poslal blacker Psychologie médií
Dnešní člověk sám sebe definoval mimo jiné také jako živočicha informačního. Homo informaticus v současné postmoderní záplavě nepřetržitých mediálních stimulů se potřebuje reflektovat i v mediálně psychologickém rozměru.
Psychologie médií je jednou z aplikovaných disciplín moderní psychologie. Jejím středobodem, hlavním úběžníkem i svorníkem je psychologický pohled na fungování masových médií v bytostné soupatřičnosti s tím, jak média člověka zpětně tvarují, motivují, uspokojují. Zkrátka, mezi světem současných médií a uživatelem-člověkem existuje značně rozlehlá množina vzájemných vztahů, která nabízí pestrou škálu komunikativně psychologického zkoumání.
Celá oblast se různě označuje podle zvoleného důrazu. Například Medienpsychologie nebo Media Psychology či Komunikace s veřejností, apod. Je nabíledni, že prvním krokem je vymezení toho, co se označuje za média. V širším slova smyslu se jedná o všechny prostředky, které má člověk k dispozici k vzájemné komunikaci: neverbální signály, řeč, písmo, knihy, tištěná média, rozhlas, televize, internet. V užším slova smyslu jsou média, jak jim dnes rozumíme, nejen prostředky, ale také instituce, zabývající se hromadným sdělováním, které oslovuje značnou část populace. Jde především o dnešní elektronická média: rozhlasové vysílání, televize. Za masově rozšířené médium lze pokládat i telefon, který se využívá individuálně, ale je například v dnešní mobilní podobě evidentně masově rozšířen. Není také pochyb o tom, že internet je elektronické médium. Předmětem mediálních studií se v psychologickém rozměru stává nejen samotný akt komunikace, ale také analýzy zdroje, komunikačního kódu, příjemce, obsahu a účinků takových mediálních interakcí.
Zlatý věk televize
Psychologie médií byla akcentována především tzv. zlatým věkem televize v době po 2. světové válce. Ve vztahu uživatele televize na jedné straně a forem a obsahů takové komunikace na straně druhé bylo nalezeno mnoho styčných ploch, které jsou psychologicky relevantní. Úžasně snadno dosažitelný a ovladatelný vynález změnil podstatu masového komunikování. Sepětí zvuku a obrazu v malé, téměř čaromocné skříňce, nejen získalo nadvládu nad tradičními komunikacemi, jakými bylo divadlo nebo film, ale také nad rozhlasem a knihou. Používat televizi je totiž jednoduché, člověk v podstatě ani nepotřebuje umět číst a psát. Protože se jedná o skutečně masově rozšířené médium audiovizuálního sdělování, staly se výzkumným objektem prvních psychologických mediálních studií přirozeně děti, které kouzlu televize nemohou odolat. Vynořila se řada otázek. Jak děti televizi používají? Jak jsou televizí ovlivňovány? Nepodléhají vytvářením stereotypů? Jaké jsou vhodné a jaké nevhodné pořady pro děti? Nejsou příliš závislé? Jakou vzdělávací a vychovatelskou funkci představuje televize v životě dětí od raně předškolního věku až do období dospívání a dospělosti? Otázek je více než odpovědí.
S podivem můžeme konstatovat, že televize představuje velkou projekční plochu pro nejrůznější etické a estetické debaty jednak pro odborníky, ale v daleko větší míře pro laiky všeho druhu. Čas od času zazní veřejná diskuze, která nakonec téměř nic nevyřeší. Důkazem vědecké neplodnosti takových veřejných fór jsou úvahy o tzv. násilí v televizi. S jistotou se neprokázaly žádné závěry. A tak dnes zaznívají například názory, že s rozvojem postmoderních forem společnosti se stále více ke slovu dostávají tzv. adrenalinová média. Podněcovat vzrušení, zesilovat, zrychlovat. To vidíme kolem sebe snad na každém kroku.
Ovládají nás mobilní telefony?
Masmédia vytvářejí specifická komunikační prostředí. Četba knihy představuje svět sám pro sebe, ritualizovaný návyk číst noviny a časopisy je součástí každodenního rytmu, rozhlas dává vzniknout akustickému prostředí, televize a internet soustřeďují pozornost člověka na relativně malý výsek aktuálně vjemové skutečnosti. Už jen letmé zamyšlení přesvědčí, že svět médií nabízí úžasně potenciální pole pro výzkum v oblasti kognitivní psychologie. Jak média vnímáme? Jaké jsou perceptuální zákonitosti? Funkce iluze, zkreslení reality, věrnosti záznamu, jak vzniká interpretace, jak se vytváří zcela svébytný svět mediální reality. Dnešní člověk se učí ovládat taková média, která byla před sto lety pouhým výplodem fantazie, a v podstatě se mu to daří, protože každé médium vede nevyhnutelně k řadě nových schopností komunikace. Je pochopitelné, že všechno na světě má kladné i záporné stránky, a tak se může vypěstovat celá škála pestrých mediálních postojů. Například servomechanismus, což znamená, že uživatel média je nevyhnutelně donucen médium obsluhovat.
Přesvědčivým příkladem je mobilní telefon. Jakmile někdo dostane takovou krabičku do ruky, tak ji nejen používá pro důležité komunikace na dálku, ale zároveň zakouší nefalšované nutkání k opakovanému používání aparátu. Telefon je médium, které člověku připomíná, jak je osamocen. Vyretušovat takový pocit je najednou úžasně jednoduché – stačí někomu a někam zavolat. Současná elektronická média tak mají i řadu pozitivních, rychle vznikajících psychoterapeutických efektů. Ubezpečují nás o kontinuitě lidského světa.
Komunikační modely
Psychologie médií v novém zarámování navazuje na dobré tradice psychologie masy, davu, hromadného jednání, na studia vůdce a vedených, ovlivňování a vytváření názorů. Kam se dnes bystrý pozorovatel rozhlédne, může směle uplatňovat celou pokladnici psychologického poznání na procesy masového komunikování. Může zvolit různé komunikační modely a paradigmata a studovat vzájemné vazby mezi médiem a obecně komunikačními póly, mezi komunikátorem a příjemcem.
Dominantní modely konstatují, že média vytvářejí morální a ideovou základnu směřující k efektivně fungující společnosti. Na druhé straně modely alternativní se zajímají spíše o motivačně emocionální stránky mediálních procesů. Jak se utvářejí mediální rituály? Jaká uspokojení v nich lidé hledají? Existuje skutečně prokazatelný sklon médií k „zezábavnění„ světa? Jak média přispívají k využití volného času? Jak strukturují rytmy času pracovního a svátečního? Vystupují média v roli vzdálených, ale přitom mocných nadosobních rodičů a důležitých autorit? Anebo média slouží k čirému předvádění se, k popularizaci a bulvarizaci veřejného života? Jaké jsou účinky dnes všudypřítomné mediálně transmitované hudby? Nakolik jsou předpověditelné účinky ovlivňování?
Výzkumných okruhů se nabízí skutečně mnoho. Existuje již také dostatečné množství překladové literatury od esejistických úvah typu Jak rozumět médiím od M. McLuhana přes dobré úvodní studijní texty, např. Teorie masové komunikace (M. DeFleur), až k základnímu, místy vyčerpávajícímu dílu Úvod do teorie masové komunikace, kterou sepsal znamenitý teoretik D. McQuail. Sice to nejsou přímo psychologické záběry, avšak pozorný čtenář nalezne obohacující inspirace, které se mohou promítnout do všech stávajících oborů psychologické vědy. Pohybovat se v oblasti psychologie médií je svým způsobem dobrodružství. S působením médií se setkáváme v každodenních konverzacích, ať již jsou formální, nebo neformální, a stejně tak každý z nás vede vlastní soukromý dialog s různými mediálními formami. Vybíráme si z bohaté mediální nabídky uspokojivé tvary a obsahy a jsme tak v kontaktu s širším světem než jen s tím vlastním, soukromým. Jediná nevýhoda spočívá v tom, že média mohou být někdy velkými zabijáky času (time-killers). Den s nocí dohromady trvá jen 24 hodin. Když se toto osudové časové rozmezí uvede do vztahu s dobou, kterou věnujeme masmédiím, může nám přeběhnout mráz po zádech. Média zkrátila vzdálenosti, přiblížila postmoderní svět, ovšem čas neprodloužila. Čas je neúprosný běžec, který zná začátek i konec.
Michal Černoušek
