poslal vachal
Tetování? Nebuď směšný!
Pamatuju už dost. Fotbalový míč se šněrováním, katechismus na školách, pracovní soboty i pivo za korunu pětadvacet haléřů. Také módu košil dederonek (souvisí s místem našich nákupů DDR), světlemodrých roláků, pomalovaných triček a odbarvených hlav.
Co ale nepamatuju, je současná honba za tetováním klasickým (na doživotí) i dočasným (hena, nálepky).
To první bývalo synonymem pro kriminál či nudu v čase základní vojenské služby, to druhé záležitostí předškolních dětí, které to dostávaly na papírku se žvýkačkou. V letošním létě se nedalo nestrávit hodiny u vody, a tam to byla pokaždé jedna velká přehlídka. Ač pamětník, nejsem zase tak staromilský, abych odmítal všechny novoty a trendy. Dokonce musím přiznat, že na opálených tělech (pozorněji se dívám na něžné pohlaví, ale to u většiny mužů už tak bývá) se mi spirála nad zadečkem, drak na rameni, had kolem kotníku a řada dalších výtvorů docela líbí, jenže... Zhlédli se v tom také dříve narození a dobře vykrmení spoluobčané, a těm by asi nepomohl na břiše či na zádech ani originál od Chagalla.
Nedalo mi to a zeptal jsem se na názor a na fenomén tetování jedné známé psycholožky. Odpověděla mi, že někteří dospělí ještě nepřekročili stín puberty a vstupují na tenký led, který pro ně už by měl být tabu. Vlastní potomci se jim pak smějí. Závažnější ale je, že potom mladí vyhledávají nové prostory, aby se odlišili. Tetování po celém těle může být jenom začátek.
Václav Chadraba
