Grano Salis - Nealkoholický zvláštní kruh při Večeři Páně?

„Člověk tu není pro Večeři Páně, ale Večeře Páně pro člověka“ (Alfred Kupferschmid)

Reformační zavedení přijímání kalicha při Večeři Páně způsobilo velkou nesnáz křesťanům, pro něž je problémem kontakt s alkoholem. Nezamýšlený, ale nepříjemný vedlejší efekt reformace, která chtěla být věrná evangelijnímu ustanovení.

Nakonec ani římským katolíkům nic v jejich církevním právu nebrání slavit Večeři Páně (a takto ji také nazývat, i když se koná po ránu) podobojí, a dostávat se do podobných nesnází jako evangelíci, nepodobných ovšem v otázce metafyzické povahy chleba a vína. V „konzervativním“ Česku je k tomu může povzbudit kněz Václav Vacek svou knihou „Pozvání k Večeři Páně“ (2008) – bez ohledu na to, že nám samým některé jeho argumenty připadají povrchní: „Škoda, že zůstáváme většinou jen u jídla a tvrdíme, že pití není důležité. Nepodceňujme Ježíše a neopravujme jej" (str. 54).

Pádnějším argumentem je, že Ježíšovo ustanovení Večeře Páně, jak je dochováno v evangeliích, vyrůstá ze židovských tradic – a do nich také patřilo liturgické užívání vína, kvašené vinné šťávy (jajin) (srv. např. Lv 23,5), která Ježíšovým ustanovením dostává novou symbolickou hodnotu. Návaznost na židovskou tradici zajišťuje mj. pojem „smlouvy“, pochopené u Marka a Matouše kulticky (srv. Exodus 24,8) nebo u Lukáše a Pavla prorocky (srv. Jeremjáš 31,31nn). O symbolické hodnotě se ještě zmíníme.

Nepříjemný i bolavý vedlejší efekt reformace působí zvlášť silně v zemích, kde žije mnoho evangelíků a zároveň mnoho alkoholiků, resp. vyléčených alkoholiků, jako je Německo. To pak vede k někdy obtížnému prosazování opatření, která by ze slavení Večeře Páně sňala necitelnost vůči osobám, které mají s alkoholem nesnáze.
Přitom ale musí být zachován symbolický charakter svátosti Večeře Páně a smysl pro význam účasti na ní, protože symbol aktuálně prostředkuje nadčasovou platnost historické události: to, že Kristus vydává své tělo a prolévá svou krev „za vás“, podle evangelistů Marka a Matouše „za mnohé“ (Výraz "platnost" chápejme jako provizorní, protože by chtělo si dát tu práci a dohledat, co všechno tento symbol prostředkuje.)

Jedno se prostě nesmí potlačovat druhým, takže třeba v zájmu citlivosti vůči některým účastníkům by se zapomínalo na to, že se tato svátost koná „na památku“ Páně. Tolik k předpokladům následujících úvah. Rozumíme-li svátostí posvátné znamení neviditelného, pak Večeře Páně je posvátná událost, která materializuje neviditelnou přítomnost Krista. Ukřižovaný Ježíš Kristus vzkříšením vstoupil do věčnosti. To se neopakuje, to byla jedinečná událost, která má trvalou platnost, a proto se na ní mohou lidé ve víře podílet.
Lidé jsou tu účastníky, ne tvůrci. To ale neznamená, že by byli bezduchými účastníky, a proto musejí dbát na způsob slavení. Tento způsob by měl být relevantní interpretací biblického ustanovení Večeře Páně a dalších důležitých biblických míst a zároveň by měl svátost zpřístupňovat účastníkům.

Aniž by přitom byla svátost zneuctívána, jak před tím varuje Pavel z Tarsu v 1Ko 11,27–34, který sám byl svědkem toho, že po slavení Večeře Páně byli někteří opilí, zatímco jiní zůstali hladoví (srv. v. 21). Německý teolog Winfried Härle ve své „Dogmatice“ (1995) upozorňuje na nebezpečí nepochopení Pavlova varování, které může působit strach a nejistotu, anebo inspirovat ty, kdo strach a nejistotu působí, ale také na možnost, že člověk pozná pravdu, přitom se proti ní zatvrdí, a až se vůči ní stane imunním (str. 565). Způsob slavení by měl, jak jsme naznačili, brát odpovídající obecný ohled na obcující. K nim patří abstinenti, které alkohol neohrožuje a v případě Večeře Páně jim nesnáze působit nemusí na rozdíl od jiných situací. Nesmíme zapomenout ani na těhotné a kojící, ale ani na nemocné, kteří berou léky nesnášející se s alkoholem. Ke slavícím ale patří také epileptikové, jejichž onemocnění nervového systému se příliš nesnese s alkoholem, a diabetikové, kteří nepožívají alkohol ani sladkosti (malé množství moštu by jim ovšem zpravidla nemělo uškodit). Zvláštní kapitolou jsou odnaučení bývalí alkoholici, kteří by se měli vyhýbat i Pitu. Sice sotva kdo si při Večeři Páně alespoň srkne, víno se při ní v plném smyslu nepije.

Nicméně problém alkoholu velmi výrazně do způsobu slavení zasahuje. A tak se nabízí několik variant poměrně známých odpovědí na tento problém.

První variantě se dále věnovat nebudeme. Je totiž jednak možné pokračovat v podávání alkoholického vína. Buď tam, kde je jasné, že to nikomu neublíží. Také je možné tento problém ignorovat, ale o tom si mysleme své.

Za druhé se zavádějí řešení, která působí provizorně a náhražkovitě, a tak přes snahu o ohledy nezcela citlivě. Tím myslím případy, kdy je části účastníků podáván kalich s vínem a části kalich s hroznovým moštem, vineou apod. V evangelické cizině jsou známy další možnosti: konání zvláštních bohoslužeb pro „ohrožené alkoholem“ nebo střídání bohoslužeb s kvašeným a nekvašeným vínem.

A třetí možností je zcela nealkoholická Večeře Páně, kterou jsem ještě nezažil, i když v cizinách jsem o ní slyšel. Tady si odskočme na chvíli do historie. Ve Švýcarsku se již ve 30. letech 20. století diskutovala otázka, zda zavést nealkoholické víno při Večeři Páně. "Toggenburger Kirchenbote" (Toggenburgský církevní posel) ve 3. čísle 12. ročníku (1931/2) uveřejnil článek jakéhosi ne-abstinenta, o němž se dočteme v časopisu kantonu St. Gallen „Kirchenbote“: „Dobrými důvody pro zavedení jsou prý 'odpovědnost' za mládež, jakož i ohled na bývalé pijany a na lidi, kteří principiálně odmítají alkoholické nápoje (doslova „duchovní nápoje“, „geistige Flüssigkeiten“, pro něž má čeština výraz spiritus, resp. špiritus, pozn.). Podávání dvojího vína jako kompromis nepřicházel v úvahu kvůli dělení společenství na dvě třídy. Článek chtěl členy církve připravit na možné zavedení nealkoholického kalicha do jednotlivých obcí.“ V následujících letech se pak některé evangelické obce rozhodovaly pro nealkoholickou Večeři Páně.

Zvažujme nyní ale výhody i nevýhody výše zmíněné druhé a třetí varianty. Druhá implikuje náhražkovitost a její určité důsledky, jak jsme již naznačili. Ponechává sice alkoholické víno a zároveň nevylučuje nikoho, kdo má s alkoholem nesnáze. Vytváří však hráz přímo ve slavení Večeře Páně samém. Třetí možnost nastoluje rovnost, která nevylučuje ty, kdo mají s alkoholem nesnáze. Ovšem schází v ní víno jako symbolický prvek. Při výkladu symboličnosti musíme zdůraznit, že tím, co se při Večeři Páně přijímá, není víno, nýbrž kalich, o němž se v evangeliích píše stejně jako o chlebu, že ho Ježíš „vzal“ (srv. Mk 14, 22–25 par.). Víno se přitom spíše předpokládá: evangelia mluví jen o pití „z plodu vinné révy“, které bude Ježíš opakovat až v „božím království“, a Pavel z Tarsu o něm v 1. listu do Korintu 11,23-26 nemluví vůbec. Jako by tu na symbolech byla důležitá jejich očividnost a hmatatelnost – víno se přeci jen nebere do rukou.

Ale to neznamená, že na symboliku vína máme zapomenout. Víno symbolizuje krev jako dynamickou nositelku životní síly. Chléb a víno jsou analogiemi těla a krve, stabilního a dynamického momentu.

Jak píše Winfried Härle: jakožto potraviny mají za sebou dvojí proces: proces rozkladu (mletí obilí, kvašení v případě vína) i proces proměny (mouky v chléb a révové šťávy ve víno), a tak symbolizují Ježíšovu smrt a jeho vzkříšení, které se nabízejí lidskému podílu (str. 562). Symbol, a tím spíš ne symbol svátostný není ale pro distancované přihlížení! Člověk tedy může svátostem tak a tak rozumět, ale také je prožít a identifikovat se skrze ně s Kristem (křtem definitivně, Večeří Páně frekventativně). Modifikaci těchto dilemat může přinést zavedení nealkoholického vína při Večeři Páně. A to ne proto, že ho doporučují jeho výrobci (firma Weinkönig na svých stránkách: „Nealkoholické víno lze doporučit i jako víno pro Večeři Páně“). Sice toto víno není patrně vhodné pro vyléčené alkoholiky (nejsem si tu zcela jist), ale pro jiné skupiny, jež s alkoholem mají nesnáz, by vesměs mělo být vhodné (záleží na značce a konzultacích s lékařem). A z biblického hlediska nelze namítat nic kloudného.

Důsledkem zavedení nealkoholického vína by nenastolilo plnou jednotu slavících, protože nealkoholické víno mohou pít nemocní i těhotné ženy, ne však odnaučení alkoholici. Ale rozšíření okruhu přijímajících víno je nesporné. Kromě toho nealkoholické víno má ke slabému vínu, jaké se v Ježíšových dobách běžně pilo, blíž než víno, jež se běžně při Večeři Páně používá. A také rozdíl mezi nealkoholickým vínem a moštem je menší než mezi klasickým vínem a moštem, takže i v tomto drobném ohledu by se zmenšila distance mezi slavícími.

Alespoň několik slov o tom, co nealkoholické víno je. Připouštím, že do této věci by spíš měli hovořit spíš vinaři a lékaři. Především nelze nealkoholické víno zaměňovat s moštem. Jedná se o normální víno, které bylo při přípravě zbaveno alkoholu a obsahuje poté maximálně 0,5 % alkoholu. Získává se z normálního vína pomocí zmrznutí, adsorbencie, dialýzy nebo vakuové destilace. V současné době se těší rostoucí oblibě zejména ve skandinávských zemích a v zemích s většinovým islámským náboženstvím. Nealkoholické víno obsahuje zbytkové množství alkoholu, které obvykle sahá pod 0,25 procent. Což je ovšem množství, které můžeme najít i v chlebu. A rovněž mnohé nekvašené ovocné šťávy (z hroznů, pomerančů nebo rajčat) obsahují podobné nepatrní množství alkoholu (alespoň to tvrdí firma specializovaná na nealkoholické víno vinumis).

Nenašli jsme sice ještě odpověď na otázku, jak se vyrovnat s dvoukolejností slavení Večeře Páně, ale vidíme alespoň, že s ní lze něco dělat, že způsob slavení lze zjemňovat. Avšak potřebuje oporu z jiné strany: Zvažujme slavení Večeře Páně, při němž by „nealkoholici“ nevytvářeli zvláštní kruh. Zde se nabízí k úvaze několik možností, které jen načrtněme: „nealkoholici“ mohou být totiž součástí jednoho kruhu, jen by přitom stáli například blíže stolu Páně a přijímali by kalich s moštem. A to by bylo možné ozdobit o to, že by tentýž kalich přijímali všichni celebranti včetně faráře. Anebo by bylo možné, aby farář chodil dokola se dvěma kalichy, které by přímo nevystavoval na výběr, ale prostě by čekal, kdo se pro který napřáhne. A ještě jedna varianta by mohla být ta, že by v kruhu kolovaly dva kalichy, které by si předávali „hosté Večeře Páně“ sami. Přesto trvá dilema mezi plně a částečně nealkoholickou Večeří Páně. Obě alternativy mají své přednosti a slabiny, a také svá nebezpečí. Přitom jde nejen o citlivost vůči určité skupině přijímajících, ale také o citlivost vůči přijímajícím jako přijímajícím. Tak aby nebyl nikdo od svátosti předem vylučován a aby účastníkům slavení byla poskytována plnost zkušenosti a významu.

Na závěr si dovolme ještě několik otázek, které nepřímo vyplývají z naší úvahy a které si chceme nechat pro nějaké příště: Je možné slavení Večeře Páně rozvinout a zároveň se přibližovat jejímu vlastnímu smyslu? Ta otázka není jednoduchá, protože právě na způsobu slavení svátosti se těžko něco mění, bývá k tomu malá ochota v křesťanských obcích. Tato otázka se může ale také přenést do jiné otázky: Je možné, aby se při slavení nesetkávali jen návštěvníci kostela anebo jen staří známí, nýbrž nositelé duchovního obcování? (Poslední alternativu si ovšem nedokážu představit příliš živě, a to bych nebyl moc náročný, takže o ní budu v souladu se známou Wittgensteinovou zásadou raději mlčet.) Není distingovaný styl slavení sám symbolem toho, jaké je rozpoložení církevního křesťanství?

Literatura:
Filipi, P. Hostina chudých, Praha: Kalich 1991
Härle, W. Dogmatik. Berlin – New York: de Gruyter 1995
Kupferschmid, A. Das Mahl der Liebe, Bern – Wuppertal: Blaukreuz-Verlag 1990
Vacek, V. Pozvání k Večeři Páně, Praha: Vyšehrad 2008

Jiří Hoblík

Zdroj: http://www.svobodne.estranky.cz/

	Hledej
	Je a svátek má Marek. Vytvoření registrace