poslal rona
Jsme závislí
Každá doba má svá módní slůvka, gesta klišé. Nedávno to bylo „být v obraze“ či aspoň „mít vizi“. Dnes je „in“ být nezávislý. Máme nezávislé politiky, novináře, režiséry, umělce. Podle chování bych řekla, že máme nezávislé i manžele a manželky, rodiče a děti – i když děti ve chvíli touhy po nezávislosti závisejí aspoň na naší peněžence.
Přiznám se, nerozumím tomu, co je to být nezávislý. Copak ti „nezávislí“ nezávisejí snad na svých voličích, čtenářích, hercích, divácích, penězích producentů? Nezávisíme snad na svých rodinách, přátelích, práci? O svědomí nemluvě…
A tak lépe rozumím těm „závislým“. Dokonce i těm závislým na práci, kterým říkáme workoholikové, závislým na alkoholu, kterým říkáme alkoholikové, závislým na drogách, kterým říkáme narkomani. Pokud ovšem svou závislost přiznají a neobelhávají se. Protože konec konců i já jsem závislá. Na Bohu. Ne jako kojenec na flašce, ale svobodně a dobrovolně. Spíše ve smyslu známého výroku Masarykova, že člověk se musí na něco pověsit, buď na Boha – nebo na hřebík. Ano, je to tvrdě černobílé, namítne mi nezávislý postmodernista. Přesto je moc dobře, že to TGM takto vyhroceně řekl. Na Bohu přece závisíme všichni. Svou existencí teď i „den poté“. Žijeme–li, žijeme pro Boha, umíráme-li, umíráme pro Pána, napsal kdysi jeden také závislý apoštol (zavěšený vzhůru svou nadějí).
Občas chodívám se studenty do pražské hospůdky U zavěšeného kafe. Zavedli v ní italský zvyk. Po zaplacení vlastní útraty můžete zaplatit navíc kafe za někoho, kdo přijde a třeba na ně nemá. V přeneseném smyslu bychom měli i my umět zavěsit svůj život na Boha tak pevně už jen proto, že „darmo jsme dostali, darmo máme dát…“ Třeba si pak ti druzí, kteří si myslí, že jsou nezávislí, uvědomí svou vlastní nebetyčnou (do nebe dosahující) závislost. Je totiž jediná, o kterou jde, která za to stojí a bez níž nás v posledku lehce může čekat ten nebezpečný hřebík.
„Je jenom jeden věčný všude bez ustání a my na jeho dlani“.
Jana Šilerová
biskupka Církve československé husitské
