Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Re-Charismatická cirkev sjednocení ??

Aleš Franz napsal : Vysvětlení Vím, že pojem charizmatik je dnes chápán v nejrůznějším slova smyslu. Pro někoho je charizmatikem kterýkoliv probuzený křesťan, pro jiného příslušník určitého hnutí a někdo může za tímto označením cítit až pejorativní nádech. Budu-li tedy psát o "charizmaticích", chtěl bych hned na počátku tento název trochu vymezit. Již na počátku je třeba uvést, že tato studie se nezmiňuje o charizmaticích v tom slova smyslu, ve kterém je známe asi nejčastěji. To jest křesťanech, kteří věří v křest Duchem svatým jako následnou zkušenost po svém obrácení a kteří zůstávají na půdě svých denominací. Ani o těch, kteří pocházejí ze svobodných sborů.

Studie, pokud pojem "charizmatik" používá, pojednává o charizmaticích, kteří jsou začleněni v Křesťanské misijní společnosti (dále KMS) nebo kteří sdílejí níže uvedená učení. Případně se v této práci slovo "charizmatik" vyskytuje v citacích těch, kteří toto slovo použili, a proto by pro srozumitelnost bylo nemožné nahrazovat je pojmem jiným. Ve všech těchto případech se dá kontext pojmu ověřit v původním citovaném prameni. "Charismatické hnutí" se u nás začalo silně aktivovat po roce 1989 . Zprvu to vypadalo jako hnutí mladých a nadšených křesťanů, kteří se dali velmi snadno přesvědčit tzv. evangelizátory, že křesťanství je vlastně něco jako cesta růžovým sadem. Tradičně orientovaní je zprvu vítali a tolerovali jejich zjednodušené úvahy a představy, protože omlazovali přestárlé a zesláblé sbory. Předpokládali, že alespoň někteří z nich se postupně a později zapojí do sborové práce. Jak vše probíhalo a jak se vše vyvíjelo můžeme dobře sledovat na případu Jednoty bratrské. "Charismatici" se velmi brzy vyprofilovali ve vyhraněný a z tvrdého jádra řízený blok s vlastní orientací a s vlastními a jedině správnými prioritami. V této fázi se vlastně začíná používat označení "charismatik", zřejmě podle vzoru automatik, podle způsobů reakcí a celkového chování, evidentně konvergujícího k sektářským praktikám. Toto pojmenování je tedy spíše pejorativního čili opovržlivého označení hojně používaného ze strany tradičních křesťanů. "Charismatici" si na toto označení postupně zvykli a dnes je již sami pro sebe zřejmě běžně používají. Vzhledem k mým špatným zkušenostem s těmito "charismatiky" jeví se mi však jako přiměřenější označení nikoli charismatik, ale charizmatenec , vzhledem k jejich způsobům chování, názorům a sektářským praktikám. Úvod Bude církev posledních dnů institučně sjednocená? Jsou denominace omylem, který nyní, v poslední době, zanikne? Povstanou apoštolé, kteří se vymaní z rámce denominací a sjednotí církev pod instituci jednoho - naddenominačního či nedenominačního - vedení? Kdo má být vůdcem sjednocené církve a co se má stát s vůdci dosavadními? Na tuto a mnoho jiných otázek jsem se pokusil zodpovědět následující úvahou, vyplývající z citátů protagonistů KMS v České republice a některých citátů jimi uznávaných učitelů a proroků ze zahraničí. Objevují se totiž publikace, které se snaží poukázat na snahu vůdců charizmatického hnutí sjednotit církve pod jejich vedením. Jedná se však mnohdy o tendenční spisy, kritizující mimo jiné učení o " křtu v Duchu svatém" a z něho vyplývajících projevů. Fenomén "uchopení moci" naznačují pouze nepřímo, většinou jako projev duchovní pýchy těch, kteří "mají" (rozuměj křest v Duchu), a proto se cítí povoláni k vedení. Učení, metody a cíle, které se s touto kritizovanou snahou pojí, zůstávají stranou a zatím se je nikdo z těchto oponentů nesnažil popsat. Myšlenka na sjednocení církví je možná na pohled hezká, ale v naší civilizaci se vývoj odehrává v cyklech - společenské systémy se spojují a když narostou do neovladatelných rozměrů, opět se štěpí na složky, někdy v poklidu, většinou však za pohnutých událostí. Kdo studoval historii, jistě najde nejeden příklad pro tento proces. Tento proces se samozřejmě týká i církví - i zde fáze spojování je střídána fází rozdělování a tak stále dále ... Ze sjednocení církví pod vedením charizmatenců jde docela strach a a není jasné, jak by se takový proces mohl vyvíjet. Je asi smutnou pravdou, že charizmatenců je dnes někde víc než křesťanů ještě tradičních. Tím, že se charizmatenci vyprofilovali, odtradičnili a většinou separovali, způsobili v tradičních sborech generační krizi. Tradiční církve tak procházejí ve své většině krizí způsobenou tím, že staří umírají a na jejich místa přicházi jen minimum mladých. A žádný recept na změnu zatím nikdo nepředložil. A tak šance charizmatenců nejsou jen čistě teoretické. Zatím však jen vše naznačuje, že tato "bratrovražedná" válka mezi charizmatenci a tradičními povede pouze k celkovému oslabení zájmu o křesťanství jako takovému. Jakožto letniční křesťan se s některými z těchto "děl" nemohu ztotožnit, a to nejen z věroučného hlediska, ale i pro způsob argumentace, to je citací neověřených zdrojů a z nich vyplývajících demagogických závěrů. Jednou z nich je kniha Alfréda H. Pohla, "Proč jsem opustil jazykové hnutí", která obsahuje např. kapitolu "Možnost, že charizmatické hnutí bude nástrojem k vytvoření prorokované světové ekumenické církve posledních dnů" (1). Autor se zde seriózně nezabývá pojetím "charizmatické" jednoty ani prostředky jejího uskutečňování, natož aby sledoval její cíl. Jako mnoho dalších však poukazuje na to, že pro mnohé charizmatiky se tato jednota stává důležitější než biblická pravda. Ve svém díle, kde mnoho munice tvoří pomluvy a osobní názory pisatele, však cituje někoho, kdo si naší pozornosti zasluhuje více. Je jím Vernon McGee, kterého čeští křesťané mohou znát i z vynikajících biblických úvah z rádia TWR. "Dr. Vernon McGee nedávno v rozhlasovém vysílání poukázal na stanovisko jednoho charismatika, který řekl, že v těchto posledních dnech Bůh položil své slovo stranou, aby přinesl sjednocení církví! Je to smutný, velmi smutný den, kdy je třeba obětovat pravdu, aby se dosáhlo jednoty"! (2). Pohl dále spekuluje, že postoj, který nutí ve jménu jednoty zavírat ústa pravdě, může vést k ekuméně podle 17. kapitoly Zjevení. Seriózně, byť jen okrajově, zmiňuje tuto skutečnost i D. R. McConnell ve své skvělé analýze hnutí Víry, kterou nazval "Jiné evangelium". Ač sám charizmatický pedagog, který vyučoval na Oral Roberts Univerzity, snaží se odhalit našemu zraku jasnější perspektivy. Poukazuje na pozadí, které vedlo ke vzniku křesťanské, charizmatické organizace "Network of Christian Ministries" a podle časopisu "The Network" cituje její cíle, které směřují k jednotě křesťanů. Patří k nim např. "obnova církve k jednotě, moci a slávě, k plnému uvolnění služebností přebývajících v Těle - Církvi..."(3). Sledovat úvahy charizmatenců je možná zajímavé, ale je dobré se vážně zamýšlet nad tím, jakou alternativu lze proti nim lidem nabídnout. Pokud jen trochu známe církevní dějiny, z nich zejm. dějiny koncilů, můžeme vidět, že největší brzdou opravdové a upřímné jednoty mezi křesťany, byly hereze. Dokonce i uzavření kánonu Písem Nového Zákona bylo motivováno obranou před falešným učením. Křesťané byli znovu a znovu vedeni k vytváření obranných mechanizmů, což bylo kritizováno jako štěpení církve. Jenže ty hereze obvykle vznikaly jako reakce na diktátorsky organizovanou jednotu. A ani uzavření kánonu NZ nemohlo lidem zabránit, aby dál pátrali po dalších a pravdivějších informacích. Jednota se musí tvořit trochu jinak. Musí být konsensem, nemůže být diktátem. Každý, kdo po jednotě doopravdy touží, musí nutně narazit na rozdílnost učení a vypořádat se s ní. McConnell proto ukazuje na etický kodex, který charizmatici - z nichž některé obviňuje z hereze(!) - vytvořili, aby se - podle něho - vyhnuli kritice falešných učení a tedy i případné nejednotě. Kodex je tvořen těmito body: "Respektovat doktrinální rozdíly. Zachovávat a podporovat mezi vůdci v Síti ducha ochoty a připravenosti nechat se vzájemně poučovat. Mluvit o jiných služebnících... jen způsobem, který vzdělává. Respektovat při setkání s bratrem či sestrou, kteří tuto etiku porušují, postupy, které přikazuje Písmo" (4). Tedy na první pohled nic špatného. Jen kdyby při tom alespoň zůstalo. Charizmatické hereze, vskutku, originální ... Avšak McConnell dále popisuje, co to prakticky znamená v případě, chce-li někdo korigovat bludné učení vůdce: "Podle Sítě biblický postup k nápravě doktrinálních a etických přestupků především vyžaduje, aby provinivší se strana byla v soukromí konfrontována se svými žalobci. Tento postup je hlavně založen na Mt 18, 15-18" (4). Takovýto výklad autor nazývá "zacpáním úst". Podle tohoto výkladu si může kdokoliv veřejně kázat bludy, a pokud je významným vůdcem, nemůže být - v rámci zachování jednoty - bezprostředně veřejně napomenut. Např. kazatele, který veřejně šíří falešné učení, nemůže jiný kazatel kritizovat na místě - tj. též veřejně, nýbrž musí jej nejprve napomenout v soukromí. Je zajímavé, jak charizmatenci dbají na čistotu svého "učení". A už zřejmě mají i svoje heretiky .... Tím ovšem nemůže korigovat blud tam, kam byl cílen, totiž do myslí jeho posluchačů. Vedoucí církevní pracovník na jižní polokouli proto, dle tohoto výkladu, nemůže veřejně kritizovat autora bludných knih ze severní polokoule, pokud jej předtím nenapomene v soukromí, poté v doprovodu svědka, a nakonec před církví. Mezitím však bude mít jeho literaturou zamořenou církev. Je to něco podobného, jako kdyby ministr obrany nesměl po bombardování své země nařídit obyvatelstvu nasazení plynových masek dříve, pokud by nejprve v soukromí nepodal trestní oznámení na armádního generála státu, jenž dal k náletu příkaz. Zdá se však, že přílišnou toleranci k jiným než vůdcovským názorům asi nelze očekávat .... Proto verše z Mt 18, 15-18 je dle McConnella možné uplatnit v rovině morální, nikoliv doktrinální. Nový Zákon obsahuje řadu míst, kde byli lidé pro chybné učení kritizování veřejně (Ga 2,11-14, 1Tm 1,20, 3J 9-10). Ať tak či onak, je zřejmé, že charizmatici si jednoty velmi cení a jsou pro ni schopni podstoupit opravdu mnoho. To, na co mnozí autoři poukazují a co je i v řadách sborů soustředěných v KMS zjevné, je skutečnost, že charizmatici pro dosažení jednoty nevidí učení jako podstatné. Vyvstává však jedna otázka. Je toto "přehlížení" učení skutečným důvodem jednoty nebo jde pouze o mechanismus, jak zabránit kritice doktrín, tedy rovněž učení, na kterých tato proklamovaná jednota stojí? Je vidět, že s charismatickou jednotou to zřejmě nebude taky moc jednoduché. Vůdcové budou zřejmě mít ještě hodně problémů a nejspíš se vyfaulují navzájem mezi sebou. A tak možná sami uvíznou ve svých sítích .. Ale na závěr trochu vážně. Neposmívám se tady všem charizmatencům stejně, někteří si to možná ani nezaslouží. Pokud jsou ještě mladí, časem dojdou k poznání, že jednota bude zřejmě v něčem jiném, než v Sítích jejich vůdců ... Pokoj všem charizmatencům přeje Pavel