poslal Nepřihlášený Prezident republiky Václav Klaus zaslal ve středu dne 12.
září 2012 dopis předsedkyni Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky Miroslavě Němcové, v němž odůvodnil vrácení zákona o o
sociálně-právní ochraně dětí:
V Praze dne 12. září 2012
Vážená paní předsedkyně,
využívám pravomoci dané mi článkem 50 Ústavy České republiky a vracím
Poslanecké sněmovně zákon ze dne 5. září 2012, kterým se mění zákon č.
359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony. Zákon mi byl doručen 7. září
2012.
Novela byla přijata pod tlakem mezinárodních institucí: Úřadu vysoké
komisařky OSN pro lidská práva, Dětského fondu OSN a Evropské komise.
Tyto instituce kritizovaly Českou republiku za velký počet dětí
umístěných v ústavních zařízeních a malý počet dětí v pěstounské péči,
resp. začaly prosazovat jako svůj politický program, aby žádné dítě
mladší tří let nebylo umístěno v ústavní péči.
Takto motivovaný zákon vyvolal obavy z rušení kojeneckých ústavů a
dětských center. Další obavy vyvolává nedostatek pěstounů. Panují
důvodné obavy, že nebudeme mít ani pěstouny, ani ústavy, a děti budou
končit na ulici. Nedůvěra veřejnosti je zesílena nedávnými negativními
zkušenostmi se špatně připraveným zaváděním jiných sociálních reforem.
Moje obavy vyvolává nově stanovená a velmi široce a vágně vymezená
povinnost obecních úřadů obcí s rozšířenou působností pravidelně
vyhodnocovat situaci všech dětí a rodin a posuzovat, zda nepotřebují
nějakou formu sociálně-právní ochrany (§ 10 odst. 3 novelizovaného
zákona). To povede - zejména ve spojení s úřednickým alibismem a
byrokracií – ke stále většímu zasahování veřejných institucí do soukromí
rodin a ke stále většímu tlaku na rodiče, jak a co mají vštěpovat svým
dětem. Děti ale nejsou veřejným statkem, nejsou "majetkem" společnosti -
kromě toho, že jsou především samy sebou, jsou dětmi svých rodičů.
Nový zákon neobsahuje žádné pojistky proti libovůli úředníků při
posuzování toho, zda rodiče vychovávají své děti správně, a hrozí tedy,
že státní zásahy do výchovy dětí, které mají být jen zcela výjimečnou
záležitostí mající své oprávnění pouze v extrémních situacích, se stanou
běžnou praxí s výhledem, že rodiče - stejně jako pěstouni - začnou být
vnímáni jako státu podřízení vychovatelé. Takový pohled nemohu přijmout.
Plánovaná profesionalizace pěstounské péče tyto mé obavy potvrzuje a
dále prohlubuje. Novela vnímá pěstounskou péči nikoliv jako poslání, ale
jako zaměstnání. Hlavní motivací pěstounů napříště už nemá být jejich
zájem o děti, jejich altruismus a soucit s dětmi, které nemají vlastní
rodinu, ale motivace finanční. Protože ti, kteří skutečně stojí o to
pomáhat opuštěným dětem, to dělají již dnes. Z profesionálního prostředí
dětských ústavů tak budeme vytlačovat děti do opatrování lidem, kteří
se jako pěstouni zaregistrují z čistě zištných důvodů. A podle tohoto
zákona budou dostávat peníze již vstupem do školících programů, ne až
přijetím dítěte do své péče.
Za zvlášť extrémní projev tohoto trendu považuji pěstounskou péči na
dobu určitou: v jejím důsledku děti budou střídat rodiny, stále znovu a
znovu si budou zvykat na nové pěstouny, na nové prostředí a na nové
kamarády. Takový osud je krutější než ústavní výchova v relativně
stabilním prostředí a je v příkrém rozporu s proklamovaným účelem zákona
a se zájmy dětí. V tomto smyslu jsem obdržel mnoho dopisů
s autentickými příběhy, dokazujícími, jak rozhodující pozitivní vliv na
další vývoj měl pobyt dítěte v profesionálním odborném zařízení
v kritické rodinné situaci.
Děti nejsou zboží a tento zákon na to málo pamatuje. Zcela
specifickou podkapitolou problematiky novely jsou obavy laické i odborné
veřejnosti z rušení kojeneckých ústavů. Takové obavy spojené se
zásadním nesouhlasem vyjádřila již před časem například i Česká lékařská
komora, Česká pediatrická společnost, Společnost sociální pediatrie při
České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně a další odborné
instituce. Přestože výsledná podoba zákona oproti původní verzi již
neobsahuje výslovnou zmínku o tom, že by se kojenecké ústavy měly v
budoucnosti rušit, nikdo nerozptýlil obavy z toho, že právě k tomu zákon
směřuje. Kojenecké ústavy nejsou jen dětským domovem pro ty nejmenší
děti, jsou současně institucí léčebnou, jejíž funkce je v řadě případů
nenahraditelná. Není možné dosáhnout stavu, že vůbec žádné dítě nebude v
ústavu. Některé děti, nebudou-li v ústavu, budou v lepším případě v
nemocnicích, v horším budou na ulici nebo mrtvé.
Není pravdou, že hlavní důvody pro umístění dětí v kojeneckých
ústavech jsou důvody sociální, naopak, převažují důvody zdravotní a
zdravotně – sociální: podle údajů, které mám k dispozici, to bylo v roce
2010 55 % všech umístění. Není pravdou ani to, že by kojenecké ústavy a
dětská centra byly jakýmisi odkladišti dětí poskytujícími jen mizernou
péči. Opak je pravdou, protože i tyto zařízení jdou s dobou a
modernizují se.
Námezdní pěstounská péče sníží počet dětí vhodných k osvojení.
Placené pěstounství na jedné straně a osvojování dětí na druhé fungují
jako spojené nádoby. Tuto zkušenost udělalo např. Spojené království,
které má na jedné straně jeden z nejpropracovanějších systémů hrazené
pěstounské péče, na straně druhé tam je osvojováno jen minimum dětí. Je
to logické, adopce vyžaduje přípravu dítěte a námezdní pěstounská péče
takovou přípravu fakticky neumožňuje.
Pokud dnes mezinárodní instituce kritizují české kojenecké ústavy,
dětská centra a babyboxy, měly by vzít v úvahu i to, že Česká republika
vždy patřila a stále patří k zemím se špičkovou dětskou zdravotní péčí a
s nejnižší dětskou úmrtností na světě, a měly by se zamyslet i nad
možností, že existence českých kojeneckých ústavů neznamená zaostalost,
ale naopak náskok České republiky před ostatními zeměmi. Pokrok může
spočívat nikoli v jejich zrušení coby přežitku, ale naopak v jejich
další modernizaci. Česká republika nemá důvod se svého náskoku vzdávat
jen proto, aby byla stejná jako ostatní. Kritizující mezinárodní
instituce by se měly České republice za své zprávy omluvit a poslankyně a
poslanci českého Parlamentu i čeští vládní úředníci by neměli
nekriticky přejímat vše, co přichází od renomovaných mezinárodních
institucí - i tam sedí jen lidé a mohou se mýlit. A v tomto případě se
mýlí určitě.
Tento zákon je bezcitný a surový. A je projevem neúcty k těm, kdo se
dnes poctivě věnují pěstounské péči. Nepochybuji, že stejně jako lacině
sentimentální kritika kojeneckých ústavů je i tento zákon motivován jen
těmi nejlepšími úmysly. Tyto úmysly sdílím, mám však zcela jiné
představy o jejich uvádění do praxe, než jaké vedly autory tohoto
zákona. Žádám proto poslance, aby se v zájmu dětí nad zákonem ještě
jednou zamysleli.
S pozdravem
Václav Klaus
www.klaus.cz
