poslal alek
Život v zemi s tvrdou represí
V mnoha muslimských zemích bylo zavedeno islámské právo Šarija
(Šaríja, Sharijah). Je to velmi tvrdý represivní náboženský Zákon. V některých
zemích jsou muslimští občané doslova perzekuováni i za zcela nepatrné přestupky,
které často bývají nechtěné nebo nevědomé nebo se možná ani přestupkem nestali.
Ženám není dovoleno vycházet na veřejnost bez přítomnosti nějakého muže z
jejího příbuzenstva. To pochopitelně znamená, že tyto ženy nemohou pracovat na
veřejnosti, ani když mají odborné vzdělání (např. v oboru profesor, překladatel,
lékař, právník). Pro ženy, o které se nemá kdo postarat to znamená, že jsou
odsouzené k smrti hladem nebo k žebrání na ulici.
Když se v Afghánistánu v roce 1996 ujal vlády Taliban, ženy byly nuceny svá
zaměstnání opustit a zůstat doma. Pro lidi, kteří byli zvyklí žít relativně
svobodně, to byl těžký otřes. Ženy v zemi s tak přísným režimem žijí v trvalém
strachu o život, kterým mohou zaplatit sebemenší prohřešek. U žen se rozšířily
těžké deprese a sklon k sebevraždám.
Domy, ve kterých ženy žily musejí mít natřená okna, aby je zvenčí
nebylo možné zahlédnout. Ženy také musejí nosit boty s podpatkem, který
nepůsobí hluk. Žena musí být zcela zahalena. Pro ženy neexistují téměř žádná zdravotnická zařízení. Jistý
reportér navštívil jednu z mála nemocnic pro ženy a nalezl tam na lůžkách
nehybná, téměř neživá, pomalu hynoucí těla, zabalená v závojích, neochotná
mluvit, jíst nebo cokoli dělat.
Další ženy, které přišly o rozum, se krčily v koutech, nepřetržitě se
kolébaly nebo křičely, většina z nich strachem. Údajně jeden z lékařů, když
viděl, že již pro tyto ženy nemá k dispozici vůbec žádné léky, odvedl je před
sídlo prezidenta a tam je na protest nechal být a odešel. Věci zde došly již tak
daleko, že termín "potlačování lidských práv" je již příliš jemný.
Muži mají moc nad životem a smrtí žen, nejen nad svými manželkami,
ale i nad těmi, které patří mezi jejich příbuzné. Ale i rozhněvaný dav může
beztrestně ženy kamenovat a bít, často až k smrti jen kvůli tomu, že odkryly
pouhý centimetr své kůže nebo se vůči někomu jen nepatrně ohradily.
Muslimské země obvykle prohlašují, že lidé jiného než islámského vyznání,
mají zaručenou svobodu praktikovat své náboženství a že zákon Šarija se na ně
nevztahuje. Jenže v praxi to v zemích s tvrdou represí chodí tak, že se islám
považuje za státní náboženství a ostatní se mu musí podřídit. Pravidla, která
platí pro muslimy se stát snaží vnutit i ostatním věřícím. Je přece snadné
pochopit, že když se muslimové snaží prosadit taková opatření jako oddělení mužů
a žen v dopravních prostředcích či obchodech, nebo zahalení žen na veřejnosti,
že by pro ně tyto opatření ztratily smysl, kdyby je nedodržovali také lidé
odlišného vyznání.
Ne všechny muslimské země jsou tak přísně represivní. Jsou
vládcové, kteří by chtěli zabránit porušování lidských práv v zemi, ale jsou
okolnostmi nuceni podřídit se tomu, co si vyžaduje radikálně a
fundamentalisticky smýšlející lid. Přestože jsou muslimové, kteří by volili
cestu bez násilí, cestu svobody a demokracie, situace v různých muslimských
zemích je daná i tím jak smýšlí jejich okolí anebo vláda.
