poslal notabene Autoritativní osobnost a rasismus
Rasové a národnostní předsudky mohou mít kořeny v osobní zkušenosti. Mnohem častěji jsou ale výsledkem zkreslených, nepřesných informací, rigidních postojů a vlastní slabosti. Autoritativní prohlášení „jsem lepší než ty„ se pak obrací proti mluvčímu.
Autoritativní osobnost jako první popsali T. Adorno, E. Frenkel-Brunswick, D. Lewison a R. Sanford. Jde o osobnost svými rysy předurčenou k předsudkům vyznačující se komplexem autoritativních postojů.
Někteří autoři hovoří o typické autoritativní agresi. Ta ovlivňuje celou řadu názorů – od banalit typu „v neděli je nutno obědvat přesně ve 12 hodin„ až k preferenci určitých stran při volbách. Je samozřejmě zdůvodněna způsobem co nejpřijatelnějším a populistickým. Apeluje se na tradici, na základní hodnoty, řád a pořádek. Odmítány bývají alternativy a odlišnosti. Prosazování jediné správné cesty bývá razantní. Konflikty jsou spíše vyhrocovány než řešeny dohodou a kompromisem. To, co autoritativní osobnost považuje za asertivitu, je pouhá agresivita. Tvrdí: „Demokratické postupy jsou neúčinné, zkuste demokraticky přivést hlupáky či zločince k rozumu.„ To jde vskutku těžko. Preference nedemokratických postupů nepřivede hlupáky a zločince k rozumu, ale někdy až do vlády.
Slabé Já
Autoritativní člověk není obvykle zločinec, nemusí být nevzdělanec a může mít v mnoha ohledech vynikající znalosti i kvality. Jak je tedy možné, že tito lidé vlastně nahrávají lůze a vypočítavcům?
Psychoanalytik usuzuje na konflikt mezi poměrně slabým Já a autoritativním Nadjá a z toho vznikající pocit ohrožení. Transakční analýza si u lidí volících autoritativní postupy, aniž by aktivně chtěli někomu škodit, všímá části osobnosti zvané Rodič.
Tento souhrn zásad, rad a příkazů, jež nám předaly různé výchovné autority, je silně rozvinut. Projevuje se nevlídně, hyperkriticky. Na dospělého může působit až drtivě. Vzniká vnitřní konflikt morální povahy. V běžné populaci ovšem nevyvolá pocit viny. I k prožitku viny je totiž třeba určité síly osobnosti. Vyvolává pouze pocit vlastní slabosti, která se projevuje
obdivováním moci a odsuzováním všeho, co je jiné než silné a stabilní. Ostatně již obrozenecký básník naznačuje, že řešením mnohých trampot může být přichýlení k mocnému dubisku.
Každý děláme chyby a musíme se s nimi vyrovnat. Pro autoritativní osobnost je typický postoj „za své chyby viním tebe.„ Přesněji řečeno, za vlastní nedostatky budu trestat někoho v okolí. Slabé Já se nedokáže postavit tlaku Nadjá. Zákonitě pak vzniká úzkost, nejasné tušení, že nezvládáme a nestíháme a že z toho mohou být problémy. Je lákavé najít někoho, kdo za všechno může.
Pak jen zbývá usilovat o vlastní sociální prestiž jako formu kompenzace pocitů nedostačivosti. Zjednodušeně řečeno: Budu-li patřit mezi elitu, nemohu být přeci špatný. Je jedno, zda jde o panskou či jinak vyvolenou rasu, zařadím-li se do předvoje dělnické třídy či budu-li železnou pěstí národa bránícího se před pohlcením cizáky.
Jsou samozřejmě i méně patetické varianty – „řádní Češi, co nemají rádi Rákosníky„, by mohli vyprávět. Někdy se objeví i zdánlivě nenápadný náznak. „S otcem dítěte se na ničem nemohu dohodnout. Proto platí můj názor matky,„ tvrdí jedna z našich klientek.
Autorita rozumná a omezující
Pro autoritativní osoby bývá typický nekritický postoj k vůdcům. Odsuzují také ty, kdo třeba jen odlišností vzhledu nebo životního stylu ohrožují tradiční postoje a hodnoty. Trest smrti autoritativní považují za nezbytnou část trestního zákoníku. Údaje o jeho nedostatečné zastrašující hodnotě nepovažují za podstatné. Do obrazu této osobnosti patří například dogmatismus, rigidita, nedostatek smyslu pro humor, konzervativní moralizování.
Je nutno rozlišovat mezi rozumnou autoritou ve vztahu mezi dobrým učitelem a žákem a omezující autoritou, která je formou vztahu mezi potenciálním utlačovatelem a utlačovaným. Samozřejmě i psychologická situace je odlišná. Projevem rozumné autority je velkorysost a nadhled. Může se ozvat výrok: největší štěstí pro učitele je, pokud jej žák přeroste. To neplatí jen pro učitele, ale i pro jiné typy vztahů a pozic, samozřejmě i v rodině.
V případě omezující autority je vše jinak. Vzniká zde řevnivost. Jedním z projevů oné řevnivosti je neschopnost mnoha mužů vyrovnat se s úspěchem své ženy, zejména finančně oceněným. Nejde o to, že by svého muže nerespektovala. Spíš jde o to, že on pak nedokáže respektovat sám sebe.
Vůči osobám, jež mají moc, pociťuje autoritativní osoba lásku, obdiv a pokoru. Vnímá jejich záštitu. Vystihuje to bonmot: bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic. Co se týče vlka, autoritativní osobnost na něj zaútočí nejlépe, je-li chycen v železech. Pohled na bezmocného inspiruje autoritativní charakter k tomu, aby útočil, ponižoval, mstil se a ovládal.
Rasové a národnostní předsudky
Autoritativní člověk utíká před svobodou. V jeho pojetí je život řízen silami, nadřazenými autoritami a štěstí spočívá v podřízení se těmto silám. D. L. Mosher a A. Scoedel prokázali korelaci mezi etnocentrismem a autoritatismem matek a dětí. Gough a Martin dokázali vztah mezi rasovými a národnostními předsudky dětí a typem výchovy. Výskyt předsudků byl výrazně větší u dětí, jejichž rodiče dbali na takřka absolutní poslušnost dítěte a upírali mu právo na vlastní názor. Projev vlastní vůle dítěte pak vnímali jako svévoli. Hofstater prokázal, že předsudky získané v dětství samy od sebe v pozdější době nemizí. Buď setrvávají, nebo jsou pouze nedokonale potlačovány. V obou případech zanechávají pevnou stopu v charakteru. Jsou-li dítěti zdůrazňovány jen povinnosti, je-li pod tlakem požadavků autoritativních rodičů, je k formování autoritativní osobnosti blízko. Podobně i tam, kde je status rodiny založen na konzervativním ztotožnění s určitou vládnoucí ideologií. S tím souvisí pocit, že vše dobré a klidné je ohroženo nepřítelem.
Zajímavé souvislosti nacházejí američtí badatelé mezi autoritativní osobností a některými projevy tzv. veteránského syndromu. Onen syndrom je velmi zjednodušeně směsí špatné adaptace na přechod z autoritativního vojenského prostředí. Ve válce takzvaně o něco jde a je jasné, kdo je přítel a kdo nepřítel. V míru jsou kontury méně vyhraněné. K tomu přistupuje pocit omezených šancí a nedostatečné odměny v civilu, horší zdravotní stav a nesdělitelnost vlastních zážitků.
U veteránů z 2. světové války, z Koreje i z Vietnamu existuje korelace mezi intenzitou rasových předsudků a vlastní nespokojeností. I u nás jsou veteráni, byť nejde o vojáky, ale o příslušníky tzv. šedé zóny. Postoj lze vyjádřit po domácku: Máte-li tzv. blbou náladu, budou vás Židé, Romové, ale i různí cizinci popuzovat podstatně víc, než pokud je vaše nálada dobrá. Budete hledat obětního beránka, nebo-li toho, na koho lze rozladu svádět. Teoreticky může být viníkem i dítě.
Podle Karen Horneyové jsou zdrojem úzkosti nepřátelské pudy spojené s nutkavými impulzy. Potlačení nepřátelství, jež vyžaduje kultura a civilizace, vyvolává u neurotiků pocity bezmoci, chybí jim náhled na příčiny tohoto stavu. Dotyčný si pak neuvědomuje, že se chová k určitým lidem nepřátelsky. Projikuje však své pocity navenek a připisuje je druhým. Potlačené afekty působí intenzivně. Vznikají pocity nejistoty ne nepodobné pocitům deprimovaného dítěte, osamělost, pocity bezmocnosti. To vše vede ke vzniku bazální úzkosti. Jejím výplodem je pak bazální nepřátelství. Postižený chce lásku dávat, ale není toho pro své úzkostné nepřátelství schopen. Touží po lásce, ale zároveň se jí obává. Těžce nese, že není tak dokonalý, jak by chtěl být, nenávidí i ty, kteří se zdají být jiní a dost možná lepší než on.
Hádej, kdo přijde na večeři
Manželský poradce se s problémy jednoznačně rasových či národnostních předsudků klientů setkává poměrně zřídka. Dcery na vdávání u nás šarmantní Afričany k rodičům na večeři příliš nezvou.
Typickým problémem jsou nesnáze při seznamování a volbě partnera u dle docenta Říčana „nabílo natřených Romů„. Jde o nezanedbatelnou skupinu osob romského původu vychovávaných po adopci v neromských rodinách. „Nesmíš se chovat jako cikáni,„ bývá v mnohých z těchto rodin základním vodítkem výchovy. Výsledkem je snaha zařadit se za každou cenu do neromských struktur. Reakce při první návštěvě v rodině partnera se pohybuje od konstatování „když jsem tam přišel, potenciální tchýně jen zvedla obočí„ až po výkřik „přece si nevezmeš cikána„.
Tragikomická situace nastává tam, kde dospělý člověk s vizáží Roma neví, byť obvykle tuší, že byl osvojen neromskou rodinou. Po sňatku mu mnozí z nových příbuzných dávají znát směs odstupu a rasově motivovaného pohrdání. Česká rodina, zdá se, těžce vnímá osobní kontakt s Vietnamci a Číňany a nepřeje sňatkům s členy daného etnika.
U většiny katastrofických obrazů, které z toho vyplývají, jde o důsledek neznalosti, povrchních, nepřesných informací. Některé argumenty bývají až šokující – například obava z mongoloidismu u potomka Češky a Asiata (apriori tedy Mongola). Situace se sice zlepšuje, ale jen velmi zvolna a spíše ve velkoměstech, než na maloměstě či na vesnici.
Galantní cizinec
Závěr budiž rodinný a úsměvný. Mezi uprchlíky z bývalé Jugoslávie patřila rodina inženýra X. Pan inženýr byl technik, specializovaný v oboru, v němž je pracovníků ne-dostatek. K zaměstnání potřeboval ovšem souhlas Úřadu práce, který opakovaně nedostával. Po několika neúspěších usoudil, že to tak dál nejde a on – vzdělanec – musí jít svým dětem příkladem v práci, a ne v povalování u kávy. Rozhodl se, že zajde za pracovnicí úřadu, představí se, vysvětlí jí svou situaci a ukáže jí, že nenosí pod koženou bundou kalašnikov.
Jak řekl, tak učinil. Odešel v sice secondhandovém, ale pečlivě vyžehleném obleku, v kravatě a s dokonale vycíděnou obuví. Líce dokonale oholeny, knírek pečlivě zastřižený. V ruce neměl zbraň, ale růži. Dárek pro dámu. Přišel, úřednici políbil ruku a sdělil, že je zástupcem již čtvrté generace inženýrů svého rodu a nechce parazitovat na pohostinství naší republiky čerpáním sociálních dávek. Naopak, chce pracovat.
Souhlas se zaměstnáním pana inženýra faxoval úřad ještě dřív, než se dotyčný vrátil do humanitárního střediska. Poté dokonce i v jiných, ne tak jednoznačných, případech cizinců, uchazečů o zaměstnání, spolupracoval úřad přímo vzorně velkoryse. Inu, kladné osobní poznání ruší i pouhé podhoubí pro předsudky, natož pak předsudky samotné.
PhDr. Tomáš Novák
