|
Právě je 555 návštěvník(ů) a 1 uživatel(ů) online: rosmano
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116582739 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Kontrasty: Jazyky, letnice a zlomení prokletí Bábelu
Vloženo Úterý, 24. červen 2014 @ 23:33:30 CEST Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Předchozí článek,
který se zabýval fenoménem tzv. glosoálie, který se za posledních 100
let zejména s rozšířením charismatického hnutí nebývale rozšířil do
všech denominací, předložil některé argumenty obecnější rázu, proč je
celé pojetí modlitebních extatických nebeských jazyků přinejmenším
sporné a pochybné. Nicméně žádná otázka křesťanské doktríny i praxe
nemůže být definitivně rozřešena a uzavřena bez řádného zkoumání Písma
svatého, které je jedinou a konečnou autoritou. Tento článek tak na
předchozí navazuje a bude se zabývat předmětnými pasážemi Božího Slova,
mimo 14. kapitolu 1. listu Korintským, která je natolik zásadní, že si
zaslouží samostatné pojednání. Tento oddíl je navíc třeba podle zásady
výkladu Písma Písmem vykládat v souladu s ostatními částmi Bible, a tak
tato stať, zabývající se zejména 2. kapitolou Skutků svatých apoštolů,
pro něj připraví další podklad.
Zaslíbení a dání nových jazyků
První zmínku o daru jazyků nalezneme na konci Markova
evangelia, kdy Pán Ježíš učedníky v úzkém kruhu vysílá do světa (jedná
se o jinou příležitost, než když dal Kristus svým následovníkům Velké
poslání před svým nanebevstoupením) a zaslibuje jim, že je budou
provázet zázračná znamení, mezi nimiž zmiňuje i hovoření novými jazyky
(Mk. 16:17). Někteří se pokoušeli tvrdit, že se zde musí jednat o jazyky
zcela nové, dosud neexistující, ale z řečtiny nic takového nutně
nevyplývá, o nic více, než když někdo řekne v češtině, že se naučil nový
jazyk. Povahu tohoto mluvení novými jazyky tak musí pečlivý student
Božího Slova určit zejména podle oddílu, který hovoří o naplnění tohoto
zvláštního zaslíbení.
To se stalo při seslání Ducha Svatého na letnice, což Skutky svatých apoštolů popisují ve velmi známém oddílu takto: „ A
když přišel den padesátý, byli všickni spolu na jednom místě. I stal se
rychle zvuk s nebe, jako přicházejícího větru prudkého, a naplnil
všecken dům, kdež seděli, i ukázali se jim rozdělení jazykové jako oheň,
kterýžto posadil se na každém z nich. I naplněni jsou všickni Duchem
svatým, a počali mluviti jinými jazyky, jakž ten Duch dával jim vymlouvati.
Byli pak v Jeruzalémě přebývající Židé, muži nábožní, ze všelikého
národu, kterýž pod nebem [jest]. A když se stal ten hlas, sešlo se
množství a užasli se [toho], že je slyšel jeden každý, ani mluví přirozeným jazykem jeho.
I děsili se všickni a divili se, řkouce jedni k druhým: Aj, zdaliž
nejsou tito všickni, kteříž mluví, Galilejští? A kterak my je slyšíme jeden každý z nás [mluviti] jazykem naším, v kterémž jsme se zrodili?
Partští, a Medští, a Elamitští, a kteříž přebýváme v Mezopotamii, v
Židovstvu a v Kappadocii, v Pontu a v Azii, v Frygii a v Pamfylii, v
Egyptě a v krajinách Libye, kteráž jest vedle Cyrénu, a hosté Římané,
Židé, i vnově na víru obrácení, Kretští i Arabští, slyšíme je, ani mluví jazyky našimi veliké věci Boží.“ (Sk. 2:1-11)
Důraz oddílu ohledně jazyků je zde naprosto jasný –
apoštolové (a všichni ostatní s nimi shromáždění následovníci Pána
Ježíše včetně žen) mluvili všemožnými lidskými jazyky, podle
toho, kde se který jejich posluchač zrovna narodil. Všichni se divili,
že je – neučené a prosté Galilejce – slyší mluvit jejich přirozeným,
lidským jazykem, a pro demonstraci Lukáš vyjmenovává i konkrétní národy,
jejichž řeč při této příležitosti zněla. V 6. a 8. verši v originále
dokonce čteme, že každý je slyšel mluvit jeho vlastním dialektem.
Tento oddíl tak velmi jasně ukazuje, že mluvit jazyky znamená mluvit
lidskými jazyky (což ostatně ukazuje i samotné použité řecké slovo
γλῶσσα, které je přesným ekvivalentem českého slova jazyk, neboť
označuje jak sval v ústech, tak řeč ve smyslu češtiny, angličtiny,
čínštiny a podobně).
Div mluvení nebo slyšení?
Někteří ovšem zázrak popsaný ve Skutcích vykládají
velmi odlišně; podle nich spočíval v tom, že apoštolové sice mluvili buď
svým přirozeným, nebo právě předpokládaným nebeským jazykem, ale
všichni ostatní je slyšeli hovořit ve své řeči. Takže když někdo mluvil v
jedné chvíli veliké věci Boží ke skupince, ve které byl dejme tomu
jeden Partský, jeden Médský a jeden Elamitský, v tu samou chvíli jej
Partský slyšel hovořit partsky, Médský médsky a Elamitský elamitsky.
Toto pojetí má několik problémů. Za prvé
nekoresponduje s tím, jak Písmo tento zázrak popisuje – důraz je dáván
na mluvení, a to už u Marka (budou „hovořit novými jazyky“), a stejně tak ve Skutcích („jak jim Duch dával vymlouvati“).
Už název – dar jazyků – napovídá, že ono nadpřirozené působení Ducha
Svatého se týkalo těch, kdo mluvili, a ne těch, kteří poslouchali, jinak
by se měl nazývat spíše „darem uší“. Pokud by se tento div vztahoval ke
slyšení, byla by zde navíc oslabena souvislost mezi naplněním Ducha a
Jeho působením; naplněni Duchem by sice byli apoštolové, ale Duch sám by
vlastně působil z větší části v posluchačích (a tím není myšleno
působení v srdcích ku pokání, ale nadpřirozené vnější působení na tělech
lidí). Písmo ovšem to vše popisuje tak, že apoštolové byli naplněni
Duchem, a Duch Svatý přímo na nich toto naplnění nadpřirozeně
demonstroval skrze mluvení v různých jazycích.
Pokud tento div spočíval ve slyšení posluchačů než v
mluvení apoštolů, nabízí se též otázka, jak se lidé v zástupu vlastně
dovtípili, co se zde děje. Pokud každý slyšel hovořit všechny apoštoly
jen ve svém jazyce, jak se dozvěděl, že druzí je slyší zároveň mluvit v
jazyce jejich? Médský by slyšel mluvit všechny apoštoly Médsky, a aspoň
zpočátku nemohl tušit, že jeho Elamitský soused slyší něco jiného. Jeden
by tak říkal, že všichni mluví egyptsky, druhý by mu oponoval, že
všichni mluví krétsky a třetí by je opravoval, že se mýlí, vždyť všichni
mluví arabsky. Pravda, v malé skupině by lidé mohli v rozumném čase na
základě sdělených vzájemných zkušeností zjistit, že když tito Galilejci
mluvili, každý je zároveň slyšel ve svém jazyce. Ale ve velkém zástupu?
Tam je to mnohem méně pravděpodobné, a chaos, hádky a debaty by jistě
trvaly mnohem déle, podařilo-li by se vůbec obecně dosáhnout nějakého
konsensu. 19. kapitola Skutků popisuje, jak to v takovém zástupu bývá: „A jedni tak, jiní jinak křičeli; nebo byla obec zbouřena, a mnozí nevěděli, proč jsou se sběhli.“
(Sk. 19:32) Tak i v tomto případě by nejspíš příslušníci různých
jazykových skupin říkali tak, jiní jinak, nastaly by veliké hádky a
nakonec by se v celé situaci většina vůbec nevyznala. (Jakkoliv by
někteří mohli dospět ke správnému pochopení toho, co se zde děje, jistě
by tvořili menšinu.)
Takový chaos ovšem 2. kapitola v žádném případě
nepopisuje. Zástup byl sice zmaten, užasl se a nerozuměl, jak se to vše
může dít, ale obecně mezi lidmi panovala shoda, co zde probíhalo, tedy,
že neučení Galilejští mluvili v rozličných jazycích. Člověk nemusí
rozumět jazykům, aby je dokázal rozpoznat (alespoň v případě jazyků
okolních národů). Mnozí Češi neumí německy, ale němčinu stejně poznají.
Maďarsky zde neumí skoro nikdo, ale jen málokdo by si tento ugrofinský
jazyk s něčím spletl. Vysvětlení, že při této události lidé zkrátka
slyšeli různé jazyky (přičemž, pokud někdo z oněch 120 naplněných Duchem
hovořil přímo k nim, slyšeli jej v jazyce svém), a tak se zástup divil,
že každý slyší tyto lidi mluvit v jeho mateřštině, přirozeněji zapadá
do biblického popisu událostí.
Zlomení prokletí Bábelu
Seslání Ducha Svatého na letnice představuje jednu ze
vskutku významných události v dějinách spásy. V ten den Pán Bůh
demonstroval, že v Pánu Ježíši zvrátil důsledky Babylonu, to jest,
rozdělení lidstva, které On sám způsobil ve spravedlivém trestu za
všeobecnou vzpouru všech obyvatel země, jak čteme v 11. kapitole
Genesis. Toto rozdělení způsobilo a podtrhlo zmatení jazyků. Od té doby
sice vznikala různá spojenectví mezi národy, ale brzy také zanikala a
skutečné jednoty mezi nimi se nikomu dosáhnout nepodařilo. Hospodin však
nezamýšlel nechat toto rozdělení panovat navěky a připravil i cestu ke
sjednocení – ovšem ne politickou nebo ekonomickou. Jedná se o jednotu
skrze působení Ducha mezi lidmi vykoupenými krví Beránka z různých
národů (Zj. 5:9), jednotu mezi těmi, kteří se v pokání pokořili pod
mocnou ruku Boží, aby už nebyl Řek a Žid, obřízka a neobřízka, cizozemec
a Scýta, služebník a svobodný ale všecko a ve všech Kristus (Kol.
3:11).
Apoštolové sice na letnice mohli hovořit jen
společným jazykem všech obyvatel a návštěvníků Jeruzaléma (ať už
aramejsky, hebrejsky nebo možná i řecky), ale Pán Bůh jim dával
prohlašovat evangelium v konkrétních jazycích různých národů – byť
všichni posluchači byli rodem a náboženstvím Židé, pocházeli z různých
míst – aby tak zázračně ukázal, že chce do své církve a svého stáda
přijmout všechny bez ohledu na původ a jazyk, a zamýšlí, aby všichni
znovuzrození ze všech národů byli jedno v Duchu Svatém. Tak mezi svým
lidem zlomil prokletí Bábelu. I když se samozřejmě jedná pouze o jeden
aspekt letnic (a potažmo díla vykoupení) z mnoha, pořád to hraje
významnou roli při přemýšlení nad darem jazyků.
Jak to vše souvisí s glosolálií?
2. kapitola Skutků pojetí daru jazyků coby daru
modlitebního nebeského jazyka vskutku nijak nepodporuje. Charismatici na
podporu této myšlenky čerpají verše takřka výhradně ze 14. kapitoly
Korintským, nepočítáme-li naprosté převracení některých veršů – jako
třeba Řím. 8:26 nebo Ju. 1:20, které však s tímto darem nijak nesouvisí.
Mnozí se tento problém snaží řešit tvrzením, že dar, který byl dán
apoštolům při letnicích, je „stejné podstaty“, ale „rozdílný v účelu“ od
glosolálie, o které podle nich psal apoštol Pavel Korintským – to jest,
že ve Skutcích dar sloužil ke kázání evangelia, zatímco u Korintských
ke zbudování modlitebníka.
(Jiní naproti tomu, vycházejíce z výše rozebraného
mylného pojetí „daru slyšení“, učí, že i při letnicích byl dar jazyků
primárně určen pro užitek apoštolů, tedy že jim pomáhal ve chválení Pána
Boha. Odvolávají se na verš 11, kde se píše, že apoštolové mluvili
jazyky „veliké věci Boží,“ z čehož vyvozují, že mluvili ve
chvále přímo k Pánu Bohu, a zástupy okolo prostě jen slyšeli tuto chválu
každý ve svém jazyce, aniž by ta slova byla adresována jim. Nicméně z
verše 11 nutně nevyplývá, že apoštolové v jazycích mluvili ve chvále
přímo k Hospodinu. Když kazatel káže o vzkříšení Pána Ježíše Krista
velikou mocí Boží, také vypravuje veliké věci Boží, a přitom primárně
hovoří k posluchačům; i to je k oslavě Pána Boha. Stejně tak hovoření o
velikých věcech Božích učiněných v Jeho Synu, směřovalo primárně k
lidským posluchačům, a tím Hospodina oslavilo.)
Ačkoliv se ona „stejná podstata“ glosolálie a mluvení
v jazycích při letnicích v letničně-charismatickém pojetí má vztahovat
(nejspíše) k jejich původu, to jest, že v obou případech měl lidem dávat
něco promlouvat přímo Duch Svatý, nelze si nepovšimnout, jak odlišný,
ba dokonce protikladný charakter mají. Když hovořili apoštolové, každý
jim rozuměl – tedy, každý, ke komu zrovna mluvili. Jelikož mluvili
jejich mateřskými jazyky, byli posluchačům jakoby domácími, jakoby
bratry (v širším slova smyslu). Nikdo nepotřeboval vykladače. A
představovalo to zvrácení účinků Bábelu, zvrácení onoho rozdělení
způsobeného tím, že si lidé přestali navzájem rozumět.
Jak opačné účinky má glosolálie! Bez vykladače oněm
slovům (jsou-li to vůbec slova) nerozumí nikdo, dokonce ani ten, kdo
mluví. Apoštol Pavel na Korintské apeloval, že když by mluvil nějakým
jazykem k někomu, kdo jej nezná, bude tomu člověku cizozemcem, a naopak.
(V originále dokonce stojí, že si budou navzájem barbary; to slovo
ovšem označovalo někoho, kdo nemluvil řecky, jehož jazyku Řekové
nerozuměli, a neoznačovalo nutně někoho neurvalého.) Při glosolálii se
ovšem ten, kdo mluví, stává cizozemcem, barbarem nejen druhým, ale
dokonce i sám sobě, protože sám nerozumí, co vlastně říká! A zatímco po
bábelském zmatení jazyků konkrétnímu člověku (nebo možná spíše konkrétní
skupině lidí) nerozuměli „jenom“ ostatní, nyní při glosolálii nerozumí
konkrétní člověk ani sám sobě; glosolálie tak na rozdíl od daru jazyků
při letnicích prokletí Bábelu nejenže neřeší, ale ještě zhoršuje.
Tvrzení o „stejné podstatě“ daru jazyků při letnicích a glosolálie je
tak prázdné, postrádá nějaký skutečný obsah.
Závěr
Jedním z důležitých principů výkladu Písma je
vykládat jej Písmem samotným, tedy vzájemně porovnávat různá místa,
spojovat pasáže doktrinální s oddíly praktickými (nebo historickými,
chceme-li) a vyvozovat závěry na základě učení celé rady Boží. Proto je
třeba vykládat i pasáže týkající se daru jazyků (zejména 14. kapitolu 1.
listu Korintským) s ohledem na 2. kapitolu Skutků. Někteří by tvrdili,
že toto mluvení jazyky bylo ojedinělou událostí, spojenou jen s tímto
zvláštním prvním vylitím Ducha, a mluvení jazyky u Korintských bylo zase
něco jiného. Jenže při obrácení Kornélia čteme, že se tam dělo to samé.
I Petr poté jasně svědčil, že na pohany sestoupil Duch Svatý stejně
jako i na ně na počátku (Sk. 11:15) a že to byl jednostejný dar (verš
17); proto jejich mluvení jazyky muselo být nutně stejného charakteru.
(Možná mluvili mimo jiné hebrejsky, což by bylo zvláštním znamením pro
židovské bratří, kteří Petra do Joppen doprovázeli, viz Sk. 10:23.
Každopádně rozuměli tomu, co říkají, jinak by nemohli vědět, že velebí
Pána Boha; mohli by se to tak maximálně domnívat, s větší či menší mírou
pravděpodobnosti. Pokud by také bylo toto mluvení jazyky odlišné od
toho letničního, těžko by to Židy přesvědčilo, že pohané obdrželi
stejného Ducha jako oni.) Jelikož tento stejný dar byl tedy nepochybně
udělen vícekrát, při různých příležitostech, nemohly být letnice v tomto
ohledu ojedinělou události.
Události letnic proto představují významný střípek v
celém posuzování a přemýšlení nad biblickým darem jazyků. Apoštolové při
nich obdrželi dar hovořit v cizích jazycích různých národů, které se
nemuseli učit, a toto hovoření nebyla ojedinělá událost. Toto vše proto
musí být zohledněno i při výkladu 14. kapitoly 1. epištoly ke
Korintským, jejíž některé verše jsou užívány k ospravedlnění glosolálie.
Martin Hýsek
www.izachar.cz
|
Re: Jazyky, letnice a zlomení prokletí Bábelu (Skóre: 1) Vložil: unshaken v Sobota, 28. červen 2014 @ 18:00:13 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Pavel ten dar vymezuje jednoznačně a vyžaduje také naprosto jednoznačně, že případnému mluvícímu musí být rozumět. |
|
|
Re: Jazyky, letnice a zlomení prokletí Bábelu (Skóre: 1) Vložil: Krispus (ryba@iol.cz) v Neděle, 29. červen 2014 @ 16:33:24 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Neumím řecky, ale Miloš Bič v Biblické konkordanci uvádí pro Mk 16:17 stejný výraz, jaký je používán v 1 Kor. 14 kap. Je u toho znak, který znamená " různočtení". Zřejmě lze Mk 16:17 překládat více způsoby, podle toho, jak to překladatel vnímá. Autor příspěvku říká, že jde o "cizí jazyk" jako např. angličtina pro Čecha apod. V té promluvě Ježíš dává učedníkům příkaz, že mají jít do celého světa a celé stvoření ( všichni lidé) mají slyšet evangelium a ty, kdo uvěří budou provázet zaslíbená znamení mezi něž patří i mluvení novými jazyky. Jsem věřící 44 let a zatím se mi nestalo, že bych z ničeho nic začal mluvit německy ( neumím žádný jazyk jen mizerně rusky a to ještě z otazníkem ). V pasáži Mk 16:15 - 18 jde o zaslíbení pro každého kdo uvěří evangeliu. Nejde jen o úzkou skupinu učedníků, kteří za chvíli zažijí Letnice. Nevím kolik je v historii Církve případů, kdy někdo z fleku začal mluvit ( bez učení) jinou než rodnou řečí. Možná se pár případů najde, zdá se mi, že jsem o tom jednou slyšel vyprávět. Ale je mnoho případů, kdy věřící začal mluvit novým jazykem ( hatmatilkou).
|
Re: Re: Jazyky, letnice a zlomení prokletí Bábelu (Skóre: 1) Vložil: Mikael v Úterý, 01. červenec 2014 @ 17:39:10 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) )http://pistis.webnode.cz | Verš 16,17 v původním textu Markova evangelia podle všeho vůbec není... :-)
CEP[1]
Marek 16:1-8
Když uplynula sobota, Marie z
Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti,
aby ho šly pomazat.
Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k
hrobu. Říkaly si mezi sebou: "Kdo nám odvalí kámen od vchodu do
hrobu?" Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl
velmi veliký.
Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé
straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim:
"Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl
ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily.
Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: 'Jde před vámi do
Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.'"
Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A
nikomu nic neřekly, neboť se bály. Podle odborníků na textovou kritiku je tato verze nejblíže původnímu znění
evangelia. Vycházejí z rozboru použitých slov, stylu i tónu
sdělení a samozřejmě z nálezů nejstarších dochovaných rukopisů.
Zdroj: Původní konec Markova evangelia
|
]
Re: Re: Re: Jazyky, letnice a zlomení prokletí Bábelu (Skóre: 1) Vložil: Mikael v Úterý, 01. červenec 2014 @ 18:01:34 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) )http://pistis.webnode.cz | A ještě zde:
Text Markova evangelia je souvislý a vykazuje pero jednoho autora
(nic na tom nemění fakt, že tento autor ["Marek"] čerpal z různých
pramenů). První výjimkou je jen několik veršů - 7,16; 9,44-46; 11,26;
15,28. Ty sice dostaly svá čísla, neboť při vzniku číslování veršů v 16. století byly tyto verše považovány za součást Markova evangelia, avšak podrobná textová kritika
ukázala, že netvořily původní text evangelia, ale byly přidány až v
pozdějších rukopisech. Účelem těchto dodatků bylo slaďování výpovědí
různých evangelií (zvláště Matoušova a Lukášova).
Druhou výjimku a největší textový problém představuje u Marka jeho
závěr. Samotný text evangelia končí veršem 16,8. Verše 16,9-20 jsou
považovány za pozdější dodatek. Verš 16,8 působí velmi zmateně a
ponechává děj evangelia otevřený. K tomu mohlo dojít omylem (Marek
nestihl evangelium dopsat, nebo se poslední strana ztratila), nebo
úmyslně (otevřený konec jako součást Markova plánu). V každé případě
první čtenáři považovali Markovo evangelium za neúplné, a tak vznikl
tzv. „delší závěr“, vyskytující se v dnešních výtiscích (tj. verše
16,9-20). Tento závěr vznikl jako kompilát ze zpráv o zjeveních vzkříšeného Ježíše z ostatních tří evangelií.
Tento „delší závěr“ se nevyskytuje v nejvýznamnějších rukopisech (Sinajském a Alexandrijském) a i Jeroným a Eusebios z Kaisareie říkají, že chybí ve většině řeckých rukopisů. Neznají jej pravděpodobně ani Órigenés a Kléméns Alexandrijský.
Kromě tohoto „delšího“ závěru existuje i jeden „kratší“, vyskytující se v některých řeckých, latinských, syrských a koptských rukopisech. Třetí možností zakončení, která se vyskytuje v Washingtonském rukopise, je tzv. Freerovo logion, které předpokládá delší závěr, ale doplňuje jej a vysvětluje strach a bojácnost apoštolů.
Ani jeden z těchto tří závěrů však nepochází z „Markova“ pera.Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Evangelium_podle_Marka |
]
Re: Re: Re: Re: Jazyky, letnice a zlomení prokletí Bábelu (Skóre: 1) Vložil: Krispus (ryba@iol.cz) v Úterý, 01. červenec 2014 @ 19:36:28 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Dík za rozbor textů. Jestli závěr psali první čtenáři Markova evangelia, pak by to mohlo znamenat, že to byla jejich každodenní praxe. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Jazyky, letnice a zlomení prokletí Bábelu (Skóre: 1) Vložil: Mikael v Čtvrtek, 03. červenec 2014 @ 15:59:25 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) )http://pistis.webnode.cz | Každodenní praxe? Proč ne, viz např. 1. Korintským. Rozhodně však nikdo nemůže tvrdit, že Pán mluvení jazyky prohlásil za znamení uvěření v Něho! Jazyky totiž mluví mj. i mormoni... :-) |
]
|
|
|
|