Jaký je asi původ slova vánoce? Podle jazykovědců pochází z němčiny. Jeho původní název byl „svatá noc“. Staré německé slovo Weihnachten si naši předkové počeštili zajímavým způsobem: první část
(vá-) převzali beze změny a druhou počeštili (weihen = zasvětit, nachten = stmívat se, Nacht = noc).

Vědci se shodují v tom, že kořeny dnešních vánoc je třeba hledat již v pohanských oslavách zimního slunovratu. Vánoce nemají jen tradici evropskou. Slavily se v Asii, u amerických Indiánů i jinde. Ve starém Římě se nakonec oslavy ustálily na 25. prosinec. Datum zvolil r. 274 po Kr. císař Aurelián jako den „natalis solis invicti“ - den Zrození nepřemožitelného Slunce“ (Nová Svoboda 24.12.1970). „Významný německý badatel Herman Usener doložil, že před nicejským koncilem (konaný v r. 325) se vánoce neslavily. 25. prosinec byl jako datum zrození Krista neznámý. První zmínku o dni narození Ježíšova najdeme u Jana Zlatoústého (374 - 407), ale ten ho datuje na 20. prosinec. V Římě se vánoce poprvé slavily až roku 365.“
(Kostnické Jiskry, evangelický týdeník, 20.12.1972). „Který den se Kristus narodil? Liturgický svátek Narození Páně (25. prosinec) je poměrně pozdní. Zdá se, že zhruba prvních 300 let křesťané neslavili narození Ježíšovo zvláštním svátkem... 25. prosinec je zaznamenán poprvé v Římě kolem r. 350.“
(Nový Zákon, Dr. D. M. Petrů, poznámka k evangeliu Lukáše 2,6). „Vánoce vznikly později než velikonoce. Jejich počátek leží ve 4. století... Skutečný den narození Páně není znám! Ve 3. století se křesťané v Egyptě domnívali, že se Ježíš narodil v květnu... Pro křesťana, který se opírá pouze o Písmo svaté, neexistují žádné povinnosti vůči takovýmto památkám! Nový Zákon neobsahuje ani zvyk ani příkaz k takovýmto svátkům...“
(Heinz H., Adventecho, duben 1988). „Římané slavili svátek nepřemožitelného boha Slunce. 25. prosinec se nazýval „narozením Slunce“ a po celé říši se konaly velké náboženské pohanské oslavy Mithrovy (iránský bůh světla a Slunce). Svátek narození Krista není nic jiného než pokřesťanštěná pohanská slavnost.“
(Handbook of Christian Feast and Customs, str. 60, N. York 1952, F. X. Weisser). „Jedna z převládajících náboženských myšlenek 2. a 3. stol. byla víra v božství Slunce... Toto božstvo má pro naše zkoumání zvláštní význam, neboť jeho svátek připadal na 25. prosince... Zřejmě údobí zimního slunovratu, kdy počíná vzrůstat síla Slunce, se hodí pro slavení svátku slunečního boha...“
(G. J. Laing, Survivals of Roman Religion, str. 150-153, N. York 1931). První křesťané neslavili žádný den jako památku Ježíšova zrození. Pojem vánoce pochází z toho, že pohané v době, kdy jsou noci velmi dlouhé, slavili k poctě boha Slunce tzv. veliké posvěcené svaté noci. Církev pak dala pohanským posvátným nocem křesťanský význam. Na dobu posvátných nocí 25. prosince ustanovila slavnost narození Krista.
(Kat. lidový katechismus, F. Spirago, str. 133).
Historický základ vyprávění o Ježíšově dětství u sv. Lukáše a Matouše tím ovšem není zpochybněn. Marek se omezuje vědomě na veřejný život a působení Ježíše a Jan nechce dosvědčovat věroučnou pravdu vtělení Božího Syna historickými zprávami o dětství, nýbrž teologickou reflexí, tzv. Prologem. U Matouše a Lukáše hraje důležitou roli porod panny. Ten dosvědčuje, že v Kristu začala spása a vyplnilo se starozákonní proroctví. "To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ,Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená ,Bůh s námi' (evangelium sv. Matouše, 1, 22-23). U Lukáše je historie narození Ježíše a Jana Křtitele líčena vedle sebe, neboť Jan je předchůdcem mesiáše a připravuje mu cestu. Tak říká Janova matka Alžběta Marii: "Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přichází ke mně?"