdný je hrob, žije Pán!“, ovoním si květiny, půjdu domů a na vše zapomenu? Rozhodně ne!
Je to pravda a zaslíbení s konkrétní morální aplikací. Jistota vzkříšení na nás klade celou autoritu tohoto Kristova svrchovaného závazku. Říká se zde, že křesťanská církev má jít – jít do celého světa, vyučovat všechny národy nebo činit učedníky mezi všemi národy. Naší morální povinností, kterou nám vzkříšený Kristus uložil, je misijní závazek, zodpovědnost a výsada nést ono poselství a říkat o Něm lidem, modlit se a přimlouvat, zapojit se osobně a finančně do tohoto velkého poslání.
Mnohokrát jsem se sám sebe ptal, proč vyznávající křesťané degradují tento velký rozkaz k misii, který nám náš Pán Ježíš Kristus dal, jako něco, co je bokem – co je mimo naše hlavní zaměření. Nechápu ty, kteří vyučují, že misijní poslání, které Ježíš Kristus zanechal, nenáleží církvi, ale bude probíhat až během dnů velkého soužení, které zdůrazňují biblická proroctví. Nemohu přeci podlehnout hlavní ďáblově klamné taktice, díky které jsou mnozí křesťané spokojeni s oslavami Velikonoc, místo aby zažívali moc Jeho vzkříšení. Nepřítel našich duší je spokojen, když křesťané vidí něco velkého ve velikonoční neděli, zdůrazňují květiny a zpěvy, kdy kazatelé mírným hlasem a s orosenýma očima vypráví o Ježíši jako největším z hrdinů světa. Ďábel se rád spokojí s takovým divadlem, jen pokud církve nebudou říkat celou pravdu o vzkříšení Kristově. Ďábel si říká: „Je to fajn, když si z Ježíše dělají velkého hrdinu, ale v moci, a že já jsem ve skutečnosti ubohý vyděšený uprchlík.“ A je jeho starostí, aby křesťany udržel v zármutku a soucitném pláči u dřeva, namísto toho, aby demonstrovali, že Ježíš Kristus vskutku vstal, je na pravici Otcově ve slávě a má právo a moc uvrhnout ďábla do pekla, až jeho čas nastane, přikovat jej a svrhnout jej do hlubin podle zjeveného Božího plánu. Ďábel udělá téměř cokoli, jen abychom nevěřili a nedůvěřovali tomu, že smrt již nad námi nemá vládu a že Ježíši Kristu byla dána veškerá moc na nebi a na zemi i nad peklem, od něhož drží klíče.
Kdy křesťanská církev povstane a zahájí útok – boj za vzkříšeného a vyvýšeného Spasitele? Až poznáme celý význam kříže a okusíme význam a moc vzkříšení ve svých životech – to je má odpověď. Skrze moc jeho vzkříšení se pustíme do duchovního útoku. Staneme se útočníky a naše svědectví bude pozitivní silou k tomu, aby se evangelium dostalo až na sám konec země. Můžeme to snad shrnout tak, že Ježíš Kristus chce jen to, abychom se podřídili jeho panství a poslechli jeho přikázání. On nám dá tu moc, jestliže my uvěříme jeho zaslíbení a budeme demonstrovat realitu jeho vzkříšení. Díky těmto Kristovým zaslíbením nemusíme ve své misijní službě procházet takovým napětím a tlaky. Když mluví a jedná Duch svatý s našimi mladými lidmi o jejich vlastní misijní zodpovědnosti, připravují se vyjít a Kristus je ujišťuje o své přítomnosti a moci.
„Je mi dána veškerá moc. Již nejsem v hrobě. Se vší autoritou a mocí vás mohu ochránit, mohu vás podpořit, mohu jít před vámi, mohu vašemu svědectví a službě dát efektivní výsledky. Jděte proto, a čiňte mi učedníky ze všech národů a já půjdu s vámi. Nikdy vás neopustím ani se vás nezřeknu!“
Lidé bez Boha jsou sami, trpí a umírají v době války a v jiných životních okolnostech. Úplně sami! Ale není možné říci, že kterýkoli opravdový voják kříže Ježíše Krista, žádný muž ani žena jako misionář či posel pravdy někdy šel do služby sám! Bylo mnoho křesťanských mučedníků – ale žádný z nich nebyl na misijním poli sám. Žádný misionář, který kdy položil svůj život v džungli, nebyl sám – protože Ježíš Kristus dodržuje svá zaslíbení, že jej povede za ruku a povede jej vítězně. Chápete to, přátelé? Vzkříšení není den oslavy – je to závazek. Pochopený a přijatý závazek!
Protože je Ježíš Kristus živý, každý den pro něj máme co dělat. Nemůžeme se jen posadit a udržovat se v náboženské apatii. Můžeme si dovolit plně důvěřovat tomu Vzkříšenému, který řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi… jděte tedy… a hle, já s vámi jsem až do skonání světa.“ Amen.
A.W.Tozer
