poslal dolly
Nádherná a neuvěřitelná milost
Vystudoval jsem střední i vysokou školu, věnoval jsem se vrcholovému sportu, politice, vybudoval jsem si kariéru v zaměstnání, podnikal jsem, měl jsem bohatství a majetek. Co by si člověk na světě mohl přát víc?
Fyzicky se člověk vyvine i vzdělání dosáhne, ale k tomu, aby se člověk vyvinul k obrazu Božímu, potřebuje nezbytně Hospodina, Ježíše, Ducha svatého. Jenže mě to štěstí potkalo až ve 43 letech a ve světě nikdo opravdu neléčí duši a srdce a nevyučuje emocionální výchovu, protože tam nikdo nepotřebuje zdravé, sebevědomé, a hlavně svobodné lidi, protože by jimi nikdo nemohl manipulovat, protože by se nenechali. Kromě toho každý rodič ve světě může dát dítěti pouze to, co má sám, a to se od Božího obrazu (dospělého křesťana) diametrálně liší.
Moji rodiče měli každý úplně jiný výchovný důraz. Tatínek mi předkládal téměř nepřetržitě svou pravdu, a nic, co jsem udělal ať ve škole nebo ve sportu, nebylo dost dobré. Křesťanští psychologové tomu říkají "soud" . Ano, tatínek mě odsuzoval, kdežto maminka se ve mně viděla a dávala mi zase pouze milost. Pokud ve vztahu není milost a pravda v rovnováze, projeví se u takto vychovávaného člověka v rodině i mimo rodinu hříšnost mnohého druhu - např. svévole, opilství, různé další druhy závislosti, neukázněnost, nezodpovědnost, neuznávání autorit, neznalost vlastních hranic, pýcha, samospravedlnost, vzdorovitost a další.
Takto připraven-nepřipraven jsem v oblasti vztahů páchal jeden hřích za druhým. Neobhájil jsem narození vlastního dítěte a nechal jsem zasáhnout mého tátu do svých hranic, do své rodiny. Skončilo to interrupcí. Zakusil jsem hořkost závislosti na alkoholu i hořkost rozvodu. Ze závislosti na alkoholu jsem byl díky Bohu zázračně vysvobozen, ale dále jsem žil bez Boha, jako hříšník. Bez Boží moudrosti, lásky a milosti jsem se snažil celou svou vůlí a silou. Chtěl jsem dělat dobro, ale výsledkem bylo skoro vždy zlo.
A tak po dvaceti letech hledání vlastní identity jsem bez Pána Boha, " vyzbrojen" pýchou, arogancí, sobectvím, sebeláskou, sudičstvím a dalšími "zbraněmi hromadného ničení" došel až na pokraj zoufalství, vlastních sil a životního krachu.
Tehdy jsem odjel sám na chatu a tam jsem po tři dny a tři noci usilovně přemýšlel, co si počnu se svým životem, ale nevymyslel jsem zhola nic, a tak jsem ve své bezmocnosti křičel a vyzýval: "Vyšší duchovní mocnosti, jestli existujete, pomozte mi!"
Náš Pán Nejvyšší, Hospodin, mě slyšel a přivedl mě k Pánu Ježíši Kristu skrze našeho bratra Pavla. Hned jak jsem slyšel evangelium, uvědomil jsem si, že jsem našel svůj duchovní domov, a ihned jsem činil pokání a přijal Pána Ježíše Krista za svého Pána. Byla to nádherná a neuvěřitelná milost, kterou jsem dostal.
Začal jsem chodit na pastorace, do skupinky i do sboru. Avšak moje lidská přirozenost, nepatrná znalost naší církve a sboru (v kombinaci s mými zidealizovanými představami o křesťanském životě po přečtení Bible) a mé nulové zkušenosti měly za následek, že jsem se na čas uzavřel do sebe a hledal důvody, proč v mém životě nic z toho nádherného a dobrodružného života křesťanů nefunguje. Tehdy jsem se snažil nehřešit, usilovně jsem četl Bibli, stále jsem rozšiřoval své modlitební úsilí, ale bylo mi stále hůř a nic mi nepomáhalo. Pouze o své víře v živého Boha jsem nikdy nezapochyboval a nikdy jsem nezareptal.
Má samota mi byla více než vězením. Bůh však mně, úplně bezradnému, daroval další neuvěřitelné milosrdenství a dovolil, že jsem se setkal se svou nejmilejší a nejbližší sestrou, nyní již snoubenkou Maruškou. Náš obdivuhodný Bůh totiž shlédl na tyto dva životní trosečníky a i když jsme v té době byli oba mimo církev, začal v našich životech konat milost za milostí. Otevřel naše srdce, abychom se mohli vzájemně přijmout i s našimi nedostatky a dal nám tak vztah plný bezpečí, takže jsme spolu mohli otevřeně hovořit o věcech v našich životech, které byly dosud ukryty před ostatními a zasuty hluboko v našem nitru. Měli jsme vždy obavu, že kdybychom dali před ostatními, i těmi nejbližšími, najevo svoje skutečné potřeby, pocity a představy, že by nás tito lidé nepřijali nebo zranili, což jsme vědomě i podvědomě nechtěli riskovat, a tak jsme světu ukazovali své náhradní já. S těmi, kdo nám měli být blízko, jsme si vyměňovali jen praktické nebo povrchní informace.
Maruška i já jsme našemu Bohu velice vděční za tento krásný čas, v němž jsme začali žít opravdový život v Jeho přítomnosti. Společně jsme před Bohem prošli všechna období našeho starého života a modlili jsme se za nápravu chyb, které jsme udělali.
Na naši upřímnou snahu a vydanost Bohu odpověděl Pán ve své milosti tak, že nám začal dávat nový pohled na Něj i na nás, a osvětloval nám kousek po kousku svou velikou moudrost. Najednou jsme schopni porozumět tomu, jaký je rozdíl mezi svobodou, jak ji chápe svět, a svobodou Božích dětí, jaký je rozdíl mezi láskou Boží a láskou člověka, mezi chytrostí světa a Boží moudrostí. Poznali jsme, co je Boží pokoj, a také další, dříve pro nás neuvěřitelné zázraky.
Proto dnes před vámi a před Bohem můžeme dosvědčit, že život světský a život znovuzrozeného křesťana se liší tak, jak je o tom psáno v Božím slově. Je to změna nejen o 180 stupňů, ale je to rozdíl mezi životem a smrtí.
Postupně jsme také začali okoušet další milost od našeho Pána, a to výchovu v kázni Ducha svatého, za kterou Pána moc chválíme a děkujeme Mu. Mnohdy tato výchova není moc příjemná. Dostavují se zkoušky, pokušení, překážky, musíme se snažit být trpěliví, neztrácet víru, nereptat, podvolovat se vůli našeho Otce a učíme se to dělat v lásce a moudrosti. Když Boží dítě při takové zkoušce pochopí záměr učitele, dostaví se obrovská radost a povzbuzení.
Potom nám Bůh osvětloval, že On je také Bohem vztahů a že pro Něj i pro křesťana je kvalita vztahů na nejpřednějším místě. V této souvislosti nás Bůh začal připravovat na návrat do církve a současně nám kladl na srdce, jak důležité jsou vztahy v církvi, jak důležité je umět svoje bratry, sestry a autority přijímat bezvýhradně i s jejich chybami a nedostatky, protože i my máme nedostatky. Nejdříve si máme vyndat trám z vlastního oka a až potom se pokoušet vyjmout třísku z oka svého bratra. K tomu všemu je potřeba mít mnoho Boží moudrosti a lásky. Problémy je třeba řešit v pravý čas a pod vedením Ducha svatého (a ne abychom se chovali jako sloni v porcelánu nebo jako sudiči, kteří hned poukazují na vše, co uvidí nebo uslyší), aby naše vztahy s bratry a sestrami byly v lásce - k budování těla Kristova a ne k rozmíškám a nedorozuměním.
Bůh nás vyučí respektovat řád a kázeň v církvi, ale také tomu, že jsme členové Boží rodiny, že máme nejen povinnosti, ale také práva. Když něčemu nerozumíme nebo se nám něco nelíbí, máme se o tom poradit nejdříve s našimi pastory a staršími, neboť oni mají od Boha svěřenou velkou odpovědnost za celý sbor.
Tak toto je stručné svědectví o tom, jak se Bůh oslavil v životě mém i v životě Marušky. Děkujeme za to Bohu, chválíme Ho, milujeme a vyvyšujeme a voláme k Němu: "Děj se Tvá vůle v našich životech !"
Dalibor Dobrohruška
AC Praha
