poslal Majka2 V ruce držím parte. Stalo se to, co se muselo stát. Lidský život má vyměřen svůj čas. A tak mi nezbývá, než se smířit s tím, že paní Eva, ta moje dobrá známá, zemřela. V mých studentských letech mi byla oporou, Tenkrát již byla v důchodu. Byla sama. Dobré srdce, láska k bližnímu a dostatek času – to byly hřivny, které jí Bůh dal. A ona je bohatě zúročila. S láskou navštěvovala staré a opuštěné lidi. Uklidila, nakoupila, popovídala si s nimi. nevzala si za svou péči nikdy nic. S láskou navštěvovala staré a opuštěné lidi. Nevzala si za svou péči nikdy nic. Rozdávala plnými hrstmi pomoc a útěchu tam, kde jí bylo nejvíce třeba. I mně pomohla ve chvíli, kdy jsem bezradně sháněla v cizím městě podnájem, Pomohla. A já jsem celý život měla jistotu, že se na ni mohu spolehnout. Ta dobrá žena věřila v Boha …
Uplynulo mnoho let. Vídala jsem ji zřídka. Postupně stárla, sil ubývalo. Cítila jsem, že i ona má své dny sečteny. Když jsem se s ní někdy setkala, vždy jsme si povídaly o tom, jak mi před lety pomohla. Oživovala jsem i vzpomínky na mnohé staré lidi, o něž pečovala. Cítila jsem, že jí to hřeje u srdce.
I ona měla na stáří poblíž sebe hodnou, upřímnou ženu, která o ni pečovala. Paní Blanka s trpělivostí snášela i občasné vrtochy, kterými se na paní Evě podepsal požehnaný věk. Jako by Bůh oplácel dobrém za dobro.
Otvírám druhý dopis. Je v něm pár řádek od paní Blanky. Hezký dopis, plný citu a pochopení….. “Jen mě mrzí, že paní Eva žila do poslední chvíle jen vzpomínkami na vše dobré, co kdy vykonala. Když jsem ji v náznaku upozornila na to, že i přes spoustu dobrodiní, které kdy vykonala, i ona má jistě ve svém srdci bolavá místa a že Bůh nabízí jejich odpuštění, pokud o to prosíme, nevrle mávla rukou. “ Ale, povězte mi něco lepšího ”, zněla její odpověď. Takže až do posledního dechu žila ze svých zásluh. Nikdy si nepřiznala, že i ona hřešila, že i ona mohla někdy někoho ranit, něco zanedbat, někomu ublížit. Dělá mi to starost a mrzí mě, že jsem s ní o problému Božího odpuštění hovořila již dříve …. “ Tyto řádky mě zarazily. Jak snadno člověk ve své touze po uznání zapomíná na své nedostatky. Ale paní Eva už nežije. Na jejím “vyrovnání s Bohem ” se již nedá nic změnit. Udělala v životě mnoho dobrého. Nebude však stát před Bohem jako ten farizeus, o kterém vyprávěl Pán Ježíš?
O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: “Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili. Jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil:,Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden, dávám desátky ze všeho, co získám.´ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: , Bože, slituj se nade mnou hříšným.´ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.” ( L. 18,9-14)
Tíží mě svědomí. I já si kladu otázku: “Budu jednou stát před Bohem jako ten zoufalý celník, nebo sebejistý farizeus ?”
Otvírám Bibli. “Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval. Řekl jsem: ,Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.´ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj. “ ( Ž 32,5)
I Bohem milovaný král David měl podobný problém. A já si vybavuji spousty svých větších, ale i drobných přestupků a hříchů. A s pokorou a pevnou důvěrou v Boží odpuštění tiše prosím: “Pro své jméno, Hospodine, odpusť mi mou nepravost, je velká ..” ( Ž 25,11)
Majka 2 ( H.M.)
majkajh@post.cz
