Grano Salis - Ještě o Trojici

Velmi jsem uvítal, že jsem si v EVANGELICKÉM TÝDENÍKU 6/2014 mohl přečíst text "Boha v Trojici a Trojici v jednotě uctíváme." To proto, že o Božské Trojici sám z vlastní iniciativy také přemýšlím. Povzbuzení k takovému přemýšlení se mi dostalo, když jsem si přečetl zveřejněnou agendu, která měla být projednávána na Vatikánském (druhém ekumenickém) koncilu. Teologické projednání otázky Božské Trojjedinosti bylo sice uvedeno na pořadu agendy koncilu a bylo označeno jako důležité, ale k jeho zařazení na pořad jednání pro časovou omezenost už nedošlo a bylo delegováno na příští koncil. Takže bychom si měli počkat, co nám příští III. Ekumenický koncil za další desítky let k věření doporučí ? Pokusím se předjímat jakými cestami se bude ubírat myšlení budoucího koncilu.

Nečekám, až mi nějaká budoucí autorita doporučí, co si mám myslet. Rozhodnul jsem se vydolovat z paměti to, co jako dlouhodobě věřící už o historii křesťanství i dogmatu o Trojjedinosti znám, dát si to dohromady a poprat se s tou ideou. Snad bude stát za to si tu historii připomenout. Mohu ?

Byl to přece Bůh, kdo nás vybavil svobodou, individuální suverenitou a rozumem. Tak proč bychom ty dary neměli používat ? Jsem jenom v rozpacích nad tím, nebudou-li výsledky takového neusměrněného svérázného přemýšlení tak nebezpečně zápalné, že bude lépe pro jistotu je hned v zárodku zadusit., aby ještě někoho dalšího nenapadlo pustit se do takového samostatného přemýšlení. Takže jak dál ?

Vždycky jsem vyznával, že mým Bohem je ten Bůh, kterého na historickou scénu uvedl Abraham. Dodnes se veřejně hlásím k Bohu Abrahamovu, Izákovu, Jákobovu, Mojžíšovu, Davidovu, Starozákonních proroků a Ježíšovu. Nad tímto vyznáváním mne nikdy nepřepadaly rozpaky. Ale historie křesťanství zaznamenává, že někdy ve čtvrtém století toto vyznávání začalo dlouhodobě budit rozpaky v polovině tehdejší církve, která se stávala většinou - církve nežidovského původu. Této většině církve začalo růst sebevědomí a s tím i touha po emancipaci od judaismu. Zatímco křesťané ze Židů necítili jako problém ctít svého rodáka Ježíše i jím společného Boha, mezi křesťany z pohanů se začala rodit idea, že Mesiáš Ježíš, kterého ctí jako strůjce svého spasení a jako ústřední svorník svého vyznávání, by nemohl mít moc, stát se Spasitelem lidstva, kdyby nebyl současně i jeho Stvořitelem. Otec nebyl stvořen - sám je Stvořitelem a Syn by údajně nemohl mít moc být Spasitelem lidstva, kdyby sám nebyl totožný se Stvořitelem. Otec je Bůh, i Syn je Bůh. Jsou totožní, objevilo se slovo, které mělo vše uhladit - Otec a Syn jsou "soupodstatní". Jsou jedno a totéž - jsou Jedno.

Ve 4. století se o podstatě Kristovy osobnosti diskutovalo stejně vášnivě, jako dnes o podstatě globálního oteplování. Kristologie nabyla neobyčejně na významu, protože právě definice toho, kdo je vlastně Kristus, rozhodovala o tom, zda bude člověk spasen. V téže době v egyptské Alexandrii upoutával na sebe pozornost kněz-biskup jménem Arius, který získával množství stoupenců učením, že "Kristus byl stvořen jako první Boží stvořen, a před stvořením všeho existovala doba, kdy kromě Boha ani Kristus neexistoval." Tato věta vyjadřuje základní myšlenku tak zvaného "ariánského kacířství". které v té době začalo nesmiřitelně rozdělovat křesťany.

Na pozadí tohoto dění v církvi, v roce 313 se západořímský císař Konstantin dohodnul s východořímským císařem Liciniem a společně Milánským ediktem uzákonili toleranci a výsady pro dosud diskriminované křesťany. Všimnuli si totiž, že křesťanské učení vychovává vzorné, poctivé a pracovité občany. Usoudili, že občanské ctnosti křesťanů budou užitečné stylu jejich vlády. Není známo, že by se císař Konstantin někdy někomu pochlubil, jaké má ambice. Ale při zpětném pohledu na způsob jeho vládnutí není nepravděpodobné vydedukovat, že byl posedlý žádostivostí po absolutistické, ničím neomezované samovládě nad římskou říší. Po vyhlášení tolerančního ediktu nad křesťany se stali křesťanští vojáci těmi nejlepšími v jeho armádě. S jejich pomocí se mu podařilo v roce 324 na hlavu porazit svého dosavadního spoluvládce Licinia. Toho nechal popravit a stal se despotou obou částí jím sjednocené římské říše. Byl nositelem titulu "Pontifex maximus", byl nejvyšším dohlížitelem nad náboženským děním v říši. Jeho úsilí vládnout jako jediný císař národu sjednocenému podle jeho představ narušovalo rozdělení církve na znesvářené části, čehož se nemohl nevšimnout. Tomu musel jako Pontifex maximus učinit přítrž. Má povinnost svou říši sjednotit.

Císař Konstantin byl nad stavem církve rozezlen a zmaten. S hrůzou si uvědomil, že poté co křesťany osvobodil od persekucí, aby se stali stabilizující silou římské říše, sami trhají jeden druhého na kusy kvůli dogmatu o podstatě Spasitele Císař Konstantin byl přímo nepříčetně posedlý touhou po ničím nenarušované osobní moci. Rozhodnul se jednat. Do města Nicea v dnešním Turecku nechal na vlastní náklady dopravit nejvyššího zodpovědného hodnostáře církve (biskupa) z každé provincie své říše a sezval je na jednání "Prvního ekumenického (sjednocujícího) celocírkevního koncilu" v dějinách křesťanství. Koncil uspořádal ve velké síni vlastního paláce. Na vlastní náklady účastníky po celou dobu koncilu i živil. Biskupů se sešlo přes 300. I když nebyl ještě pokřtěným křesťanem, jako Pontifex maximus a svolavatel koncilu nejen předsedal, ale i rozhodoval.

Brzy bylo jasné, že většina přítomných biskupů straní Ariovu vyznání. Polemika na koncilu byla proti císařovu zájmu o jednotu v říši. Konstantin nebyl teologickým kazatelem ani řečníkem, ale povstal ze svého zlatého trůnu, aby ukončil diskusi. Možná, že chtěl jednoduše ukázat, že je nejen organizátorem koncilu, ale má také jediný rozhodující hlas a má také moc ho prosadit. Proti ariánskému výkladu postavil dogma, kterému se později začalo říkat "ortodoxní", totiž, že "Syn Boží je stejné podstaty jako Bůh-Otec."

Všimnul si totiž, že stoupenci Aria pocházeli většinou z chudých a politicky bezvýznamných provincií, od kterých by sotva mohl očekávat, že by mu v jeho vladařských úmyslech byly nějak užitečné, zatímco odpůrci Aria pocházeli většinou z provincií bohatých a tím politicky významných. Protože mu šlo hlavně o upevnění vlastní moci nad říší, nikdo mu nemůže mít za zlé, že jako prozíravý panovník dal přednost těm, kdo mají dost prostředků, aby mu pomohli jeho nadvládu ještě upevnit. Nechal tedy na koncilu vyhlásit vahou své autority dodnes známé první nejstarší oficiální vyznání křesťanské víry, t. zv. "Nicejské". Významně se podílel na jeho koncipování a jako Pontifex Maximus se stal jeho vykonavatelem.

Málokdy bývají zveřejňovány pro císaře typické prováděcí pokyny a sankce k tomuto vyznání, účinné s okamžitou platností. Císařovo nařízení kodifikovalo, že přiznání se k Ariovi je protizákonné, bude trestané sesazením z úřadu i smrtí. 318 přítomných biskupů, z nichž se dříve většina hlásila k Ariovi, kapitulovali a podepsali předložené vyznání, kromě Aria a ještě jednoho, které Konstantin okamžitě sesadil z jejich episkopátu a vykázal. Tím imperátor všechny přesvědčil aby souhlasili s jeho rozhodnutím a dokázal, že nejen myšlenkami, ale i slovy se biskupové sjednotili. Zapřeli co dříve vyznávali a aby se zavděčili císaři za to, že je nesesadil z jejich episkopátu, horlivě kázali o svém uctívání císařova vyznání. Později napsal císař do Alexandrie, kde měli ariáni stále ještě pevnou pozici: "Nic tak nepotěšilo tři sta biskupů, jako vůle Boží" (rozuměj: císařova) Kdyby nebyl císař Konstantin posedlý touhou po ničím neomezované a nerušené osobní moci, nesvolal by "První celocírkevní ekumenický (sjednocující) koncil." nerozhodnul by se využít platformu koncilu pro posílení své despotické vlády, k rozhodnutí postavit vyznávání Aria mimo zákon a nezačal by prosazovat pomocí státních zákonů vahou své autority "Nicejské vyznání" a my bychom se dnes nepohoršovali nad tím, že je některý křesťan arián.

Zaťatost císaře Konstantina Velikého změnila dějiny věření. Důkladně. Nikoliv koncil, ale on jediný měl k tomu potřebnou moc. Dodnes se nikdo neodváží věřit jinak, než on nařídil, aby nepřišel když už ne o hlavu, tak o společenskou prestiž, církevní hodnost, či akademický titul. Už nevstupujeme do církve Pavlovým křtem "ve smrt a vzkříšení Ježíše Krista" (Kol 2,12.13), ale ve jménu Konstantinova trojjediného "Otce i Syna i Ducha svatého". Kdo by si troufnul pod takovým

K porozumění době následující po koncilu opisuji dopis z archivu korespondence shromážděné historikem Sokratem Scholastikem v jeho díle "Církevní dějiny", dopis přisuzovaný údajně samotnému císaři:

"Vítěz Konstantin, Veliký, August biskupům a lidu.

Arius napodobuje zvyk bezbožných zločinců a proto musí po zásluze s ním sdílet potupný úděl, jako je tomu u úhlavního nepřítele Porfiria. Tento před časem napsal spis proti křesťanskému náboženství a proto zasloužil takovou odměnu, jaké byly hodny jeho spisy. Stihla jej pro příští věky potupa a špatná pověst a jeho bezbožné spisy byly zničeny. Zdá se, že Arius a jeho přivrženci se považují za porfyriány, poněvadž jejich jednání odpovídá tomu jménu. Proto také, najde-li se nějaké dílo napsané Ariem, musí být spáleno, aby prokleté jeho učení bylo důkladně odstraněno a do budoucnosti aby nezůstala po něm žádná památka. Proto nařizujeme: Kdo bude přistižen, že ukrývá Ariův spis a ihned jej nespálí, nechť je potrestán smrtí. Kdo bude dopaden, bude sťat. Bůh nechť vás chrání."

Imperátor napsal i jiné listy proti Ariovi a jeho přívržencům, které jsou vlastně určeny lidu. Aby totiž Aria usvědčil z šíleného jednání a odhalil jeho přetvářku, dal je uveřejnit v městech. - Listy jsou obsahem dlouhé a proto jsem je neuvedl, kdo by si je chtěl přečíst, může si je opatřit. Je jich hodně. - Tolik píše historik Sokratus Scholastikus. Tak se doslova splnila Ježíšova předpověď z Mt 24,48.49.

Vzpomínám, jak jsem jako katechumen uslyšel informaci o vládě Konstantina Velikého. Byl úspěšný válečník. Jako výraz moci prý vojensky vyhladil tři ariánské kmeny: Heruly, Vandaly a Východní Goty. Teprve v 21. století mi v paměti docvaklo, co mi ta informace vlastně říká. Pod vládou císaře Konstantina se stalo poprvé v dějinách křesťanství, že křesťanští vojáci na obhajobu císařova trojičního vyznávání zabíjeli jiné křesťany - ariány. Císař Konstantin poprvé v dějinách církve vnesl meč přímo do domu křesťanství. Církvi se přihodilo totéž, co se v podobné situaci stalo králi Davidovi. (2Sm 12,10) "Nyní se už nikdy nevyhne meč tvému domu". Trvá to dodnes.

Církev zdědila Konstantinovu posedlost po jednotě a po mocí a od té doby nepřestala nepohodlné věřící násilně vyhlazovat a hubit. Stejně jako když Konstantin vojensky likvidoval kacřské ariány, stejný způsob použila církev aby likvidovala kacíře albigenské, valdenské, hugenoty, husity. a j. Dějiny však ukázaly, že k získávání a udržení duchovní nadvlády není násilí dost efektivní. Stala-li se po této zkušenosti žádostivost po moci nad lidskými dušemi poučenější, kultivovanější, prozíravější, intelektuálnější, sofistikovanější, humánnější neznamená to, že pozbyla něco ze své původní vášnivé žádostivosti po nadvládě ve sjednocení. Ctitelé Trojice si neoškliví ve svém zmodernizovaném arsenálu popularizace svého vyznávání maskovat vlastní dějiny a těm prokazatelně historicky převálcovaným ,pozůstatkům Ariánů nasazovat psí hlavu obviňováním, že to oni usilují svévolně uchvátit moc v politice, kultuře a veřejném životě. A ono to u nesoudných vyznavačů funguje.

Jak bych formuloval Ariovu heresi pro 21. století ? Co bylo před Velkým třeskem? Dnes víme (1Ko 13,11), že v nicotě před Velkým třeskem neexistovala ani hmota, ani prostor, ani čas. Takže nemohla existovat ani Ariem zmíněná "doba". O čem nelze pochybovat je, že před velkým třeskem existoval "Stav" který byl Bohem. Arius by dnes napsal:" Před Velkým třeskem existoval pouze "Stav", kdy kromě "Stavu" ani Kristus neexistoval (Jsem, který jsem). Na ariánství není nic, co by vyžadovalo vysvětlování, není na něm nic, za co bylo nutné bojovat, vyplývá samo od sebe ze samé podstaty věci.

Divíte se ještě, že jsem Arián? Dnes už mi dekapitace nehrozí, ale přihodilo se mi něco svým významem podobného. Jednomu bojovnému ctiteli Trojice jsem položil otázku, "jestli nepřijdu o spasení, když jsem Arián". Uklidnil mne vpravdě šalamounsky: "o spasení zcela určitě nepřijdu, neboť nemohu přijít o něco, co jsem nikdy neměl." Autor té věty ode mne chtěl nejspíš dosáhnout, abych se zhrozil nad sebou a ptal se: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na to říká: "U lidí je to nemožné, ale u Boha je všechno možné" (Mt 19,25.26) Takové naději věřím víc než tomu, co nabízejí lidé.

Když evangelijní Ježíš otvírá ke vstupu do svého království pouze úzkou bránu, nedovedu si představit, že by před tou bránou stála Konstantinova guilotína, utínající hlavy těm nesprávně věřícím.

Vzdor takovým lidským tradicím Ježíš řekl: "Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven". Ani ctitele Ariova učení naděje nezahanbuje.

Miroslav Šlechta

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace