poslal meg Američtí vojáci se v ulicích Bagdádu modlí za bezpečnost
Pokaždé, když vojín Kyle Jason opouští kasárna v Bagdádu, prosí Boha, aby ho ochránil před útoky, které za poslední dva týdny zabily 19 vojáků, píše dnes agentura Reuters. "Prostě si jen tak pro sebe řeknu malou modlitbičku. Prosím ho, aby na mě dal pozor a udržel mě v bezpečí, abych zase mohl vidět svou rodinu," říká tenhle americký voják z Detroitu, kterému právě bylo 19 let. "Cítím, že je tu nebezpečí... Cítím hrozbu pokaždé, když vyjdu z brány, a proto žádám Boha, aby mě hlídal."
Ulice iráckého hlavního města jsou čím dál tím víc smrtící pro americké vojáky úměrně tomu, jak se stínům podobní útočníci stále intenzivněji snaží vyhnat ze země jednotky okupující Irák poté, co svrhly Saddáma Husajna.
Ale strach chodí v patách také obyčejným Iráčanů, kteří nikdy nevědí, kdy se mohou dostat do ohniska přestřelky - americká armáda ve čtvrtek přiznala zabití až pěti nevinných lidí, kteří se připletli do cesty vojákům pátrajícím tento týden po Saddámovi v ulicích Bagdádu.
Američtí vojáci, kteří byli vedeni k přesvědčení, že v Iráku na ně čeká jen a jen vděčnost obyvatel, šťastných, že je zbaví jejich železnou pěstí vládnoucího diktátora, teď trápí strach a stesk po domově. Někteří si zapalují jednu cigaretu od druhé, jiní nemůžou spát a další spoléhají na pověry, nosí amulety, přívěsky pro štěstí nebo křížky.
Útoky ze zálohy od 1. května, kdy Washington vyhlásil konec hlavních vojenských akcí v Iráku, zabily 52 amerických vojáků. Při posledním smrtelném útoku ve čtvrtek zahynul jeden voják, když jeho obrněný transportér najel na minu na silnici k bagdádskému letišti. Armáda USA tvrdí, že útoky se v posledních týdnech neznásobily, jen se staly propracovanějšími a smrtelnějšími.
Vojáci se shodují, že se sice snaží na nebezpečí nemyslet, ale nikdy ho nedokážou z hlavy vytlačit úplně. "Říkám si, že když slyším hvízdnout kulku, je to pořád ještě dobré, protože to znamená, že mě pravděpodobně netrefila," poznamenává vojín Rory Mannino z Texasu a potahuje z cigarety na obrněném vozidle, s nímž hlídkuje v Bagdádu.
Jeho kolegové, kteří se na ulici Palestine potí ve sluneční výhni pod těžkými neprůstřelnými vestami, říkají, že se snaží spoléhat na vlastní výcvik, že je udrží naživu. Navzdory rostoucímu počtu mrtvých někteří tvrdí, že už se na ně přece jen víc Iráčanů usmívá a mává. Další říkají, že chápou nespokojenost obyvatel s pomalým postupem obnovy země ve městě, kde polovina telefonů nefunguje a výpadky elektřiny jsou běžné.
Všichni jsou vyčerpaní z horka a otrávení z jednotvárných denních přídělů - nekonečné sušenky se sýrem nebo nutelou - a ptají se, jestli se k nim náhodou štěstí nezačíná obracet zády. "Myslím, že jsme to zvládli až moc dobře. Teď jenom čekám, až se něco stane. Cítím, že se něco stane," říká seržant Kenny Raynor, který si prý zvyknul často hladit snubní prsten, aby se aspoň na chvíli cítil blíž k domovu.
Domů prý o svých obavách nepíší, aby nestrašili rodiny a snaží se vyhnout nočním hlídkám a nebezpečným místům. Nakonec jim ale, jak se shodují, stejně zbývá jenom jedno: být stále ve střehu. "V noci si říkáte, jestli ti lidé, co na vás ve dne mávají, nejsou ti, kdo na vás právě střílejí," říká Jason Boyle ze Salemu. "Ale fakt není nic, co s tím můžete dělat."
