Grano Salis - O modlitbě, o modlitbě růžence zvlášť - aneb cesta do hlubin katolíkovy duše.

Společenství růžence.

Před časem jsem zde byl Toníkem vyzván, abych vysvětlil, jak já osobně chápu komunikaci společenství svatých v Kristu.

Sám se nepovažuji za žádného mistra modlitby, který by měl oprávnění jiné modlitbě učit. Cítím se v této oblasti spíš jako nedouk, který mnoho příležitostí k růstu sám promarnil. Proto se jen pokusím vysvětlit své nynější osobní postoje a budu vděčný, pokud mě jiní svými zkušenostmi obohatí.

Toníkova výzva:

Komunikace je pro mne nedílnou součástí pojmu "společenství". "Plné" společenství obsahuje komunikaci. "Společenství" bez komunikace je pro mne neplné společenství. Zkusil bys prosím odpovědět na co se ptám?
1. Jste s Marií, tvou Matkou či Sestrou normální správně fungující rodina? Komunikujete spolu v lásce, klidně a přímo?
Pokud ano, jak s tebou tvoje sestra-matka komunikuje? Co ti naposledy (nebo někdy jindy) řekla? O čem jste si povídali, o čem si povídala ona s tebou? Mohl bys o tom napsat osobní zkušenost?

Pokud ne, proč s tebou nekomunikuje, má k tomu nějaký důvod, žít v "plném společenství" a přitom nekomunikovat?
Moje zkušenost z růžence je taková, že komunikace byla jednosměrná, ode mne někam. Když jsme potřebovali komunikaci z druhé strany, hledali jsme média, která nám komunikaci zprostředkovávala (například pana Mráčka, který přinášel nová poselství královny míru).

Máš ty jinou zkušenost?

2. Když ty komunikuješ v růženci se sestrou/matkou, považuješ daný styl komunikace za normální? Bavíš se stejným způsobem se svým automechanikem, když potřebuješ pomoci či se svojí ženou? Máš předpřipravené formulace, kterými se mechanika snažíš přesvědčit, aby udělal, co je třeba? Nebo se s ním bavíš česky vlastním jazykem?

Já se třeba se svojí ženou bavím docela normálně česky, mluvím na ní česky a ona mi česky odpovídá. Nemám naučenou frázi, kterou rozhovor začnu.

I můj automechanik je celkem normální, když potřebuju pomoc, nemám napsaný postup slov, kterým se musím ohlásit, aby to bylo správně. Navíc když svému automechanikovi volám kvůli autu, nepovažuju to za společenství: Za společenství spíše považuju, když si sedneme nad skleničkou nebo hrajeme volejbal.
Jsou ty dva okruhy otázek - na tvou zkušenost s komunikací tvé sestry/matky s tebou v růženci a na tvůj styl komunikace směrem k ní - srozumitelné?

Ahoj Toníku.
Tvoje otázky viditelně ukazují záměr, ve kterém jsi nedomyslel, že se obrací proti tobě. Přestože oba dva pocházíme z podobného prostředí katolické rodiny, žijeme dneska každý v úplně jiném vesmíru.
Tobě třeba svatého Antonína za křestního patrona vybrali rodiče a já, protože Antonín je patronem našeho kraje, jsem si ho za biřmovacího patrona vybral sám. Oba dva nás tedy životem doprovází nádherný vzor nesmírně inteligentního světce s fenomenální pamětí, který nejenom že znal celé Písmo zpaměti, ale v darech Ducha jako hlasatel evangelia nemá srovnání v celé historii středověké církve.
Přesto existenci tohoto vzoru co do vlivu na náš křesťanský život oba dva dneska vnímáme podstatně jinak ...

Abychom si my dva mohli alespoň trochu porozumět, je třeba toho druhého pochopit, jak on vnímá modlitbu.
Z charakteru tvých otázek totiž poznávám, že se zcela míjíme.

Úvodem k ujasnění: Pokud zde já své vysvětlování rozděluji na nějaké body, dělám to pro přehlednost - k usnadnění pochopení toho, co zrovna vysvětluji.

Nejsou to žádné odněkud opsané poučky, je to můj způsob vyjadřování mých vlastních myšlenek a názorů.

Své otázky jsi položil zcela záměrně způsobem, jakoby neexistoval jiný způsob komunikace, jen komunikace verbální – tedy komunikace slovy. Kořeny tvých otázek plynou právě z tohoto povědomí. Viz.: (Pokud ano, jak s tebou tvoje sestra-matka komunikuje? Co ti naposledy (nebo někdy jindy) řekla? O čem jste si povídali, o čem si povídala ona s tebou? Mohl bys o tom napsat osobní zkušenost? Pokud ne, proč s tebou nekomunikuje, má k tomu nějaký důvod, žít v "plném společenství" a přitom nekomunikovat?).

Co kdybych, Toníku, tvoji otázku obrátil proti tobě, abys lépe pochopil její absurdnost?
(Pokud ano, jak s tebou tvůj Bůh komunikuje? Co ti naposledy (nebo někdy jindy) řekl? O čem jste si povídali, o čem si povídal on s tebou? Mohl bys o tom napsat osobní zkušenost? Pokud ne, proč s tebou nekomunikuje, má k tomu nějaký důvod, žít v "plném společenství" a přitom nekomunikovat?)

Zkus si na ni sám sobě poctivě odpovědět.
Opravdu jsi nepoznal jinou komunikaci, než komunikaci slovy? To se mi jaksi nechce věřit.
Měl by ses Toníku naučit posuzovat i duchovní skutečnosti stejným metrem.

Abych mohl vysvětlit všechnu tu absurdnost ve tvých otázkách, které prozrazují naprostou (či ve tvém případě spíš úmyslně předstíranou?) absenci základů znalostí křesťana o modlitbě, musím zde tyto základy uvést.
Jsou vyjádřením mého životního postoje, nejsou ani poučováním, nejsou ani opsány ze žádné příručky.

Modlit se, je možno mnoha způsoby a v různých rovinách.
Modlitba není jen rozhovorem s Bohem, ale je to především zažívání Boží blízkosti srdcem.
Bez otevřenosti srdce s Bohem hovořit nelze. A kde tato otevřenost je, jsou slova podružná. Mnohomluvnost bývá naopak často u lidí pramenem nedorozumění.

Nezbytným základem života křesťana je modlitba osobní (jen já a Bůh), která je uskutečňováním vertikálního vztahu člověka s Bohem a naopak.

Podoby této osobní modlitby bývají různé: vlastními slovy, naučenými modlitbami (které jsi ty ve svých otázkách pejorativně snížil na „básničky“, na „předpřipravené fráze“).
Ovšem právě takovými „básničkami“ kterými hovoříme s Bohem i oslavujeme Boha jsou například i veškeré žalmy, i modlitba Páně „Otče náš..“.

Velmi častou podobou osobní modlitby bývají tzv. „modlitby střelné“ (např. „Ježíši díky; Chvála Ti Pane“ apod.) , kdy během denní všední práce prožíváme stálou Boží přítomnost, uvědomujeme si své společenství s Bohem, svůj podíl na našem společném konání.

Pro život křesťana však toto nestačí a je třeba si v životě záměrně vyhradit určitý časový prostor výhradně pro Boha.
Je to pravidelná ranní a večerní modlitba (ta je spojená se zpytováním svědomí a pokáním z hříchů),
jsou to také různá modlitební setkání v malých společenstvích církve,
jsou to i bohoslužby.

Podoba osobní modlitby může být i docela beze slov, prostým zažíváním Boží přítomnosti (kontemplací).

Modlitba společenství křesťanů.
Říkám vám také, že pokud se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli, za co by prosili, stane se jim to od mého nebeského Otce. Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18,19-20)

Co jsme viděli a slyšeli, to vám oznamujeme, abyste i vy měli společenství s námi; a naše společenství je s Otcem i s jeho Synem Ježíšem Kristem. A toto vám píšeme, aby vaše radost byla úplná. (1 J 1,3-4)

Máme - li my společenství s Kristem a mají - li ho i tito apoštolové, nemáme snad toto společenství s nimi i my navzájem? Cožpak se vám zdravý rozum nad opakem nebouří?

Smysl modlitby.
Modlitba není jen rozhovor s Bohem. Je daleko více, je dýcháním duše, je přímým zažíváním Boha, pobytem v jeho přítomnosti. Je také oslavou Boha. Smyslem modlitby tedy ani zdaleka není jen získání nějakých odpovědí na své otázky.

Smyslem modlitby je prožívání sjednocení s Bohem, které člověka zároveň očišťuje i naplňuje.
V modlitbě člověk duchovně roste, prožívá společenství s Bohem už nyní v pozemském životě.

Boží odpovědi.
Bůh odpovídá člověku na jeho hledání různými způsoby. Málokdy přímo verbálně, jak jsme zvyklí spolu hovořit my. Myslím si, že mezi námi není ani jediného, kdo by takto přímo na vlastní uši slyšel Boží hlas.
Bůh je pro nás zatím skryt pod rouškou tajemnosti (1 Tim 6,16) a jeho odpovědím neporozumíme bez současného prožití zkušenosti: někdy bývají ukryty v textech Písma, jindy promluví ústy našich bližních nebo přímo v událostech našeho života. Kdo hledá, tak najde.

Je podstatný rozdíl mezi charakterem odpovědí na otázky v oblasti vědy a v oblasti víry.
Zatímco v oblasti vědy je výslednicí jakási definice alespoň částečné pravdy (Archimédův zákon platil stejně před sto lety jako platí i dneska), v oblasti víry je třeba odpovědi na naše hledání přímo osobně prožít v určitém historickém okamžiku našeho života. Znalost teorie by bylo málo.

Komunikace v modlitbě je o prožití určité zkušenosti – nejsou to prosté otázky a odpovědi jako ve vědě.
Často se stává, že člověk v modlitbách hledá odpověď - a najednou se mu rozjasní a on už odpověď zná. Už ví, co má udělat, co je v jeho situaci správné. Dostane odpověď, aniž by uslyšel jediné slovo. To Duch svatý mu poodhrne závoj nevědomosti a člověk i takovýmto způsobem poznává Boží vůli.

Jak toto ale vysvětlit člověku, který tuto osobní zkušenost sám nemá, nebo se tváří, že ji nemá a tím ji vlastně popírá?
Kterého povrchně zajímá, zda se modlím ve verších naučených modliteb, nebo vlastními slovy?
Který se ptá, co mě kdy kdo v modlitbě řekl a jakou formou?
Zda slyším hlasy a jestli je to česky?

V dobách Starého zákona byly možné jen dva rozměry komunikace:

1.) Komunikace ve společenství mezi lidmi dosud žijícími.
2.) Komunikace s Bohem v rovině osobní, jakož i komunikace ve společenství lidí vyvoleného národa dosud žijících s Bohem.

Společenství se zemřelými bylo ve SZ pod hříchem zakázáno, poněvadž žádný z nich dosud nedosáhl nebeské blaženosti.
Zemřelí buď bezmocně čekali na místě mrtvých (ve „vězení“ - 1 Pt 3,19) na svého Spasitele - a tudíž pro svoji bezmoc nemohli být pro žijící lidi ničím užiteční, nebo pro svůj hříšný život už propadli moci vládce temnot a kontakt s nimi znamenal naopak pro člověka zkázu.

Předzvěstí změn plynoucích z dokončení Kristovy oběti, se stala už skutečnost, kdy mnoho svatých zemřelých vstalo ze svých hrobů a přestože už předtím byli mrtví - znovu se stali nedílnou součástí společenství lidí dosud žijících (Mt 27,25-53).
Všimněme si v této souvislosti, že toto jejich zmrtvýchvstání a následné společenství s lidmi dosud žijícími platilo pouze pro svaté zemřelé!
(V této souvislosti doporučuji porozjímat také verš Zj 20,4).

Pokud budeme odmítat možnost skrze Krista vytvoření našeho společenství se svatými v nebi, nikdy nemůžeme pochopit ani modlitbu růžence.

S příchodem Krista na svět se mnoho věcí změnilo.
Poprvé v historii lidstva spolu potomci Abrahamovi (pastýři v Betlémě) spolu s anděly (žádní svatí v nebi tehdy ještě nebyli!) vytvořili dohromady společenství oslavující Boha (Lk 2,10-20).

Bůh se stal člověkem! Osoba Krista tak spojila duchovní svět se světem viditelným už jednou provždy.
Křesťané jsou duchovními potomky Abrahamovými a spolu s anděly i svatými v nebi skrze osobu Krista i nyní stále mají možnost vytvářet přepestré společenství oslavující Boha.

Předznamenáním vytvoření tohoto úplného společenství svatých v Kristu po jeho zmrtvýchvstání se stala ještě jedna velmi důležitá událost v Ježíšově životě
– proměnění na hoře.
Mojžíš a Eliáš (zástupci zemřelých, dva lidé, kteří už dávno nebyli mezi živými na této zemi) skrze osobu Krista zde poprvé vytvořili společenství s žijícími osobami - apoštoly (zástupci církve putující po zemi).

A to společenství nikterak ledajaké!
Petr v tomto společenství svatých zažíval takové štěstí, že byl jako opilý a samým štěstím na sebe úplně zapomněl.

(Mt 17,1-9)
Po šesti dnech pak Ježíš vzal k sobě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana, vyvedl je o samotě na vysokou horu a proměnil se před nimi. Jeho tvář zazářila jako slunce a jeho šaty zbělely jako světlo. A hle, uviděli Mojžíše a Eliáše, jak s ním mluví.
Petr pak Ježíši odpověděl: "Pane, to je dobře, že jsme zde. Jestli chceš, udělejme tu tři stánky - jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Ale když ještě mluvil, náhle je zastínil zářící oblak. A hle, hlas z toho oblaku řekl: "Toto je můj milovaný Syn, ve kterém jsem našel zalíbení. Toho poslouchejte." To když učedníci uslyšeli, padli na tváře a velice se báli. A Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte a nebojte se." A když pozvedli oči, neviděli nikoho jiného než samotného Ježíše. Když pak sestupovali z hory, Ježíš jim přikázal: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých."

Příchod Krista na svět tedy znamenal kvalitativní změnu v prožívání plnosti víry.
Já tuto plnost vyjádřil srozumitelně odkazem na plnost v osách našeho třírozměrného prostoru: vztah k Bohu na svislé ose, vztah k lidem žijícím na jedné z vodorovných os, vztah k andělům a svatým na druhé z vodorovných os.
Tyto tři roviny jsou si naprosto rozdílné a mohou se protínat pouze v jednom jediném bodě, jímž je Kristus.
Není technicky možné se v souladu s Boží vůlí dostat do jiné z těchto rovin jinak, než skrze Krista. On je náš prostředník na cestě k Bohu a stejně tak je náš prostředník k setkávání se s anděly a svatými v nebi. Je sice technicky možná i komunikace v odlišných rovinách mimo osobu Krista - proti Božímu řádu (spiritismus), ale tímto krokem člověk opouští prostor křesťanské víry a vydává se do moci zlého ducha.
Kterému z křesťanů však v jeho víře schází k naplnění některý z těchto tří rozměrů plnosti víry křesťanů, toho víra je zatím evidentně plochá, neúplná, nerozvinutá do plného společenství církve putující s církví vítěznou. Takový ještě nevyužívá plnosti duchovního prostoru, jenž pro nás Kristus připravil.

Toto přirovnání jsem odnikud neopsal, je z mé vlastní hlavy a přesto mě Toníku stále obviňuješ z citování jakýchsi příruček!

Naše společenství v Kristu tak láme i hranice světů, překlenuje propast, oddělující svět viditelný od světa duchovního.
Překlenuje i věky plynutí času - Antonín i apoštol Pavel jsou oba navzdory plynutí času právě zde v modlitbě s námi a spolu s námi oslavují Boha - a toto společenství v Kristu se tak stává součástí věčnosti!

Modlitba růžence.

Modlitba růžence má svůj kořen v modlitbě žalmů. Křesťané hned od počátku přejali žalmy jako podklad pro svou modlitbu. V žalmech totiž každý člověk snadno poznává Boha, jako svého nejvyššího dobrodince a spasitele, ke kterému je možno se obracet s díky a od něhož se může s důvěrou žádat milost, pomoc, milosrdensví a odpuštění hříchů.

Zvláště poustevníci a řeholníci se hojně modlili žalmy.

V jejich společenství se každý zavázal alespoň jednou týdně pomodlit se nad všemi 150-ti žalmy. Časem se vžilo, že se ke každému žalmu přidávalo jedno tajemství z Ježíšova života. Tak vznikl soubor 150-ti tajemství k jednotlivým žalmům. Protože ale někteří bratři neuměli číst, vyvinul se časem zvyk modlit se místo 150-ti žalmů 150 "otčenášů" a "zdrávasů". Tato modlitba se prokládala velebením Nejsvětější Trojice ve zvolání: "Sláva Otci...".

Později se počet tajemství snížil na patnáct, takže bylo možné se je naučit nazpaměť.

Křesťanská víra začala později nahlížet na tajemství Ježíšova života Mariiným pohledem, tedy pohledem té, která Boha plně přijala do svého života, jeho slovo slyšela, uchovávala ho ve svém srdci a zachovávala ho (srv. Lk 2, 51; 11, 28).

Růženec tak lidem připomíná, z pohledu lidí, nejvýznamnější Boží činy.
Růženec by neměl být samoúčelnou modlitbou, ale modlitbou, která křesťana učí, podněcuje a pomáhá se otevřít Bohu a jen na Něm založit osobní život a naději.

Maria věřícím stále znovu a znovu předkládá "tajemství" svého Syna s přáním, aby je kontemplovali, a Kristova tajemství tak mohla prokázat veškerou svoji spasitelnou moc. Křesťanské společenství se modlitbou růžence vlastně slaďuje se vzpomínkami a pohledem Mariiným.

Je snad stálé opakování „zdrávasů“ jen bezduchou mantrou, jak zde někteří tvrdíte?
Opakování v životě lidském je znakem cvičení, znakem růstu k dokonalosti.
Ať už máváme činkami, či si osvojujeme chvaty sebeobrany. Opakováním obecně se člověk učí, dostává učivo do krve, teprve opakováním se obsah učiva stává nezapomenutelnou součástí osobnosti člověka. Ani cizí jazyk si neosvojíme bez stálého opakování slovíček i zaužívaných frází v tom konkrétním jazyce.

Je snad duchovní život v tomto nějakou výjimkou? Proč by měl být?
Naši předkové měli jedno přísloví“ „Opakování je matka moudrosti.“

Modlit se dá naučit pouze tím, že se člověk modlí. Nijak jinak nelze.

Už jsme si snad vysvětlili, že modlitba společenství musí nutně mít ustálenou dohodnutou formu.
Jinak se jí nemohou modlit všichni společně, jen vlastními slovy jednotlivců nelze prakticky vytvořit kompaktní společenství modlitby.
Ano, „předpřipravené formulace“ mají u modlitby společenství své plné oprávnění.

A co nám k tomu říká Písmo?
Jsou snad naučené „básničky“ něčím špatným?

Ef 5,19)
Mluvte k sobě navzájem v žalmech, chvalozpěvech a duchovních písních; zpívejte a hrajte svým srdcem Pánu.

(Kol 3,16-17)
Ať ve vás bohatě přebývá Kristovo slovo ve vší moudrosti. Vyučujte a napomínejte jedni druhé žalmy, chvalozpěvy a duchovními písněmi; s vděčností zpívejte svým srdcem Pánu. A všechno, cokoli děláte slovem nebo skutkem, všechno to čiňte ve jménu Pána Ježíše a děkujte skrze něj Bohu a Otci.

Modlitba růžence je opakovaným vyznáváním Božího slova.
Jak pozdravení andělské v růženci (Lk 1,28), tak modlitba Páně (Lk 11,1-4), jsou totiž součástí Božího slova.

Boží slovo však není pouhým zvukem, ale je silou, jež tvoří, proměňuje lidská srdce i zachraňuje (srov. Např. Gen 1,3; Iz 44, 24-28; Žl 107,20).
Boží slovo samo je působící skutečností!

Velice zajímavá je v této souvislosti výpověď verše Iz 55,10-11, kde se mluví o slově, vycházejícím z Božích úst; když toto slovo naplní své poslání ve světě, navrací se zpět k Hospodinu, od něhož vyšlo.

A jaké je poslání tohoto Božího slova ve světě?
– „s vděčností zpívejte svým srdcem Pánu! A všechno, cokoli děláte slovem nebo skutkem, všechno to čiňte ve jménu Pána Ježíše a děkujte skrze něj Bohu a Otci.“

Rozjímání o Mariině životě, který byl naplněn Bohem, je neodmyslitelně zaměřeno na život Kristův.

Růženec je především modlitba rozjímavá, niterná.
Je to modlitba kristologická, směřuje ke Kristu, který je ve středu růžence, a tedy i ve středu rozjímání. Podkladem růžence je uvažování o událostech z jeho života.
Nejde tedy o jednotlivá slova zdrávasů, ale o události ze života Ježíšova.

Modlitba růžence je takovým novozákonním výstupem na horu proměnění, kdy Boží slovo plní své poslání a navrací se zpět k Hospodinu.
Boží slovo je zde působící skutečností – proměňuje i zachraňuje.

Modlitba růžence není vůbec myslitelná bez osoby Krista, ale je skrze Krista uskutečňováním společenství vítězné církve s církví putující.

Dneska by apoštol Petr v přítomnosti oslaveného Krista řekl asi tohle:

„Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš – li, postavíme stany: Tobě jeden, Marii jeden, Antonínovi jeden ….“

Vždyť na rozdíl od doby Starého zákona všichni svatí jsou už dneska spolu s Kristem v nebi.
Vládnou spolu s Kristem (Zj 20,4).
Když s nimi v růženci skrze Krista vytváříme společenství k oslavě Boha (společenství nebeského Jeruzaléma), je i nám dovoleno zakoušet odraz blaženosti z oslaveného Krista.
Každý zdrávas je krokem blíže k oslavenému Kristu, každý zdrávas je růží, podanou z vděčnosti jeho Matce.

Pane, je dobře, že jsme tady - my všichni takhle spolu - s Tebou …

Toto je skutečný smysl modlitby růžence.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace