Apoštolská posloupnost tak, jak o ní teď píšu, je jednoduše řečeno posloupnost biskupů, kteří byli ustanoveni vkládáním rukou. Jde to od apoštolů dál, např. apoštol Jan - Polykarp ze Smyrny ... Tady máš jeden příklad. V původní církvi to byla velmi důležitá věc. My dnes máme (a to právě díky tomu předávání z generace na generaci) nějaké Písmo. To oni tehdy neměli. Napřed byli autoritou apoštolové. Ale co po jejich smrti? Kolovala spousta knih, které se honosily označením evangelium či apokalypsa, spousta epištol nesoucích jména apoštolů. Jako Písmo byla vesměs brána jen Septuaginta (buď dnešní římskokatolický či pravoslavný kánon SZ). Jak v takovém chaosu, kdy si ještě kde kdo vykládal učení Ježíše po svém, měl člověk poznat, kdo předává učení Ježíše a apoštolů a kdo ne? A právě tady hrála roli ta posloupnost. Kdybych k tobě přišel a vyprávěl ti něco o Kristu, jak bys poznal, jestli mluvím pravdu? Spisy "podepsané" apoštoly mohly být podvrh (a takových se dodnes dochovalo dost), neměl bys kde ověřit pravost toho, co povídám. No a tak bys mi položil otázku, od koho jsem byl vyučen, kdo mě případně jmenoval biskupem. U něj by sis to ověřil a případně se zeptal, kdo jako ustanovil jeho. A to byla jediná záruka toho, že bys byl seznámen s pravým učením a ne třeba gnosticismem. Odtud pramení (pramenilo) moje tázání se, jestli opravdu není nějaká ta kontinuální autorita církve jako "instituce". Dnes je situace podstatně jednodušší, ale stejně - potkáš mormona a ten ti bude jako svaté Písmo cpát knihu Mormon, moonista zase "Boží princip" od Moona, muslim "Korán" atd. A totéž platí o učení. Protože s důvěrou hledíš na tu posloupnost a tradici církve prvních 3 až 4 století (kromě deuterokanonických knih), máš Bibli. A tou Biblí pak poměřuješ vše ostatní. Pokud bys žil ve 2. století, neměl bys Bibli (snad jen ten SZ) a měl bys k dispozici všelijaké spisy, které by tvrdily, že mluví pravdu o Kristu a že prezentují nauku apoštolů. Jak bys vybral? Podle té posloupnosti a autority církve. Tohle spousta lidí odmítá a říká, že nepotřebují žádnou církev či lidskou tradici a autoritu, protože Duch svatý jim dá poznat, co je inspirované a co ne. To je ale nesmysl - všichni jsme tu Bibli přejali od nějaké té autority a z nějaké tradice (já té církve prvních 3 století, ty od Luthera). Pokud by totiž bylo působení Ducha natolik jasné a pro nás čitelné, nepotřebovali bychom Bibli vůbec. Pokud my bude nějak tvrdit, že jen z Ducha pozná inspirovaný spis od neinspirovaného, pak mu nevěřím. Rozlišuje to podle toho, jak moc se to ztotožňuje s tím, co už za inspirované považuje. A pokud neví, podívá se, jestli to najde ve své Bibli nebo ne. Udělal jsem s podobnými lidmi pár experimentů a vím, že to tak je. Citát ze Sírachovce nerozpoznali jako falešný, protože ho nedopatřením zařadili do Přísloví. Netradiční překlad odmítli, i když věcně a teologicky neodporoval překladu, na který jsou zvyklí. Bez víry, že Bůh vedl církev, nemáme Písmo. Sama nauka sola scriptura musí udělat tento krok stranou a nějak na základě nebiblických pramenů definovat Písmo.