poslal Krestan
Kalvínovo pozvání k večeři Páně
Milí bratří,
slyšeli jsme, jak náš Pán slavil svou večeři se svými učedníky. Tím nám ukazuje, že k ní nesmějí být připuštěni ti, kdo jsou cizí a nepatří ke společenství jeho věrných. Proto, na základě tohoto pravidla, ve jménu a v autoritě našeho Pána Ježíše Krista, vylučuji všechny modloslužebníky, rouhače, ty, kdo tupí Boha, heretiky a všechny osoby, které vytvářejí sekty, aby rozbily jednotu církve; všechny křivopřísežníky; všechny rebely, pohrdající autoritou otce, matky a nadřízených; všechny podněcovatele vzpoury, buřiče, kejklíře; ty, kdo vyhledávají sváry; cizoložníky a chlípníky, zloděje, lupiče, hrabivce, opilce, požitkáře a všechny, kdo vedou pohoršlivý a neřádný život.
Těm všem ohlašuji, že se mají zdržet od tohoto svatého stolu, ze strachu, aby neznesvětili a nepotřísnili tyto svaté pokrmy, které náš Pán Ježíš Kristus dal toliko svým domácím a věrným.
Avšak podle napomenutí apoštola Pavla má jeden každý zkoumat a prověřit své svědomí, aby poznal, zda má pravou lítost nad svými prohřešky, zda si oškliví své hříchy, zda touží napříště žít svatě a v souladu s Boží vůlí; zvláště pak zkoumej každý, zda skládáš svou důvěru v Boží milosrdenství a své spasení hledáš cele v Ježíši Kristu a zda se zříkáš všeho nepřátelství a pomsty a máš dobrý úmysl i odvahu žít se svými bližními ve svornosti a bratrské lásce.
Můžeme-li to dosvědčit ve svých srdcích před Boží tváří, pak nikterak nepochybujeme, že Bůh se nás ujímá jako svých dětí a že nám platí slovo Pána Ježíše Krista, jímž nás on uvádí ke svému stolu a dává nám tuto svátost, kterou svěřil svým učedníkům.
My sice při sobě pociťujeme mnohou křehkost a bědnost – vždyť nemáme dokonalou víru, nýbrž máme sklon k nevěře a nedůvěře; vždyť nejsme sto se plně oddat do služby Boží s horlivostí, kterou bychom měli prokázat; vždyť každodenně musíme zápasit proti tělesným choutkám. Ale protože nám náš Pán prokázal tu milost, že do našich srdcí vtiskl své evangelium, abychom odolávali vší nedověře, a protože nám dal touhu a náklonnost zříkat se svých vlastních přání a následovat jeho spravedlnost a jeho svatá přikázání, proto mějme všichni za jisté, že naše neřesti a nedokonalosti nemohou jemu nikterak zabránit, aby nás přijal a učinil hodny účasti na tomto duchovním stole. Neboť my k tomuto stolu nepřistupujeme s tím, abychom osvědčili, jak jsme dokonalí či spravedliví sami v sobě, nýbrž naopak; právě už tím, že hledáme svůj život v Ježíši Kristu, vyznáváme, že jsme ve smrti. Slyšme tedy, že tato svátost je lékem pro ubohé nemocné a že všechna hodnost, kterou náš Pán od nás žádá, je v tom, abychom sami sebe řádně poznali, sami sobě se pro svou neřestnost přestali líbit a v něm samém nacházeli všechnu svou potěchu, radost a upokojení.
Především věřme zaslíbením, která Ježíš Kristus, jenž je neklamná pravda, vyhlásil svými ústy: chce nám dát skutečnou účast na svém těle a své krvi, abychom jej měli celého v té míře, že on bude živ v nás a my v něm. A i když vidíme jen chléb a víno, nemáme pochybovat, že on v našich duších uskutečňuje to, co vnějším znamením ukazuje: že on je ten nebeský chléb, jímž nás sytí a živí k životu věčnému. Proto nebuďme nevděčni za nekonečnou dobrotu našeho Spasitele, který na tomto stolu prostírá všechno bohatství svých dobrodiní, aby nám je rozdělil. Neboť tím, že se nám sám dává, svědčí nám, že vše, co je jeho, je také naše. Přijímejme tedy tuto svátost jako záruku, že účinek jeho smrti a utrpení je počten ke spravedlnosti nám, tak jako bychom to byli vytrpěli sami na sobě. Nebuďme proto tak zvráceni, že bychom se odtahovali tam, kde nás Ježíš Kristus tak sladce svým slovem zve. Raději si važme tak vzácného daru, který nám dal, a přistupme k němu s horlivou touhou, aby nás učinil schopnými tento dar přijmout.
Proto pozdvihněme své duše a svá srdce k nebesům, kde je Ježíš Kristus v slávě svého Otce a odkud čekáme jeho příchod k našemu vykoupení. Nepřikládejme pozornost k těmto pozemským a pomíjivým živlům, které vidíme svýma očima a hmatáme svýma rukama, nehledejme Pána v nich, jakoby on byl uzavřen v chlebu a vínu. Neboť naše duše budou připraveny k tomu, aby byly z jeho podstaty vyživovány a oživovány jen tehdy, budou-li tak povzneseny nad všechny pozemské věci, že dosáhnou nebes a vejdou do Božího království, kde on přebývá. Spokojme se tedy s tím, že budeme chléb a víno považovat za znamení a svědectví, a duchovně hledat pravdu tam, kde nám Boží slovo zaslibuje, že ji nalezneme.
Jan Kalvín
