poslal Spuntik
Vánoční kompars
Ve vánočním evangeliu vystupuje mnoho osob a podle toho, jak jednají, je můžeme rozdělit: kompars a aktéři, loutky a nositelé příběhu. Ti, kteří stojí uvnitř, a ti, kteří stojí mimo.
K tomu, aby Bůh prosadil své cíle a uskutečnil drama spásy před očima komparsu i aktérů, používá lidské pokory i ješitnosti, moudrosti i hlouposti, lidské účasti i lhostejnosti, lidské netečnosti a sobectví i schopnosti se pro něco zapálit a nevyhasnout.
Kompars a aktéři.
AUGUSTUS - vládce pyšného římského impéria vydal nařízení o soupisu obyvatel říše podle domovské obce. Uvedl do pohybu masy lidí v celém impériu. Byla to obrovská akce. Nešlo samozřejmě o zjištění sociální potřebnosti, nešlo samozřejmě o nic víc a o nic míň než o to vyždímat peníze z daňových poplatníků.
QUIRINIUS - místodržící, který zastupuje zájmy svého císaře a koneckonců především svoji pozici v mocném aparátu, který chce ovládat tehdejší svět.
Mocný a méně mocný.
A pak je tu JOSEF S MARIÍ. Mladý pár, který musí ujít asi 100 kilometrů, a ani Mariino pokročilé těhotenství je nemůže osvobodit od úřední povinnosti. Musí podstoupit dlouhou cestu do Betléma a Maria každým dnem čeká dítě. A když tam dojdou utrmácení, hladoví a vysílení, je pozdě a nemají šanci sehnat místo v útulku pro pocestné.
A v Betlémě jsou SPOKOJENÍ LIDÉ ZA ZAVŘENÝMI DVEŘMI. Je pravda, že nemají místo, že se i jich týká tvrdá realita římské okupace a tohle nesmyslné sčítání podaných. Ale jsou přece ti, kteří jsou na tom ještě hůř.
Vždycky jsou ti, kteří jsou na tom ještě hůř.
Josef a Maria jsou chudí, a tak jim nezbývá než hledat něco za městem. A tam, ve chlévě přichází na svět malý Ježíš. Matka ho zabalila do chudých hadříků a položila do žlabu pro dobytek.
Každý má svou roli ve vánočním příběhu.
Mocný, méně mocný. Ti spokojeně spící za svými dobře zavřenými dveřmi i ti chudáci v jeskyni za městem. A také ten nejodstrčenější - dítě v tom chlévě - Ježíš.
Tak to vypadá, když Bůh přichází do světa. Do vlastního přišel, a jeho vlastní ho nepřijali.
Mocný císař uvedl do pohybu svou říši. Ale za tím vším cítíme ještě jiný pohyb. Vertikálu. Něco se děje mezi nebem a zemí. Něco velikého.
A najednou je nad Betlémem samá záře. A jsou tu ANDĚLÉ. Anděl se v Bibli zjevuje vždycky, když nastává spojení mezi nebem a zemí, tam kde se uskutečňuje vykoupení. Boží poslové oznamují pastýřům na betlémských pláních, že se stalo něco mimořádného.
Ano, ještě jsou tu PASTÝŘI. Drsní a hrubí lidé, sebranka. Nábožensky podezřelí. Nikdo jim nevěřil a říkalo se, že kradou. A k téhle spodině tehdejší společnosti přichází Boží posel a říká jim NEBOJTE SE, ZVĚSTUJI VÁM VELIKOU RADOST. Ta radost není jenom pro ně, ale začíná u nich, aby se dostala ke všem. Začíná právě u nich, aby bylo jasné, že to není odměna za vzorný občanský život, že to není vyznamenání za zásluhy, ale jen a jen Boží láska, která se sklání k člověku odepsanému a bezvýznamnému. A takové lidi si Bůh vybral, aby se první poklonili Božímu dítěti. Vynechal císaře, hodnostáře a církevníky, a šel za pastýři, kterými každý pohrdal. To jsou ti praví svědci, které si Bůh vybral: v lidských očích nevěrohodní lidé. Nikdo, nikdo z lidí nemá žádné zásluhy, když Bůh přichází do světa.
A pak se ozve zpěv: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. To nezpívají šťastní a spokojení lidé, to je chvalozpěv nebe, které oslavuje to vrcholné a nepochopitelné Boží dílo: sláva ne člověku, ale Bohu, že se sám sklání do nejhlubší lidské bídy, aby daroval člověku pokoj od zoufalého hlídání svého vlastního já. Je to pokoj těch, kdo mohou a umějí se radovat z toho, co Bůh s námi dokáže udělat.
A to je ta pravá vánoční zvěst: Lidé, Bůh vás má rád. Boží Syn, betlémský bezdomovec, přichází, aby nám všem dal radost, pokoj a lásku. Aby se stal naším bratrem.
SLÁVA NA VÝSOSTECH BOHU A NA ZEMI POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE. Není i tohle fráze uprostřed mnoha jiných frází? A kolik už jsme jich zažili? Platí tohle vůbec - ta slova o dobré vůli a pokoji - i v naší době, v době terorismu a zákeřných biologických zbraní, ve světě zpráv, z nichž teče krev, v naší vytunelované demokracii, v zemi, kdy zítra možná bude znamenat včera?
Vánoce nejsou jen poselstvím o malebné betlémské scenérii, která ovšem ve skutečnosti vůbec nebyla malebná, Vánoce jsou především zvěstí o tom, že v bezmocném dítěti narozeném ve chlévě za Betlémem přichází na svět Bůh. Je v nich skryta hloubka křesťanské víry: SLOVO SE STALO TĚLEM A PŘEBÝVALO MEZI NÁMI. Nepřehlédneme-li skutečnost, že Vánoce mají svůj duchovní, mystický rozměr, neupadneme do sentimentu a nestanou se pro nás tyto svátky Božího vtělení mělkou a nezávaznou idylou.
V Ježíši Kristu totiž Bůh vstupuje přímo a osobně do našich zápasů a problémů, aby je nesl a trpěl s námi. A to ze své vlastní iniciativy: očekáván i nezván. Mluvíme-li o vtělení, mluvíme o tom, že Bůh není lhostejný vůči ohroženému a sebe ohrožujícímu stvoření, že přichází na pomoc člověku a světu. Věčné Slovo vstoupilo do našeho života, do našich bolestí, do nejhlubší lidské bídy, vzalo na sebe smrt a vstoupilo s námi do hrobu, aby nám přineslo spásu a věčný život.
Příchod Božího Syna se uskutečnil do světa plného násilí a brutality, lhostejnosti a lidské omezenosti. Bůh si nevybral " ideální svět" a " ideální čas" . Boží TEĎ A TADY platí stále - i dnes.
Právě o Vánocích smíme být blízko tajemství Božího vtělení, smíme se ho dotýkat, smíme ho prožívat víc než kdy jindy. Smíme překonávat svoji domýšlivost a být věrni víře staré a nerozdělené církve, a přitom být současnými a srozumitelnými stejně jako On se nám stal srozumitelným a blízkým. Vtělením začíná oslavení a zvěčnění lidstva i všeho tvorstva a celého vesmíru.
Betlémské dítě ovšem odpočívá v jeslích, v bezpečné vzdálenosti od našich teplých domovů a zavřených dveří. A ráno se vzbudíme a můžeme se klidně zeptat: CO S NÍM? Co s ním po Vánocích? Co s někým, který mi už svým narozením připomíná, že mám nejraději svoje pohodlí a své jisté, a o Vánocích raději zůstanu v zajetí pozlátka, které jsme my lidé na ně navěsili. Co s někým, kdo nám vlastně překáží? Ignorovat, pomluvit, zesměšnit a hlavně nevěřit.
Překáží. V útulku pro něj nebylo místo a odeslali ho do chléva, o vlásek unikl smrti a rodiče s ním museli emigrovat, pocítil, co je to začít ve starých poměrech s novou a velmi neformální zbožností, zradil ho vlastní učedník, odsoudil vlastní národ a nakonec byl popraven jako otrok. A překáží dál. I nám, kteří už nejsme zvyklí od Boha něco chtít. Překáží, protože svou pouhou existencí dává otázky: Je tohle všechno? Pro tohle žiji?
To vánoční evangelium vůbec není selanka, ale zemětřesení.
Ale Kristus už je mezi námi. A to je nesmírně důležité. To světlo svítí dál. A světlo - i ten nejmenší plamínek - zahání tmu.
A to jsou i naše Vánoce. V Ježíši Kristu je nám Bůh blízko. To všechno se dělo a děje kvůli nám! A on to s námi nevzdává. To je totiž láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás.
Ve vánočním evangeliu vystupuje mnoho osob. I my tam patříme. A to je naše veliká naděje. Protože láska, pokoj a radost - to je všechno, co potřebujeme k životu.
Přeji vám nebýt komparsem - ve vánočním evangeliu, a ani v životě.
Požehnané Vánoce a vše dobré od Pána v příštím roce a stále!
Váš bratr
Dušan
