poslal teofil
KAINŮV SYNDROM
20.století bylo stoletím dějinného experimentu. Po celou historii lidstva panovalo přesvědčení, že morálka je natolik spjata s náboženskou vírou, že v případě rozvratu náboženství se nejen zhroutí společenská morálka, ale lidé upadnou i do naprostého mravního chaosu. Minulé století ukázalo, že tomu tak není. I když sekularizace společenského života dosáhla dosud nevídaného stupně, ke zhroucení morálky nedošlo a totální rozvrat mezilidských vztahů se nekonal. Respektive, země s vyšší mírou religiozity (např. Polsko) nevykazují o nic lepší údaje ve statistických položkách obecné kriminality, potratovosti, rozvodovosti, alkoholismu či drogové závislosti, než země výrazně ateizované, jako je třeba Česká republika. Potvrdila se tím dlouho tušená hypotéza, že i když náboženský prožitek stimuluje mravní postoj a jednání člověka, morální chování jako takové vyvěrá z jiných motivů, než jen z vědomé náboženské víry.
Tato myšlenka není ničím zcela novým. Před dvěma tisíci lety hlásal Ježíš: "Nedělejte z náboženství hodinu morálky". Tak nějak by šlo charakterizovat jeho postoj v polemice s farizeji (např. Lk 18,9 - 14). Ne že by Ježíš říkal, že dodržovat morálku je špatné. To samozřejmě netvrdil. Na tom, že je dobré dodržovat morální pravidla, se shodují všichni alespoň trochu soudní lidé. Hovoří o tom věřící i nevěřící, mluvil o tom Konfucius, Buddha, ale i Karel Marx, ba i normalizační ideolog Vasil Biľak. Ježíšovi však nešlo o morálku, ale o záchranu člověka. A tato záchrana je podle něj zakotvena v něčem jiném než v pouhém dodržování mravního zákona. To může znít překvapivě, ale u Lukáše nacházíme ještě jeden příběh, který nám k tomu může mnohé říci. Jde o Ježíšovo podobenství o nepoctivém správci. Podívejme se na něj podrobněji. (srov. Lk 16,1 - 9)
NEJSKANDÁLNĚJŠÍ PŘÍBĚH Z EVANGELIÍ
Bohatý hospodář měl správce, o němž se mu doneslo, že ho okrádá. Což pochopitelně vyvolalo trest - vyhazov. "Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem", řekl mu pán, a díváme-li se na to s odstupem dvou tisíc let, je nám jasné, že správci z toho musel zmrznout úsměv na rtech. (Lk 16,2) Co teď? V Ježíšově příběhu vymyslel správce na pána podraz. Zavolal si jeho dlužníky, tajně se s nimi dohodl, zfalšoval směnky a dluhy společně přepsali na poloviční hodnotu. Důvod byl zřejmý: Z dlužníků byla sňata část pohledávek a správce doufal, že po vyhazovu od původního pána se mu dostane teplého místečka u takto zavázaných pánů nových. Jediný, kdo na tom prodělal, byl samozřejmě první hospodář. Nelze pochybovat, že šlo o drzý podvod, tunel, jak se dnes říká, a jednání toho správce by muselo každého člověka pořádně naštvat. Jenže tady Pán Ježíš dělá střih a pokračuje naprosto šokujícím způsobem: "Pán POCHVÁLIL toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě prozíravější než synové světla." A pak Ježíš dodává: "Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků". (Lk 16,8 - 9)
SPRAVEDLIVÉ ROZHOŘČENÍ
Tenhle příběh už jsem četl s mnoha lidmi a musím říci, že všichni na něj reagovali mimořádně rozhořčeně. Nevěřící vždy vzplanuli spravedlivým hněvem a zdálo se jim naprosto nemorální, že Ježíš pochválil člověka, který se dopustil tak hanebného činu. Jen si to představte: Jako kdyby chválil dnešní tuneláře, všelijaké Junky, Machy a Stehlíky. A věřící? Ti si své rozhořčení většinou připustili, když si představili, že by ten příběh nebyl v Bibli, ale třeba v Koránu nebo v Bhagavadgítě. V ten okamžik jim to bylo jasné a naprosto nechápali, že tenhle skandální příběh se nachází v evangeliích. A ještě ho vypráví Ježíš. Ale tady je nutné dávat pozor. Ve svém horlení bychom mohli snadno přehlédnout skutečnost, o kterou Ježíšovi přesně šlo. Ježíš neříkal: "Dodržovat morálku je špatné". Žít mravně a činit dobro je - a znovu to zdůrazňuji - podle všech Ježíšových skutků a slov správná věc! Ježíš v tomto podobenství neříká, že máme žít nemorálně, říká jenom, že žít mravně nemá s naší spásou nic společného. A to je něco jiného. I když, takto řečeno, i to je pořádný šok.
PROSTŘEDEK PROTI ÚZKOSTI
Hospodář z podobenství zdůrazňuje lhostejnost k mravnímu profilu svého správce z prostého důvodu: Bůh dal lidem morální řád jako dar, tedy jako prostředek proti úzkosti, který jim (= lidem) má pomáhat, aby se ve světě a v životě nemuseli bát. Nesmíme dát na naivní psychoanalytické představy, že morálka vyvolává v lidech úzkost. Zákazy zabíjení, krádeže, zotročování, či zákazy deviantního sexu představují prostředek, jak úzkost zvládat a jak proti ní efektivně bojovat. Leč tady děláme první chybu. Boha, který vystupuje jako moudrý milující Uzdravovatel, začneme líčit jako přísného trestajícího Soudce. A když pak zjistíme něco, co nás zraňuje a rozčiluje, docházíme k velmi rychlému a uspokojujícímu řešení: "Jen počkejte, vy hříšníci (co nedbáte na své mravní povinnosti, co se nekajete ze svých vin, co jste příliš liberální, případně co jste příliš konzervativní... ad libitum), Pán Bůh vám to jednou pěkně spočítá! Na hrubý pytel hrubá záplata. Dříve nebo později dojdete za své skutky spravedlivé odplaty!" Že je to úvaha farizejská, je natolik zřejmé, že se můžeme zříci podrobných důkazů. Ježíš nepřišel na tento svět, aby nás soudil, ale aby nás zachraňoval. Co je ale příčinou tak zjevné tvrdosti našeho srdce? Co je příčinou toho, že i jako křesťané jsme tak málo milosrdní a tak často se oháníme řádem, přísností a touhou po spravedlivých odplatách? Proč nejvíc příznivců trestu smrti je mezi křesťany, přestože Ježíš říká jasně: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni, neboť soudem, jakým soudíte, budete souzeni i vy"? (Mt 7,1)
"VELKÁ JE ARTEMIS EFEZSKÁ!"
Je to proto, že my sami sobě moc nerozumíme. Tam, kde se oháníme morálkou, řádem a přísností, nejde většinou o nic jiného, než o řešení našich vnitřních problémů. Říkáme často, že nám jde o Boha, a při tom nám jde o nás samotné. O tom mluví i Bible: Když si vezmeme jednání Efezanů, když k nim přišel apoštol Pavel, tak poznáme, že v tomto ohledu vidí Boží slovo do našich srdcí mnohem lépe, než tam vidíme my sami. Jen se podívejme na Skutky 19,23 - 40, tam se to popisuje úplně jasně. Jenže, oč přesně v Efezu šlo? Obyvatelé tohoto města zbili a málem zabili apoštola Pavla, protože mluvil proti kultu bohyně Artemis, která měla v Efezu slavný chrám. Efezané chtěli Pavla kamenovat a mysleli si, že jim jde o větší slávu jejich bohyně. Ve skutečnosti jim šlo o ně samé, o Efezany. A Bible ukazuje i důvod: Protože jim Pavel sáhl na něco, co bylo "jejich", a tím se JICH dotknul (včetně tučných zisků, které JIM z kultu bohyně Artemis plynuly). Kateřina Lachmanová ve své knížce Vězení s klíčem uvnitř ukazuje, jak šokující se pro nás "efezský" příběh stává, když si za rozhořčené Efezany dosadíme sami sebe - křesťany. A za bohyni Artemis třeba katolicismus, tradiční morálku nebo svou představu o Pánu Ježíši (či představu o KTF UK, abych byl aktuální). To už pak je u nás skoro jako v Efezu. Křičíme, horlíme, spravedlivě se rozhořčujeme a při tom nám jde jen a jen o nás samé. Psychoterapie mluví v této souvislosti o "nevědomých motivech" a přesně o tom mluví také někteří znalci duchovního života. Například Raniero Cantalamesa, který takto vidí naše liberálně - konzervativní spory v Církvi: "Je-li pravda, že ti, kdo bojují za lidská práva, často ve skutečnosti bojují za práva vlastní, je stejnou měrou pravda i to, že totéž velmi často dělají také lidé bojující za práva Boží a církve, tj. ve skutečnosti bojují za sebe a za své zájmy."
MOC A NEMOC ODPUŠTĚNÍ
Nuže, jak na tom vlastně jsme? Co nám říká příběh o nepoctivém správci o nás samotných? V psychoterapii často narážíme na fakt, že pro tvrdost srdce není pro křesťany jednoduché přiznat si Ježíšovo milosrdenství ani vůči sobě samým. Ústy hlásáme, že spravedlnost byla splacena jednou pro vždy na Golgotě a Ježíš vzal všechny naše hříchy na sebe. A také hlásáme, že se za své viny nemusíme trápit, užírat se starostmi a nemít se rádi, protože žádným svým "slušným chováním" nemůžeme k Ježíšově oběti přidat vůbec nic. Jaká je ale praxe? Stále usilujeme o "dobré činy", stále se usilujeme své viny vykoupit. A když nám někdo říká, že žádným činem si nemůžeme zasloužit vůbec nic, dokonce ani lítostí ne, hned se v nás všechno bouří: Ne, ne, bez lítosti a nápravy nelze (nemohu a nechci) nic odpustit! Jedna studentka psychologie vysvětlovala v terapeutické skupině, že to vnímá úplně stejně, jako když pan Novák má syna, který hraje na ulici fotbal a rozbije výlohu. Pan Novák mu to jako otec může odpustit - ale musí za svého syna tu rozbitou výlohu zaplatit. Syn, který vše způsobil, tedy nemusí nést následky svého hříchu, najde-li se někdo, kdo je ponese za něj. A my křesťané, říkala ta studentka, prostě věříme, že tím, kdo bere všechny naše viny na sebe, je Ježíš Kristus. Je jako táta, který říká: "Neboj se, kdyby něco, beru to na sebe já". Svou smrtí jednou pro vždy zaplatil dluhy, které jsme svými hříchy napáchali a ještě napácháme, a na každém z nás pouze je, zda jsme ochotni toto vykoupení přijmout. "Znamená to tedy, že si můžeme si dělat, co chceme?" zazněla naštvaná poznámka od Jehovova svědka a ona vážně odpověděla, že z hlediska morálky ne, ale z hlediska spasení ano. Bůh rezignoval na uplatňování spravedlnosti vůči nám. Proto je jen "spravedlivé", abychom se vzdali uplatňování spravedlnosti vůči ostatním lidem. V tom spočívá Ježíšova morálka: Když dokážeme odpustit všem, kteří nám ublížili, nemůžeme být žádní gauneři. Bůh odpustí stejnou měrou i nám. A hned citovala Lukáše 11,4: "Odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám." A nikdo nedokázal argumentovat proti.
KAINŮV SYNDROM
Uznávám, že to zní docela logicky. Psychoterapeuti často shledávají, že za neodpuštěním, které stojí v kořeni mnohých našich hříchů, je pocit bezpráví. Dostaneme-li se s někým do sporu, máme vždy tendenci srovnávat vzájemné dluhy a velmi často nás tento pocit vede k závěru: "To už je moc! Když se ten člověk chová takhle, tak to už nelze odpustit. Na hrubý pytel, hrubá záplata." A důsledkem jsou osočování, útoky, závisti a někdy i bombové útoky (na potratářské kliniky), krvavá běsnění (při různých revolucích), či vzájemná třídní, rasová a náboženská nenávist (bývalá Jugoslávie). My máme často falešné poznání o sobě samých (vzpomeňme na Efezany v příběhu s apoštolem Pavlem) a žijeme v iluzi, že ti druzí jsou vždycky vinni víc než já. Protože ti druzí narušují spravedlnost, kdežto já - podle našeho sebenáhledu - se zasazuji, aby dobře fungovala. Jde o tzv. "Kainův syndrom", druh slepoty, kterým trpěl Ábelův bratr Kain a který vede k postoji: Já nic, já jsem jen SPRAVEDLIVĚ rozhořčen... Za všechno může Hospodin, Ábel, atd. atd... Mě pouze rozčiluje "ta" nespravedlnost a cítím se povinen (jako křesťan, jako morální člověk, jako zásadový muž atd. atd.) ji svými činy napravovat. Samozřejmě, název "Kainův syndrom" nenajdete v žádné odborné příručce. Nejde o duševní nemoc, ale o duchovní slepotu, která se navenek jeví jako posedlost pocitem křivdy a spravedlnosti. Což si my křesťané často racionalizujeme jako pocit mravního rozhořčení. A když ho v sobě cítíme, považujeme se za vysoce ctnostné. A že nás to přivádí k pocitům zloby, nenávisti, zraněnosti a sebeodmítání? To většinou nevidíme. A že nás to přivádí k představě, že naším úkolem je napravovat, vychovávat, moralizovat a trestat? Na to býváme občas i hrdí.
DÉMONOLOGIE OTCŮ POUŠTĚ
Na pocity křivdy, rozhořčení a nespravedlnosti choříme všichni, ateisti, pohané, muslimové i věřící křesťané. To patří k porušené lidské přirozenosti. V Ježíšově době se tím chlubili farizeové a v dnešní době třeba talibanci. I oni s pocitem "spravedlivého" rozhořčení trestali sebe sama za sebemenší poklesky a na podporu ctnosti a potírání neřesti stříleli ty druhé (v případě Talibanu) na fotbalovém stadionu v Kábulu. Po křesťanech však Ježíš žádá něco jiného: Život v modu milosti, nikoliv v modu spravedlnosti. Jako Kain v biblickém příběhu ani my nedojdeme záchrany, dokud nepřijmeme za své, že "spravedlivé" rozhořčení je našeptáváním od Ďábla. Zní to radikálně, ale křesťanství je radikální. V tom spočívá základní rozpoznávání "duchů", o kterém mluvili Otcové pouště, křesťanští mniši poustevníci, kteří žili na sklonku starověku v pouštích Sýrie a Egypta. Evagrius Ponticus, jejich největší autorita, říká: "Hněv je vášní velice prudkou. Hovoří se o něm jako o vzkypění citové části duše proti tomu, kdo se na ní dopustil bezpráví - skutečně či zdánlivě. Duše je pak po celý den zatrpklá, a zvláště při modlitbě strhává hněv s sebou rozum a staví nám před oči tvář toho, kdo nás urazil." Všimněme si: Když mluví Ponticus o démonovi hněvu, nemluví o spravedlnosti jako takové, ani o nestranném etickém diskurzu. Mluví o hněvivém afektu, který známe jako pocit spravedlivého rozhořčení. "Žádná neřest nepromění rozum v démona tolik jako hněv" říká Ponticus a dovozuje, že člověk je afektu hněvu často natolik vydán v plen, že ztrácí vládu nad sebou samým a nechává se strhnout k nutkání pomstychtivě jednat: Kárat, vychovávat, napravovat a především trestat. Lidi kolem sebe, ale i sebe sama a někdy i samotného Boha. Jen vzpomeňme na Jonáše, jak si to rozdával s Bohem, když Bůh projevil slitování nad zlotřilými Ninivany. To je naše diagnóza. Čím vyšší mravní standarty si klademe, tím více nenávidíme svět a tím více trpíme depresemi a tendencemi k sebevražednému jednání, když se nám ho nedaří naplňovat. To dokazují zkušenosti psychiatrů s příslušníky fundamentalistických sekt i hnutí Anonymních alkoholiků. Ale jak z toho ven? Jaké doporučení navrhuje Ponticus proti tomuto fungování naší mysli, či jeho slovníkem řečeno, proti působení zhoubných démonů? Podle Pontica už samo poznání, že za pocity hněvu (= afektu zaměřenému "proti tomu, kdo se dopustil bezpráví") se ukrývá našeptávání démona, představuje účinnou zbraň v boji proti němu. Jakmile nějakou vášeň, úmysl nebo cit pojmenujeme, již jsme od něj získali určitý odstup. Přiznání si našeho vnitřního stavu totiž přesahuje holé vědění, které může zůstat pouze v naší hlavě a nedojít tak účinku. Jakmile emoci nazveme skutečným jménem, máme ji už takřka v hrsti. Ale to by bylo málo. Druhou doporučovanou zbraní proti démonům je podle Pontica postupovat tak, jako postupoval Ježíš, v tomto případě - odpouštět! Odpouštět i neodpustitelné a totálně rezignovat na výkon spravedlnosti vycházející z pocitů spravedlivého rozhořčení. Ale pozor: Odpouštět druhým právě tak jako odpouštět sobě. Rezignovat na nenávist právě tak jako na sebenenávist. To je podle Pontica jedinečný lék, který nabízí křesťanství. Křesťané v jeho době se skutečně poznávali od druhých podle toho, že žili ve vzájemné lásce a odpuštění. Nikoliv podle toho, že by byli bezhříšní a mravně dokonalí. To nikdo nikdy nebyl (až na Ježíše a Pannu Marii), a křesťan, který si myslí, že takový může být, hřeší pýchou. Příběhy Otců pouště hovoří o neustálém přiznávání si vlastních nedokonalostí, vin a hříšností. Podstatou křesťanství bylo učení o milosti, tedy všeobecném odpuštění, a křesťané tehdejší doby si odpouštěli nikoliv proto, že si vzájemně ubližovali fifty fifty, ale protože Bůh "ne-spravedlivě" odpustil jim. Možná kdybychom se čas od času vraceli k těmto moudrostem dávný dob, svět by dnes vypadal úplně jinak, než jak ve skutečnosti vypadá.
P. Remeš
© 2003 Společnost pro hagioterapii a pastorační medicínu
