CIZÍ OHEŇ - 9.  John Wimber a hnutí Vinice Historická a doktrinální analýza “Torontského požehnání” Kapitola IX John Wimber a hnutí Vinice Motto: “Mám podezření, že i tady v Británii budou někteří lidé reagovat podobně. Budou říkat: Ani za nic nebudu štěkat jako pes… Chápu takovou reakci, ale nelze ji udržet.” J. Wimber v rozhovoru pro Church Times “Dejte si pozor na ty psy, dejte si pozor na ty špatné dělníky, dejte si pozor na tu 'rozřízku'!” Epištola Filipským, kapitola třetí, verš druhý Historická část Období 1924 - 1964 Mládí John Wimber se narodil v roce 1924 a své dětství strávil v Anaheimu v Kalifornii. Později se přestěhoval do středozápadu, do blízkosti nynějšího Disneylandu. Své mládí zasvětil jazzové hudbě. Hrával jako pianista v mnohých známých hudebních skupinách a stal se manažerem známého souboru “Righteous Brothers”. Začátkem šedesátých let se Wimberovo sedmileté manželství s jeho ženou Carol, se kterou měl již tři děti, dostává do krize a ta jej opouští. Tehdy poprvé Wimber prosí Boha o pomoc. Nedlouho po vyslovení jeho první upřímné modlitby v životě se k němu jeho žena navrací. Oba pak “znovuobnovili” své manželství a nechali se oddat v římskokatolickém kostele. V  roce 1962 Wimber uvěřil a v následujících sedmi letech, dle jeho slov, přivedl stovky lidí ke Kristu.1 Letniční zkušenost V roce 1964 se manželům Wimberovým stala zvláštní událost. Jejich tříletý syn Sean byl pobodán rojem včel. Rodiče jej v chvatu odnesli domů. Seanovo tělo bylo oteklé od včelích žihadel a Wimber propadal zoufalství. Jako evangelikální křesťan byl, vlivem své teologie, předpojatý a vyhýbal se prosbám za uzdravení. Nyní však chtěl volal k Bohu za záchranu svého synka, ale nedostávalo se mu slov. Wimber tuto situaci popisuje následovně: “Zoufale mi chyběla slova, a tu jsem najednou promluvil jazykem, kterému jsme sám nerozuměl.”2 Puchýře začaly před očima zděšených rodičů mizet a během pěti minut hoch klidně usnul. Na jeho těle za pár hodin zůstal jediný červený boláček. Později rodiče začali o nadpřirozeném Božím působení pochybovat, avšak zjistili, že byl za normálních okolností Sean na včelí bodnutí alergický. Zklamání Aby si Wimberovi ohledně charismatického obdarování církve učinili jasno, navštívili jisté charismatické společenství. Ve skupince během jejich návštěvy povstal člověk, jenž pronesl poselství v jazyce a jiný jej pak vyložil. Výklad obsahoval příkazy ve jménu Páně. Carol během výkladu cítila nepokoj, a proto celou věc zkoumala ve světle Písma. Jelikož nenalezla místo, kde by Bůh hovořil ke svému lidu v “jazyce” prostřednictvím imperativu, Wimberovi posléze charismata zavrhli. “Carol uvažovala takto: Jazyky a jejich výklad nemohou být od Boha. Z  toho pak vyvodila, že nás podváděli. V charismatickém hnutí tedy musí pracovat mohutný démon, možná sám antikrist. Pověděla mi o svém objevu a já také nabyl přesvědčení, že ono shromáždění, jehož jsme se účastnili, nebylo od Pána Boha.”3 John byl ve svém negativním názoru po léta utvrzován sledováním teleevangelistů, jako např. Kathryn Kuhlmanové, jejíž řeč mu připadala afektovaná a projev teatrální. Charismatické léčitele viděl v té době následovně. “Připadalo mi, že tam manipulují s lidmi, což přináší hmotný zisk léčitelům, a to mně rozhněvalo. I když se zdálo, že někdo opravdu uzdraven byl, nemohl jsem to přijmout jako dítě Boží. Říkali jsme si: Pán Ježíš by nikdy nepořádal takovou podívanou. Oblečeni jako herci v laciné frašce strkali do lidí a nazývali to “zásah boží moci”. A pak ty věčné peníze –neustále žádali víc a víc peněz, a tak budili dojem, že čím víc se zaplatí, tím jistěji dojde k uzdravení.”4 Období 1964 – 1977 Teologická průprava Od roku 1964 John Wimber vedl biblické hodiny, kterých se účastnilo okolo 500 lidí a v roce 1970 se stal pomocným kazatelem kvakerského sboru v Yorba Linda. Zde začal navštěvovat i univerzitu Azusa Pacific, kde graduoval v biblických předmětech. Ve svém sboru úspěšně konal úlohu pastora a společenství utěšeně rostlo. Po čase si však uvědomil, že své ovečky využíval pouze k  uplatnění svých cílů, zajímal se spíše o rozpočet a strukturu než o potřeby lidí. Každého, kdo prožil nějakou charismatickou zkušenost a vykládal o ní, vedl k tomu, aby sbor opustil. V roce 1974 proto svůj úřad pastora opustil a stal se vedoucím oddělení pro církevní růst na Fullerově teologickém semináři v Pesadeně, kde začal úzce spolupracovat s bývalým misionářem Petrem Wagnerem. Při své práci se neustále setkával s tím, že církve v misijních oblastech neobyčejně rostly, zatímco americké denominace stagnovaly. V té době pracoval s více než 40 000 pastory z dvaceti sedmi denominací, z nichž žádná nebyla letniční ani charismatická. Obnova Carol Wimberové Po Wimberově odchodu z místa kazatele sbor začal stagnovat, a to jak početně, tak duchovně. Carol Wimberová, členka staršovstva, se proto situaci snažila řešit větším nasazením ve službě a od roku 1976 začala vést po celém kraji biblické hodiny pro ženy. Stejného roku měla však v noci sen, který doslova přehodil vyhybku v jejím křesťanském životě. “Zdálo se mi, že stojím na “bedničce od mýdla” na rohu naší ulice a mé kázání poslouchá veliký zástup. Kázala jsem o darech Ducha svatého. Považovala jsem se v té době za odborníka na toto téma. Vždyť jsem po léta odháněla členy církve, kteří mluvili jazyky, měli uzdravování a proroctví – tedy dary, které jsem považovala za nebezpečné, protože “štěpí” církev. Kázala jsem v tom snu podle osvědčených sedmi bodů, když mne při posledním z nich projela žhavá vlna od hlavy k patě a pak se zase vzedmula do úst –já se probudila- a mluvila v jazyku!”5 Carol byla tímto snem zlomena, vzdala se funkce ve staršovstvu a tři týdny pouze hořce plakala a s nikým se o duchovních věcech nebavila. Cítila, že Boha do té doby zarmucovala a stavěla se proti jeho dílu. Po tomto, dle jejích slov, “přetavení osobnosti”, navštívila všechny lidi, jimž ublížila a prosila je za odpuštění. Další velké vidění, které Carol Wimberovou překvapilo, byl obraz, v němž všichni členové sboru byli křtěni vodou. Jelikož se jednalo o kvakerský sbor, který křest údajně neuznával, Carol uvěřila, že má jít o předobraz překročení denominačních hranic společenství. V té době se začala samostatně shromažďovat skupina členů a z počátečních dvanácti účastníků se společenství za pár týdnů rozrostlo na padesát. V březnu roku 1977 to již čítalo 125 dospělých lidí. Po tomto dramatickém nárůstu byl vedoucími denominace skupině doporučen odchod. Skupina souhlasila, avšak požádala o “propouštěcí dopis a požehnání”, které obdržela. Zatímco Carol prožívala nové a nové duchovní zkušenosti, John stále více a více propadal zoufalství. Při jednom leteckém návratu z Detroitu nastala sněhová vánice a Wimber byl při přistání nucen zůstat v letištním hotelu. Zoufale se pomodlil a ihned usnul. Uprostřed noci uslyšel hlas. “Uprostřed noci jsme se probudil; Pán Bůh mluvil k mému srdci. Říkal: “Johne, až dosud jsem viděl tvou službu, ale teď ti ukáži, jak vypadá moje služba.”6 Uznání duchovních darů Po tomto prožitku z roku 1977 je již Wimber plně přesvědčen o tom, že Boží uzdravování je realitou. Společně se svou ženou navštěvuje nedávno vzniklou skupinu bývalých kvakerů, která na něho působila značně rozpačitým dojmem, avšak navzdory výhradám se cítil šťastně. Nakonec se od své ženy dozvěděl, že se modlí v jazyce, čímž byl, dle vlastních slov, otřesen, že se nezmohl ani na slovo. Viděl však, že takovéto společenství potřebuje vedení. Jeho žena jej proto povzbudila k návratu ke kazatelské službě. ““Johne, já vždycky říkala, že nechci, abys byl zase pastorem, ale kdyby ti Pán Bůh něco říkal, chci abys věděl, že teď jsem pro.” Dva a půl měsíce mi Bůh ukazoval, že si přeje, abych se vrátil do kazatelské služby na sboru. Jednou jsem letěl s C. P. Wagnerem a on mi povídá: “Johne, proč nejdeš domů a nezačneš na sboru v Yorba Linda?” 7 Období 1977 – 1981 Zrození Vinice 8. května 1977, na svátek matek, pak bylo ustaveno nové křesťanské společenství “Vinice”, do jehož čela se postavil Wimber, zatím ještě pracující na semináři. Změna teologie Carol Wimberové na sebe nenechala dlouho čekat i v praktických důsledcích. Vzpomněla si na příhodu se Seanem a uvěřila, že její manžel má dar uzdravování. V noci proto na své bolestivé rameno přiložila manželovu ruku a pomodlila se. Pocítila, jak jí tělem projela uzdravující moc a bolest zmizela. Po čtyřech letech práce na Fullerově teologickém semináři je Wimber v roce 1978 přesvědčen, že jej Pán Bůh volá zpět do plné kazatelské služby. Povzbuzován Petrem Wagnerem se opět chápe místa pastýře s tím, že bude nový, dvěstěčlenný sbor směřovat tak,aby ověřil, “zda znamení a zázraky a růst sborů lze zakusit také ve Spojených státech.”8Sbor se podle Wimberových slov nevymykal běžnému společenství jež je soustředěné na biblické učení. Odlišoval se pouze tím, že se zde nezpívaly staré písně, nýbrž písně současné, k nimž si členové sboru psali vlastní texty. “Ve shromáždění jsme zakoušeli Boží přítomnost. Poznal jsem, že klíč k duchovní obnově je vzývání. Zpívali jsme a vzývali Boha celé hodiny a jeho obživující, osvěžující přítomnost se vždycky dostavila.”9 Modlitby za nemocné Společenství bylo důsledně rozděleno na menší skupiny, kde se o sebe lidé učili vzájemně pečovat a modlit se za nemocné. Podle pozdějších slov Johna Wimbera sbor rostl každým rokem o pět tisíc členů, a kromě asi pěti set tuzemských členů šlo vesměs o přistěhovalce španělského původu . V počátcích vyučoval Wimber, který na nedělních shromážděních vykládal Lukášovo evangelium, a to zejm. příběhy o uzdraveních a John Amstutz, pedagog z biblické školy v Los Angeles, který ve středu vyučoval o duchovních darech. Na modlitbách Wimber přijímal neustálé naléhání, aby uzdravoval, avšak nic se neprojevilo. Naopak, některým, kteří reagovali na jeho výzvy, se udělalo ještě hůře. Wimber však neúnavně, znovu a znovu, na příkaz Páně, vedl lidi k uzdravování. Situace se stupňovala. “Jak týdny ubíhaly, klesal jsem na mysli. Když jsem se jednou připravoval na kázání nad Biblí, popadl mne takový hněv, že jsem ji zavřel a prohlásil jsem: “Už nebudu kázat o uzdravování”. A to ke mně Pán Bůh zřetelně promluvil: “Buďto budeš kázat Moje Slovo nebo odejdi.”10 Povzbuzení k dalším modlitbám za nemocné našel Wimber v díle římskokatolického kněze Francise McNutta a ve službě Anaheimského pastora Noela Weisse. Avšak Wimberovy neúspěchy pokračovaly. Jeho frustrace kulminovala jednu neděli po desetiměsíčním neúspěšném modlitebním maratónu. “Po deseti měsících bezvýsledných modliteb jsem zažil nejtěžší porážku. Tehdy jsme se shromažďovali v tělocvičně, na pódiu byla opona. Po bohoslužbách jsme zvali za oponu k modlitbám. V tělocvičně nebyla klimatizace, bylo tam dusné, vlhké vedro. Onu neděli se několik mužů modlilo za dalšího muže, už jsem zapomněl, čím trpěl. Modlili jsme se dvě hodiny, vyčerpali každou prosbu, každé slovo, které jsme znali, zoufale jsme ho chtěli přivést k uzdravení. Nakonec, celí nešťastní jsme umlkli. Vrhl jsem se na podlahu a rozplakal jsem se. Křičel jsem: “To není fér, říkáš nám, abychom se učili tomu, co je v Tvé knize a jednali podle toho, ale nestojíš za námi, když posloucháme. Snažíme se ze všech sil, abychom věřili v uzdravování a modlili se za ně, ale Ty neděláš nic. Ó Bože, to není fér!”11 První uzdravení Tyto modlitby trvaly celých deset měsíců a první ovoce přinesly v  únoru 1978, kdy došlo k uzdravení nemocné ženy. V tomto průlomovém roce obdržel John Wimber vidění, které mu celou situaci objasnilo a dalo mu i teologický vhled do uzdravování. “Před duchovním zrakem jsem spatřil něco jako břeh z oblaků zavěšených napříč oblohou. Nikdy jsem takové seskupení mračen neviděl. Přibrzdil jsem, zastavil u kraje silnice a díval se upřeně na ten obraz. Ale nebyla to mračna, nýbrž obrovská plástev medu, který kapal na zástup lidi pod ní. Někteří plakali a zdvihali ruce, aby med zachytili a ochutnali, a zvali další, aby si také vzali. Někteří stírali rozčileně med z rukou a hubovali, že se lepí. Díval jsem se udiveně a nevěděl ani, že něco říkám. Modlil jsem se: “Pane, co je to?” A slyšel jsem: “To je moje milosrdenství, Johne. Některým požehnání, jiným překážka. Mám hojnost pro každého. Už nikdy o uzdravení nežadoň. Problém není u mne, nýbrž tam dole.”12 Počátkem dubna 1978 Wimber zjistil, že se z jeho rukou uvolňuje Boží moc, něco jako elektřina, a vkládal ruce na členy svého sboru, kteří padali na zem. V té době prodloužil nohu jedné dívce, která předtím, v důsledku kratší nohy, kulhala. Prodlužování nohou byl dar, který se v té době v charismatických kruzích objevoval velmi často. Sdílel jej později i sám C. P. Wagner, který popisuje, jak se o tomto daru dozvěděl P. Yongghi Cho, pastor největšího letničního sboru na světě, a poslal za Wagnerem svoji diakonku, které dokonce narostla nová kost.13. Službou prodlužování nohou v té době proslul i Derek Prince a mnozí jiní. Ještě v devadesátých letech byly nohy hromadně prodlužovány skrze službu Dereka Prince téměř všem, kdo měli bolesti páteře.14 Manifestace Ve Wimberově společenství se začaly dít i jiné, doposud nevídané divy. Carol Wimberová je popisuje následovně. “Vešli jsme do domu, stále hovoříce o novém objevu a John šel k ledničce pro láhev mléka. Když si mléko naléval, říkal: “To musí být tak, že když se vykládá Boží Slovo, tak Duch svatý… Větu nedokončil. Při slovech “Duch svatý” se mu podlomila kolena a sotva se zachytil okraje stolu, mléko se rozstříklo na všechny strany. Překvapeně se na mne usmál a řekl: “Tady jsme něčemu na stopě Carol Kay…” Brzy začal John dostávat slova poznání. Postavil se před skupinu a viděl kužel světla nad těmi, kterých se Pán dotýkal svou uzdravující mocí.”15 Wimber toužil, aby jeho duchovní zkušenosti sdíleli i ostatní členové jeho sboru. Rozpomněl se, že Mojžíš a Eliáš vložili na své nástupce ruce a usoudil, že i on může své prožitky předávat vkládáním rukou. “Tehdy Pán promluvil k Johnovi o pomazání lidí k službě. Jednou v neděli dopoledne, koncem shromáždění, pozval John dopředu všechny, kdo touží po větší moci k službě. Řekl jim, aby se vyzuli a pomazal je olejem podle Lev. 8 – na pravém uchu a palci pravé nohy a na palci pravé ruky. (Takto Mojžíš posvětil a oddělil pro službu Arona a jeho syny.) John také vkládal ruce, aby uvolnil duchovní dar uzdravování. Nebyl si sám sebou zcela jist, ale věděl určitě, že mu Pán Bůh přikázal, aby to učinil.”16 Wimber nechtěl vynechat jedinou příležitost k uchopení Boží moci, a proto byl k vkládání rukou, a nejen svých, neustále připraven. Anne Watsonová, manželka známého anglického zesnulého evangelisty Davida Watsona, podává obdivuhodné svědectví o Wimberově duchapřítomnosti. “Vycházeli jsme z restaurace, Wimberovi, David a já, a také další, a mně se roztřásly ruce. John je rychle uchopil a položil na Davida se slovy: bylo by škoda vyplýtvat tolik síly.”17 Pro tuto neobvyklou praxi se společenství stalo centrem pozornosti mnohých, ale Wimbera uklidnilo proroctví, v němž se jim dostalo utvrzení v nastoupené cestě: “Já jsem vás učinil jako tržiště.”18 Obnova přichází O rok později, v roce 1979, pozval Wimber do svého sboru kazatele z hnutí “Jesus people”. Bylo to přesně ke dni svátku matek. Tento kazatel byl proslulý svojí nevypočítatelností. Wimber toto setkání komentuje následujícími slovy. “Spěchám zdůraznit, že jsem jednal proti svému běžnému instinktu, když jsem ho pozval. Bral jsem vážně napomenutí, že pastýř má dobře střežit své stádo. Avšak cítil jsem, že jednám podle Boží vůle, a proto jsem rozhodnutí neměnil, ať to stojí co to stojí… Pastor vydal sboru svědectví, strhující příběh o boží milosti. Ulevilo se mi když začal hovořit. Nic neobvyklého, pomyslel jsemsi. Ale pak udělal něco, co jsem ještě uprostřed shromáždění neviděl. Řekl: “Nuže, slyšeli jste svědectví. Váš sbor již dlouho zarmucuje Ducha svatého, a proto je v něm Duch svatý udušen. Pozveme ho nyní, aby mezi nás přišel a sloužil… “Duchu svatý, příjď”19 Odezva byla skutečně uchvacují. Carol Wimberová popisuje, jakou mohutnou odezvu vyvolala prostá modlitba k Duchu svatému. “Většina mládeže se roztřásla a klesala na podlahu. Jednu chvíli to vypadalo jako bitevní pole: ležící těla po celé hale, lidé plakali, kvíleli, mluvili v jazyku… do vzniklé vřavy zaznívaly výkřiky!”20 Sám Wimber byl tímto chováním zmaten. Zpočátku hledal v  Písmu slova, kde je obsažena modlitba k Duchu svatému, ale žádná taková nenašel. Částečný klid nalezl až v četbě probuzenecké literatury, popisující shromáždění Johna Wesleye, George Whitefielda, Charlese Finneyho… Po uklidnění prosil Wimber Boha, aby mu relevanci této zkušenosti potvrdil. “Jen jsem skončil, zazvonil telefon. Můj přítel John Stipe, farář z Denveru v Coloradu. Vyprávěl jsem mu, co se u nás přihodilo a on hned odpověděl: To bylo jistě Boží dílo. Přesně tak vypadaly začátky probuzeneckého hnutí – Jesus people – a bylo tak spaseno mnoho lidí.”21 Carol Wimberová, která tuto epizodu zařadila o dva roky později než její manžel, do roku 1981 a toto nadpřirozené potvrzení líčí poněkud sugestivněji. “Následující noc trávil (Wimber) čtením Písma a četbou dějinných záznamů o dobách probuzení… Bál se učinit cokoliv, co by nebylo výslovně stanoveno v bibli. Ale ani hodiny takto strávené mu nezodpověděly všechny otazníky nad minulým večerem. Asi v pět hodin ráno už byl zoufalý. “Pane jsi-li v tom všem ty sám, pověz mi to!” prosil úpěnlivě. Za chvíli zazvonil telefon, ozval se hlas našeho přítele, faráře z Denveru, ve státě Colorado. “Halo Johne,” říkal, “odpusť prosím, že volám tak časně, ale musím ti říci něco opravdu zvláštního. Nevím, co to znamená, ale Pán chce, abych ti řekl: “To jsem já, Johne.””22 Po této dramatické události někteří členové sbor opustili a již nikdy se nevrátili. Společenství však začalo dynamicky růst a během několika měsíců byly pokřtěny stovky nově uvěřivších a sbor zažil prudký vzestup přílivu nových členů. Období 1981 – 1989 MC 510 a C. P. Wagner V roce 1981 přichází Wimber za svým bývalým nadřízeným, C. P. Wagnerem, a žádá jej, zda by v rámci kurzu růstu sboru na Fullerově teologickém semináři mohla být zařazena přednáška o “znamení a zázracích a růstu církve”. Wagner byl původně fundamentalistou, jedním z těch, kteří proti letničním křesťanům obdarovaných charismaty bojovali, avšak osobní návštěva shromáždění charismatického metodisty E. S. Jonese, kde Wagner přijal tělesné uzdravení a nakonec osobní kontakt s letničními věřícími jeho pochybnosti rozptýlily. Proto dostal Wimber souhlas a k účasti byl přizván i děkan, Paul E. Perison. Kurz dostal pracovní název “MC 510”. C. P. Wagner byl na těchto kurzech sám uzdraven a Wimber při tom demonstroval svým posluchačům, jak na Wagnerovi během jeho služby spočívá Duch svatý. “Uvolnil jsem se tak, že jsem si myslel, že snad spadnu ze židle. Matně jsem zaslechl, jak John říká přihlížející třídě: “Je na něm Duch svatý.” Vidíte to také, jak na něm Duch svatý spočívá?” Jak dlouho jsem seděl, to nevím, ale muselo to být skoro deset minut. John mi řekl, že mne Bůh uzdravuje, ale abych nepřestal brát léky, dokud mi to doktor nedovolí. Za několik dní jsem navštívil svého lékaře a ten byl překvapen, když zjistil, že mám tak nízký tlak. Zeptal jsem se ho, zda ho zajímá, co se stalo, a když přitakal, pověděl jsem mu celý příběh. A doktor řekl: “To je velmi zajímavé. Ovšem vím, že se hypnózou dokáže mnoho.”23 Společenství 120 Rok po této zkušenosti založil Wagner ve svém domovském společenství třídu nedělní školy pro dospělé “Lake Avenue Congregational Church” Pasadena, Kalifornie. Pastor společenství nastoupil na dovolenou, a proto Wagner využil této příležitosti, aby v kázáních oznámil sboru, co Pán Bůh koná a popsal divy a zázraky. Tak vzniklo “Společenství 120”, tzn. asi stovka lidí, kteří se s Wagnerem scházeli. Někteří z nich navštěvovali Wimberova shromáždění Vinice v Anaheimu, aby mohli “nabrat střelivo, a pak je v Lake vystřílet”. Společenství 120 se poté stalo dveřmi “třetí vlny” do evangelikálních společenství. V roce 1983 C. P. Wagner získal toto ujištění i nadpřirozeně, skrze patero proroctví. “…naše služba byla potvrzena pěti na sobě nezávislými proroctvími. Poselství všech bylo jednoznačné: podle nich mne Pán Bůh zřejmě ustanovil jako jednoho z poslů, který má rozšiřovat zvěst o Boží moci mezi těmi, kteří ji dosud nezakusili, a tak se má budovat církev Ježíše Krista. A navíc: mám to konat způsobem ne-letničním a ne-charismatickým.”24 Pro toto výjimečné povolání se Wagner stal brzy předmětem útoků satanských mocností. “Pán také řekl, že jsem zapsán hodně vysoko na seznamu těch, na které satan udeří.” 25 “V lednu 1983 byla zlomena moc zlého ducha, který mi po léta působil bolesti hlavy… v březnu se mne ďábel snažil zabít, že mi podtrhl žebřík… začali jsme podezřívat, že mi zlí duchové “byli přiděleni” do našeho domu, což se později potvrdilo, když moje žena Doris skutečně spatřila jednoho v ložnici. Duch svatý vedl G. Eckarta a C. Schallerovou, aby použili dary rozlišování duchů a vymítali a zbavili náš dům mnoha duchů, kteří nás od té doby již nikdy nesužovali.”26 David Watson V té době také obdržela Wimberova služba citelný zásah. V létě 1983 se Wimber dozvěděl, že jeho dávný přítel, známý anglický křesťanský vůdce David Watson, trpí rakovinou. Se svými dvěma přáteli se jej proto rozhodl navštívit. Během společných modliteb se projevila přítomnost Ducha svatého a přišla, jak poznamenává Wimber, slova poznání “o Davidově duchovní situaci, a to věci, které jsme do té doby neznali… Duch svatý nám je odhalil a to nám nesmírně pomohlo –věděli jsme, jak se máme za Davida modlit.”27 Na základě pocitů elektrické energie, pokoje a několika slov poznání byl Wimber přesvědčen, že se Watson uzdravil. Ten však v únoru 1984 zemřel. Wimber byl poté kritizován za to, že prohlásil na smrt nemocného Watsona za uzdraveného. Tak to, dle Wimberových slov, popsal i sám Watson ve své knize “Neboj se zlého.” Obvinění z Wimbera sňala až Watsonova žena, která souhlasila s uveřejněním části dopisu adresovanému C. P. Wagnerovi, ve kterém psala, že Wimber Watsonovi uzdravení nikdy neslíbil. Velká konjunkce V polovině osmdesátých let se v charismatickém hnutí v USA začaly silně projevovat některé negativní rysy. Vlivem teologie hnutí Víry docházelo k četným zdravotním poškozením jeho členů a vlivem Pastýřského hnutí, založeném na principu vlády jednoho muže stojícího na vrcholu pyramidy, který vedl k učednictví další, k manipulaci prostých členů. K přestřelkám docházelo i v řadách samotných charismatiků. Proto se vůdci těchto hnutí zavázali, že nebudou svá učení vzájemně kritizovat a v rámci organizace “Síť” (Network of Christian Ministries) přijali tzv. Etický kodex, který kritiku doktrín přísně zapovídal. Došlo k tomu v červenci roku 1986, kde byl vedle proslulých kazatelů Víry, jako Kenneth Copelland a představitelů Pastýřského hnutí jako Charles Simpson také John Wimber, aby společně demonstrovali jednotu charismatického hnutí.28 Kansasští proroci Zhruba od poloviny osmdesátých let se Wimber počal stýkat se společenstvím tzv. “Kansaských proroků” (Kansas City Fellowship, KCF), které vzniklo v roce 1984, pod vedením Mika Bickleho. Společenství vzniklo s důrazem na “prorocky obdarovanou službu”. Mezi jedním z pozdějších prominentních proroků KCF, Paulem Cainem a Wimberem se v roce 1988 rozvinul hlubší vztah. Zatímco Wimber kladl ve své službě důraz na znamení, zázraky a Boží moc, Cain přijal již dříve proroctví, že ke konci času, až dojde ke spojení křesťanů, miliony lidí budou spaseny, zástupy lidí budou uzdraveny a dojde k velkolepé manifestaci Boží moci29. Tato teologie je známa jako “Joelova armáda” a dále je rozpracována v tzv. “Zjevení božích synů” a “Království nyní”. Cain posléze jako naplňování svého snu označil mužské hnutí Promisse Keepers, které taktéž vzniklo v kolébce Vinice30. Jiní jako prostředek realizace proroctví vidí iniciativu “Katolíci s evangelikály spolu do třetího tisíciletí.” Období 1989 – 1993 Paul Cain opět na scéně V srpnu roku 1989 na konferenci v Denveru (Colorado), vyzval Wimber pastory své kongregace, aby přijali službu “Kansaských proroků” a KCF se pod názvem Metro – Vinyeard Fellowship v roce 1990 stalo součástí sborů Vinice. Ve stejném  roce byli “Kansasští proroci” širší křesťanskou veřejností označeni jako falešní a o rok později Wimber káznil proroka Boba Jonese pro jeho sexuální nečistotu. Dokumentaristé zaznamenávají, že nejintenzivnější kritika přicházela z letničních kruhů, kde si křesťané nejvíce uvědomují nebezpečí této cesty. Cain totiž nebyl na letničním poli žádným nováčkem. Ostřílení letničáři si jeho působení pamatovali ještě ze čtyřicátých  let, kdy byl jedním z předních protagonistů hnutí Pozdního deště, shromážděného okolo W. Branhama, které silně metastázovalo právě do letničních kruhů, než bylo ústředím Assemblies of God v roce 1949 vyloučeno a znovu v roce 1956 veřejně kritizováno. Rick Joyner si tohoto spojení byl dobře vědom, když napsal: “Snad s výjimkou Williama Branhama nepůsobil nikdo ve větší moci než Paul Cain.”31 V soudobé kritice z počátku devadesátých let vynikal Ernie Gruen, pastor Full Faith Church of Love, který KCF označil jako falešné proroky32. V roce 1991 se proto sám Wimber odhodlal k doktrinálnímu šetření hnutí, avšak nalezl je v pořádku. Námluvy Caina s KCF a Vinicí popisuje Rick Joyner v článku, který byl přeložen i do češtiny a v listopadu 1993 vyšel v Životě víry. Počátkem devadesátých let byl Kansaský prorok Rick Joyner požádán teologem KCF, Jackem Deerem, aby pomohl Paulu Cainovi s jeho novou knihou. Před setkáním však Cain dostal infarkt. Bob Jones, vlivný Kansaský prorok, měl při tom vidění, že na Caina zaútočil démon smrti, ale nemohl se jej dotknout. Po tomto vidění Cain opustil nemocnici. Joyner popisuje svůj zážitek při setkání s Cainem. “Jakmile si sedl, viděl jsem ve vidění, kdo to byl: prorok s tak silnou autoritou, jako jsem nikdy před tím neviděl. Byl to “Samuel”, vyslaný na počátku posledních dnů, aby pomazával a prorokoval… Když jsem prolistoval stará čísla “Voice of Healing” o Pavlově službě ve 40. a 50. letech, pochopil jsem, že to je ten nejpozoruhodnější muž, jakého jsem kdy potkal.”33 Joyner dále popisuje příběh o Cainově narození, kdy jeho matka byla nemocná tuberkulózou, měla rakovinu obou prsů a dělohy a trpěla srdeční vadou. “Na smrtelné posteli prožila nadpřirozenou návštěvu Božího anděla, který ji řekl: Dcero, buď dobré mysli, nezemřeš a budeš žít. Plod tvého života je chlapec. Pojmenuješ ho Paul. Bude kázat evangelium podobně jako apoštol Pavel. Pak se jí anděl dotkl a byla okamžitě uzdravena ze všech nemocí.”34 Po veřejné kritice Pozdního deště odešel Cain do ústraní s vědomím, že jeho čas má teprve přijít. Po celou dobu o sobě nedal vědět. “Pán tehdy Paulovi slíbil, že bude-li poslušný, dostane velkou službu. Na potvrzení tohoto slibu mu řekl, že jeho matka, tehdy jí bylo 75 let, bude žít, dokud nepotká lidi, které si připravil pro poslední ofenzívu. Jeho matka zemřela v dubnu 1990.” 35 Bob Jones dosvědčuje, že přijal zjevení o Cainově návratu v době kdy jej ještě neznal a vskutku, Cainův comeback byl opravdu velkolepý. Na shromáždění v Olathe sloužil Cain zcela v duchu Branhama. Vyvolával lidi, které před tím neznal jménem a označoval skutečnosti z jejich života. Poté přišlo tak silné pomazání, že někteří účastníci shromáždění říkali, že dalších šedesát se***** by již nesnesli a shromáždění muselo být ukončeno. Do budovy však vtrhli požárníci a hledali oheň, neboť na požární stanici se rozsvítil alarm. Cain se naklonil k Miku Bicklemu a odvětil: “Je mi líto, neřekl jsem ti to. Z jakéhosi důvodu zasáhne takto přicházející moc elektroinstalaci. Je to již dávno, co mám toto pomazání, že jsem na to zapomněl.”36 Jak za časů Eliáše Po tomto úvodu už Cainovi zbývalo jen aktivovat celé vedení KCF a Vinice, a proto oběma subjektům oznámil datum své návštěvy. Miku Bicklemu, vedoucímu KCF, oznámil, že přijede skoncovat s nákazou služebníků a poznamenal: “Nu, Pán ti dá znamení své lásky. Noc před schůzí bude sněžit. Sníh zůstane ležet během celého setkání. V úterý ráno bude pryč na znamení toho, že Pán smyl vaše hříchy.”37 To že sníh sám, nikoliv jeho rozpuštění, je symbolem přikrytí hříchů (Ž 51,9 a Iz 1,18), ponechejme nyní stranou. Zde byl důležitý zázrak sám. Přesto, že bylo 15oC nad nulou, dle Joynera se tak skutečně stalo. Také pro Wimbera a Vinici bylo připraveno Cainovo znamení. Když měl přijet otřást Vinicí, znamením mělo být zemětřesení. I to se údajně stalo. Slovo z  Jer 33,8 bylo potvrzeno zemětřesením v 3:38. I zde moc prošla elektroinstalací, vypálila pojistky nahrávacího studia a zničila videokameru. Bill Clinton, služebník Boží Podle některých badatelů přijetí KCF do rodiny sborů Vinice přineslo Cainovi opět jakousi kredibilitu. Nelení a hned v příštím roce zveřejňuje proroctví, které údajně obdržel ve snu dne 2. listopadu 1992. Obsahem proroctví je informace, že se Bill Clinton stane prezidentem USA. Na to, že bylo den před samotnou volbou a průzkumy byly jednoznačné, šlo jistě o úctyhodný výkon. První, komu se Cain se svým poznatkem svěřuje, je Rick Joyner, šéfredaktor “Morning Star Prophetic Bulletin” a stoupenec pozdnědeštných doktrín v nejčistší podobě. Po tomto špičkovém prorockém výkonu přichází Cainovi další vize týkající se vlády USA a církve v Severní Americe.Tato poselství zkušovalo 24 předních duchovních vůdců s mezinárodním profilem. Časopis Život víry v témž roce briskně zveřejnil zdařilý výtah vycházející z vhledů daných Pavlu Cainovi, ze stanoviska 24 duchovních vedoucích, z publikace Ricka Joynera z ledna 1993 a jeho kázání v Kolíně nad Rýnem ze 7. února 1993. Obsahem jsou jednotlivé úryvky proroctví, které jsou vždy prokládány výstrahami před kritikou a rozsuzováním učení. Např. se zde píše: “V minulosti si vždy (Bůh) použil lidi, kteří byli sice v učení poněkud vedle, ale měli pokorné srdce.” Snad proto, aby se někdo nezachoval stejně nemoudře a nechtěl dané proroctví zkoumat nebo odsoudit jen na základě maličkosti, třeba že nositel proroctví je známý kacíř. V proroctví se píše: “Podivuhodné na snu Paula Caina bylo, že viděl jak Duch Boží spočinul na Billu Clintonovi a změnil ho v úplně jiného muže, tak jako kdysi ve starém Izraeli Saula (1 Sm 10). Clinton se má stát nejlepším prezidentem po Eizenhowerovi! Bude srovnáván s Johnem F. Kennedym, protože se zastane menšin a utlačovaných… Když prezident Clinton četl prorocký list Paula Caina a Ricka Joynera, začal plakat. Řekl, že ho četl stále znovu a znovu… ale důležitější otázkou je: Chce tím Bůh také něco povědět nám?”38 Jen žádné doktríny Je vidět, že křesťané se již ve dvacátém století poučili a od takových zákeřností jako důrazu na správné doktríny nebo snad používání lidského rozumu upustili a proroctví zůstalo panensky nedotčeno. Jedinými, kdo se přání proroka nepodřídil, zůstal sám Clinton, který se opakovaně v oválné pracovně Bílého domu dopouštěl ne zrovna zbožných věcí, a dokonce ve jménu Božím křivě přísahal. Neposlušně se zachovali i samotní Američané, kteří v roce 1999, podle časopisu Time, Clintona nejen že nezařadili vedle Kennedyho, ale zařadili jej hned vedle Hitlera a Stalina. S odstupem času by se možná dalo říci, že neselhal Paul Cain nebo že by proroctví nebylo pravé, selhal americký lid v čele se svým prezidentem, který proroctví nenaplnil. I když, přece, Clinton se o práva menšin skutečně velmi zasadil, např. homosexuálové na období jeho vlády budou jednou skutečně vzpomínat s vděčností. Nedlouho po Cainově pomazání dochází k obrovské krizi. Wimber sděluje, že Vinice jela na dluh a dočasné pomazání přisuzuje především přímluvám svých blízkých. Přiznává též nedostatek posvěcení a modliteb v celém hnutí. Vinici opouští i Kansaský prorok Paul Cain, další Kansaský prorok Bob Jones je v kázni za sexuální nečistotu a do třetice Kansaský teolog Jack Deere hnutí opouští, neboť jej shledává v rozporu s Písmem. Wimber sám se v té době distancuje od mnohých fenoménů, kterým do té doby věřil, jako např.: “osobnímu subjektivnímu proroctví” a “učení o poslední době”. V časopise Charisma Wimber přiznává “Udělal jsem vážné chyby, ale snažím se vrátit do evangelikálního rámce.”39Wimberův blízký spolupracovník z Kalifornie Bret Rue zemřel na rakovinu a sám Wimber onemocněl rakovinou nosohltanu. Jednota sborů Vinice se otřásá a pětitisícové společenství v Denveru opouští denominaci.40 Období 1993 – 1997 Torontské požehnání Počátkem devadesátých let se Wimberova služba úžeji zaměřuje na spolupráci s římskými katolíky a např. v březnu 1993 slouží spolu s katolickými kněžími i laiky římskokatolickým věřícím v Polsku. Ve stejném roce však dochází na půdě Vinice k dalším manifestacím. Stalo se tak poté, co Randy Clark, pastor Vinice v St. Louis ve státě Missouri, navštívil, na základně hnutí Víry – Rhema v Tulse, Oklahoma, shromáždění hostujícího evangelisty a bývalého lektora Rhemy v Africe, Rodneye Howarda-Browna, který právě, v té době již druhým rokem, sloužil v pomazání Bennyho Hinna. Brown sám sebe označuje jako “barmana Ducha svatého.” Na shromáždění došlo k projevům davového smíchu, opilosti a padání naznak do bezvědomí po vkládání jeho rukou.41 Když se Clark vrátil do svého společenství, začalo k podobným projevům docházet i zde. Na oblastním setkání středozápadních sborů Vinice u Ženevského jezera, ve státě Wisconsin v říjnu 1993 vedoucí této oblasti, Happy Leman, vyzval Clarka, aby se o své zkušenosti začal sdílet s ostatními a i zde došlo k podobným manifestacím. K dalšímu průlomu došlo následnou neděli v champaignské Vinici.42 Přes značnou osobní i denominační krizi však na listopadovém celostátním setkání denominace Vinice v Palm Springs Wimber prohlašuje, že od října tohoto roku k němu Pán sedmnáctkrát mluvil, že toto by mělo být pro Vinici obdobím “nového začátku”43a je jistě k zamyšlení, že na tom samém setkání informoval Happy Leman Johna Arnotta, pastora letištního sboru Vinice v kanadském Torontu, o tom, jak Randy Clark obdržel prostřednictvím R. H. Browna osvěžující zkušenost. Arnott okamžitě pozval Clarka do Toronta a 20. ledna 1994 toto setkání vyústilo v nepřetržitý devadesátidenní řetězec. Tak odstartovalo největší charismatické, celosvětové probuzení, známé jako “Torontské požehnání.” Nazvat věci pravým jménem Josef Potoček, člen redakční rady charismatického časopisu Život víry, který se v roce 1995 účastnil v Torontu konference “Catch the Fire Again”, v jejímž rámci vystoupil i John Arnott, popisuje situaci slovy: “Na pódiu zůstal zakladatel sboru, který pronášel pomalé, monotónně znějící věty, začala znít rytmická hudba elektronických varhan, a to vytvořilo zvukovou kulisu pro službu několika pastorů, kteří sestoupili mezi stojící množství účastníků a začali jim sloužit “požehnáním”. Jak jsem zakrátko pochopil, vnějším projevem při tom bylo, že dotyčný se po modlitbě zhroutil k zemi (zachycen pomocníkem pastora, kde setrval různě dlouhou dobu ve stavu, který měl evidentně známky jakési hypnózy či transu. Po necelé půl hodině ležely po podlaze velikého sálu stovky lidí, později i v předsálí. Někteří věřící leželi naprosto nehybně, jiní se různým způsobem svíjeli či třásli a vyráželi ze sebe různě intenzívní zvuky, v každém případě však vůbec nevnímali své okolí.”44 Během shromáždění v Torontu se dále projevoval “psí štěkot” -- dále hysterický, jakoby neovladatelný “smích”, “padání naznak” po vzkládání rukou do krátkého, či delšího stavu bezvědomí, “třes”, četné projevy “opilosti”, pláč a “prorocká zjevení”. Se všemi těmito fenomény – snad kromě zvířecích zvuků- se můžeme setkat již v roce 1949, při prvních manifestacích hnutí Pozdního deště, přes službu Aimme Mc Pherson, Kennetha Hagina až po Bennyho Hinna, Rodney Howarda-Browna, Claudio Freidzona až po Johna Kilpatricka. S nadsázkou by se dalo říci, že v hnutí Pozdního deště se jednalo o americkou epidemii, nyní se jedná o pandemii. Psychiatr John Whitte spolu s Wimberem tato shromáždění proto označili jako obnovu45. Torontské požehnání se z letištního sboru začalo šířit do celého světa. Uveďme jen krátkou statistiku z jeho počátků. Jen od dubna do prosince překročilo práh Torontské Vinice 75 000 lidí téměř z každé země světa. Do poloviny roku 1995 to již byly statisíce. Z Toronta se tak ústy samotných protagonistů stala “Mekka charismatiků”. V zahraničí byla nejvíce ovlivněna Velká Británie. Odhad činí, že 2 500 až 4 000 církví pořádalo shromáždění podobnáTorontské Vinici.46 Ne všichni ctí jednotu Avšak Torontské požehnání nevyvolalo jen bezmezný obdiv těch, kteří toužili zakusit “svatý smích”, či se občerstvit různým druhem zvuků domácího zvířectva. Téměř současně se strhla i vlna kritiky. Nemálo pak bylo těch, kteří si prostě nedovedli vytvořit vlastní názor a ptali se např.: “Mnozí lidé, kteří přihlížejí zvenčí, jsou zmateni všemi těmi divnými zvuky, které doprovázejí Torontské požehnání – neboť připomínají spíše selský dvůr. Kladli jsme si otázku, proč Pán Bůh působí, aby lidé štěkali, mečeli, řvali a vydávali různé zvířecí zvuky.”47 Wimber se však nedal nikterak vyvést z míry a jednoduše odpověděl: “Pokoušet se najít odpověď, znamená odpovědět nezodpověditelné. V Písmu nevidíme vůbec nic, co by takové jevy opodstatnilo. Neznám žádné pravidlo v celé historii církve, které zní: “…toto znamená to a to…” a necítím se povinen vysvětlovat tento jev. Je to prostě způsob, jakým lidé mohou v určitých situacích na Boha reagovat.”48 Wimber tedy volí zcela pragmatický přístup a to, že lidé na Boha štěkají, mečí nebo kokrhají, považuje za legitimní manifestaci soudobého charismatického křesťanství. Je mu téměř nepochopitelné, že by se někdo mohl pokusit tyto věci nějak zkoumat a sám žádné měřítko nezná. Wimberova tolerance je ve skutečnosti pouze zdánlivá, dává lidem svobodu pouze jednostrannou, a to věc přijmout. Avšak zároveň varuje před těmi, kteří se těmto zkušenostem bezpodmínečně neotevřou. “Mám podezření, že i tady v Británii budou někteří reagovat podobně. Budou říkat: Ani za nic nebudu štěkat jako pes nebo řvát jako lev, ani za svět se nebudu válet po podlaze. Něco tak nedůstojného! Můj Bůh by nic takového neudělal…Chápu takovou reakci, ale nelze jí udržet.”49 Ozvěny Pozdního deště V Torontském požehnání vidí příležitost pro uplatnění profetické teologie Pozdního deště i Paul Cain, který se s Wimberem nedávno rozešel, avšak nyní přijel do Toronta sdělit svůj postřeh. “Protože jste spojováni a identifikováni s něčím, co se zdá, že lidé v jistých evangelikálních kruzích příliš neuznávají, dlouho jsem se zdráhal říci něco o Pozdním dešti. Byl jsem opatrný a mnoho jsem o tom nemluvil. Ale už je mi jedno, co si myslí… Věřím, že nám začíná pozdní déšť a těším se na to.”50 Rázný řez Část křesťanské veřejnosti byla však takovým vývojem pobouřena, a tak nedlouho po Wimberově pokání z bludného učení dochází k dalším otřesům. Jako blesk z čistého nebe přichází zpráva, že 20. ledna 1996, přesně na den, dva roky od propuknutí prvních manifestací, byl Torontský sbor vyloučen ze svazku Vinice. Věc vyšla najevo, když John Wimber odjel v prosinci 1995 do Toronta, aby sdělil vedoucímu sboru Johnu Arnottovi, že předsednictvo denominace Vinice jeho sbor vylučuje ze svého svazku. V odůvodnění se píše: “[Vinice nemůže] nikdy podporovat praktiky, které jsou mimobiblické, nemůže k nim pobízet ani pro ně poskytovat teologické zdůvodnění nebo biblické důkazní texty, ať už pro praktiky v Torontu nebo jinde”… Wimber zdůrazňuje, že toto prý v žádném případě není nějaký nový postoj, nýbrž, že tento postoj již byl vyjádřen v jedné zprávě předsednictva Vinice ze září 1994. “Myslíme, že vůdcové torontského sboru Vinice směrnice z této zprávy opakovaně porušili, a to jak svým jednáním, tak tištěným slovem…”51 Jak je vidět, Wimber po necelých dvou letech měřítko přeci jenom našel. Stalo se jím Písmo. Národní koordinátor Vinice, Todd Hunter, se ve svém dopise pastorům sborů Vinice vyjadřuje ještě důrazněji. “Bylo prý veskrze jasné, že vůdcové torontského sboru Vinice zastávají hluboká přesvědčení, která… nelze uvést v soulad s hodnotami Vinice… Významný rozdíl se týká porozumění a užívání exotických, nebiblických manifestací… nedomníváme se, že jsou podstatnou součástí obnovy nebo Dílem Ducha svatého… Vůdci torontského sboru… se pokusili dát těmto manifestacím profetický a eschatologický význam, což rovněž neakceptujeme za přiměřené… znepokojuje nás, že zdůrazňují exotickou a mimobiblickou zkušenost jako nutnou součást služby a obnovy… Je rozdílný názor v tom, jak ve službě využívat očekávání mas. Vždy a všude jsme snižovali význam toho, co by mohlo být použito k roznícení nebo vybičování davu, vždy jsme se tomu vyhýbali a vždy jsme si byli vědomi toho, že pomocí různých narážek a emocí mohou být masy zmanipulovány” 52 Doktríny, doktríny! V posledku se vedení Vinice distancovalo i od učení “probuzení poslední doby” silně připomínající doktríny Pozdního deště, které se v hnutí začaly výrazněji objevovat po spojení s Kansaskými proroky.

“Je tu rozdíl v eschatologii. Vedení torontského sboru má tendenci spojovat současné vylévání Ducha svatého s očekáváním probuzení posledních dnů, které se vyznačuje znameními a zázraky, extatickými zkušenostmi a jinými manifestacemi moci, jež překračují normální průběh evangelizace, uzdravování, misie a zakládání sborů. Vinice neshledává, že tento pohled je biblický nebo představuje pomoc.” 53 V poslední části dopisu již Hunter nezakrytě obviňuje vůdce obnovy z herezí Pozdního deště. “Jsme znepokojeni tím, že u některých z vedení torontského sboru se objevuje “profetická teologie.” Točí se kolem nového druhu extatického proroctví, které má zvěstovat druhé Letnice, druhé Skutky apoštolské a probuzení posledních dnů. Domníváme se, že takovéto chápání podstaty proroctví a jeho role v církvi vede ke značným problémům.”54 John Arnott projevil překvapení nad definitivností rozhodnutí představenstva Vinice a obvinil vedení Vinice, že není v obraze o tom, co se na shromážděních dělo. Prosil prý vůdce celého světa o pomoc a hodlal založit “International Renewal Network” (Mezinárodní síť obnovy), která měla skrze Torontské požehnání řídit obnovu.55 Konec Vinice? Vinice se tímto znovu stala předmětem napětí a štěpení. Problémy nastaly ve sboru v Pesadě a v roce 1996 Vinici definitivně opustil i sbor Kansaských proroků. Nakonec po pokání z bludných učení, prodělané chemoterapii, ozařování, vyčerpávajících tiskových konferencích dne 17. listopadu 1997 John Wimber umírá na krvácení do mozku. Dožil se 63 let a nesmazatelně se zapsal do dějin charismatického hnutí. Nutno však podotknout, že se Wimber Torontského požehnání nikdy neodřekl. Již po vyloučení Torontského sboru napsal: “Náš počin neznamená, že jsme odmítli současnou obnovu. Mnoho našich sborů přijalo ze současné obnovy velký užitek a učinili jí součástí sborového života… Máme naději, že budou pokračovat v úsilí v obnově těchto dní.56 Doktrinální část S učením Johna Wimbera je to podobné jako s učením mnoha charismatiků. Bylo totiž během let formováno “nejčerstvějšími zjeveními”, která právě byla dána nezávislému charismatickému hnutí. Wimberův projev byl vždy kultivovaný a na rozdíl od mnoha jiných měl ve svých knihách určitý řád. Jeho akcentem byla Boží moc, uzdravení a zázraky. Často se zlobil na “rozumářské evangelikály”, kteří chtěli vše měřit Písmem a kritizoval ty, kteří chtěli pro zkoumání tělesných reakcích na shromážděních používat Písmo. “Neznám žádné pravidlo v celé historii církve, které zní: “…toto znamená to a to…”57 odpovídal svým tazatelům. Čteme-li jeho knihy, často můžeme narazit na místo, kde mu v hledání Boží odpovědi napomohlo “nadpřirozené vedení”. Bylo to zpravidla tehdy, když pro svoji praxi nemohl nalézt biblický důkazní materiál. Nebude tedy na škodu začít zevrubným popisem jeho teologie právě zde. Mimobiblické vedení Proroctví místo Písma Když došlo v roce 1981 ve sboru k prvním manifestacím, nemohl Wimber najít žádný biblický precedens, podle kterého by mohl danou situaci ospravedlnit. Částečně se uspokojil četbou knih popisujících probuzení z minulých století, ale ani v nich nenašel jistotu. Patrně proto, že popisovala reakce nespasených hříšníků a nikoliv křesťanů. Jistotu Wimberovi dodal až nadpřirozený telefonát přítele, skrze kterého mu Bůh sdělil, že je to on, kdo zde působí. Jindy to bylo proroctví, které jej utvrdilo v takto nastoupené cestě, ve kterém se mu dostalo Božího potvrzení ve slovech: “Já jsem vás učinil jako tržiště.”58 Pokud by však Wimber v té době proroctví rozsoudil biblicky, musel by se minimálně vyrovnat se dvěma verši, a to J 2,16 "Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!" a Mt 11,16 Čemu připodobním toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy.” Subjektivní ujištění místo Písma Jiným příkladem můžou být Wimberovy rozpaky nad vlastní praxí, kdy své spolupracovníky pomazal na uchu a palci u nohy a poté vkládáním rukou uvolnil dar uzdravování. Nehledal příliš kontext v Novém zákoně. “Nebyl si sám sebou napřed zcela jist, ale věděl určitě, že mu Pán Bůh přikázal, aby to učinil.”59 Vidění místo Písma Z některých zjevení Wimber čerpal i svoji teologii. Vidění medového mraku, ze kterého kape uzdravující moc, mu sloužilo k pochopení, proč někteří nejsou po modlitbě uzdraveni. Bůh uzdravuje každého, avšak problém je pouze v příjemci: “To je moje milosrdenství, Johne. Některým požehnání, jiným překážka. Mám hojnost pro každého. Už nikdy o uzdravení nežadoň. Problém není u mne, nýbrž tam dole.”60Nutno však podotknout, že otázkou “neuzdravení” se Wimber později zabýval i po biblické stránce v knize “Uzdravení”. Starozákonní rituál Wimberovi se přihodilo to, co potkalo téměř všechny charismatické vůdce, a to, že nepochopili rozdíl mezi poselstvím Starého a Nového Zákona; duchem a tělem resp. oltářem a křížem. Zatímco charismatici z padesátých let nahradili Izrael církví, nebo později přejali např. starozákonní modlitbu zástupného vyznávání hříchů, či se dovolávali uzdravení na základě požehnání poslušnosti Zákonu z 28. kapitoly Deuteronomia, či jindy zakládali “prorocké školy”, Wimber patrně podlehl kouzlu starozákonních rituálů. Na “přímý Boží příkaz” pomazal svým spolupracovníkům palec u nohy a ušní boltec po vzoru Arona a jeho synů. Zde se však Wimber katastrofálně zmýlil hned na třech rovinách:

1. Novozákonní všeobecné kněžství nezná rituály pro kněze a navíc naše kněžství není dle řádu Aronova, nýbrž Melchísedekova.
2. Nový Zákon nezná pomazání krví (i když Wimber použil olej, jednalo se o krvavý rituál) neboť za nás byla přinesena oběť dokonalejší, jejíž znamení nás k službě umocňuje “neviditelně.”
3. Uzdravení je dar Ducha, který je udělen z jeho vůle. Nikde se tudíž v Novém Zákoně nepropůjčuje “cíleným” vzkládáním rukou.