poslal Pisnicka
Islám od počátku až po dnešek
Islámem je po křesťanství největším světovým náboženstvím, podle některých pramenů hodnotících ohromný misijní úspěch Islámu v Africe je to dokonce náboženství, které počtem svých stoupenců křesťanství dokonce dostihuje, ne-li předstihuje.
Na stranu druhou je nutno dodat, že stát se muslimem není tak složité. A priori se muslimem každý rodí a teprve okolí z něj nadělá něco jiného (VI a IV v čárách na dlaních, tedy 18 + 81 arabskými číslicemi odkazuje na 99 Božích jmen), na to stát se uvědomělým muslimem pak stačí vědomě drecitovat muslimské vyznání víry - ono známé „Není Boha kromě Alláha a Mohamed je jeho prorok“, tedy v originále něco jako Lá iláha illa lláh v Muhammad rasůl láh.
Dnešní biblickou hodinu budu věnovat zakladateli Islámu, tedy Mohamedovi.
V materiálech o jeho životě jsme odkázáni na prameny podobné historické povahy jako u Ježíše. K dispozici nám jsou věci, které o sobě napsal sám - tedy Korán - a vzpomínky lidí, která byly ovšem zapsány dobře padesát až sto let po Mohamedově smrti. Nebudu rozebírat, jaké informace z Mohamedova oficiálního životopisu můžeme považovat za věrohodné, protože pro dějiny Islámu to není podstatné. Říkám to jen proto, abychom si uvědomili, že ve vztahu k historickému Mohamedovi jsou na tom muslimové velice podobně, jakožto křesťané ve vztahu k historické osobě Ježíše. Vlastně to jediné, co si dnes asi již nikdo nedovolí zpochybnit, je historická existence těchto osob - a to je opravdu tak všechno. Všechny ostatní informace vycházejí ze spisů, jejichž autoři byli všechno možné, jen ne nezaujatí historičtí pozorovatelé.
Korán a tradice nám tedy o Mohamedovi říkají asi toto:
Narozen asi v roce 570 (+-3), záhy osiřel a byl vychován příbuznými, zvláště pak strýcem Abú Tálibem. Patřil k významnému, ale zchudlému arabskému kmenu. Dělal obchodního cestujícího bohaté vdovy Chadídži se kterou se ve věku asi 25 let oženil (jí bylo 40). Manželství lze považovat za šťastné, měli spolu sedm dětí (3 chlapci zemřeli, nejmladší dcera Fátima si vzala Muhammadova bratrance Alího), Muhammad, který měl později 9 manželek, si za jejího života nevzal žádnou další. Co dělal před prvním zjevením roku 610, nevíme. Tradice mluví o „duchovní odloučenosti“, ale to je něco arabskému polytheismu zcela cizího. Muhammad se sice jistě setkal s křesťany (jeden Chadídžin bratranec byl křesťan) i s židy, ale nějaký výraznější vliv na náboženské představy tehdejší doby neměli ani židé, ani křesťané. I Muhammadův Alláh byl původně jen jeden z mnoha místních arabských bohů, konkrétně pán Ka´by (“kostky“).
Muhammadovi bylo asi 40, když se mu poprvé zjevil anděl Gabriel (Džibríl) a nutí ho přijmout prorockou funkci. Muhammad váhá, ale nakonec přijímá. Protože neumí číst, Korán je mu nadiktován a on se postupně všech 78 000 slov učí nazpaměť.
Ať již to bylo cokoliv, ani nejzarytější kritici Islámu nezpochybnili historicitu těchto Muhammadových prožitků. Za zmínku stojí i to, že po první tři roky se svými prožitky Muhammad seznamoval jen své nejbližší a sám na veřejnost vystoupil až po přímém příkazu anděla.
Nejstarší súry ještě nezdůrazňují to, co Islám udělalo Islámem - přísný monotheismus. Zatím je to Boží moc a milosrdenství, odlišnost Boha a stvoření. Dalším důležitým tématem je blízkost soudu a zmrtvýchvstání. Muhammad vlastně jen vyzdvihl jednoho z mnoha bohů jako nejvyššího, v samotné Ka´abě se uctívalo 360 bohů - každý den lunárního kalendáře jiný. Proto Muhammad neměl problémy. Ty začaly ve chvíli, kdy ve jménu Boha všemohoucího a milosrdného zpochybnil ostatní božstva - tedy známý incident se „satanskými verši - tedy verši, ve kterých Muhammad přiznal třem arabským bohyním možnost přímluvy u Alláha. Tyto verše později prohlásil za falešné zjevení.
Zatím však ještě Muhammada nepronásledují. Posmívají se mu - vůbec nevypadá jako prorok, žije docela obyčejným životem. Chodí po trhu a nechodí s ním žádný anděl (25,7), nedělá zázraky a nedal lidu svatou knihu, tak jako Mojžíš, Daniel, Henoch, Mání a jiní boží poslové (17,90n). Alláhovou odpovědí na tyto posměšky je mystická cesta Muhammada na okřídleném koni do Jeruzaléma a do nebe, která měla proběhnout v kratičkém okamžiku někdy okolo roku 617.
Muhammadova situace se však stále zhoršuje. Nakonec jediným možným řešením je útěk. Část svých následovníků (70-80) posílá do Habeše a sám začíná misijní práci mezi kočovnými beduíny (bez úspěchu) a v nedaleké oáze Jathribu, kde je přijat velice vstřícně. Žije tam velká komunita židů (tedy monotheistů) a představitelé města vyčerpaného vnitřní válkou vítá proroka, který by ho dokázal sjednotit na jiném, než kmenovém principu. Muhammadovi následovníci opouští po malých skupinkách Mekku a odchází do Jathribu (přes 300 km - asi 9 dní cesty). Mezi posledními odchází i Muhammad se svým tchánem Abú Bakrem. 24. září 622 přichází do osady Qubá nedaleko Jathribu. Emigrace, arabsky al-hidžra, proběhla úspěšně a Jathrib se napříště bude jmenovat Medína, tedy „město (prorokovo)“. Začíná nový letopočet.
Muhammadovy starosti nejsou v této době teologické, ale navýsost praktické. Súry se zaobírají organizací náboženské obce a praktickou zbožností. Dokázal něco do té doby nemožného - sjednotil na kmeny rozdělené Araby pod jednotnou myšlenkou služby společnému Bohu. Jistěže narážel, ale hlavní vzdor nepřišel od Arabů, ale od Židů. Odmítli uznat Muhammada za proroka a vytrvale poukazovali na chyby v Koránu, která dokazovaly, že Muhammad nezná Starý Zákon. Roztržka byla završena tím, že Muhammad a jeho následovníci se při modlitbě přestanou obracet k Jeruzalému. Směr napříště určuje Ka´aba, dle Muhammadova zjevení chrám, který postavil Abrahamův syn Izmael, když byl i se svou matkou vyhnán. To mělo dva důsledky. Budoucnost arabské jednoty byla zajištěna společným „duchovním orientačním bodem“, ale teologie chrámu staršího (a tedy původnějšího, lepšího) než Jeruzalém musela zaplatit cenu roztržky s křesťany a židy, protože tím bylo jejich poselství prohlášeno za pokřivení původní Boží zvěsti.
Příští léta se Muhammad živí nájezdy proti mekkánským karavanám, konfiskací majetku židů v Medině. Po dvou letech bojů uzavírá poměrně potupné příměří, ale má na deset let zaručený mír a volnou cestu pro poutníky do Ka´aby. Po dvou letech přichází do Mekky s 10 000 muži, pod záminkou podpory nepřátelských kmenů ukončuje příměří a bez boje obsazuje město. Nechává zničit všechny modly v Ka´bě a ruší všechny privilegia nemuslimů. Je však zakázáno mstít se obyvatelům města, popraveno je jen šest nejzarytějších Muhammadových nepřátel.
Po roce pak vyhlašuje nové zjevení - válku proto nevěřícím. Mimo posvátné měsíce je možno (pokud se neobrátí) je zabíjet a požádají-li o ochranu, pak je možno jim ji poskytnout jen proto, aby mohli slyšet slovo Boží.
Roku 632 odjíždí Muhammad na pouť do Mekky. Stanovuje velice podrobná pravidla pro Hadžíž a diktuje poslední slova Koránu. Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám Islám jako náboženství (5,3). Po návratu do Medíny onemocněl a 8. června roku 632 umírá v náručí své nejmilejší ženy Á´iši. Zděšení bylo veliké. Někteří odmítli připustit prorokovu smrt a věřili, že Muhammad (stejně jako Ježíš) vstoupil na nebe. Jeho tělo nebylo pohřbeno v hrobě ale v jedné místnosti Á´išina bytu. Místo je to pro muslimy téměř tak svaté, jako Ka´aba. Protože Muhammad neměl žádného syna, chalífou (kalifem) byl zvolen jeho tchán Abú Bakr, který oznámil věřícím: „Jestliže někdo uctívá Muhammada, Muhammad je mrtev; ale jestliže někdo uctívá Boha, Muhammad žije a neumírá.“
Pokud shrneme Muhammadův život, vidíme několik základních důsledků: Přes zřetelné vlivy původního polytheismu a Starého i Nového Zákona, přinesl velice originální a přitom jednoduchou zvěst, která ukončila staleté kmenové války a obrátila síly sjednocených Arabů jiným směrem.
Teď se podívejme na Islám jako takový vzhledem k jeho vývoji a rozšiřování. Pokud se na Islám podíváme dnes, pak světové rozšíření Islámu je stále značné. Ne tedy v Evropě - tam má Islám sice význačnější zastoupení pouze v Albánii (70%) a na území bývalé Jugoslávie (tj. Makedonie (30%) Bosna-Hercegovina (43%), a Černá Hora (20%)). Ale je tu celý blízký východ - mezi tradiční islámské země s naprostou většinou muslimského obyvatelstva patří v první řadě Saudská Arábie, Pákistán, Afghánistán, Írán, Irák, Kuvajt, Bangladéš, Turecko, Egypt, Maroko a Alžírsko. Nesmíme také přehlédnout velice rychlé šíření Islámu v Africe. Počet muslimů se blíží k jedné miliardě.
Ale zpět k historii Začínáme v roce 622, v roce 1 podle islámského počítání času. Po deseti letech nakonec úspěšných bojů Muhammad umírá a i my již víme, že nejen, že nestanovil žádného nástupce, ale ani nezanechal mužského potomka, což by pro celou tehdejší společnost bylo dostatečným znamením o tom, kdo má po něm nastoupit jako vládce. Jsme tedy v roce 632, v roce 10 po emigraci (jak by asi šlo přeložit slovo Hidžra), chalifou, tedy prorokovým nástupem je zvolen Muhammadův tchán Abú Bakr, protože v náručí jeho dcery Muhammad zemřel. V této době náboženská obec muslimů (umma, - pojem trochu srovnatelný s pojmem Církev) obsáhla větší část Arabského poloostrova. Tradiční uctívaní desítek a stovek bohů a bůžků s často velice komplikovanými rituály, byl vytlačen jednoduchou a praktickou zvěstí o jediném všemohoucím Bohu.
Vzhledem k množství židovských i křesťanských obyvatel i obchodníků to zvěst nebyl zásadně nová, zato za ní stála velice dobře organizovaná a jednotná skupina lidí, která neváhala ve prospěch své věci použít i zbraně. O důvod víc, proč novou víru přijmout.
Klanová etika, která prospěch jednotlivce podřídila úspěchu toho kterého rodu, byla nahrazena mnohem šířeji pojatou etikou Boží vůle, kdy za svoje skutky neodpovídám kmeni, ale Bohu. Jestliže před ním obstojím v den posledního soudu, je jedno, jak se na to dívá kmen, ze kterého pocházím. To přivádělo k Islámu bohaté kupce, pro které solidarita s rodem byla spíše komplikací, než pomocí.
Rychlé šíření ummy na Arabském poloostrově pokračovalo i po smrti Mohamedově za jeho nástupců (Abú Bakr (632-634), Umar (634-644), Usmán (644-656) a Alíh (656-661)) dokonce i na nearabských územích. 639-642 byl dobyt Egypt, 640-642 Persie. Později (za vlády dynastie Umajjovců (661-751)) byla získána další území. Severozápadní Afrika byla dobyta v roce 670, roku 711 pronikli Arabové do Španělska, jejich proniknutí do Francie zabránili roku 732 u Tours a Poitiers (K. Martell). Za 110 let obsadili muslimové celý Blízký východ, severní Afriku a Pyrenejský poloostrov. Slušný výkon. Po zastavení pronikání na západ obrátil Islám svoji iniciativu na východ a muslimové obsazovali jedno území za druhým, Irán, Irák, Indii a došli až do Indonésie.
V této době však také Islám měnil svou strukturu. Moc volených chalifů slábla a na jejich místo se dostávali světští panovníci, kteří se do svých míst prosadili silou. Na vině je zde „lidský faktor“. Volba Muhammadova nástupce byla jednotná jen u Abú Bakra (ten byl zvolen dokonce ještě před pohřbem proroka), protože šlo o zlomovou situaci. Pro záchranu jednoty byli stoupenci Muhammadova zetě Alího, otce jediných žijících Muhammadových vnuků, prozatím ustoupit, i vzhledem k tomu, že Abú Bakr byl velmi starý. Alí sám nepochyboval, že po něm nastoupí on. Jenže když Abú Bakr po dvou letech umírá, stanovuje jako nástupce jednoho svého generála (Ummara), geniálního stratéga, který za deset let působení pro islám dobyl Sýrii, Persii i Egypt. Když byl smrtelně zraněn, pověřil šest prorokových přátel, aby zvolili jeho nástupce. Tito však opět zcela opominuli Alího a jeho stoupence (arab. ší´at Alí - Alího strana). Tady začíná velice komplikované štěpení muslimů na šíity, kteří za chalifu uznávají jen některého z Muhammadových potomků (Alí by Muhammadem adoptován) a většinové sunnity, kteří chalífu volí svobodně. Během dalších let se obě skupiny dále štěpily. Dnes máme v Islámu tři velké skupiny. Nejvíce je sunnitů, (asi 87 %), kteří uznávali zvoleného chalífu, šííty, kteří uznávali chalífu z rodu Muhammadova a od šíítů odštěpené cháridžovce („rozkolníky“), kteří chalífu nejen volí, ale mohou ho i odvolat, pokud se proviní vážnými hříchy. Existují desítky, ba stovky dalších skupin, které se liší především počtem uznávaných prvních chalífů. (Zajdové 5, Izmailité 7, Imánité 12 atd., štěpení probíhalo i mezi šíity - vedlo k odloučení dalších skupin, takže známe také drúzy (též drusové) nebo nusairie.) (snad srovnatelné s ekumenickými koncily: sunnité = katolíci - všechny koncily; šíité = pravoslavní je několik prvních koncilů; cháridžovci = protestanti, vybírající svobodně ze všech koncilů).
Islám se nešířil nijak barbarsky. Podrobené národy mohly zachovávat svoje zvyk a Arabové na druhou stranu přijímali vlivy z obsazených území, zvláště podněty řecké filosofie a křesťanské teologie. Situace se pro běžné obyvatelstvo citelně změnila v okamžiku, kdy podstatná část městského obyvatelstva (především úředníci a inteligence) přestoupila na islám.
Po několik staletí se šířil islám jako obdivuhodná směsice úžasné kultury stavitelské, literární, výtvarné i vědecké (Averroes, Avicena). Zlom nastává s poislámštěním středoasijských Seldžuků, mimořádně schopných vojáků, kteří velice rychle obsadili většinu východních islámských oblastí. Pro nás je zásadní obsazení Palestiny a tím vzniklé komplikace pro křesťanské poutníky. Zde koření i vznik křížových výprav.
Přeskočíme staletí a dostáváme se k dnešku. Počátkem 20. století je většina islámského území na středníma dálném východě pod koloniální nadvládou Anglie (Indie, Barma) a Nizozemí (Indonésie) s „kousíčky“ podřízenými Francii (Vietnam). Víceméně samostatně existuje obrovská Osmanská říše (od Turecka k Perskému zálivu), za ní Persie a Afghánistán. První světová válka řádně zamíchala s tímto postavením. Osmanská říše se rozpadá a samostatné z ní zůstává jen Turecko. Sýrie se dostává pod Francouzskou správu, Palestina, Zajordánsko a Irák pod správu Britskou. Podle Wilsonových 14 článků mají vznikat malé národní státy určené jazykem. Proto vzniká Československo, ale právě tak má vzniknout Kurdistán (mezi Tureckem, Sýrií a Arménií) a v posledku i židovský Izrael. S těmito sliby ovšem ostře kontrastoval rostoucí zájem o ropu.
Britové i Francouzi se postupně stahovali ze svých jednotlivých kolonií již od konce 19. století. Přenechávali stále větší samostatnost místní samosprávě a pokoušeli se (v drtivé většině případů neúspěšně) ponechat alespoň nějaký vliv. V roce 1922 se osamostatňuje Egypt 1927 vzniká Saúdská Arábie, 1932 Irák a po druhé světové válce další státy. Pro osud Izraele byl zásadní rok 1946 a osamostatnění Libanonu, Sýrie a Jordánska, ke kterému patřil i „západní břeh Jordánu“.
Británie nebyla schopná situaci v Palestině řešit. Stanovila kvótu pro přistěhovalectví, které rostlo po prvním sionistickém kongresu (Basilej 1897) a „nadlimitní“ židovské imigranty zavírala v koncentračním táboře a Kypru (nezávislost 1960). Po mezinárodních protestech přenechala problém OSN, které rozdělilo sporné území (mezi Jordánem a středozemním mořem) na část Izraelskou, Palestinskou a mezinárodní (Jeruzalém), leč v podobě pro Izrael nepřijatelné i z vojenského hlediska. Arabské státy existenci židovského státu odmítly a dva dny po vyhlášení samostatného Izraele (15. května 1948) zaútočily z Egypta, Zajordání, Iráku, Sýrie a Libanonu. Přes všechna očekávání Izrael tuto válku vyhrál a obsadil území, která měla připadnout samostatné muslimské Palestině. Protože tato nevznikla, připadlo území západního břehu Jordánu nazpátek Jordánsku (1950), včetně starého města v Jeruzalémě (se zdí nářků). Izrael opustilo okolo 800 000 Arabů. Sporů mezi Izraelem a arabským světem se pokusily využít Francie a Británie. Po znárodnění Suezského průplavu (1956, do té doby spravováno britsko-francouzskou společností) chtěli zastavit vliv egyptského prezidenta Násira. Izrael zaútočil na Egypt a Britové a Francouzi obsadili Suez pod záminkou, že se postaví mezi bojující strany. SSSR vyhrožoval jaderným útokem, proti se postavily i USA a tak se útočníci stáhliPo této invazi hlídala Egyptsko - Izraelskou hranici vojska OSN. Těm však přikázal odsun v roce 1967 president Násir a a v zápětí zakázal Izraelským lodím používat záliv Akaba. Již dříve jim zakázal používat Suezský průplav. Izrael se rozhodl zaútočit, Zničil převážnou část letectva Egypta, Sýrie, Jordánska a Iráku. Během šesti dnů Izraelská armáda zabrala egyptský Sinaj, západní břeh Jordánu a syrské Golanské výšiny. To sice zvětšilo území a snížilo zranitelnost, ale na druhou stranu zvýšilo množství muslimských Arabů v Izreali, protože tito se do té doby stěhovali právě do pásma Gazy a na západní břeh Jordánu. Ponížené Arabské státy se snažily rychle posilovat armády a OOP (vzniklá 1964 a útočící z Libanonu) přešla k teroristickým útokům. I po obsazení starého Jeruzaléma ho nadále považuje za své hlavní město.
V roce 1973 napadl Egypt neočekávaně Izrael v době svátku jom kippur. Síly byly prakticky vyrovnány. Po zásahu USA (prezident Carter) se Izrael stáhl ze Sinaje (1978), ale anektoval syrské Golany.
Komplikované vztahy s Libanonem (umělý stát vytvořený Francií, jsou zde nejrůznější křesťané (zvláště Maronité), drúsové, šííté i sunité, od r 1970 i palestinští uprchlíci) vyústily v invaze (1967, 1982) a částečné vytlačení OOP.
Průlomem do řešení sporů byla mírová konference v Madridu (říjen 91), sice bez konkrétních výsledků, ale Izrael a Palestina zasedly k jednomu stolu. Od zimy 1993 probíhaly v norském Oslu tajné rozhovory Izraele a OOP a po 8 měsících jednání došlo k dohodě o omezené palestinské autonomii v pásmu Gazy a na západním břehu Jordánu. Podpisu smlouvy (Washington 13.9.93) předcházelo vzájemné uznání Izraele a OOP. V říjnu 1994 byl uzavřen mír se Sýrií Proti míru jsou na radikalisté na obou stranách - islámský Džihád, Hamas a snad si vzpomenete na zavraždění premiéra Rabina židovským extrémistou v listopadu 1995. Ortodoxní židé sice zajišťují populační růst Izraele. Průměrný počet dětí na jednu matku je 2,7, ale v ortodoxních rodinách je dvanáct dětí normálním zjevem. Problém s těmito ortodoxními židy (asi 10 000 rodin většinou ve čtvrti Mea Šarim) je však v tom, že neuznávají stát Izrael, odmítají mu platit daně či nastoupit vojenskou službu. Přesto je většina z nich odkázána na sociální pomoc státu.
V současné době má v Izrael 5,5 milionu obyvatel, z čehož nábožensky je 82% židů, 15% muslimů a 2,5% křesťanů. 60% území zabírá Negevská poušť, stále zelené lesy jen 6% území. Téměř polovina zemědělské půdy existuje jen díky umělému zavlažování a jediným významným zdrojem pitné vody je Jordán, jehož podstatná část by měla připadnout Palestinské autonomii.
V. Martínek
